ECLI:CZ:US:2005:1.US.271.05
sp. zn. I. ÚS 271/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. R. N., zastoupeného JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem se sídlem Malá Skála č. 397, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2005, čj. 6 Ads 13/2003 - 56, takto:
1. Ústavní stížnost se odmítá .
2. Návrh na zrušení §118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2005, čj. 6 Ads 13/2003 - 56, jímž byla zamítnuta jeho kasační stížnost proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 9. 2002, čj. 2 Cao 73/2002 - 34. Tímto rozsudkem vrchní soud potvrdil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2002, čj. 27 Ca 241/2001 - 21, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") ze dne 7. 11. 2001, č. X, jímž ČSSZ uložila stěžovateli povinnost vrátit přeplatek na starobním důchodu za dobu od 1. 3. 1998 do 31. 5. 1999 ve výši 105 296,-- Kč.
Spolu s ústavní stížností podal stěžovatel návrh na zrušení ustanovení §118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, protože jej považuje za neústavní. Stěžovatel se na vzniku přeplatku na starobním důchodu nijak nepodílel, chybovaly orgány sociálního zabezpečení. Stěžovateli se dostalo i omluvy od ČSSZ za původní nesprávné rozhodnutí o výplatě starobního důchodu. Ustanovení §118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. se vymyká obecně uplatňovaným principům právních předpisů o sociálním zabezpečení, které řeší předpoklady příjemce dávky za vrácení přeplatku na dávce. Např. přeplatky na dávkách státní sociální podpory jsou řešeny na principu odpovědnosti za porušení povinnosti, za zavinění nebo za přijetí dávky nikoliv v dobré víře. Také "obecná odpovědnost" za přeplatky na důchodech, podle §118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., spočívá na principu odpovědnosti za protiprávní jednání. Stěžovatel se domnívá, že důvod pro to, aby odpovědnost za přeplatek na starobním důchodu, který vznikl v důsledku nesplnění podmínek pro souběžnou výplatu starobního důchodu a příjmu z podnikání, byla řešena na objektivním základě, a nikoliv na principech odpovědnosti za protiprávní jednání, tedy i přeplatky na starobním důchodu vzniklé z tohoto důvodu, by měly být řešeny podle ustanovení §118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb., o odpovědnosti za přeplatek na důchodu.
Uplatnění principu objektivní odpovědnosti, podle §118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., vede k extrémně nespravedlivému výsledku vůči stěžovateli, jako osobě samostatně výdělečně činné, která se ničeho protiprávního nedopustila a nijak přeplatek na starobním důchodu nezavinila. Důsledky chyby Pražské správy sociálního zabezpečení a ČSSZ jdou tak k tíži stěžovatele.
Ústavní soud si v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Městský soud v Praze uvedl, že stěžovatel pouze opakuje námitky, které uplatnil již v řízení před tímto soudem. Věc projednal v přítomnosti stěžovatele, podrobně se jeho námitkami zabýval a svůj právní názor vyjádřil v odůvodnění rozsudku.
Nejvyšší správní soud konstatoval, že stěžovatel nenamítá, že by jeho rozhodnutím bylo zasaženo do stěžovatelových ústavně zaručených práv a svobod. Pouze považuje §118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. za neústavní a navrhl jeho zrušení. K tomuto návrhu se nevyjádřil, pouze upozornil, že i v případě zrušení uvedeného ustanovení by stěžovatel ve své věci nemohl z toho pro sebe nic vytěžit.
Z rozhodnutí ČSSZ ze dne 7. 11. 2001, č. X, Ústavní soud zjistil, že stěžovateli byla uložena povinnost vrátit přeplatek na starobním důchodu za dobu od 1. 3. 1998 do 31. 5. 1999 v částce 105 296,-- Kč, podle §118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., ve znění pozdějších zákonů. Výplata starobního důchodu v uvedené době stěžovateli nenáležela. Ten vykonával samostatnou výdělečnou činnost a měl proto povinnost platit zálohy na důchodové pojištění z měsíčního vyměřovacího základu, který byl vyšší než dvojnásobek částky životního minima, platné pro jednotlivce k 1. lednu příslušného kalendářního roku. V době od 1. 3. 1998 do 7. 7. 1998 byl stěžovateli vyplácen starobní důchod ve výši 6 785,-- Kč měsíčně, v době od 8. 7. 1998 do 31. 5. 1999 v měsíční výši 7 112,-- Kč.
Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2002, čj. 27 Ca 241/2001 - 21, bylo zjištěno, že výše uvedené rozhodnutí ČSSZ potvrdil. V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že předmětem sporu je posouzení, zda ČSSZ postupovala správně, když stěžovateli předepsala přeplatek podle §118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. Situace, kdy dávka důchodového pojištění byla v minulosti vyplacena neprávem nebo ve větší částce než náležela, řeší platné právní předpisy institutem odpovědnosti příjemců dávek důchodového pojištění a organizací za tzv. přeplatek na dávce. Podle §118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. má plátce důchodu nárok na vrácení těch vyplacených částek starobního důchodu, které náležely vůči občanu, kterému byl vyplácen starobní důchod, i když při tom nebyly splněny podmínky stanovené v §37 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, pro výplatu tohoto důchodu. Jde tu o odpovědnost objektivní, bez ohledu na zavinění, na rozdíl od obecné odpovědnosti příjemce dávky upravené v §118a odst. 1 zákona č. 582/1991 Sb. Zde je nárok plátce na vrácení neprávem vyplacené dávky vázán na nesplnění některé z povinností příjemce dávky či jeho vědomost, že mu byl důchod vyplácen neprávem nebo ve vyšší částce než náležel, popř. vědomé způsobení toho, že důchod nebo jeho část byla vyplacena neprávem. V případě stěžovatele je nesporné, že v době od 1. 3. 1998 do 31. 5. 1999 mu výplata starobního důchodu podle ustanovení §37 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb. nenáležela, a proto ČSSZ rozhodla správně.
Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 9. 2002, čj. 2 Cao 73/2002 - 34, rozsudek městského soudu potvrdil. Shrnul všechna podstatná skutková zjištění, vyložil ustanovení §118a odst. 1 a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. a konstatoval, že předmětný zákon v odst. 1 upravuje odpovědnost příjemce dávky za přeplatek na důchodu jakémkoliv, tj. i plném nebo částečně invalidním, odlišně, než je upravena odpovědnost příjemce dávky na starobním důchodu v odstavci 2. V prvém případě jde o odpovědnost subjektivní, ve druhém o odpovědnost objektivní, tj. bez ohledu na možné zavinění. Zákonodárce upravil odpovědnost ve zmíněném odstavci druhém odlišně. Jedná se o speciální úpravu, která má přednost. Není namístě porovnávat tento způsob úpravy odpovědnosti příjemce za starobní důchod na vzniklém přeplatku s úpravou obsaženou v §118b a §118c zákona č. 582/1991 Sb., neboť zde se jedná o odpovědnost organizace, která zaměstnává příjemce důchodu, a to buď o její výlučnou nebo o odpovědnost společnou. Stěžovatel nebyl zaměstnán u žádné organizace, byl osobou samostatně výdělečně činnou, a proto se ho týká speciální ustanovení §118a odst. 2 citovaného zákona. Vzhledem k tomu, že všechny podmínky §118a odst. 2 citovaného zákona jsou v případě stěžovatele splněny, tj. stěžovateli nenáležela v období od 1. 3. 1998 do 31. 5. 1999 výplata starobního důchodu, jelikož nebyly splněny podmínky ustanovení §37 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., vznikl na této dávce přeplatek a ČSSZ má vůči stěžovateli nárok na vrácení tohoto přeplatku. Na objektivní odpovědnosti stěžovatele za vrácení přeplatku nic nemění ani obsah dopisu zaslaného ČSSZ dne 5. 8. 1999 stěžovateli, v němž se mu omlouvá za nedopatření, ke kterým došlo při vyřizování jeho žádosti o starobní důchod.
Z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 1. 2005, čj. 6 Ads 13/2003 -56, Ústavní soud zjistil, že kasační stížnost stěžovatele byla zamítnuta. Nejvyšší správní soud vyšel především z toho, že stěžovatelem nebyly zpochybněny skutkové okolnosti, z nichž Městský soud v Praze vycházel. Podstatou kasační stížnosti bylo, zda odpovědnost ČSSZ za přeplatek na starobním důchodu je objektivní nebo ne. ČSSZ i oba obecné soudy vycházely z objektivní odpovědnosti stěžovatele, vyplývající z ustanovení §118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb. a §37 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., v jeho znění platném do 31. 12. 2003. Stěžovateli byl starobní důchod přiznán podle §29 zákona č. 155/1995 Sb., rozhodnutím ČSSZ ze dne 25. 11. 1998, zpětně od 1. 3. 1998, ve výši 7 112,-- Kč měsíčně, na základě jeho žádosti, sepsané dne 8. 7. 1998 na Pražské správě sociálního zabezpečení Praha I.
Odpovědnost příjemců dávek důchodového pojištění a organizací upravuje zákon č. 582/1991 Sb., který v §118a odst. 2 stanoví, že byl-li občanu vyplácen starobní důchod a nebyly při tom splněny podmínky stanovené zákonem o důchodovém pojištění pro výplatu tohoto důchodu, má plátce důchodu vůči tomuto občanu nárok na vrácení těch vyplacených částek starobního důchodu, které nenáležely. Toto ustanovení, v souvislosti s ustanovením §37 odst. 1 písm. b) zákona č. 155/1995 Sb., v jeho znění do 31. 12. 2003, zakládá objektivní odpovědnost příjemce dávky starobního důchodu, jemuž byl důchod vyplacen a nebyly splněny podmínky stanovené zákonem o důchodovém pojištění. Vznik povinnosti k úhradě přeplatku je zde tedy spojen s hmotněprávní úpravou. Záměrem této úpravy bylo zabránit souběhu výplat starobního důchodu a příjmu z výdělečné činnosti, bez ohledu na subjektivní stránku věci, a tedy bez ohledu na zavinění. Odpovědnost je, v těchto případech, konstruována jako odpovědnost objektivní. Zákon č. 582/1991 Sb. nezná ani žádné liberační důvody, které by mohly být případnou příčinou zproštění této objektivní právní odpovědnosti. Změnou §37 zákona č. 155/1995 Sb. zákonem č. 425/2003 Sb., s účinností od 1. 1. 2004, nedošlo ke změně posouzení odpovědnosti stěžovatele za přeplatek na starobním důchodu, vzhledem k přechodným ustanovením části první zákona č. 425/2003 Sb., protože podle bodu 2, o nárocích na důchody, které vznikly před 1. 1. 2004 a o nichž nebylo do tohoto dne pravomocně rozhodnuto, a o přiznání, odnětí nebo změně výše těchto důchodů za dobu před 1. 1. 2004, i když o nich již bylo pravomocně rozhodnuto, se rozhodne podle předpisů účinných před tímto dnem. Protože zákon č. 582/1991 Sb. obsahuje, v ustanovení §118a odst. 2, speciální úpravu odpovědnosti za přeplatek na starobním důchodu, ve spojení s §37 zákona č. 155/1995 Sb., v jeho znění do 31. 12. 2003, je v daném případě nutno postupovat podle tohoto ustanovení, a nikoli podle §118b, případně §118c zákona č. 582/1991 Sb. Použití těchto ustanovení by navíc bylo možné jen v těch případech, kde je odpovědnost za zavinění, nikoliv tam, kde je odpovědnost objektivní. Nejvyšší správní soud tak dospěl k závěru, že se Vrchní soud v Praze nedopustil žádné nezákonnosti, která by spočívala v nesprávném posouzení právní otázky v předcházejícím řízení, ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) OSŘ.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti neuvedl, které jeho základní právo nebo svoboda byly postupem či rozhodnutími soudů porušeny, uvedl pouze, že soudy postupovaly podle ustanovení §118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., které stěžovatel nepovažuje za ústavně konformní. Proto navrhl jeho zrušení.
Posláním Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních předpisech. Ústavní soud se zabýval ústavností řízení před ČSSZ, soudy obou stupňů i Nejvyššího správního soudu a dospěl k závěru, že základní práva stěžovatele nebyla porušena. Státní moc byla uplatněna v souladu se zákonem, postavení stěžovatele jako účastníka řízení bylo plně respektováno. Obecné soudy správně zjistily skutkový stav věci a vyvodily z něho, podle zásady volného hodnocení důkazů, právní závěry, které jsou v souladu s obecným právem. Na výkladu relevantních ustanovení zákona č. 582/1991 Sb. a zákona č. 155/1995 Sb. ze strany obecných soudů i Nejvyššího správního soudu neshledal Ústavní soud nic protiústavního.
Podle §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, spolu s ústavní stížností může být podán návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti, jestliže podle názoru stěžovatele jsou v rozporu s ústavním zákonem, popřípadě zákonem, jedná-li se o jiný právní předpis.
Stěžovatel podal návrh na zrušení §118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, s odůvodněním, že toto ustanovení, uplatněním principu objektivní odpovědnosti, vedlo k "extrémně nespravedlivému" výsledku vůči stěžovateli, který se ničeho protiprávního nedopustil a nijak přeplatek na starobním důchodu nezavinil.
Z ustanovení §74 vyplývá, že návrh na zrušení zákona i jiného právního předpisu má akcesorickou povahu, protože jej lze podat pouze spolu s ústavní stížností proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, vydaného na základě aplikace napadeného právního předpisu či jeho části. Z toho důvodu je-li ústavní stížnost sama zjevně neopodstatněná, je zjevně neopodstatněný i zmíněný akcesorický návrh. Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace byla v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhla do jeho základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) a b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ústavní stížnost odmítl, stejně jako návrh na zrušení ustanovení §118a odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, neboť se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu