ECLI:CZ:US:2005:1.US.341.03
sp. zn. I. ÚS 341/03
Usnesení
I.ÚS 341/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele I. V., zastoupeného JUDr. J. M., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 7 Tdo 287/2003, a proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2002, sp. zn. 6 To 42/02, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhal zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 7 Tdo 287/2003 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2002, sp. zn. 6 To 42/02.
Citovaným rozsudkem Vrchního soudu v Praze, kterým byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2001, sp. zn. 3 T 4/2001, byl stěžovatel uznán vinným, že v období nejméně od 13.3.1993 až do 13.12.1996 jako ředitel a jediný jednatel firmy V. s.r.o., se sídlem P. prostřednictvím tisku a reklamních letáků zveřejnil nabídku zhodnocení peněžních prostředků s příslibem jejich zhodnocení až ve výši 33 % ročně, přičemž v souvislosti s tím sám přijímal různé částky od v rozsudku níže uvedených poškozených osob, vystavoval jim směnky na již zúročené částky s předpokládanou dobou splatnosti, přičemž věděl, že na krytí svého podnikatelského záměru nedostal od žádné banky úvěr pro rizikovost jeho podnikatelské činnosti, a vysoký úrok sliboval poškozeným i v období, kdy již jednal o převodu firmy na R. S. ještě před termínem splatnosti některých jím vydaných směnek, i když samotné směnky byly pro svoji vnitřní rozpornost v textu neplatné, a takto převzal postupně od poškozených osob různé finanční prostředky, dále v uvedeném rozsudku podrobně specifikované. Celkově bylo zjištěno, že stěžovatel dluží poškozeným částku nejméně 8.433.967,- Kč. Stěžovatel byl proto odsouzen za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 trestního zákona, ve znění účinném od 1. 1. 2002 k trestu odnětí svobody v trvání šest let se zařazením do věznice s dozorem. Dále byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti výkonu funkce ředitele a jednatele ve společnostech, které se zabývají obchodními a finančními činnostmi jako předmětem podnikání na dobu pěti let. Dovolání stěžovatele proti tomuto rozsudku bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 7 Tdo 287/2003 odmítnuto.
Stěžovatel v obsáhlém odůvodnění ústavní stížnosti zejména uvedl, že v řízení nebylo prokázáno, že by svým jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu a to, že by někoho uvedl v omyl, resp. využil něčího omylu, přičemž tento znak by zde musel být splněn již od počátku. V jeho případě by tudíž muselo být prokázáno, že si byl již v době převzetí peněz vědom toho, že poškozené uvádí v omyl, resp. že využívá jejich omylu v tom, k jakému účelu budou jejich peněžní prostředky použity. Valná většina vyslechnutých svědků jak před vyšetřovatelem, tak před soudem I. stupně prý potvrdila, že při investování peněz do společnosti V, s.r.o., nereagovali pouze na v tisku uveřejněnou reklamu a na reklamní letáky společnosti V, s.r.o., ale rozhodli se k investici až po osobním jednání, kde byli údajně informováni, že tyto jejich prostředky budou investovány do rozvoje firmy, resp. vývoje multimediálních programů, ze kterých lze očekávat zisky, z nichž budou posléze zúročené vklady vráceny.
Stěžovatel dále považuje za zcela mylný a skutkovými zjištěními nepodložený názor soudů, že poškození jím byli uvedeni v omyl tvrzením obsaženým v uveřejněné reklamě v tisku a v reklamních letácích společnosti V, s.r.o., nabídkou výhodné investice, kterou jim byl přislíben až 33 % úrok p.a. z vložených prostředků. To, že zde byla zcela reálná takto vysoká možnost zhodnocení jejich investic, vyplývá podle stěžovatele z Marketingového průzkumu a propočtu návratnosti investic zpracovaného na základě průzkumu trhu, z výsledků účasti společnosti V, s.r.o. s jejími produkty na veletrzích se zaměřením na výukové a vzdělávací systémy a z recenzí na produkty společnosti V, s.r.o. uveřejněných v tisku. Totéž prý plyne také z výpovědi svědka Ing. J. Č. Svědek Č. ve své výpovědi konkrétně uvádí, že dle jeho názoru se společnost V, s.r.o., jevila jako perspektivní firma, "...která u nás mohla být jedničkou v multimédiích, vydala i první CD s programy v češtině, měla budoucnost, mohla vydělávat miliony, ale rozjezd byl těžký".
Pokud jde o znak skutkové podstaty, kterým je neoprávněné obohacení stěžovatele nebo někoho jiného, neexistuje podle názoru stěžovatele jediný důkaz, že by se byl v důsledku přebírání peněžitých částek od poškozených obohatil buď osobně, nebo že by byl obohatil společnost V, s.r.o., nebo jakýkoli třetí subjekt. Z provedeného dokazování údajně jednoznačně vyplynulo, že veškeré takto získané prostředky byly použity výhradně pro společnost V, s.r.o., a to na úhradu programátorských prací, mezd, výroby médií, nájmu, služeb spojených s nájmem atd. Dále stěžovatel uvedl, že z provedených důkazů, ať již z jeho výpovědi či ze svědeckých výpovědí, resp. z listinných důkazů, nelze dospět k závěru, že by byl jednal v úmyslu peněžní prostředky, které byly společnosti V, s.r.o. poškozenými svěřeny, nevrátit, příp. že by byl s takovou možností srozuměn. Soudy - podle názoru stěžovatele - dovozovaly jeho úmysl finanční prostředky nevrátit především ze skutečnosti, že věděl, že společnosti V, s.r.o., nebyl na její podnikatelský záměr v důsledku jeho rizikovosti poskytnut bankovní úvěr. Společnost V, s.r.o., však žádným majetkem k zajištění takového závazku nedisponovala a proto byl prý zvolen způsob financování formou účasti drobných investorů, kteří museli být - podle mínění stěžovatele - samozřejmě srozuměni s určitým podnikatelským rizikem. Stěžovatel je rovněž toho názoru, že soudy všech stupňů pochybily v tom, že ve svých rozhodnutích (a to jak ve skutkové větě, tak v odůvodnění rozhodnutí) zaměňovaly jeho osobu se společností V, s.r.o. Jednání s poškozenými, kterých se zúčastnil, však byla vedena nikoli jím, jako fyzickou osobou, ale stěžovatelem jako statutárním orgánem a ředitelem společnosti V, s.r.o., tj. společností V, s.r.o. Jediným povinným ze směnečných závazků takto vzniklých byla prý a je pouze společnost V, s.r.o.
Tím, že Vrchní soud v Praze jako soud odvolací neprovedl důkazy navržené stěžovatelem v odvolacím řízení, tj. znalecký posudek z oboru účetnictví a výslech svědkyně Mgr. L. P., ředitelky mateřské školky, ve které byly umístěny kanceláře společnosti V, s.r.o., a která sama (po prodeji společnosti panu S.), zajistila přestěhování zbylého majetku společnosti (včetně ztracených účetních dokladů), došlo - podle názoru stěžovatele - k porušení zákonem stanovené povinnosti soudů provádět i důkazy ve prospěch obžalovaného.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s napadenými rozhodnutími, jim předcházejícím řízením a s obsahem spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 3 T 4/2001, dospěl k závěru, že v daném případě obecné soudy postupovaly v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele neporušily. Věc byla projednána veřejně, v přiměřené lhůtě, při dodržení práva na obhajobu. Soudy přesvědčivým, logickým a jasným způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Za této situace nepřísluší Ústavnímu soudu jakkoliv měnit provedené hodnocení důkazů, které stěžovatel v zásadě zpochybňuje, neboť by tím bezdůvodně zasáhl do zásady volného hodnocení důkazů obecnými soudy, do principu přímosti dokazování a ve svém důsledku i do nezávislosti v rozhodování soudů. Takovou povinnost by měl pouze a jen v případě, kdyby byla postupem soudů a v důsledku tohoto postupu i jejich rozhodnutími porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo; pokud by za tohoto stavu přesto nahradil dané hodnocení důkazů svým hodnocením vlastním, postavil by se tak fakticky do nepřípustné role další soudní instance. Ústavní soud zde odkazuje na svou obecně přístupnou judikaturu, ve které již mnohokrát zdůraznil, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) není součástí soustavy obecných soudů ani soudem těmto soudům nadřízeným. V souzené věci nelze konečně dovozovat ani svévoli v rozhodování soudů, ani extrémní rozpor mezi provedenými skutkovými zjištěními a právními závěry obecných soudů, jehož zjištění - s přihlédnutím k okolnostem konkrétního případu - by ingerenci Ústavního soudu umožnilo; ten je nutno z uvedených důvodů interpretovat přísně restriktivně. Lze toliko dodat, že pokud postup obecných soudů nevybočil z rámce principů spravedlivého procesu, není Ústavní soud oprávněn jejich závěry přezkoumávat.
Z těchto zásad vycházel Ústavní soud i se zřetelem na tuto konkrétní souzenou věc.
Trestného činu podvodu se podle §250 odst.1, 4 trestního zákona dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu.
Vrchní soud v Praze v odůvodnění napadeného rozsudku k podstatě případu zejména konstatoval, že Městský soud v Praze jako soud prvního stupně provedl v hlavním líčení zákonným způsobem veškeré potřebné důkazy, jež poté zhodnotil jednotlivě i ve vzájemných souvislostech v celém souhrnu podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na uvážení všech okolností případu logickým způsobem, kterému nelze z hlediska §2 odst. 6 tr. ř., ani z hlediska §125 tr. ř. nic podstatného vytknout. Sám rozsah provedeného dokazování tedy shledal odvolací soud dostatečným, a proto nevyhověl požadavku obžalovaného na další doplnění dokazování výslechem jím navrhované svědkyně Mgr. L. P. a znaleckým posudkem z oboru účetnictví, neboť se podle závěrů soudu jednalo o důkazy nadbytečné, které by ve vztahu k již provedeným důkazům nemohly na učiněných skutkových závěrech nic podstatného změnit; navíc účetnictví firmy V, s. r. o. je v současnosti skutečně ztraceno a nejeví se účelné zjišťovat, kdo na tomto faktu měl rozhodující podíl). Obhajoba obžalovaného, uplatněná v odvolacím řízení, je podle Vrchního soudu v Praze pouze opakováním jeho obhajoby již z přípravného řízení, kdy tvrdil, že bez jakéhokoli podvodného úmyslu řádně s perspektivou vysokého zisku podnikal, "aniž by současně převod firmy V, s.r.o., na R. S. byl jakoukoli snahou zbavit se nezákonně finančních závazků, jež převzal". Této obhajobě však odvolací soud přisvědčil pouze v tom, že oproti napadenému rozsudku posoudil odlišně subjektivní stránku jeho jednání, neboť nešlo podle jeho názoru o přímý úmysl.
Odvolací soud totiž konstatoval, že i když nelze obžalovanému provedenými důkazy bezpečně prokázat úmysl přímý, vztahující se k trestnému činu podvodu, jak učinil soud prvního stupně, přesto se u něho jedná o eventuální úmysl, tedy sice o nižší formu zavinění, avšak přesto naplňující znak subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Obžalovaný totiž vědomě vystavoval směnky "bez v té době existujícího nebo ve lhůtě jejich splatnosti reálně očekávaného krytí". Jednal-li obžalovaný tímto způsobem, pak byl nepochybně současně srozuměn s tím, že nebude schopen svým závazkům dostát a poškozeným tak způsobí škodu na majetku, který mu za účelem jeho zhodnocení poskytli. Městský soud pak v době svého rozhodování postupoval v souladu se zákonem i při právním posouzení jednání obžalovaného. Odvolací soud však musel při svém rozhodování přihlédnout k nové právní úpravě, neboť zákonem č. 265/2001 Sb. vstoupila od 1.1.2002 v účinnost novela trestního zákona, která oproti výši škod stanovených před tímto datem podle §89 odst. 14 tr. zák. posunula hranici škody velkého rozsahu z dřívější částky 1.000.000 Kč na 5.000.000 Kč. Odvolací soud proto ve prospěch obžalovaného aplikoval §16 odst. 1 tr. zák. o časové působnosti trestního zákona a trestnou činnost obžalovaného kvalifikoval jako trestný čin podvodu podle §250 odst. 1 odst. 4 tr. zák. ve znění účinném od 1. 1. 2002, neboť to bylo pro stěžovatele příznivější.
Nejvyšší soud České republiky dospěl ve svém ústavní stížností napadeném usnesení ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 7 Tdo 287/2003 rovněž k závěru, že z okolností případu bezpochyby vyplývá naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 odst. 4 trestního zákona, neboť stěžovatel uváděl poškozené v omyl (podvodné jednání) zejména tím, že předstíral schopnost firmy zajistit extrémně vysoké zhodnocení jejich prostředků až o 33% ročně. Dovolání stěžovatele bylo proto jako zjevně neopodstatněné odmítnuto.
S uvedenými závěry a i postupem obecných soudů se lze ztotožnit i z hlediska ústavněprávního. Obecné soudy v souladu s procesními předpisy náležitě zjistily skutkový stav a vyvodily z něj odpovídající právní závěry. Rovněž uložený trest se Ústavnímu soudu jeví jako přiměřený, přičemž bylo mj. správně přihlédnuto k pro stěžovatele příznivější zákonné úpravě (§16 trestního zákona). K výše uvedené obecné charakteristice svých pravomocí v oblasti řízení o ústavních stížnostech Ústavní soud ještě dodává, že ke zrušení napadených rozhodnutí by nepostačovalo, ani kdyby jimi došlo k případnému porušení běžného zákona. Toto porušení by muselo být natolik extrémní, že by svou intenzitou dosáhlo sféry regulované a chráněné předpisy nejvyšší právní síly, tedy ústavním pořádkem České republiky. K tomu však ve zkoumaném případě podle přesvědčení Ústavního soudu nedošlo.
Nálezy Ústavního soudu, na které stěžovatel ve své ústavní stížnosti poukazuje (sp. zn. III. ÚS 575/01, III. ÚS 271/96 a III. ÚS 398/97) vycházely z poněkud odlišné skutkové i právní situace a závěry v nich vyslovené není možné bez dalšího aplikovat na zkoumaný případ. V posuzované věci nepochybně řada relevantních zjištění svědčila v neprospěch stěžovatele a obecné soudy, jak bylo shora konstatováno, za dodržení kautel plynoucích ze zásady volného hodnocení důkazů dospěly k závěru o jeho vině a trestu. Ústavní soud neshledal, že by námitky stěžovatele mohly mít vzhledem ke zkoumanému případu a všem provedeným důkazům zásadní vliv na napadená rozhodnutí. Ústavní soud tedy - ve shodě se soudy obecnými - nesdílí stěžovatelův názor, že by v řízení nebylo prokázáno naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu a že nejednal v úmyslu peněžní prostředky nevrátit, resp. že by nebyl s takovou možností alespoň srozuměn. Ústavní soud sdílí mínění obecných soudů, že stěžovatelovy návrhy na doplnění dokazování by i v případě jejich provedení nemohly na závěrech soudu o vině i o trestu nic podstatného změnit. Ostatně, v obsáhlém odůvodnění svého rozsudku Vrchní soud v Praze mj. přesvědčivě uvedl (srov. výše), proč s přihlédnutím k již provedeným důkazům tyto návrhy zamítl. Právo navrhovat doplnění dokazování nelze totiž vykládat tak, že umožňuje předvolat a vyslýchat veškeré navržené svědky a že soud musí provést každý důkaz, který stěžovatel subjektivně považuje za nutný.
Pokud stěžovatel dále namítá, že veškeré získané finanční prostředky byly použity výhradně pro společnost V, s.r.o., a to na úhradu programátorských prací, mezd, výroby médií, nájmu, služeb spojených s nájmem atd., lze jen odkázat na část odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu, ve kterém se konstatuje, že "obohacením" ve smyslu §250 odst. 1 trestního zákona se rozumí každé neoprávněné rozmnožení majetku pachatele nebo někoho jiného, ať již jeho rozšířením nebo ušetřením nákladů, které by jinak byly z majetku pachatele vynaloženy, přičemž se nemusí shodovat se škodou, která je způsobena poškozenému. Skutková část výroku o vině napadeného rozsudku obsahuje konkrétní skutkové zjištění, že obviněný, který převzal od 52 jmenovaných poškozených různé finanční částky, jim dluží částku nejméně 8.433.967,- Kč., z čehož vyplývá, že došlo k rozšíření majetku obviněného nejméně o tuto částku. Z hlediska existence zákonných znaků skutkové podstaty trestného činu podvodu není přitom rozhodné, k jakým účelům použil pachatel prostředky, o které byl jeho majetek podvodným jednáním rozšířen, a je proto nepodstatné, zda obviněný použil získané finanční prostředky ke své osobní spotřebě či na financování neúspěšných finančních aktivit. Námitka, že převzaté peníze stěžovatel použil na programátorské práce, mzdy, odvody, nájem apod. z tohoto důvodu proto rovněž nemůže obstát.
Pro úplnost je třeba dodat, že - podle obsahu spisu - je zřejmé, že za finanční otázky společnosti byl odpovědný stěžovatel, a proto neobstojí ani jeho další, spíše formální námitka, že veškerá jednání vedená s poškozenými byla vedena nikoli stěžovatelem jako fyzickou osobou, ale stěžovatelem jako statutárním orgánem a ředitelem společnosti V, s.r.o.
Jelikož Ústavní soud nezjistil, že by v dané věci došlo k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele, byla ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněná podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Za této situace je bezpředmětný i návrh stěžovatele na odložení vykonatelnosti stížností napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. 10. 2002, sp. zn. 6 To 42/02.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. března 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu