ECLI:CZ:US:2005:1.US.221.03
sp. zn. I. ÚS 221/03
Usnesení
I.ÚS 221/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Z. N., zastoupeného advokátem JUDr. A. J. , proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 1. 2003, č.j. 21 Cdo 886/2002-124, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2001, č.j. 19 Co 483/2001-104, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 4. 2001, č.j. 18 C 93/99-89, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 26. 4. 2001, č.j. 18 C 93/99-89, rozhodl v právní věci žalobce Ing. Z. N. (dále jen "stěžovatel") proti žalovanému P., s.r.o., (dále jen "žalovaná"), o zaplacení 273.330,- Kč s příslušenstvím tak, že návrh na uložení povinnosti žalovanému zaplatit stěžovateli částku 273.330,- Kč s 21 % úrokem z prodlení od 2. 4. 1997 do zaplacení, se zamítá (ve výrokové části I.) a že stěžovatel je povinen zaplatit žalovanému do 3 dnů od právní moci tohoto rozhodnutí na náhradu nákladů řízení částku 48.200,- Kč (ve výrokové části II.).
Obvodní soud pro Prahu 6 především uvedl, že stěžovatel podle pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 1996 pracoval u žalované ve funkci ředitele společnosti až do 1. 2. 1997, kdy byl pracovní poměr rozvázán dohodou. V pracovní smlouvě (příloha č. 1) se účastníci dohodli, že stěžovateli náleží pohyblivá složka mzdy ve výši 1,5 % z ročního obratu žalované za současného splnění dvou podmínek - 1. čistý zisk bude vyšší než 15 % z průměrné obchodní marže žalované a 2. uzavřené obchody budou v plné výši uhrazeny zákazníkem. Stěžovatel tvrdí, že ačkoli tyto předpoklady byly splněny, žalovaná mu odmítá vyplatit alikvotní část odměny za dobu, po kterou byl u žalované zaměstnán, tj. ve výši 5/12 ročního nároku.
Obvodní soud - na základě provedeného dokazování - dospěl k závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno, neboť neprokázal, že by obchody uzavřené v rozhodném období byly zákazníkem uhrazeny, a to - jak vyplývá z ujednání účastníků o datu výpočtu a výplaty požadovaného plnění - nejpozději do konce roku 1996. Podle faktur a výpisů z bankovního účtu předložených žalovaným nebylo od 1. 8. 1996 do 31. 12. 1996 zaplaceno celkem 22 faktur splatných v roce 1996. Protože nejméně jedna ze dvou podmínek pro vznik uplatněného nároku nebyla splněna, soud prvého stupně dovodil, že stěžovateli požadovaná pohyblivá složka mzdy nenáleží. Obvodní soud dále zamítl návrh na vypracování znaleckého posudku, "a to v situaci, kdy nebyly prokázány podmínky pro vznik nároku".
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne ze dne 28. 11. 2001, č.j. 19 Co 483/2001-104, rozsudek soudu I. stupně potvrdil a rozhodl, že stěžovatel je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 17.875,- Kč.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem obvodního soudu a přisvědčil mu, že dle citované pracovní smlouvy (přílohy č. 1) bylo vyúčtování nároku (a tedy i vznik nároku) vázáno ke konci ročního účetního období (tj. ke dni 31. 12. 1996) a že k tomuto dni také musely být splněny oba sjednané předpoklady pro vyplacení této pohyblivé složky mzdy. Na stěžovateli proto leželo důkazní břemeno ohledně jeho tvrzení, že byla splněna podmínka pracovní smlouvy, tedy, že uzavřené obchody byly ke konci ročního účetního období (ke dni 31. 12. 1996) v plné výši uhrazeny zákazníkem; s ohledem na dikci pracovní smlouvy je pro posouzení uplatněného nároku zcela nerozhodné, z jakého důvodu k tomuto plnění ze strany třetích osob nedošlo. Toto tvrzení stěžovatel před soudem I. stupně prokázal předloženými listinami, z nichž vyplynulo, že žalované nebylo v rozhodném období zákazníky uhrazeno minimálně 22 faktur, které byly splatné do konce uvedeného účetního období a tedy nebyla splněna jedna z podmínek vzniku nároku na výplatu sporné částky. Žalovaná se úspěšně bránila, pokud tvrdila, že rozhodující účetní doklady byly předloženy v řízení před soudem I. stupně. Za této situace, a to i přesto, že soud I. stupně neposkytl účastníkům poučení dle §119a odst. 1 o.s.ř., a odvolací řízení je tak ovládáno zásadou úplné apelace, vycházel odvolací soud ze skutkového stavu zjištěného v řízení před soudem I. stupně a shodně s ním dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno splnění smluvních podmínek uvedených pod písm. b) v příloze I. k pracovní smlouvě ze dne 1. 8. 1996. Žaloba proto nemohla být úspěšná a odvolací soud z těchto důvodů napadený rozsudek dle ustanovení §219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil, a to včetně akcesorického výroku o nákladech řízení.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne ze dne 14. 1. 2003, č.j. 21 Cdo 886/2002-124, dovolání - po té, kdy dospěl k závěru, že napadený rozsudek nemá ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam - odmítl.
Nejvyšší soud v prvé řadě uvedl, že v souzené věci odvolací soud - jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku - založil své rozhodnutí o neopodstatněnosti uplatněného nároku na závěru, že "od 1. 8. 1996 do 31. 12. 1996 nebylo zaplaceno celkem 22 faktur splatných v roce 1996" (tj. že nebyl splněn jeden ze sjednaných předpokladů pro vyplacení pohyblivé složky mzdy stěžovateli); uvedený závěr byl pro rozhodnutí odvolacího soudu určující. Spatřuje-li proto stěžovatel zásadní právní význam ve způsobu, jakým odvolací soud řešil "otázku důkazní povinnosti zaměstnance ve sporu se zaměstnavatelem", tj. otázku výkladu ustanovení §120 o.s.ř., dovolává se přípustnosti dovolání z důvodu, který nemá bezprostřední vztah k napadenému rozhodnutí. Dovolací soud proto nemohl dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam.
Nejvyšší soud rovněž poukázal na to, že i když stěžovatel v dovolání uvedl, že uplatňuje též dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nezpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem, ale že podrobuje kritice skutková zjištění, z nichž rozsudek odvolacího soudu vychází. Podstatou jeho námitek je nesouhlas s tím, ke kterým důkazům odvolací soud (a soud prvního stupně, jehož závěry považoval odvolací soud za správné) přihlížel a jak tyto důkazy hodnotil, a také tvrzení, že odvolací soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle názoru stěžovatele pro posouzení věci významné. Dovolací soud proto poukázal na to, že stěžovatel - namítá-li, že řízení před soudy obou stupňů zůstalo neúplné - uplatňuje dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Dovolací soud však správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska tohoto dovolacího důvodu nemohl přezkoumat, neboť to, že rozsudek odvolacího soudu eventuálně vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, nezakládá přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 1. 2003, č.j. 21 Cdo 886/2002-124, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2001, č.j. 19 Co 483/2001-104, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 4. 2001, č.j. 18 C 93/99-89, napadl stěžovatel ústavní stížností, v níž nejprve stručně rekapituloval věcnou stránku souzené věci a dosavadní průběh řízení. V ústavní stížnosti dále uvedl, že všemi rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho ústavní právo na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 36 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Pokud jde o citované usnesení Nejvyššího soudu ČR, stěžovatel spatřuje porušení práva na soudní ochranu a spravedlivý proces v tom, že Nejvyšší soud ČR odmítl dovolání, byť se v souzené věci ve smyslu §237 odst. 3 o.s.ř. o otázku zásadního právního významu jedná. Dále prý dovolací soud "měl dospět k závěru, že je naplněn minimálně dovolací důvod dle ustanovení §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.". Stěžovatel se též domnívá, že dovolací soud nejenže nezhodnotil přípustnost dovolání dle ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., ale "sám také předjímal, jak by dopadl a byl hodnocen důkaz (konkrétně znalecký posudek či výslech svědka); nikdo prý za současné skutkové situace nemůže říci, že možnost provedení ve věci rozhodujícího důkazu nemůže nic změnit na provedeném dokazování". Stěžovatel konečně kritizuje právní úvahu Nejvyššího soudu o vztahu mezi jím uváděnými dovolacími důvody dle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř a dovolacím orgánem dovozovaným odvolacím důvodem dle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř., který je přípustný u dovolání dle ustanovení §237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř., zatímco stěžovatel se dovolává dle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.
Stěžovatel dále tvrdí, že napadená rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jsou stižena stejnými vadami, neboť soudy odmítly stěžovatelův návrh na provedení dokazování znalcem z oboru ekonomiky, který by se vyjádřil k tomu, zda stěžovateli vznikl nárok či nikoli. Stěžovatel dále spatřuje zásadní pochybení v závěru soudu/ů, že platby zákazníkem měly být (musely být) splaceny již do konce roku 1996, tj. účetního období, za které se pohyblivá složka mzdy poskytuje; to navíc za situace, kdy prý nedostatky v "evidenci příjmů na pokladně za rok 1996" a v dokladech o pohybech na bankovních účtech za 12/1996 mohly být zhojeny pouze provedením znaleckého posudku. Stěžovatel se ostatně domnívá, že formulace vzniku nároku na pohyblivou složku mzdy není vázána na termín její výplaty .
Stěžovatel se konečně vrací k rozhodnutí dovolacího soudu a tvrdí, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť dovolací soud odmítl o jeho dovolání rozhodnout, ač se jednalo ze zákona (§237 odst. 3 o.s.ř.) o otázku zásadního právního významu a navíc nesjednal nápravu porušení stěžovatelových práv způsobených rozhodnutími nižších soudů, které mu neumožnily provést všechny důkazy a z důvodu neunesení důkazního břemene zamítly jeho žalobu. Tím prý obecné soudy porušily základní aspekt práva na spravedlivý proces - zásadu rovnosti zbraní, neboť žalovanému postačilo nijak neprokázané tvrzení, že doklady nejsou k dispozici, zatímco stěžovatelův návrh na doplnění dokazování odborníkem byl zamítnut. Stěžovatel proto tvrdí, že v důsledku všech uvedených skutečností bylo řízení v jeho věci nespravedlivé jako celek. Tento svůj názor opírá o rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (především rozsudky ve věci Delcourt z roku 1970, A-11; Le Compte et al. z roku 1981, A-43; Vidal z roku 1992, A 235-B, §33; Luedi z roku 1992, A-238, §43).
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud přijal nález, jímž usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 1. 2003, č.j. 21 Cdo 886/2002-124, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2001, č.j. 19 Co 483/2001-104, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 26. 4. 2001, č.j. 18 C 93/99-89, zruší.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (sp. zn. I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 173; srov. také sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. sp. zn. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346).
Stěžovatel v ústavní stížnosti - jak již bylo uvedeno - namítá porušení základního práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo. Podle obsahu soudního spisu stěžovateli nebylo nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva domáhal. Ústavní soud neshledal v argumentaci obecných soudů, která je dostatečná a jasná, ani porušení zákonných ustanovení procesních. Obvodní soud pro Prahu 6 a Městský soud v Praze se jasně a zřetelně vypořádaly s argumenty stěžovatele a zhodnotily je v rámci dokazování v intencích daných ustanovením §132 o.s.ř. Oba soudy právem konstatovaly, že nebylo prokázáno splnění smluvní podmínky uvedené v příloze I. pracovní smlouvy ze dne 1. 8. 1996. Ze samotného průběhu dokazování plyne skutečnost, že žalované nebylo v rozhodném období uhrazeno minimálně 22 faktur, které byly splatné do konce ročního účetního období. To ostatně ani stěžovatel nezpochybnil. Za tohoto stavu Ústavní soud neshledal na straně obecných soudů ani přístup svévolný, ani tvz. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry, jež z nich vyvodily, na straně druhé. Napadené rozsudky jsou tedy logické, přesvědčivé a dostatečně srozumitelné a z ústavněprávního hlediska plně přijatelné.
Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli ani potud, pokud dovozuje porušení zásady rovnosti zbraní (a nespravedlivého řízení jako celku) z toho důvodu, že mu byl "zamítnout návrh na dokazování odborníkem". Ústavní soud odkazuje na výše uvedené úvahy a na argumentaci v odůvodněních rozhodnutí obecných soudů, k čemuž nemá co by dodal. Lze jen podotknout, že se stěžovatel mýlí, pokud se domnívá, že znalec by se měl vyjádřit k tomu, zda mu vznikl či nevznikl nárok na pohyblivou část mzdy. To je otázka právní, jež nepřísluší znalci, nýbrž soudu.
Za této situace stěžovateli nelze přisvědčit ani v případě jím uváděných obecných a dále argumentačně nekonkretizovaných odkazů na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva.
Ústavní soud nepřisvědčuje stěžovateli ani potud, pokud kritizuje závěr Nejvyššího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam. Nejvyšší soud ČR konkrétně a přesvědčivě uvedl, z čeho při posuzování otázky zásadního právního významu vycházel a proč dospěl k závěru zápornému. Ústavní soud současně navíc připomíná svoji standardní judikaturu, podle níž posouzení "zásadního významu" právní stránky případu je věcí nezávislého soudního rozhodnutí, jež není předmětem přezkumu z jeho strany (viz např. III. ÚS 181/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1996, str. 345).
Stěžovateli nelze dát za pravdu ani potud, pokud dovozuje porušení svého práva na soudní ochranu a spravedlivý proces z toho, že Nejvyšší soud ČR vydal usnesení o odmítnutí dovolání ze dne 14. 1. 2003 na základě (kostrbaté) právní úvahy o vztahu mezi stěžovatelem uváděnými dovolacími důvody dle ustanovení §241a odst. 2 písm. a), b) o.s.ř a dovolacím orgánem dovozovaným odvolacím důvodem dle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Nejvyšší soud ČR jasně uvedl a vysvětlil, kdy lze podat dovolání v souladu s ustanovením §241a odst. 2 písm a), b) o.s.ř. a kdy podle ustanovení §241a odst. 3 o.s.ř. Posléze uvedené ustanovení však podání dovolání "také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování" podmiňuje přípustností dovolání podle (důvodů uvedených) v ustanovení §237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. [popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a)]. Tyto důvody však v souzené věci nenastaly a nelze je ani úspěšně dovozovat (srov. také Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001, str. 1003). Ústavní soud nemá ani z ústavního hlediska důvod tuto argumentaci dovolacího soudu zpochybňovat.
Podle přesvědčení Ústavního soudu je tedy zřejmé, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR, rozsudkem Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. srpna 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
Jitka Kučná
Kc.: 1) doruč do vlastních rukou
- stěžovateli
- jeho právnímu zástupci
- NS ČR
- MěS v Praze
- Obv. Soud pro Prahu 6
- Printa, s.r.o.
2) vyluč a vrať spis
3) vyluč a vrať přílohy; ponech kopie přílohy A, B a C
4) po vrácení doručenek založ