ECLI:CZ:US:2005:1.US.332.05
sp. zn. I. ÚS 332/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného advokátkou JUDr. Jaroslavou Krybusovou se sídlem nám. Přemysla Otakara II. 58/16, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 23 To 1080/2004, a proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 4. 11. 2004, č.j. 1 T 104/2004-313, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti je tvrzeno, že Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 4. 11. 2004, č.j. 1 T 104/2004-313, uznal obžalovaného P. B. (dále jen "stěžovatel") vinným, že v době od 00.00 hod. do 04.00 hod. dne 20. 9. 2003 s dosud nezjištěným pachatelem oknem do koupelny vnikli do rodinného domu v obci Bohumilice, okres Prachatice, kde fyzicky napadli J. K., kterému nejprve nastříkali do očí slznou látku a požadovali po něm peníze, poté jej odtáhli za ruce a vlasy do kuchyně, kde mu provazem spoutali ruce, ústa přelepili lepící páskou, nohy svázali ručníkem a nechali jej ležet obličejem k zemi, prohledali obývací pokoj a z peněženky uložené v sekretáři odcizili finanční hotovost ve výši 27.000,- Kč, dále odcizili mobilní telefon zn. Nokia se SIM kartou účastnického čísla 605 810 564 v hodnotě 1.500,- Kč a videokameru zn. Grundig VS-C 60 v hodnotě 800,- Kč. Odcizením peněz a věcí byla J. K. způsobena škoda ve výši 29.300,- Kč a fyzickým napadením utrpěl řadu zranění. Tento skutek spáchal stěžovatel přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 8. 10. 1996, č.j. 3 T 208/96-527, uznán vinným, mimo jiné, trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. z. a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání 4 let, který vykonal dne 26. 4. 2000, tedy proti jinému užil násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci, přičemž znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro jiný zvlášť závažný trestný čin potrestán, a neoprávněně vnikl do domu jiného, užil při tomto činu násilí, čímž spáchal trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. z. a §41 odst. 1 tr. z. jako zvlášť nebezpečný recidivista, a trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1 a odst. 2 tr. z. a byl odsouzen podle §234 odst. 1 tr. z. a §42 odst. 1 tr. z. za použití §35 odst. 1 tr. z. k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání 9 (devíti) let. Podle §39a odst. 2 písm. d) tr. z. se stěžovatel pro výkon tohoto trestu zařazuje do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr.z. se mu ukládá trest propadnutí věci, a to hnědé pletené kukly s otvory pro oči.
Okresní soud v Prachaticích v odůvodnění mimo jiné uvedl, že může opřít výrok o vině i o nepřímé důkazy za předpokladu, že tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů (nestačí pro to jen jeden nepřímý důkaz) vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, které vcelku shodně a spolehlivě dokazují skutečnost nebo skutečnosti, které jsou v takovém příčinném vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich lze dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnosti jiného závěru. V souzené věci jedním ze zásadních nepřímých důkazů, který svědčí pro to, že skutek vymezený ve výrokové části rozsudku spáchal stěžovatel, bylo srovnání vzorku bukálního stěru označeného stěžovatel se stopou č. 8 (stěr potu na gáze sejmutý z kukly, která byla zajištěna na místě činu; předloženo u hlavního líčení dne 4. 11. 2004 a navíc to odpovídá fotodokumentaci založené ve spisovém materiálu). Kriminalistický ústav v Praze provedl srovnání vzorků a izolaci DNA a byla nalezena shoda u bukálního stěru, který byl označen jako stěžovatel, a úplného DNA profilu stanoveného ze stopy č. 8, a to ve všech šestnácti znacích. Okresní soud navíc nemá pochybnosti o tom, že tato stopa byla zajištěna a předána ke zkoumání v souladu s obecně uznávanými principy (a soudu se postup policie jeví jako správný). S popsaným nepřímým důkazem pak zcela zjevně korespondují i další zajištěné nepřímé důkazy, mimo jiné i to, že poškozený ve své výpovědi (která byla věrohodná, prostá jakéhokoliv zveličování situace) uváděl, že jeden z pachatelů, který doposud nebyl zajištěn, oslovil druhého vyššího pachatele křestním jménem "P.", dále skutečnost, že stěžovateli (v jedné z jeho předchozích návštěv) sdělil, že mu byl odcizen větší obnos peněz a popsal mu, že tyto peníze měl uložené v knize v obývací stěně; přitom z přiložené fotodokumentace a z výpovědí dalších osob soud zjistil, že nejintenzivněji byl pachateli byt prohledáván v obývacím pokoji a z obývací stěny byly prakticky všechny věci vyházené na zem. Dalším nepřímým důkazem opírajícím se o výpisy z telekomunikační provozu je zjištění, že mobilní telefon, který mimo jiné pachatelé na místě činu odcizili, byl naposledy v provozu na číslo, které vlastnil poškozený dne 19. 9 2003 kolem 20.44 hod. a dne 20. 9. 2003 ve 23.32 hod. (tj. následující den poté, kdy již byl odejmut z dispozice poškozeného); dále již fungoval na jiná telefonní čísla ve Strakonicích, která dle výpovědí stěžovatele a svědků používal stěžovatelův bratranec V. B. (u něhož se i přes velmi intenzivní snahu soudu nepodařilo zjistit jeho současné bydliště). Konkrétní období, kdy V. B. tento telefon získal (následně se jej snažil odkoupit svědek K. a poté byl tento mobilní telefon zastaven v bazaru), koresponduje s časovým horizontem spáchané trestné činnosti. Dalším nepřímým důkazem svědčícím proti stěžovateli je jeho finanční situace v době spáchání činu (dluh na leasingových splátkách automobilu). Soud konečně nemohl přehlédnout ani předchozí odsouzení stěžovatele Okresním soudem ve Strakonicích, zejména pokud se jedná o vymezení skutku a způsobu provedení (loupež spáchaná dvěma pachateli zahalenými v kuklách, následné svázání zaměstnance bezpečnostní agentury a odcizení větší finanční částky). Okresní soud v Prachaticích proto uzavřel s tím, že výrok o vině stěžovatele lze opřít o výše uvedené nepřímé důkazy, které tvoří ve svém souhrnu logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících, z nichž lze dovodit jen jediný závěr a současně vyloučit možnost jiného závěru. Na tom nemůže nic změnit ani obhajoba stěžovatele, že byl den předtím na sběru brambor, dostal úpal a jeho fyzický stav by mu neumožňoval spáchat uvedený skutek. Soud má totiž zato, že stěžovatelův zdravotní stav nebyl natolik vážný, jestliže nevyhledal lékařské ošetření; pokud se týká dalších obtíží (tříselná kýla a další), pak za situace, kdy mohl manipulovat s pytli brambor, mu nic nebránilo spáchat uvedený čin. Pokud se týká pochybností obhajoby v tom smyslu, že věci postavené za oknem koupelny (mýdla, šampony a další), kudy se měli pachatelé do objektu dostat, byly vyňaty ven z objektu, považuje soud tuto skutečnost naopak za naprosto logickou, neboť je museli opatrně vyjmout, poněvadž v opačném případě by se vystavili nebezpečí, že budou vyzrazeni. Způsob, jakým policie v přípravném řízení provedla vyšetřování, považuje soud za správný; policie respektovala všechny postupy stanovené trestním řádem.
Okresní soud dovodil, že v souzené věci bylo prokázáno, že stěžovatel užil násilí ke zmocnění se cizí věci, přičemž vzhledem k tomu, že byl rozsudkem Okresního soudu ve Strakonicích ze dne 8. 10. 1996, č.j. 3 T 208/96-527, potrestán pro jiný zvlášť závažný trestný čin (loupeže podle §234 tr. z.), naplnil tímto jednáním skutkovou podstatu trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. z. a §41 odst. 1 tr. z. a čin spáchal (ve zkušební době v trvání pěti let) jako zvlášť nebezpečný recidivista.
Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 23 To 1080/2004, odvolání stěžovatele podle §256 tr. ř. zamítl. Poukázal na skutečnost, že v řízení předcházejícímu napadenému rozsudku nebyly zjištěny žádné takové vady, které by mohly být důvodem jeho zrušení (právo na obhajobu bylo náležitě respektováno, byla dodržena ustanovení tr. ř., jimiž se zajišťuje řádné objasnění věci).Okresní soud zákonným způsobem, provedl všechny dostupné důkazy, jež byly v dané chvíli k dispozici a jež jsou ve svém celku dostatečným podkladem pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu potřebném pro rozhodnutí. Provedené důkazy hodnotil v souladu s požadavky §2 odst. 6 tr. ř. podle svého vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Skutková zjištění, k nímž na podkladě takového hodnocení (dostatečně podrobných a srozumitelných) důkazů dospěl, shledal odvolací soud správnými; poukázal na skutečnost, že okresní soud svoje úvahy, jimiž se řídil při hodnocení důkazů, vyložil přesvědčivě, se všemi se vypořádal, nepřehlédl rozpory mezi nimi, zabýval se jejich věrohodností v souvislosti s námitkami a argumenty obhajoby. Krajský soud konstatoval, že v tomto ohledu má napadený rozsudek náležitosti požadované v §125 tr. ř. Poukázal dále na to, že nemá pochybnosti o průběhu napadení poškozeného, o zranění, která utrpěl (zjištěná lékařskými zprávami a fotodokumentací), jakož i o ztracených věcech poškozeného.
Krajský soud doplnil (k úvahám okresního soudu o vině stěžovatele), že nedospěl k závěru, že by vznikaly pochybnosti o tom, že "kuklu" našla při úklidu a zjišťování toho, co chybí, manželka poškozeného; ta na ni upozornila policisty, kteří ji zajistili jako stopu a předali k dalšímu zkoumání. Vzhledem k nepořádku, který pachatelé na místě zanechali (jak lze zjistit z fotodokumentace), nevzbuzuje u odvolacího soudu skutečnost, že policisté kuklu při ohledání místa nenašli a našla ji až manželka poškozeného, podezření z nějaké manipulace. Zkoumání stěru z kukly a porovnání vzorku DNA považuje krajský soud rovněž za standardní a při vyjádření znalce o počtu pravděpodobnosti, odvolací soud souhlasí s názorem okresního soudu, že stopu na kukle musel zanechat stěžovatel. Krajský soud navíc poukázal na logiku úvahy vedoucí k přesvědčení o vnesení "kukly" stěžovatelem, o jejím odložení a o následné ztrátě při prohledávání pokoje. Pokud jde o mobilní telefon, odvolací soud souhlasil s názorem obhajoby, že skutečnost, že tento přístroj (zcela nepochybně odcizený poškozenému), používal příbuzný stěžovatele, nemůže sama o sobě svědčit v jeho neprospěch. Oslovení pachatele přepadení "P." jeho spolupachatelem by samo o sobě rovněž nemohlo být usvědčujícím důkazem; nicméně ve spojení se skutečností, že na místě byla nalezena kukla, na níž zanechal stopy právě stěžovatel, to podporuje závěr okresního soudu, že stěžovatel (P.B.) byl skutečně jednou z osob, které poškozeného napadly. Skutečnost, že stěžovatel byl v minulosti odsouzen pro loupež spáchanou se zbraní, by rovněž nemohla být sama o sobě usvědčujícím důkazem, nicméně ve spojení s nálezem kukly a ztotožnění DNA potvrzuje závěr okresního soudu o vině stěžovatele. Krajský soud proto měl na základě uvedených úvah za to, že rozhodnutí prvého soudu a jím použitá právní kvalifikace jsou správná a uzavřel, že odvolaní stěžovatele důvodné není a zamítl jej.
Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 13. 4. 2005, sp. zn. 3 Tdo 369/2005, stěžovatelovo dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl. Poukázal na skutečnost, že stěžovatel [uplatňující dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a současně tím, že se cestou dovolání ve skutečnosti domáhá nepřípustného přezkoumání skutkových zjištění] jednak usiluje o navození takové procesní situace, jako by byl dovolací soud soudem třetího stupně, jednak navozuje mylné zdání, že dovolání má být opravným prostředkem jiného druhu, než jakým podle tr. řádu ve skutečnosti je. Nejvyšší soud dále uvedl, že případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je nutné odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění (tj. předmětný dovolací důvod je jednoznačně vymezen jako důvod hmotněprávní). Nejvyšší soud přitom musí vycházet ze skutečného obsahu dovolání, nikoli z jeho formálního označení včetně označení dovolacího důvodu. Stěžovatel dále výslovně uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., který však nijak relevantně nezdůvodnil a dovolací důvod podle názoru dovolacího soudu nenaplnil. Nejvyšší soud proto ve vztahu k uvedenému konstatoval, že vzhledem k tomu, že v dané věci nebyl naplněn ani jiný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. a dovolací důvod dle §265 odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn toliko formálně (přičemž obsah dovolání ani tomuto uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá), je zjevné, že obsah dovolání není v souladu ani s dovolacím důvodem dle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uzavřel s tím, že podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265 tr. ř. Vzhledem k tomu, že dovolací soud v souzené věci shledal, že dovolání nebylo podáno z důvodů uvedených v zákoně, rozhodl v souladu s citovaným ustanovením tak, že dovolání odmítl.
Usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 23 To 1080/2004, a rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 4. 11. 2004, č.j. 1 T 104/2004-313, napadl stěžovatel ústavní stížností.
Stěžovatel v prvé řadě namítá, že oba soudy svými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručené základní právo na řádný proces vyplývající z čl. 36 "a násl." Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jednak porušily čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3 Ústavy ČR. Je přesvědčen, že mu trestná činnost nebyla řádným způsobem prokázána, odsouzení bylo postaveno na dedukcích soudu spočívajících v tom, že "v určitých fázích trestného činu byl stěžovatel považován za osobu přítomnou na místě činu s ohledem na to, že byly zajištěny stopy DNA". Stěžovatel poukazuje na tvrzené alibi a tvrdí, že "jediný zásadně usvědčující důkaz, kterým je úplné ztotožnění DNA profilu v 16 zkoumaných znacích, byl opatřen v rozporu s procesními předpisy, opatřená fotodokumentace (negativ filmu) byla nastříhána a chybí důkaz o tom, že snímky a dokumentace byly vůbec pořízeny. Stěžovatel dále tvrdí, že kukla uvedená v odůvodnění rozsudku není totožná s kuklou předloženou soudu a navíc ani "exaktně nebylo prokázáno, za jakých okolností byla kukla jako předmět doličný, zajištěna" (poznámka: stěžovatel poukazuje na to, že manželka poškozeného uvedla, že tuto kuklu při uklízení nalezla ona a tuto skutečnost oznámila policistům, kteří kuklu vyfotografovali a uložili ji do igelitového sáčku; kdy však byla kukla fotografována, uvést nemohla). Policista F. tvrdí, že kuklu skutečně našla manželka poškozeného, druhý policista P., uvedl, že kukla byla nalezena při ohledání a tuto zajistila policie. V souvislosti s loupeží byl odcizen i mobilní telefon, který užíval V. B., který však při hlavním líčení, jakož i v přípravném řízení nebyl procesně odpovídajícím způsobem vyslechnut.
Stěžovatel konečně tvrdí, že z průběhu dokazování jednoznačně vyplývá, že nalézací soud opřel závěr o jeho vině výlučně o nepřímé důkazy (profil DNA ze stopy č. 8, odcizený mobilní telefon), přičemž další nepřímé důkazy poukazující na neutěšenou finanční situaci stěžovatele a na jeho předchozí odsouzení, nemohou vést k jednoznačnému závěru o ucelené řadě důkazů vylučujících možnost záměny pachatele. Stěžovatel má za to, že nalézací soud prováděl důkazy v rozporu s ustanovením §2 odst. 5 a odst. 6 tr. ř., prováděl pouze důkazy, kterými byl usvědčován a nehodlal se zabývat důkazy, které svědčily ve prospěch obhajoby; v případě namítaného alibi prý soud znevážil výpověď družky stěžovatele i předkládané důkazy k doložení jeho pobytu v době spáchání skutku. Stěžovatel současně uvádí, že odvolací soud se s takovým postupem nalézacího soudu bez dalšího a bližšího zdůvodnění zcela ztotožnil.
Stěžovatel se proto domnívá, že soud nevyčerpal všechny možnosti objasnění skutečného stavu věci tím, že neprovedl dostupné důkazy (zejména výslechem svědka V. B.) a oba soudy se opřely i o "konstatovanou recidivu stěžovatele".
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. 12. 2004, sp. zn. 23 To 1080/2004, a rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 4. 11. 2004, č.j. 1 T 104/2004-313, zrušil. Stěžovatel dále podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí, neboť ten nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem a výkon rozhodnutí by pro stěžovatele znamenal nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti by mohla vzniknout.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovatel v podstatě namítá, že rozhodnutími Krajského soudu v Českých Budějovicích a Okresního soudu v Prachaticích došlo k porušení jeho základního práva zakotveného v ustanoveních čl. 36 a násl. Listiny a čl. 1, čl. 2 odst. 2 a odst. 3 Ústavy ČR.
Tyto námitky Ústavní soud neakceptuje.
Ústavní soud, jak již vyslovil v řadě svých rozhodnutí, není soudem nadřízeným soudům obecným (není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti), není vrcholem jejich soustavy (čl. 90, 91 Ústavy ČR), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (srov. čl. 83 Ústavy ČR). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346). Mezi ně náleží například právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na spravedlivé projednání věci nezávislým a nestranným soudem (čl. 6 odst. 1 Úmluvy). Z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů; nespadá proto v zásadě do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Z těchto principů vychází Ústavní soud i v řízení o této konkrétní ústavní stížnosti.
Stěžovatel v ústavní stížnosti - jak již bylo uvedeno - zejména namítá porušení svého práva na spravedlivý (řádný) proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny Podle ustálené judikatury by k porušení práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s nimi upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrh, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. C.H. Beck Praha, 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatel to ostatně ani netvrdí. Ze soudního spisu jasně vyplývá, že se hlavní líčení před okresním soudem konalo na základě podané žaloby, v jeho průběhu probíhalo řádné dokazování a v jeho rámci byly předmětem jednání všechny v odůvodnění citovaného rozsudku citované důkazy a jejich hodnocení. Stěžovatelem uváděné skutečnosti byly již v průběhu řízení před nalézacím i odvolacím soudem předmětem argumentace obou soudů, které se jimi pečlivě zabývaly, jak se Ústavní soud studiem spisu přesvědčil. Odvolací soud konečně v odůvodnění svého rozhodnutí kvalifikoval použitelnost jednotlivých důkazů, podrobně je rozebral a zhodnotil. Ústavní soud v uvedených souvislostech a s odkazem na soudní spis (č.l. 292-294) současně konstatuje, že zde uvedené (výslechem zjištěné) skutečnosti (o nalezení kukly) nevylučují a neznevěrohodňují následně učiněné závěry obou soudů v této věci. Stejně tak nelze souhlasit ani se stěžovatelovým názorem na význam možné výpovědi V. B., neboť tato výpověď nebyla z hlediska posuzování jeho viny zásadní a za takovou ji nepovažoval ani odvolací soud (č.l. 336). V této souvislosti má Ústavní soud za to (což vyplývá i ze soudního spisu), že nedošlo ani k porušení těch článků Listiny uvedených stěžovatelem pod zkratkovitým vyjádřením "čl. 36 a násl.". Ústavní soud se ostatně přesvědčil, že stěžovatelova argumentace v ústavní stížnosti je do značné míry opakováním výhrad obsažených v jeho odvolání (jež byly v předmětem jednání před odvolacím soudem) a následně také v dovolání. Tyto skutečnosti současně nevedou Ústavní soud ke zpochybnění toho, že bylo dodrženo stěžovatelovo právo na veřejné projednání věci, bez zbytečných průtahů, v jeho přítomnosti a na možnost vyjádřit se k prováděným důkazům. Tvrzené porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2 a odst. 3 Ústavy ČR ostatně stěžovatel jinak ani blíže nerozvedl.
Ústavní soud proto uzavírá, že v právních závěrech obecných soudů ani extrémní rozpor - ve smyslu ustálené judikatury - ani svévoli neshledal. Obecné soudy jasně, přesvědčivě a přiměřeně obsáhle - zejména okresní soud - uvádějí důvody, které je k vydání napadených rozsudků vedly. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že se v souzené věci jednalo o výklad běžného práva, který (až na výše uvedené výjimky) věcí Ústavního soudu není. Lze ještě připomenout, že v souzené věci měl stěžovatel plnou možnost vyjadřovat se k jednotlivým důkazům a navrhovat důkazy další, čehož i využil. Není tedy důvodu se domnívat, že by oba soudy nepostupovaly nestranně a nezávisle.
Ústavní soud proto neshledal, že by rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno právo stěžovatele na řádný proces ve smyslu čl. 36 a následující Listiny a čl. 1, čl. 2 odst. 2 a odst. 3 Ústavy ČR, jichž se dovolává.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Za této situace se Ústavní soud návrhem stěžovatele na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí již nezabýval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. prosince 2005
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu