ECLI:CZ:US:2005:1.US.206.05
sp. zn. I. ÚS 206/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. J. H., zastoupeného JUDr. Jaromírem Leimbergerem, advokátem se sídlem Česká 15, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností napadl stěžovatel rozhodnutí Nejvyššího soudu uvedené v záhlaví. Domáhá se, aby je Ústavní soud zrušil, neboť jím mělo dojít k porušení čl. 90 a 96 Ústavy ČR a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Jak vyplývá z citovaného usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel se žalobou domáhal proti žalované zaplacení částky 171.942,- Kč s příslušenstvím jako úplaty za jím vykonané práce na projektu výrobny betonových tvarovek. Krajský obchodní soud v Brně v pořadí prvním rozsudkem ze dne 25. listopadu 1998, č.j. 15/2/Cm 977/93-81, ve znění opravného usnesení ze dne 8. ledna 1999, č.j. 15/2/Cm 977/93-91, uložil žalované zaplatit žalobci částku 171.942,50 Kč s 3 % úrokem od 1. srpna 1993 do zaplacení, jakož i náklady řízení a zamítl žalobu ve zbytku dalšího požadovaného 12 % úroku od 1. srpna 1993 do zaplacení. K odvolání žalované Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 29. listopadu 2000, č.j. 7 Cmo 712/99-124, ve znění opravného usnesení ze dne 2. července 2001, č.j. 7 Cmo 712/99-147, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tj. ve vyhovujícím výroku ve věci samé, jakož i ve výroku o nákladech řízení a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Závěr soudu prvního stupně o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované označil za nepřezkoumatelný a zjevně předčasný, neboť z rozsudku není zřejmé, o které důkazy toto své skutkové zjištění opřel. Vytkl mu, že rozhodl na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, neboť neprovedl všechny důkazy, jejichž potřeba v řízení vyšla najevo. Současně mu uložil, jaké konkrétní důkazy má provést k vyřešení otázky, zda se žalovaná na úkor žalobce obohatila. Vzhledem k tomu, že doplnění dokazování potřebné ke zjištění skutkového stavu přesahuje rámec přezkumné činnosti odvolacího soudu, vrchní soud rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadené části zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Krajský soud v Brně jako soud prvního stupně druhým rozsudkem ze dne 10. května 2002, č.j. 15/2 Cm 977/93-243, zamítl žalobu o zaplacení 171.942,50 Kč s 3 % úrokem z prodlení od 1. srpna 1993 do zaplacení (první odstavec výroku) a uložil žalobci zaplatit žalované a České republice náklady řízení (druhý a třetí odstavec výroku). K odvolání žalobce tak o věci znovu rozhodoval Vrchní soud v Olomouci, který rozsudkem ze dne 24. února 2004, č.j. 7 Cmo 420/2002-269, potvrdil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně (výrok I.) a uložil žalobci uhradit žalované náklady odvolacího řízení (výrok II.).
Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním a uvedl, že důvody oprávněnosti tohoto podání spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."). Namítal, že soudy obou stupňů nepostupovaly v souladu s ustanovením §132 o. s. ř.; snesl argumenty, kterými bylo dle jeho názoru možné vysvětlit určitou odlišnost výpovědí svědka Ing. H. před soudy obou stupňů, a které svědčily pro jeho tvrzení, že došlo k předání jím zpracovaných projektů žalované. Podle názoru stěžovatele se soudy obou stupňů nevypořádaly se skutečností, že si žalovaná nechala posoudit předanou dokumentací svým odborníkem, a nepřihlédly k dalším okolnostem, které vyšly v řízení najevo. Pro nesprávné právní posouzení věci soudy obou stupňů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud v záhlaví citovaným usnesením dovolání odmítl podle ust.§243b odst. 5 věta první ve spojení s ust. §218 písm. c) o.s.ř. jako nepřípustné. Konstatoval, že námitky odvolatele směřovaly výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, resp. do hodnocení důkazů, přičemž týž nevznesl námitky do žádné právní otázky, na jejímž řešení by rozsudek dovoláním napadený spočíval.
II.
1) Argumentace stěžovatele obsažená v ústavní stížnosti je nesystematická a směřuje do značné míry do sféry rozhodnutí předcházejících usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání.
Ústavní soud primárně vytyčuje tu skutečnost, že návrhové žádání, tj. petit, vytyčuje rámec řízení před Ústavním soudem (čeho se navrhovatel dovolává), tj. vymezuje práva a jim odpovídající povinnosti, o nichž má být rozhodnuto a současně též podmiňuje i způsob, jak o nich má být rozhodnuto, kdy takto vymezeným žádáním je Ústavní soud vázán. Jsa vázán petitem ústavní stížnosti, jímž stěžovatel vymezil okruh rozhodnutí, u nichž se přezkumu z pohledu kritéria ústavnosti domáhá (iudex ne eat ultra petitum), posuzoval Ústavní soud ty námitky stěžovatele uvedené v návrhu, které měly vztah k navrhovanému petitu, tj. které směřovaly vůči v petitu napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu.
I když stěžovatel v závěru ústavní stížnosti uvádí, že dle jeho názoru byly rozhodnutím Nejvyššího soudu porušeny čl. 90 a čl. 96 Ústavy, ve vztahu k usnesení dovolacího soudu tato porušení nijak nekonkretizuje a obsahově naopak tvrzená porušení situuje pouze do oblasti předcházejících rozhodnutí. Uvádí totiž ve stížnosti, že v dovolání namítal tu skutečnost, že soudy obou stupňů nepostupovaly v souladu s ustanovením §132 o.s.ř., neboť nerespektováním tohoto ustanovení došlo k porušení ústavního práva zakotveného v článku 90 Ústavy ČR, kdy je stanovena povinnost soudu zákonem stanoveným způsobem poskytovat právní ochranu. V této souvislosti lze ještě - a to navíc - podotknout, že čl. 90 Ústavy ČR nechrání subjektivní veřejná práva stěžovatelů. Nejedná se o ustanovení, které principiálně upravuje otázky základních práv a svobod. S ohledem na jejich systematické zařazení v Ústavě je zřejmé, že uvedený článek v podstatě garantuje především zásadní princip činnosti soudní moci. Nelze je proto považovat za ústavně garantované základní právo a svobodu ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Z tohoto hlediska se tedy nelze uvedeného článku dovolávat a Ústavnímu soudu proto nepřísluší ani hodnotit, zda v dané věci došlo k jeho porušení (srov. např. I. ÚS 140/96, IV. ÚS 110/1998 a další).
Dále stěžovatel uvádí, že v řízení před soudem I. a II. stupně nebyl důsledně aplikován čl. 96 Ústavy, a že došlo k nerovnému postavení účastníků řízení. Opět je na místě uvést, že tato námitka směřuje obsahově jen proti předcházejícím rozhodnutím, které nebyly v ústavní stížnosti napadeny, neboť ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel tvrzenou nerovnost nijak nekonkretizuje. I v dalších směrech pak ústavní stížnost brojí argumentačně především proti rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně.
Stěžovatel rovněž namítal průtahy řízení a tvrdil, že nemohl nikterak ovlivnit délku řízení (12 let), která byla neúměrně dlouhá, čímž došlo k porušení čl. 38 odst. 2 Listiny. V tomto kontextu Ústavní soud podotýká, že pokud měl stěžovatel za to, že v řízení před soudy I. a II. instance docházelo k neodůvodněným průtahům, bylo především na něm samotném, aby se v souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt průtahům v řízení již dříve bránil prostředky, které mu zákon poskytoval, a to případně i prostřednictvím ústavní stížnosti. Pokud pak jde o posuzování části ústavní stížnosti směřující proti průtahům v řízení před Nejvyšším soudem, Ústavní soud podotýká, že musel v tomto kontextu zkoumat, zda je vůbec dána podmínka věcného projednání této námitky, stanovená v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, které vyžaduje, aby před podáním ústavní stížnosti stěžovatel vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákona k ochraně práva poskytuje.
Ústavní stížnost dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR totiž tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Ochrana ústavnosti není a z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanizmus, jenž nastupuje v případě selhání všech prostředků ostatních. K základním zásadám, ovládající řízení o ústavních stížnostech, patří proto zásada subsidiarity, dle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje.
Co se týče splnění této podmínky, Ústavní soud v minulosti - s ohledem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva - nevyžadoval před podáním ústavní stížnosti vyčerpání hierarchické stížnosti předsedovi soudu na průtahy v řízení, neboť takovou stížnost nepovažoval za efektivní prostředek nápravy průtahů v řízení. Novelou zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (dále jen "zákon o soudech a soudcích"), provedenou zákonem č. 192/2003 Sb., však byla do právního řádu začleněna nová úprava stížnosti na průtahy řízení, na níž navazuje institut návrhu na určení lhůty pro provedení procesního úkonu (§174a) a do právního řádu tak byl vnesen nový efektivnější prostředek sloužící jednotlivci k nápravě situace vzniklé průtahy v řízení.
Ústavní soud proto podmiňuje přípustnost ústavní stížnosti na průtahy v řízení předchozím podáním stížnosti ve smyslu §164 a násl. zákona o soudech a soudcích a návrhem na určení lhůty k provedení procesního úkonu dle ust. §174a téhož zákona (srov. IV. ÚS 411/04, IV. ÚS 183/05 a další).
Vzhledem k tomu - jak vyplývá z obsahu vyžádaného spisu - že stěžovatel nepostupoval v souladu se zákonem o soudech a soudcích, neboť výše uvedený prostředek k ochraně svého práva, tj. stížnost na průtahy řízení dle ust. §164 a násl. a §174a zákona o soudech a soudcích, nevyužil, je Ústavní soud nucen hodnotit ústavní stížnost v této části směřující proti průtahům v řízení jako návrh nepřípustný.
2) Jak již Ústavní soud konstatoval výše, stěžovatel napadl ústavní stížností pouze odmítací usnesení Nejvyššího soudu.
Primárně je na místě uvést, že stěžovatel neuvedl prakticky žádnou konkrétní argumentaci, na základě které by Ústavní soud mohl dojít k závěru, že rozhodnutím dovolacího soudu došlo k zásahu do jeho ústavně zaručených práv a svobod (pozn.: výjimkou bylo výše rozebírané namítané porušení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, kdy to sice navrhovatel neuvedl expressis verbis, lze to nicméně dovodit, neboť hovoří o délce řízení obecně, nikoli jen o délce řízení před soudy první a druhé instance).
V této souvislosti je na místě poukázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu přezkoumávající rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání, jehož přípustnost je založena na ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Ústavní soud již ve svých dřívějších rozhodnutích konstatoval ( např. II. ÚS 2/98, III. ÚS 181/95 ), že pokud Nejvyšší soud ČR takové podané dovolání jako nepřípustné odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda dovolací soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda bylo dodrženo právo dovolatele, aby byl jeho návrh stanoveným způsobem projednán. Ústavní soud se v této otázce řídí principem minimalizace zásahů do rozhodovací činnosti dovolacího soudu a ingerence ze strany Ústavního soudu by přicházela v úvahu pouze tehdy, jestliže by došlo ze strany Nejvyššího soudu k zjevné svévoli či jinému podobnému excesu.
Nahlíženo z esenciálního pohledu, dovolací soud svým povinnostem, z pohledu výše uváděných požadavků ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu, dostál. Nejvyšší soud správně uvedl, že výhrady stěžovatele směřují výlučně do skutkových zjištění soudů nižších stupňů, resp. hodnocení důkazů, přičemž dovolatel nevznesl námitky do žádné právní otázky. Ústavní soud se ztotožňuje s názorem Nejvyššího soudu, že dovolací důvod dle ust. §241a odst. 3 o.s.ř., prostřednictvím kterého lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, není relevantním důvodem v případě, že přípustnost dovolání má být založena podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. To je z cit. ustanovení jednoznačně patrno. Ústavní soud proto konstatuje, že závěr Nejvyššího soudu, dle něhož není dovolání v projednávané věci přípustné, nevybočuje z mezí zákona, je z ústavního hlediska plně akceptovatelný a jeho odůvodnění je ústavně konformní a srozumitelné. Usnesením Nejvyššího soudu proto k zásahu do ústavně zaručených práv a stěžovatele zjevně nedošlo.
Proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení svým usnesením odmítl ústavní stížnost v části namítaných průtahů v řízení podle ust. §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou a ve zbývající části podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. prosince 2005
Ivana Janů
předsedkyně senátu