ECLI:CZ:US:2005:1.US.220.05
sp. zn. I. ÚS 220/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele F. K., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem se sídlem Hradec Králové, Komenského 241, proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 30. 12. 2004, čj. 1 Nc 2456/2004 - 118, spojené s návrhem na zrušení ustanovení §14 odstavce 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), a je tedy způsobilá dalšího projednávání, stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 30. 12. 2004, čj. 1 Nc 2456/2004 - 118, s tvrzením, že se jím cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech, zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") i článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Úmluva").
Podle stěžovatele, negativním rozhodnutím krajského soudu o námitce podjatosti soudkyně JUDr. Jany Profousové, jíž byla přidělena k projednání žaloba stěžovatele o určení vlastnictví, došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Jmenovaná soudkyně Okresního soudu v Chrudimi totiž v rámci procesního poučení (§5 OSŘ), poskytnutého s odkazem na §118a téhož zákona, vyzvala strany, aby se vyjádřily k posouzení otázky vydržení. Tímto se, podle tvrzení stěžovatele, dopustila zásadního pochybení, protože strany (včetně žalovaného) poučila o hmotném právu za situace, kdy se doposud žádná ze stran sporu vydržení nedovolávala. Stěžovatel je proto přesvědčen, že uvedeným způsobem se soud "postavil na stranu žalovaného, čímž byl učiněn pravděpodobně nevratný zásah do rovnosti účastníků řízení, který má za následek, že stěžovatelova věc nebude spravedlivě a nestranně rozhodována". Vzhledem k tomu, že krajský soud nerozhodl o vyloučení této soudkyně z projednávání věci, navrhl stěžovatel, s poukazem na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Delcourt v. Belgie a nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 167/04 a II. ÚS 105/01, aby Ústavní soud výše označené usnesení nálezem zrušil.
Stěžovatel je přesvědčen, že rozpor s ústavním pořádkem nelze odstranit ani jiným ústavně konformním výkladem napadeného ustanovení, a proto navrhl, aby plénum Ústavního soudu zrušilo §14 odstavec 4 OSŘ.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3, 4 ZÚS Ústavní soud vyzval k vyjádření Krajský soud v Hradci Králové, pobočku v Pardubicích. Ten odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Vycházel důsledně z ustanovení §14 odst. 1, 4 OSŘ, tj. z konkrétně vymezených skutkových podstat, s nimiž zákon vyloučení soudce spojuje.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Klíčovým bodem, od kterého stěžovatel odvíjí své úvahy o podjatosti soudkyně Okresního soudu v Chrudimi, je údajně její právní názor, který vyplynul z obsahu poskytnutého poučení. V tomto ohledu, právě v reakci na námitky stěžovatele, krajský soud poukázal na kautelu předvídatelnosti rozhodnutí, vyjádřenou v §118a OSŘ, jež jisté předestření právního názoru soudu účastníkům nevylučuje. Konstatoval, že mu, v jeho procesním postavení, nesluší přezkoumávat, zda danému stadiu řízení odpovídalo použití citovaného ustanovení, ani posuzovat správnost názoru soudkyně, opřeného o přesvědčení, podle něhož se musí z úřední povinnosti zabývat tím, zda došlo k vydržení vlastnictví, když ve výzvě k doplnění tvrzení určené žalobci zvolila formulaci, v níž se objevil výraz vydržení vlastnického práva. Vycházeje z §14 odst. 1 OSŘ, usuzoval toliko, zda lze mít, pro stěžovatelem uplatněné výhrady, důvodné pochybnosti o nepodjatosti soudkyně JUDr. J. Profousové. Poté, co nejprve konstatoval, že napadený postup jmenované soudkyně nevycházel z poměru k věci, účastníkům či jejich zástupcům, dovodil, z pohledu §14 odst. 4 OSŘ, že nelze přesvědčení soudkyně o správnosti jejího postupu v řízení o stěžovatelově věci kvalifikovat jako důvod k jejímu vyloučení.
Ústavní soud neshledal porušení ústavních práv, jichž se stěžovatel dovolával. Označené rozhodnutí krajského soudu, vydané v průběhu zatím neskončeného řízení, je řádně odůvodněno, nijak nevybočuje z mezí ústavnosti a stačí odkázat na racionální argumentaci v něm předloženou. Ústavní stížnost je v podstatě jen nesouhlasem stěžovatele s rozhodnutím obecného soudu a v této souvislosti lze odkázat na odůvodnění obdobných rozhodnutí Ústavního soudu, vydaných v řízeních zahájených na návrh stěžovatele, např. sp. zn. III. ÚS 173/05 ze dne 27. 4. 2005, sp. zn IV. ÚS 210/05 ze dne 29. 6. 2005, nebo sp. zn. I. ÚS 213/05 ze dne 2. 8. 2005.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.
S ohledem na takto rozvedené důvody a vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti nebylo třeba zabývat se návrhem na zrušení §14 odstavce 4 OSŘ, neboť tento návrh má pouze akcesorickou povahu a sdílí osud odmítnuté ústavní stížnosti (k tomu srov. např. usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 101/95 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4., Praha 1996).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu