ECLI:CZ:US:2005:1.US.378.04
sp. zn. I. ÚS 378/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele: Muzeum hl. m. Prahy, se sídlem Praha 1, Kožná 1, zastoupeného JUDr. V. S., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 2004, čj. 28 Cdo 1036/2003 - 79, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2003, čj. 20 Co 609/2002 - 161, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 9. 2001, čj. 25 C 18/94 - 130, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včasnou ústavní stížností stěžovatel navrhl zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů, v řízení o vydání věci podle zákona č. 403/1990 Sb.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. 9. 2001, čj. 25 C 18/94 - 130, uložil stěžovateli povinnost vydat žalobkyni E. R. id. 868/2520 domu čp. 475 se stav. parcelou č. 526 v k. ú. P. Pokud se žalobkyně domáhala vydání další části v rozsahu 1652/2520 uvedených nemovitostí, návrh zamítl. K odvolání obou účastníků řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 1. 2003, čj. 20 Co 609/2002 - 161, rozsudek obvodního soudu potvrdil. Dovolání obou účastníků řízení odmítl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 31. 3. 2004, čj. 28 Cdo 1036/2003 - 79.
Stěžovatel vytkl obecným soudům jejich závěr, podle kterého jedinou oprávněnou osobou po MUDr. B. K. je jeho neteř, žalobkyně E. R. Podle stěžovatele, z provedených důkazů nevyplynulo, že Z. L., která podala rovněž výzvu na vydání nemovitostí, není oprávněnou osobou podle §3 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. Ta přitom pokračuje v soudním řízení proti stěžovateli a v případě jejího úspěchu bude Česká republika povinna vyplatit jí náhradu za její nevydaný podíl ve výši cca 100 miliónů korun. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, podle kterého, pokud začal namítat zhodnocení nemovitosti až v roce 1996 (za situace, kdy výzva byla podána v r. 1991 a žaloba v r. 1994), jde o zjevné zneužití práva ze strany povinné osoby ve smyslu §3 ObčZ, což doprovodil ne zcela jasnou větou, že je to "zjevně vyjádřením negativního postoje zastupující soudkyně S. a v rozporu s §80 zákona č. 6/2002 Sb."
Dále stěžovatel tvrdil, že byl zbaven práva na zákonného soudce v důsledku změny ve složení senátu při jednání odvolacího soudu dne 9. 1. 2003, o kterém nebyl předem vyrozuměn, takže se k osobám soudců nemohl vyjádřit. V tom spatřuje porušení čl. 38 odst. 1 Listiny. V této souvislosti odkázal na nález sp. zn. III. ÚS 200/98. Rovněž namítl, že podle nálezu sp. zn. II. ÚS 145/02 měl být obeslán k jednání i sám stěžovatel, nikoliv pouze jeho advokát. Obecné soudy dále, podle stěžovatele, protiústavně neprovedly některé navržené důkazy a v tomto jejich postupu spatřuje stěžovatel porušení čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si vyžádal, v souladu s ustanovením §42 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyjádření účastníků řízení.
Městský soud navrhl stížnost odmítnout, neboť zjevně míří jen k dalšímu přezkumu právních i skutkových závěrů učiněných obecnými soudy. Upozornil, že procesní námitky mají zjevně jen účelovou povahu - stěžovatel nepodal proti složení senátu a k osobám jednotlivých soudců žádné námitky a uplatňuje je teprve v této procesní fázi. Nebyl-li předvolán k soudnímu řízení sám, nemohlo to mít na věc vliv, protože jeho advokát byl předvolán a řízení se účastnil.
Obvodní soud pro Prahu 1 plně odkázal na odůvodnění svého rozsudku.
Nejvyšší soud ČR poznamenal, že stěžovatel se pokouší učinit z Ústavního soudu ve své kauze čtvrtou instanci.
Ústavní soud si vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 1, sp. zn. 25 C 18/94, (dále též "obvodní soud"), ze kterého zjistil, že žalobou, podanou dne 5. 9. 1991 u uvedeného soudu, se žalobkyně E. R. domáhala, proti žalovanému stěžovateli, vydání nemovitosti blíže popsané v petitu žaloby. Obvodní soud rozsudkem ze dne 25. 9. 2001, čj. 25 C 18/94 - 130, žalobě zčásti vyhověl a uložil stěžovateli povinnost vydat žalobkyni E. R. id. 868/2520 domu čp. 475 se stav. parcelou č. 526 v k. ú. P. V části, kterou se žalobkyně domáhala vydání další části v rozsahu 1652/2520 uvedených nemovitostí, žalobu zamítl. Po skutkové stránce vyšel ze zjištění, že žalobkyně E. R. je neteří MUDr. B. K., jehož spoluvlastnický podíl na nemovitostech v České republice přešel na československý stát na základě individuálního správního aktu ze dne 17. 3. 1960, vydaného podle §5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb. Obvodní soud vzal za prokázáno, že žalobkyně podala výzvu k vydání nemovitosti včas a že další oprávněná osoba, Z. L., podala výzvu až po marném uplynutí prekluzivní lhůty, takže její nárok zanikl. Námitku stěžovatele o zhodnocení předmětných nemovitostí považoval obvodní soud za účelovou a poukázal na to, že žalovaný tuto námitku neuplatnil v řízení vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 9 C 94/92, v němž bylo řešeno vydání části nemovitosti, dříve patřící H. H. Dále konstatoval, že zákon č. 403/1990 Sb. nepodmiňuje vydání nemovitostí zaplacením určité finanční částky. Vyslovil závěr, že žalobkyně je tedy oprávněnou osobou ve smyslu §3 zákona č. 403/1990 Sb. pouze po svém strýci MUDr. B. K. Žalobu zamítl v části, v níž se žalobkyně domáhala vydání dalšího spoluvlastnického podílu, a to proto, že k této části nemovitosti není oprávněnou osobou.
K odvolání stěžovatele a žalobkyně Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 9. 1. 2003, čj. 20 Co 609/2002 - 161, rozsudek obvodního soudu potvrdil. Převzal jeho skutková zjištění a ztotožnil se rovněž s jeho právním posouzením věci s tím, že žalobkyně je, podle §3 odst. 1 písm. d) zákona č. 403/1990 Sb., oprávněnou osobou v rozsahu ideálního podílu 866/2520 předmětných nemovitostí. Konstatoval, že žalobkyně neprokázala ani netvrdila svůj právní vztah k ostatním spoluvlastníkům nemovitosti z hlediska §3 zákona č. 403/1990 Sb., přičemž pominula skutečnost, že již v řízení, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 9 C 94/92, bylo pravomocně rozhodnuto o vydání této části nemovitosti právním nástupcům H. H. Podle odvolacího soudu, jestliže žalobkyně požádala o vydání věci již v roce 1991 a žalovaný namítal zhodnocení vydané věci teprve v roce 1996, jedná se o zjevné zneužití práva ze strany povinné osoby (stěžovatele) ve smyslu §3 ObčZ. Odvolací soud dále poukázal na to, že oprávněná osoba se může domáhat vydání věci jen v tom rozsahu, v němž jí nebo jejím právním předchůdcům, ve smyslu těchto zákonů, svědčilo vlastnické právo a podíl ostatních osob oprávněné osobě tedy nepřipadá.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 31. 3. 2004, čj. 28 Cdo 1036/2003 - 79, odmítl jako nepřípustné. Nejvyšší soud ČR neshledal, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť bylo v souladu s konstantní judikaturou. Nejvyšší soud ČR nemá důvod odchýlit se od dosavadních závěrů soudní praxe, podle níž věcí celou, podle §3 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb., se rozumí též spoluvlastnický podíl. Lze tedy, podle Nejvyššího soudu ČR, přisvědčit odvolacímu soudu, že oprávněná osoba se může domáhat vydání věci jen v tom rozsahu, v němž jí nebo jejím právním předchůdcům svědčilo vlastnické právo. Dovolací soud se ztotožnil s právními závěry odvolacího soudu o tom, že těmto osobám se tak nemůže dostat více, než by příslušelo osobě, jejíž věc přešla na stát. Oprávněným osobám, odvozujícím svůj nárok na vydání věci po jednom spoluvlastníkovi, tak nemůže ,,přirůst" podíl po jiném ze spoluvlastníků. Ve vztahu k dovolacím námitkám stěžovatele o možnosti uplatnit dodatečně zhodnocení vydávané věci se Nejvyšší soud ČR ztotožnil s právním posouzením odvolacího soudu.
Po zhodnocení shora uvedených zjištění Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Jedná se o komplikovanou restituční věc, která byla řešena po dobu třinácti let řadou rozhodnutí všech tří soudních instancí. Stěžovatel přitom v podané ústavní stížnosti zpochybňuje jak právní, tak skutkové závěry všech obecných soudů.
Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by mohla vzniknout byť jen pochybnost o ústavní konformitě postupu obecných soudů při vydání napadených rozhodnutí. Ústavní soud není běžnou další instancí v systému všeobecného soudnictví, není jeho úkolem zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických a právnických osob a korektností aplikace každého jednotlivého zákonného ustanovení, ledaže by to současně znamenalo porušení základního práva nebo svobody zaručeného ústavním pořádkem ČR (srov. nález sp. zn. I. ÚS 68/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 123). Z tohoto aspektu je jasně patrno, že výklad podústavního práva je zásadně věcí obecné justice, a není proto úkolem Ústavního soudu závěry, obecnou justicí učiněné, jakkoliv přehodnocovat. Na výkladu podústavního práva se v daném případě shodly jak soud prvního stupně, tak soud odvolací i Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací. Ten v přesvědčivém odůvodnění svého usnesení vysvětlil, proč se nejedná o rozhodnutí mající ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí ve věci, obecnými soudy přijatá, jsou v souladu s konstantní judikaturou. Z článku 36 odst. 1 Listiny, kterým stěžovatel argumentuje, nevyplývá jeho nárok na úspěch ve věci.
Odkaz na nález sp. zn. II. ÚS 145/02 není případný, neboť ten řešil situaci, kdy v důsledku procesního pochybení soudu, když bylo doručeno jen právnímu zástupci, rozhodl soud bez účasti dané strany na jednání (viz Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 27, str. 99). Tak tomu v tomto případě zjevně nebylo, protože stěžovatel byl v řízení zastoupen svým advokátem, který byl na jednání přítomen.
Argument o protiprávnosti složení senátu rovněž není na místě. Již s ohledem na délku řízení před obecnými soudy není jistě překvapivé, že se složení senátu proměňovalo. Pokud snad měl stěžovatel vůči složení senátu v průběhu tohoto řízení jakékoliv námitky, měl je uplatnit v samotném řízení před obecným soudem, nikoliv teprve v řízení o ústavní stížnosti. S ohledem na tyto skutečnosti se Ústavní soud ztotožňuje se shora citovaným stanoviskem Městského soudu v Praze, podle kterého je argument stěžovatele o změnách ve složení senátu, a s tím související poškození jeho práva, čistě účelový.
Ústavní soud dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. února 2005
JUDr. Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
Naděžda Řeháčková