ECLI:CZ:US:2005:1.US.312.03
sp. zn. I. ÚS 312/03
Usnesení
I.ÚS 312/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
I. ÚS 312/03
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů, soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti M. D. a Z. B., zastoupených Mgr. V. H., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21.3.2003, č.j. 28 Cdo 1274/2002-216, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 19.3.2002, č.j. Co 75/2002-196 a proti rozsudku Okresního soudu v Berouně ze dne 3.5.2001, č.j. 6 C 60/92-171, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Plzni a Okresního soudu v Berouně, jako účastníků řízení, a Ing. G. S., správkyně konkurzní podstaty Č, a.s., zast. JUDr. S. Z., jako vedlejším účastníkem řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelky ve včas podané ústavní stížnosti napadly v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu, rozsudek Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud"), rozsudek Okresního soudu v Berouně (dále jen "okresní soud") a domáhaly se jejich zrušení. Stížnost po formální stránce splňuje i další náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
V návrhu na zahájení řízení stěžovatelky popsaly průběh řízení před obecnými soudy, v němž se domáhaly, aby vedlejším účastníkům (v postavení žalovaných) byla uložena povinnost vydat jim po id. 1/2 specifikovaných pozemků v kat. úz. H. a v kat. úz. T. Přitom soud I. stupně dospěl k závěru, že jsou původními vlastnicemi pozemků, že však znárodnění jejich majetku bylo provedeno v souladu s tehdy platnými předpisy, proto jejich návrh zamítl, krajský soud po odvolání stěžovatelek zamítavý rozsudek potvrdil. Nejvyšší soud napadeným usnesením následné dovolání stěžovatelek odmítl, protože nepovažoval rozhodnutí odvolacího soudu za rozhodnutí zásadního právního významu. Stěžovatelky tvrdí, že v řízení u obecných soudů bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), přičemž z následující části návrhu lze dovodit, že porušení tohoto práva spatřují v tom, že předmětem znárodnění byl i majetek, který nesloužil nebo nebyl určen k provozu znárodněného podniku, a že soudy rozhodovaly o vydání věcí, které jsou upraveny zákonem o půdě č. 229/1991 Sb. Přitom samy uvádějí, že současně s návrhem u soudu uplatnily nárok u pozemkového úřadu, který jim vyhověl, jeho rozhodnutí bylo zrušeno, a soud nařídil, aby správní orgán řízení přerušil a vyčkal výsledku soudního řízení. Ministerstvo zemědělství - Ústřední pozemkový úřad vydalo rozhodnutí, že na pozemky (vyjma části jednoho) se vztahuje zákon o půdě. Z uvedených důvodů stěžovatelky navrhují, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Relevantní znění příslušných ustanovení Listiny, které upravují základní práva, jejichž porušení stěžovatelky namítají, je následující:
Čl. 36 odst. 1
Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 38 odst. 2
Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu je nutno v rámci dokazování, které Ústavní soud provádí, vyžádat i vyjádření účastníků, případně vedlejších účastníků, k ústavní stížnosti.
Nejvyšší soud ve vyjádření konstatoval, že stěžovatelky v podstatě reprodukují argumentaci uplatněnou již v řízení před obecnými soudy, že jsou vedeny snahou docílit přezkumu správnosti jejich tvrzení ještě v řízení o individuální ústavní stížnosti. V této souvislosti upozornil na pozici Ústavního soudu, který na sebe neatrahuje pravomoc k přezkumu správního (má být "správnosti") rozhodnutí obecných soudů, ledaže by došlo ke zřejmému zásahu do ústavně právně chráněných práv. Ve věci samé odkázal na podrobné odůvodnění napadeného usnesení a požádal, aby bylo považováno za součást vyjádření. K tomu dodal, že neměl možnost přistoupit k přezkoumání úplnosti a správnosti skutkových zjištění učiněných před soudem prvního a druhého stupně, tudíž nezbylo než posoudit, zda nároky uplatněné stěžovatelkami lze subsumovat pod okruh případů vymezených v zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. S ohledem na skutkové závěry soudů nižších stupňů nebylo možno spolehlivě dospět k závěru o tom, že důvody, pro které odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, představovaly otázku zásadního právního významu. Tato okolnost tak musela vést k odmítnutí dovolání. Přípustnost a důvodnost ústavní stížnosti ponechal na posouzení Ústavního soudu.
Krajský soud zdůraznil, že stěžovatelky poukazují na nesprávné hodnocení provedených důkazů a nesprávný právní závěr na toto hodnocení navazující. V té souvislosti samy tvrdí, že pozemky, jejichž vydání se domáhají, nesloužily a ani nebyly určeny k provozu znárodněné firmy a měly být tudíž vydány - v režimu zák. č. 87/1991 Sb. Přitom věc náleží do pravomoci příslušeného pozemkového úřadu. Z tohoto důvodu odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.
Okresní soud k výzvě o vyjádření sdělil, že se nevyjadřuje a odkazuje na odůvodnění napadených rozsudků. Návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti také neformuloval.
Ing. G. S., správkyně konkurzní podstaty úpadce Č., a.s., uvedla, že dle jejího názoru nedošlo k porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny, stěžovatelky porušení ani nespecifikují.
K námitce stěžovatelek ohledně režimu pozemků dodává, že jsou to právě stěžovatelky, které se domáhaly jejich vydání podle zák. č. 87/1991 Sb. a upozorňuje, že podala žalobu proti rozhodnutí pozemkového úřadu navazujícího na rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu. V dalším odkázala na svá podání před obecnými soudy a navrhla zamítnutí ústavní stížnosti.
Město H. a JUDr. I. Č., správkyně konkursní podstaty úpadce D., státní podnik, se vzdaly postavení vedlejšího účastníka.
Z předložených listinných podkladů, zejména z vyžádaného spisu okresního soudu sp. zn. 6 C 60/92 Ústavní soud zjistil, že stěžovatelky podaly dne 24.3.1992 žalobu o určení povinnosti uzavřít dohodu o vydání specifikovaných pozemků v kat. úz. H. a v kat. úz. T. Po řadě jednání rozhodl okresní soud napadeným rozsudkem tak, že žalobu jako nedůvodnou zamítl. Dovodil, že stěžovatelky jsou sice oprávněnými osobami, avšak znárodnění bylo provedeno v souladu s právními předpisy, přitom stěžovatelky nepředložily žádné důkazy o tom, že by v objektu továrny byl další domek, v němž jejich matka bydlela, ani důkazy o tom, že by pozemky nebyly využívání pro účely továrny, zvláštně když již v pozemkové knize byla zapsána změna charakteru pozemků z rolí nebo luk na skládky. Stěžovatelky podaly proti rozhodnutí soudu I. stupně odvolání, protože podle jejich názoru soud nesprávně hodnotil provedené důkazy a v důsledku toho i nesprávně rozhodl. Krajský soud rozsudek I. stupně potvrdil, protože odvolání neshledal důvodným. V odůvodnění zejména zdůraznil, že znárodněná firma měla v letech 1946 a 1947 od 74 do 83 pracovníků, takže stěžovatelky neunesly důkazní břemeno ohledně tvrzení, že podnik zaměstnával méně než 50 zaměstnanců. Vypořádal se také s námitkou, že znárodnění bylo provedeno bez náhrady a podotkl, že stěžovatelky neunesly ani důkazní břemeno ohledně charakteru pozemků. Rozsudek krajského soudu stěžovatelky napadly dovoláním, v němž se pokusily vymezit otázku zásadního právního významu. Dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto jako nepřípustné.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelek je zjevně neopodstatněný. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovateli namítaných porušení jejich základních práv. Z tohoto pohledu Ústavní soud konstatuje, že žádné porušení základních práv stěžovatelek nebylo zjištěno.
Podstata ústavní stížnosti míří do problematiky restitucí neprávem odňatého majetku, k nimž dochází na základě právních předpisů přijatých na počátku 90. let 20. století. Tyto předpisy jsou ovládány řadou základních právních principů, jedním z nich je zásada legality, jejíž prvotní smysl spočívá ve skutečnosti, že podmínky pro restituci jsou stanoveny zákonem, event. prováděcími právními předpisy. Mezi nejvýznamnější z nich patří zákon č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a
jinému zemědělskému majetku. Pro citované předpisy je typické, že předmět jejich úpravy zákon vždy stanoví, a přitom jejich věcná působnost není založena na jediném a výlučném hledisku. Zákon č. 229/1991 Sb. lze sice charakterizovat jako zákonodárcův pokus o komplexní právní regulaci společenských vztahů týkajících se zemědělského majetku, netýká se však veškerých nemovitostí, ani veškerých pozemků. Pokud by bylo zjištěno, že příslušné nemovitosti nepodléhají režimu tohoto předpisu, nastupuje posouzení předmětu úpravy a vzájemného vztahu zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 87/1991 Sb.
Ústavní soud podotýká, že stěžovatelky uplatnily svůj restituční nárok souběžně podle dvou restitučních předpisů. Přitom je evidentní, že úspěchu nelze dosáhnout v obou řízeních. Pokud jde o soudní spor, soustředily se na prokázání, že znárodnění bylo vykonáno v rozporu s tehdy platnými zákonnými předpisy, nicméně tento restituční důvod obsahuje jak zák. č. 87/1991 Sb., tak zák. č. 229/1991 Sb. Pokud bylo rozhodnutím Ministerstva zemědělství - Ústředního pozemkového úřadu rozhodnuto, že na vymezené nemovitosti se vztahuje zák. č. 229/1991 Sb., nemohly být předmětem restituce podle zák. č. 87/1991 Sb. Řízení před obecnými soudy se tak dotklo pouze pozemku zapsaného v pozemkové knize v kn. vložce č. 360 jako pozemek parc. č. 437/2 - louka, parifikát - skládka, ohledně něhož soudy neshledaly restituční důvody.
Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítají, že bylo porušeno jejich právo na soudní ochranu. Přitom v judikatuře Ústavního soudu byla již opakovaně vyslovena myšlenka, že případnou nesprávnou interpretaci hmotněprávního ustanovení při aplikaci práva nelze podřadit pod ta pochybení, jejichž důsledky řeší čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nicméně nesprávná interpretace může být důvodem zrušení rozhodnutí státního orgánu tehdy, pokud je jí zasaženo některé z ústavních hmotných subjektivních práv (viz nález ve věci sp. zn. III. ÚS 31/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 8, Praha 1998, nález č. 66, jakož i nález ve věci sp. zn. I. ÚS 34/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 12, Praha 1999, nález č. 137). Ústavní soud však neshledal, že by přijatým výkladem zák. č. 87/1991 Sb. obecné soudy zásadním způsobem zasáhly do práva stěžovatelek domoci se právními prostředky nápravy minulých majetkových křivd, když stěžovatelky v duchu principu vigilantibus iura scripta sunt nezvolily jednoznačné právní prostředky k dosažení svých zájmů. K namítanému porušení práva na soudní ochranu dále Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k porušení tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno právo stěžovatelek domáhat se restituce majetku, avšak za porušení práva na soudní ochranu nelze považovat zamítnutí jejich žaloby, pokud soudy správně neshledaly důvody pro vyhovění žalobě. Tímto postupem není omezeno ani vyloučeno domáhat se, za splnění zákonných podmínek, restituce majetku postupem podle zák. č. 229/1991 Sb.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelů, byla jejich ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu