ECLI:CZ:US:2005:1.US.211.05
sp. zn. I. ÚS 211/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Komenského 241, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 30. 12. 2004, čj. 1 Nc 2452/2004 - 90, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §14 odstavce 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel včasnou ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), navrhl zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 30. 12. 2004, čj. 1 Nc 2452/2004 - 90. Tvrdí, že se jím cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech, zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
Podle stěžovatele, negativním rozhodnutím o jeho námitce podjatosti soudkyně JUDr. Jany Profousové, jíž byla přidělena k projednání jeho žaloba o určení vlastnictví, došlo k porušení jeho základního práva na spravedlivý proces. Jmenovaná soudkyně Okresního soudu v Chrudimi, v rámci procesního poučení (§5 OSŘ), poskytnutého s odkazem na §118a téhož zákona, vyzvala strany, aby se vyjádřily k možnému posouzení otázky vydržení. Tímto se, podle tvrzení stěžovatele, dopustila zásadního pochybení, protože strany (tedy i žalovaného) poučila o hmotném právu za situace, kdy se žádná z nich vydržení nedovolávala. Stěžovatel je přesvědčen, že uvedeným způsobem se soud "postavil na stranu žalovaného, čímž byl učiněn pravděpodobně nevratný zásah do rovnosti účastníků řízení, který má za následek, že stěžovatelova věc nebude spravedlivě a nestranně rozhodována". Vzhledem k tomu, že krajský soud nerozhodl o vyloučení této soudkyně z projednávání věci, navrhl stěžovatel, s poukazem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt v. Belgie a nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 167/04 a II. ÚS 105/01, aby Ústavní soud výše označené usnesení nálezem zrušil.
Stěžovatel je přesvědčen, že rozpor s ústavním pořádkem nelze odstranit ani jiným, ústavně konformním, výkladem napadeného ustanovení, a proto navrhl, aby plénum Ústavního soudu zrušilo ustanovení §14 odstavec 4 OSŘ.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3, 4 ZÚS vyzval Ústavní soud k vyjádření Krajský soud v Hradci Králové, pobočku v Pardubicích. Ten odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž důsledně vyšel z ustanovení §14 odst. 1 a odst. 4 OSŘ, tj. ze zde konkrétně vymezených skutkových podstat, s nimiž zákon vyloučení soudce spojuje.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Klíčovým bodem, od něhož stěžovatel odvíjí své úvahy o podjatosti soudkyně Okresního soudu v Chrudimi, je její právní názor, vyplývající z obsahu poskytnutého poučení. V tomto ohledu, právě v reakci na námitky stěžovatele, krajský soud poukázal na požadavek předvídatelnosti rozhodnutí, vyjádřený v §118a OSŘ, jež nevylučuje jisté předestření právního názoru soudu účastníkům řízení. Krajský soud vycházel z §14 odst. 1 OSŘ a posuzoval, zda lze mít důvodné pochybnosti o nepodjatosti soudkyně JUDr. J. Profousové. Poté, co nejprve konstatoval, že postup soudkyně nebyl ovlivněn poměrem k věci, k účastníkům či jejich zástupcům, dovodil, z pohledu §14 odst. 4 OSŘ, že nelze postup soudkyně v konkrétní projednávané stěžovatelově věci kvalifikovat jako důvod k jejímu vyloučení.
Ústavní soud neshledal porušení ústavních práv, jichž se stěžovatel dovolával. V záhlaví uvedené rozhodnutí krajského soudu, vydané v průběhu zatím pravomocně neskončeného meritorního řízení, je řádně odůvodněno, z mezí ústavnosti nevybočuje a tak plně postačí odkázat na racionální argumentaci v něm předloženou.
Ústavní stížnost je v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele s rozhodnutím obecného soudu, a lze tedy jen odkázat na odůvodnění obdobných rozhodnutí Ústavního soudu, vydaných v řízeních zahájených na návrh stěžovatele pod sp. zn. III. ÚS 173/05 ze dne 27. 4. 2005, sp. zn IV. ÚS 210/05 ze dne 29. 6. 2005, nebo sp. zn. I. ÚS 213/05 ze dne 2. 8. 2005.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.
S ohledem na takto rozvedené důvody a vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebylo třeba zabývat se návrhem na zrušení ustanovení §14 odstavce 4 OSŘ, neboť tento návrh má pouze akcesorickou povahu, a proto sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti (k tomu srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., Praha 1996).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu