ECLI:CZ:US:2005:1.US.344.05
sp. zn. I. ÚS 344/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Pavla Rychetského, v právní věci stěžovatele J. Š., zastoupeného JUDr. Jiřím Bönischem, advokátem se sídlem Brno, Ječná 29a, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. ledna 2005 sp. zn. 6 Tdo 8/2005, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. září 2004 sp. zn. 5 To 349/2004 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. května 2004 sp. zn. 9 T 79/2003, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Brně a Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatel napadl v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že se jimi cítí být dotčen ve svých ústavně zaručených základních právech plynoucích z čl. 90 Ústavy, čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod, i čl. 6 odst.1, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s jeho stanovisky a závěry pojatými do opravných prostředků, stěžovatel tvrdil, že k porušení označených práv došlo tím, že skutková zjištění soudů nalézacího a odvolacího jsou v rozporu s provedenými důkazy (odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 398/97). Stěžovatel byl obecnými soudy pravomocně odsouzen za trestný čin dle §224 odst. 1 tr. zákona, aniž by měly k dispozici jakýkoli přímý důkaz, když návrhům stěžovatele na provedení dokazování znaleckým posudkem z oboru silniční dopravy nebylo vyhověno. Obecné soudy pouze vycházely z vysokého stupně podezření, že skutek se mohl stát jen tak jak jej popsaly a nijak jinak, což podle názoru stěžovatele je v rozporu se základními zásadami trestního práva, zejména se zásadou presumpce neviny.
Stěžovatel dále tvrdil, že dovolací soud neposkytl ochranu právům stěžovatele, když odmítl dovolání stěžovatele dle ustanovení §265i odst. 2 tr. řádu, neboť dovolání bylo podáno z jiných důvodů než jsou uvedeny v §265b tr. řádu. Výklad ustanovení
§265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je dle názoru stěžovatele příliš rigorózní a je jeho restriktivním výkladem. Stěžovatel argumentoval judikaturou Ústavního soudu, nález sp. zn. I. ÚS 4/04, a tvrdil, že nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávné kvalifikace skutku, protože tyto dvě kategorie jsou v podstatě neoddělitelné, a výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu by tuto skutečnost měl zohledňovat. Stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud přijal nález jímž by rozhodnutí napadená ústavní stížností zrušil.
Z obsahu ústavní stížnosti i z vyžádaného spisového materiálu obecného soudu zjistil Ústavní soud následující skutečnosti:
Pravomocným rozhodnutím výše citovaného rozsudku Městského soudu v Brně (9 T 79/2003), potvrzeným Krajským soudem v Brně (5 To 349/2004), byl stěžovatel uznán vinným spácháním trestného činu ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zákona. Tohoto trestného činu se měl dopustit tak, že dne 29. května 2003 v době kolem 17,00 hod v Brně na ul. Gajdošova před domem č. 54 jako řidič sanitního vozidla Fiat Ducato, registrační značky 1B2 1402 nejprve zastavil v místě zálivu zastávky městské hromadné dopravy, kde je řidičům zakázáno zastavit a stát a přesto, že z vozidla neměl potřebný výhled, řádně si neověřil, zda může bezpečně zacouvat k okraji vozovky a při couvání zadní částí vozidla zachytil chodkyni M. P., která měla v úmyslu přejít mimo přechod pro chodce pětiproudovou komunikaci s povolenou rychlostí do 60 km/hod, vstoupila za jeho vozidlo, v důsledku nárazu upadla na zem a utrpěla těžké zranění zhmožděním mozku a rozsáhlým krvácením do mozku se zlomeninou klenby lebeční spolu s rozsáhlým zhmožděním pravé ruky a pravé horní části zad, přičemž tomuto zranění dne 1. června 2003 v nemocnici podlehla. Stěžovateli byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání třicetišesti měsíců.
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), účastníky řízení Nejvyšší soud ČR, Krajský soud v Brně a Městský soud v Brně, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili.
Nejvyšší soud ČR se vyjádřil k výzvě Ústavního soudu předsedou senátu JUDr. Jiřím Horákem, který i po seznámení se s obsahem ústavní stížnosti zastává názor, že s námitkami stěžovatele ohledně chybného rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nelze souhlasit. V podrobnostech odkázal na rozhodnutí napadené ústavní stížností, z jehož obsahu je zřejmé z jakých důvodů bylo dovolání stěžovatele odmítnuto. V řízení před dovolacím soudem či jeho rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, přičemž nedošlo k porušení ani jiných právních norem platných v trestním řízení. Účastník řízení vyslovil názor, že Ústavní soud by neměl ústavní stížnosti stěžovatele vyhovět, přičemž konkrétní způsob rozhodnutí ponechal na úvaze Ústavního soudu, a současně vyslovil souhlas s upuštěním od ústního jednání (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil předseda senátu Krajského soudu v Brně JUDr. Aleš Flídr, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), tak, že námitky vznesené v ústavní stížnosti se shodují s důvody odvolání proti rozsudku prvního stupně. S ohledem na určité zkušenosti senátu odvolacího soudu při rozhodování v trestné činnosti dopravy shledal Krajský soud v Brně důkazní materiál za postačující k závěru pro meritorní rozhodnutí ve věci samé. Účastník řízení dále odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž nevznesl procesní návrh jak má Ústavní soud rozhodnout.
Předseda senátu Městského soudu v Brně, Mgr. Martin Vrbík, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§30 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), ve svém vyjádření odkázal na písemné odůvodnění napadeného rozsudku ze dne 13. května 2004, nad jehož rámec nemá co dodat. Současně udělil souhlas s upuštěním od ústního jednání (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu). Procesní návrh stran rozhodnutí o ústavní stížnosti účastník řízení nevznesl.
Při posuzování důvodnosti návrhu Ústavní soud vyšel z obsahu napadených rozhodnutí a z řízení, jež jim předcházelo, tak jako i z argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neopíral své rozhodnutí o obsah vyjádření obecných soudů, jež vydaly napadená rozhodnutí, dospěl k závěru, že stěžovateli nebudou zaslána k jeho replice. Ústavní stížnost je dílem zjevně neopodstatněná, dílem opožděná.
Senát mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, shledá-li jej zjevně neopodstatněným. Obdobně je povinen postupovat soudce zpravodaj, je-li podaný návrh podán po lhůtě stanovené zákonem pro jeho podání [§43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Jak bylo zjištěno z obsahu odůvodnění v záhlaví uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, tento odmítl dovolání navrhovatele, směřující do usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. září 2004 (5 To 349/2004) poté, co dospěl k závěru, že nebylo podáno z důvodu stanoveného zákonem. Navrhovatelem uplatněné dovolací námitky směřovaly do oblasti skutkových zjištění, přičemž je podřazoval pod dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. V této souvislosti postačí konstatovat, že Nejvyšším soudem ČR vyslovený závěr na dosah dovolacího důvodu zakotveného v citovaném ustanovení odpovídá ustálenému judiciálnímu výkladu, když byl ze strany Ústavního soudu opakovaně při posouzení jeho ústavnosti akceptován, a to nejen v rozhodnutích, na něž odkázal dovolací soud (srov. např. i usnesení ve věci sp. zn. III. ÚS 282/03, in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 31, usn. č. 23, vydání 1, Praha 2003, III. díl). V daném ohledu postačí na odůvodnění napadeného rozhodnutí, včetně další judikatury Ústavního soudu tam uvedené, pro stručnost odkázat. Na poukaz stěžovatele stran dovolacího důvodu formulovaného v
§265b odst. 1 písm. l) tr. řádu reagoval co do jeho nepřiléhavosti Nejvyšší soud ČR rovněž ústavně konformním způsobem, pročež návrh brojící proti usnesení Nejvyššího soudu ČR byl za tohoto stavu věci posouzen Ústavním soudem jako zjevně neopodstatněný.
Pokud navrhovatel napadl rovněž usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. září 2004 sp. zn. 5 To 349/2004 a rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. května 2004 sp. zn. 9 T 79/2003 v této části byla ústavní stížnost podána po lhůtě k tomu zákonem stanovené, neboť navrhovatelem podané dovolání nebylo s ohledem na shora uvedené posledním procesním prostředkem, který zákon k ochraně jeho práva poskytoval [§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu]. Dále odkazujeme na usnesení Ústavního soudu ze dne 20. července 2005, sp. zn. III. ÚS 314/05 (dosud nepublikováno).
Z takto rozvedených důvodů nebylo shledáno porušení stěžovatelem tvrzených (čl. 90 Ústavy, čl. 36 a násl. Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy) či jiných jeho ústavně garantovaných práv nebo svobod a ani argumentace stěžovatele judikaturou Ústavního soudu nebyla shledána případnou.
Na základě vyložených důvodů bylo mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků rozhodnuto, jak ve výroku usnesení obsaženo [§43 odst. 1 písm. b), odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání (§43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 25. října 2005
Ivana Janů v. r.
předsedkyně senátu