ECLI:CZ:US:2005:1.US.382.04
sp. zn. I. ÚS 382/04
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 10. května 2005 sp. zn. I. ÚS 382/04 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky N. o. C. č. h. v R. proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 261/2003-259 ze dne 25. 3. 2004, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 393/2002-222 ze dne 27. 11. 2002 a proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku č. j. 4 C 576/98-196 ze dne 14. 8. 2002 o zamítnutí žaloby stěžovatelky na určení, že je vlastníkem nemovitostí, za vedlejší účasti R. P.
I. Usnesení Nejvyššího soudu ČR č. j. 20 Cdo 261/2003-259 ze dne 25. 3. 2004, rozsudek Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 393/2002-222 ze dne 27. 11. 2002 a rozsudek Okresního soudu v Rakovníku č. j. 4 C 576/98-196 ze dne 14. 8. 2002 v rozsahu týkajícím se stavební parcely č. 378/6 a hospodářské budovy na této parcele uvedené o velikosti 138 m2 (vytvořené po rozdělení původní stavební parcely parc. č. 378/1) podle trhové smlouvy ze dne 8. 9. 1954 se ruší.
II. Ve vztahu k ostatním nemovitostem [uvedeným ve výroku I rozsudku Okresního soudu v Rakovníku č. j. 4 C 576/98-196 ze dne 14. 8. 2002 pod písm. a), c) a d)] se ústavní stížnost zamítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatelka proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 20 Cdo 261/2003-259 ze dne 25. 3. 2004, jímž bylo odmítnuto její dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 30 Co 393/2002-222 ze dne 27. 11. 2002, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Rakovníku č. j. 4 C 576/98-196 ze dne 14. 8. 2002 zamítající její žalobu na určení vlastnického práva k označeným nemovitostem (stavební parcela č. 378/5 a stavby na této parcele uvedené o velikostí 100 m2, stavební parcela č. 378/6 a hospodářské budovy na této parcele uvedené o velikosti 138 m2, stavební parcela č. 378/7 a hospodářské budovy na této parcele uvedené o velikosti 46 m2 a stavební parcela č. 378/8 a stavby na této parcele uvedené o velikosti 5 m2). Těmito (rovněž napadenými) rozhodnutími byla podle názoru stěžovatelky porušena ustanovení čl. 36, čl. 38 odst. 2, čl. 11 a čl. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k této Úmluvě zajišťujícího ochranu vlastnictví.
Porušení svých základních práv spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka namítá, že se žádný z dotčených soudů nezabýval blíže jejími námitkami, že odkládací podmínka byla v trhových smlouvách (jimiž nemovitosti nabyla) sjednána tak, že byl nutný souhlas "příslušných správních orgánů", nikoliv orgánů konkrétně uvedených. Soudy se nezabývaly ani tím, že v rozhodné době již nebylo možné od Státního úřadu církevního v Praze žádat udělení souhlasu, neboť mu to již zákon neukládal. Nezabývaly se ani námitkami, že z realizovaného jednání obou stran bylo naprosto zřejmé, že považují smlouvu za platnou a že podle této smlouvy plní; totiž, že došlo k úhradě kupní ceny i k zápisu do pozemkové knihy, avšak tyto zápisy již nebyly přepsány do evidence katastru nemovitostí, resp. byla přepsána pouze zahrada č. 2392/2, kterou stěžovatelka nabyla podle trhové smlouvy z roku 1954. Postup obecných soudů je podle mínění stěžovatelky zcela nepřijatelný a zasahuje do jejího práva na spravedlivý proces a práva vlastnit majetek a jedná se i o porušení čl. 2 Listiny. Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v tom, že se žádný z obecných soudů dostatečným způsobem nevypořádal s jejími argumenty týkajícími se výkladu předmětných trhových smluv z roku 1951 a 1954. S tímto výkladem souvisí další skutkové zjištění, s nímž se soudy nevypořádaly, totiž, že cena za převáděné nemovitosti byla kupující stranou uhrazena a že dokonce z usnesení Lidového soudu v Rakovníku vyplývá, že k převodu nemovitostí také došlo. Nejvyšší soud namítané argumenty týkající se trhových smluv zaměnil za "nevýznamné skutkové výhrady". Sjednání odkládací podmínky, totiž souhlasu Státního úřadu pro věci církevní, vzal Nejvyšší soud za neotřesitelné skutkové zjištění, byť v předmětných smlouvách není odkládací podmínka takto sjednána. Je na místě na ujednání této podmínky "aplikovat právní výklad", neboť smlouvy nestanoví výslovně, souhlas jakých úřadů je považován za odkládací podmínku, ale uvádějí, že se jedná o souhlas "příslušných" úřadů, a Státní úřad pro věci církevní v rozhodné době již příslušným úřadem nebyl.
Porušení svého práva vlastnit majetek spatřovala stěžovatelka v tom, že jejímu právu nebyla postupem soudů poskytnuta dostatečná ochrana, neboť soudy se nevypořádaly dostatečným způsobem s jejími námitkami. Rozhodnutí soudů pak spočívá na velice formálním výkladu předmětných trhových smluv.
V předmětné věci došlo i k porušení demokratických hodnot podle čl. 2 Listiny; postup soudů odporuje dobrým mravům, neboť rozhodovaly natolik formálně, že nezohlednily dostatečným způsobem argumenty stěžovatelky a trhové smlouvy vykládaly ve zjevném rozporu s realizovanou vůlí účastníků těchto smluv.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud všechna napadená rozhodnutí zrušil, a prohlásila, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
II.
K výzvě Ústavního soudu podal Nejvyšší soud k ústavní stížnosti vyjádření, v němž uvedl, že právní názory uplatněné v napadeném usnesení odpovídají standardnímu výkladu ustanovení upravujících otázku přípustnosti dovolání. Stěžovatelka podle názoru dovolacího soudu nebrojí proti rozhodnutí o nepřípustnosti dovolání, neboť těžiště jejích dovolacích námitek je situováno do roviny skutkové; odtud zásadní význam rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") dovozovat nelze. V jediné námitce právní, co do důsledků nemožné podmínky odkládací, se stěžovatelka mýlí potud, že taková okolnost způsobuje neplatnost celého úkonu (smlouvy), což je důsledek, jenž se obrací proti ní. Dovolací soud uvedl, že ústavní stížnost důvodná není, a navrhl, aby byla zamítnuta, pokud ji Ústavní soud neodmítne. S upuštěním od ústního jednání vyslovil souhlas.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že podle skutkových zjištění soudu prvního stupně i soudu odvolacího byla sjednána odkládací podmínka schválení třemi zcela konkrétními subjekty, a to Diecézní radou C. č. v Praze, Okresním národním výborem v Rakovníku a Státním úřadem pro věci církevní v Praze; ke schválení smluv posledně uvedeným úřadem nedošlo. Na podkladě těchto skutkových zjištění dospěl odvolací soud k závěru, že nebyla splněna sjednaná odkládací podmínka a že vlastnictví k nemovitostem nebylo platně převedeno. V dalším pak odkázal na odůvodnění stížností napadeného rozsudku. Na závěr souhlasil s upuštěním od ústního jednání před Ústavním soudem.
Okresní soud v Rakovníku se k ústavní stížnosti nevyjádřil. Souhlas s upuštěním od ústního jednání byl dán.
K ústavní stížnosti podal vyjádření vedlejší účastník. Považuje ústavní stížnost za nedůvodnou a její obsah za účelový. Uvádí, že věc byla projednána veřejně, bez průtahů a každý měl možnost vyjádřit se ke všem důkazům. Byla to naopak stěžovatelka, která postupovala proti obvyklým postupům. Dále se vedlejší účastník vyjádřil k věcným otázkám a uvedl, že obecné soudy posoudily správně otázku ujednání odkládací podmínky v trhových smlouvách. Odkládací podmínka je věcí smluvní, a tudíž ujednání o souhlasu Státního úřadu církevního v Praze, i když takovou povinnost již ze zákona neměl, bylo v rámci smluvní volnosti stran možné a nelze toto ujednání interpretovat tak, že smluvní strany sjednaly něco nezákonného. Vedlejší účastník rovněž konstatuje, že napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo rozhodnutím správným, neboť jím bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky pro procesní vady. Závěrem uvedl, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces, a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti. Současně prohlásil, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání.
III.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis sp. zn. 4 C 576/98 vedený u Okresního soudu v Rakovníku. Ze spisu zjistil, že se stěžovatelka žalobou proti R. P. domáhala určení, že je vlastnicí výše uvedených nemovitostí. Okresní soud v Rakovníku rozsudkem č. j. 4 C 576/98-196 ze dne 14. 8. 2002 žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že žalobu o určení vlastnického práva k pozemkům parc. č. 378/5 o výměře 100 m2 a parc. č. 378/8 o výměře 5 m2 zamítá pro nedostatek pasivní legitimace, protože tyto pozemky jsou ve společném jmění manželů H. a V. P., nikoliv žalovaného R. P. Ve vztahu ke zbývajícím pozemkům, které byly předmětem žaloby, soud uvedl, že geometrickým plánem ze dne 12. 2. 1998, potvrzeným Katastrálním úřadem v Rakovníku dne 20. 3. 1998, byla stavební parcela p. č. 378/1 o celkové výměře 1466 m2 rozdělena na tři stavební parcely, a to stavební parcelu p. č. 378/1 o výměře 1282 m2, zastavěná plocha, dále stavební parcelu p. č. 378/6 o výměře 138 m2, hospodářská budova, zastavěná plocha, a na stavební parcelu p. č. 378/7 o výměře 46 m2, hospodářská budova, zastavěná plocha. Výlučným vlastníkem původní stavební parcely p. č. 378/1 je žalovaný, který získal tento pozemek kupní smlouvou uzavřenou dne 17. 10. 1994 mezi K. H. a JUDr. P. H. na straně prodávajících a R. P. jako kupujícím. Uzavření této kupní smlouvy předcházela dohoda o vydání věci ze dne 30. 3. 1992, kterou Městský úřad v Rakovníku uzavřel s prodávajícími. Sporné pozemky parc. č. 378/6 a parc. č. 378/7 byly předmětem dvou trhových smluv uzavřených mezi stěžovatelkou jako kupující a manžely V. a A. H. jako prodávajícími dne 8. 2. 1951 a dne 8. 9. 1954. V obou trhových smlouvách je přímo zakotvena odkládací podmínka v článcích VIII obou smluv, kde se výslovně stanoví, že "smlouva tato se uzavírá pod výslovnou podmínkou odkládací, že bude schválena příslušnými úřady správními". V čl. III obou smluv jsou tyto příslušné úřady výslovně uvedeny, a to Okresní národní výbor v Rakovníku, Diecézní rada C. č. v Praze a Státní úřad pro věci církevní v Praze. Jedná se o odkládací podmínku ve smyslu §36 občanského zákoníku, neboť účastníci právního vztahu platnost a účinnost smlouvy podmiňují schválením příslušnými úřady. Jestliže obě smlouvy o převodu nemovitostí obsahují odkládací podmínku, potom tato podmínka musí být splněna, aby mohly nastat účinky právního úkonu. Nesplnění odkládací podmínky znamená, že dosud neúčinný právní úkon již účinnosti nenabude. V obou smlouvách trhových chybí jejich schválení Státním úřadem pro věci církevní v Praze. Proto soud žalobu ve vztahu k těmto pozemkům zamítl (pozemky p. č. st. 378/6, 378/7). Soud prvního stupně dále uvedl, že z Církevního věstníku vydaného Státním úřadem pro věci církevní v Praze v únoru 1952, č. 2, ročník III, bylo zjištěno, že tento Církevní věstník dává na vědomí členům církve, "že v důsledku usnesení vlády z 13. 7. 1951 o důsledné decentralizaci administrativních úkolů z ústředních úřadů na národní výbory přesunuje Státní úřad pro věci církevní působnost ve věcech církevních a náboženských jednak na KNV, jednak na ONV" (krajský národní výbor, dále též "KNV", resp. okresní národní výbor, dále též "ONV"). Pokud se týká přesunu působnosti na ONV, pak se mimo jiné přesunuje působnost ve věcech dozoru nad církevním majetkem ve věci schvalování prodeje, koupě, směny a zatížení apod. při ceně do 500 000 Kč. Toto opatření nabylo účinnosti dnem 1. 1. 1952. Soud prvního stupně k tomuto zjištění uvedl, že citované usnesení vlády není a nebylo právním předpisem, kterým by se měly řídit vztahy mezi účastníky obou trhových smluv z 8. 2. 1951 a z 8. 9. 1954. V obou těchto smlouvách se výslovně hovoří o odkládací podmínce schválení obou smluv shodně Okresním národním výborem v Rakovníku, což bylo dodrženo, dále schválením Diecézní radou C. č. v Praze, což rovněž bylo dodrženo, avšak v obou těchto trhových smlouvách schází souhlas Státního úřadu pro věci církevní v Praze. V tomto směru tedy nebyla odkládací podmínka naplněna.
K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Praze rozsudkem č. j. 30 Co 393/2002-222 ze dne 27. 11. 2002 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud neshledal opodstatněnost odvolacího důvodu spočívajícího v nesprávném právním posouzení věci a nezjistil ani jiný důvod, pro který by napadené rozhodnutí nemělo obstát. K námitce týkající se výkladu odkládací podmínky uvedl, že věc je nutno posuzovat podle tehdy platného právního předpisu, kterým byl občanský zákoník č. 141/1950 Sb. Konstatoval, že v souladu s touto právní úpravou si účastníci trhových smluv zvolili odkládací podmínku platnosti a účinnosti smlouvy spočívající v tom, že smlouvy budou schváleny třemi subjekty: Diecézní radou C. č. v Praze, Okresním národním výborem v Rakovníku a Státním úřadem pro věci církevní v Praze. Stěžovatelka doložila řádné schválení smluv prvními dvěma subjekty, nepodařilo se jí však prokázat schválení třetím subjektem. Stěžovatelka poukazovala na to, že podle §5 vládního nařízení č. 228/1949 Sb., o působnosti a organizaci Státního úřadu pro věci církevní, v krajích a okresech vykonávají působnost ve věcech náboženských a církevních krajské a okresní národní výbory, které jsou v tomto oboru podřízeny Státnímu úřadu pro věci církevní, a tvrdila, že za těchto okolností nebylo zapotřebí schválení předmětných trhových smluv Státním úřadem pro věci církevní. Odvolací soud se se závěry stěžovatelky neztotožnil. Stejně jako soud prvního stupně dovodil, že ve smyslu tehdy platného občanského zákoníku panovala mezi účastníky trhových smluv smluvní volnost, takže nic nebránilo smluvním stranám stanovit něco nad rámec platné právní úpravy. I když tedy v citovaném nařízení vlády byla převedena působnost ve věcech náboženských a církevních na příslušné krajské a okresní národní výbory, nebylo rozhodně v rozporu s §53 tehdy platného občanského zákoníku stanovit si odkládací podmínku v tom smyslu, že trhová smlouva bude schválena mimo jiné Státním úřadem pro věci církevní. Za těchto okolnosti byl správný závěr soudu prvního stupně, že nebyla splněna jedna z odkládacích podmínek, takže vlastnické právo k předmětným nemovitostem na stěžovatelku nepřešlo. Odvolací soud neakceptoval ani námitku stěžovatelky, že k uvedení Státního úřadu pro věci církevní v trhových smlouvách došlo omylem, protože tuto skutečnost se nepodařilo stěžovatelce žádným způsobem prokázat.
Nejvyšší soud usnesením č. j. 20 Cdo 261/2003-259 ze dne 25. 3. 2004 dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost odmítl, neboť neshledal, že by měl napadený rozsudek po právní stránce zásadní význam [§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Dále uvedl, že ač se stěžovatelka dovolávala dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, těžiště její argumentace tkví ve skutkových výhradách, které jsou vzhledem k použitému dovolacímu důvodu nevýznamné. Nelze-li otřást rozhodnými skutkovými zjištěními, k nimž dospěl odvolací soud, nemůže logicky obstát ani právní závěr, který měl vyplynout ze stěžovatelkou tvrzeného opaku. Dovolací soud dále prohlásil, že se v předmětné věci nejedná o otázku zásadního právního významu, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných obdobných právních poměrů. Otázka výkladu konkrétního (jedinečného) právního úkonu, k němuž směřuje dovolání, potenciál významového přesahu do všeobecného kontextu soudní práce zjevně nemá; není představitelné, že by z něj mohl vyplynout zobecnitelný závěr vybočující z mezí konkrétní věci. Dovolací soud se dále zabýval námitkou stěžovatelky, že "nemožná podmínka" je důvodem neplatnosti jen této části smlouvy; jde-li totiž o podmínku odkládací, pak platí, že nemožná nebo nedovolená podmínka způsobuje, že neplatným je právní úkon celý.
IV.
Ústavní stížnost je částečně důvodná.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je částečně důvodná.
Jádrem ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky s právními závěry, k nimž dospěly obecné soudy. Námitky jsou koncentrovány vůči posouzení odkládací podmínky sjednané v trhových smlouvách z roku 1951 a 1954. Stěžovatelka vytýká obecným soudům, že jejich výklad je nesprávný a že nevěnovaly pozornost všem jejím argumentům týkajícím se posouzení klíčových ujednání těchto smluv.
Ústavní soud - v souladu se svou ustálenou rozhodovací praxí - dovozuje, že námitky stěžovatelky v podstatě směřují do procesu hodnocení důkazů, což je zpravidla doménou obecných soudů, které při této činnosti postupují podle zásady volného hodnocení důkazů tak, jak je zakotvena v §132 o. s. ř. V souladu s touto zásadou jsou obecné soudy povinny hodnotit každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemných souvislostech. Jsou povinny zabývat se provedenými důkazy a přesvědčivě odůvodnit, na základě kterých důkazů učinily svá skutková zjištění a jaké z nich vyvodily právní závěry. Současně je třeba, aby se vypořádaly i s těmi důkazy, z nich své závěry neodvodily. Ústavní soud ve své rozhodovací praxi jednoznačně judikoval, že pokud obecné soudy v procesu hodnocení důkazů postupují v mezích uvedené zásady, není oprávněn do tohoto procesu zasahovat. To by mohl učinit jedině tehdy, jestliže by dovodil vybočení obecných soudů z těchto mezí, tj. kdyby došlo k porušení zásady volného hodnocení důkazů takovým způsobem, že by se jednalo o tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a z něho vyvozenými právními závěry nebo kdyby bylo možno v činnosti obecných soudů - ať již v procesním postupu či ve vlastním rozhodnutí - spatřovat prvek svévolný.
Podle přesvědčení Ústavního soudu taková situace - pokud jde o posouzení trhové smlouvy ze dne 8. 9. 1954 - nastala.
Obecné soudy dospěly k závěru, že u trhové smlouvy ze dne 8. 9. 1954 nebyla splněna odkládací podmínka spočívající v souhlasu Státního úřadu pro věci církevní s uzavřením smlouvy. Z předložených důkazních materiálů však jednoznačně vyplynulo, že usnesením vlády ze dne 13. 7. 1951 byla s účinností od 1. 1. 1952 (č. l. 144) působnost ve věcech církevních přesunuta na KNV a ONV. Na ONV byla mimo jiné přesunuta působnost ohledně dozoru nad církevním majetkem ve věci schvalování prodeje, koupě, směny a zatížení apod. při ceně do 500 000 Kč. Z toho lze podle názoru Ústavního soudu dovodit, že pokud byla v trhové smlouvě sjednána odkládací podmínka souhlasu Státního úřadu pro věci církevní, v době od 1. 1. 1952 byl tento souhlas legitimně nahrazen souhlasem nastupujícího příslušného orgánu - KNV nebo ONV; v předmětné věci - vzhledem k ceně nemovitostí - pak stačilo udělení souhlasu ONV. V tomto konkrétním případě pak Ústavní soud zjišťuje, že ve spisu je založena výše uvedená trhová smlouva ze dne 8. 9. 1954 (č. l. 138 - 140). Touto trhovou smlouvou byla na stěžovatelku převáděna část pozemku (původní) parcely p. č. 378/1, která podle vyznačení v geometrickém plánu ze dne 12. 12. 1998 nese p. č. 378/6, o výměře 138 m2. Na této smlouvě na str. 3 (č. l. 140) je připojen souhlas pražské Diecézní rady C. č. ze dne 7. 10. 1954; dále je tam však také uvedena doložka: "Schvaluje se z hlediska dozoru státu na církevní majetek podle §27 vl. nař. 219/1949. V Rakovníku, 13. ledna 1958", na níž je razítko Okresního národního výboru v Rakovníku s podpisem. Dále pak je (na č. l. 142) připojen i souhlas ONV v Rakovníku ze dne 20. 9. 1954 udělený ke koupi nemovitostí podle zákona č. 65/1951 Sb., o převodech nemovitostí a o pronájmech zemědělské a lesní půdy, spolu se sdělením o prošetření kupní ceny. Za této situace Ústavní soud usuzuje, že by bylo nepřiměřeně formalistické setrvávat na doslovném textu trhové smlouvy zakotvujícím podmínku souhlasu Státního úřadu pro věci církevní, jestliže byla příslušným opatřením jeho působnost přenesena na jiný státní orgán. Uváděnou podmínku je totiž třeba vykládat se zřetelem na smysl tehdejšího státního souhlasu s nakládáním s církevním majetkem, jímž byl dozor totalitního státu nad církvemi i v oblasti majetkové; je nepochybné, že tento smysl byl zcela naplněn i tehdy, jestliže byl - v souladu s tehdy již platným usnesením vlády - dán souhlas k takové smlouvě příslušným ONV.
Vzhledem k uvedeným skutečnostem Ústavní soud dovozuje, že obecné soudy jednak nedostatečně zjistily skutkový stav věci, jednak z něj nevyvodily správné skutkové a právní závěry. Tímto postupem porušily základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a v konečném důsledku i její právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Proto Ústavní soud - ohledně nemovitostí uvedených v sub I. výroku tohoto nálezu - napadené rozsudky zrušil.
Pokud však jde o trhovou smlouvu ze dne 8. 2. 1951, dospěl Ústavní soud k závěru - po přezkoumání napadených rozhodnutí i řízení, která jim předcházela - že zde obecné soudy aplikovaly a vykládaly toliko běžné právo, a to způsobem, který je ústavněkonformní a není způsobilý ani právo stěžovatelky na spravedlivý proces, ani její jiné základní právo porušit. To se týká i právního závěru Nejvyššího soudu, že i kdyby byla odkládací podmínka "nemožná", způsobila by neplatnost nikoli jen části trhové smlouvy, nýbrž neplatnost smlouvy celé. V době uzavření této trhové smlouvy byla totiž jednoznačně dána působnost Státního úřadu pro věci církevní, jehož schválení hospodaření s církevním majetkem podléhalo, a trhová smlouva ze dne 8. 2. 1951 vázala odkládací podmínkou svou účinnost i na udělení tohoto souhlasu. Ze spisu jednoznačně vyplývá, že tato smlouva byla schválena dne 1. 3. 1952 Diecézní radou C. č., dále je ve spisu (na č. l. 136) obsažen souhlas ONV v Rakovníku ze dne 12. 4. 1951, leč udělený podle zákona č. 139/1947 Sb., o rozdělení pozůstalostí se zemědělskými podniky a o zamezení drobení zemědělské půdy, vládního nařízení č. 218/1938 Sb. z. a n., o přechodném obmezení zcizení a propachtování určitých druhů nemovitostí, a vládního nařízení č. 26/1939 Sb. II, kterým se prodlužuje účinnost některých předpisů souvisících se stavem branné pohotovosti státu (včetně přešetření ceny předmětných nemovitostí). Ve spisu chybí udělení souhlasu Státního úřadu pro věci církevní, který byl v době uzavření smlouvy a v souladu s ní oprávněn takový souhlas udělovat; ze spisu pak neplyne, že by byl uvedenou smlouvu schválil jiný orgán, na který by byla tato působnost přešla. Pokud jde o zmíněný souhlas ONV z 12. 4. 1951, byl udělen v rámci jeho pravomoci posuzovat a schvalovat hospodaření se zemědělským majetkem, nikoliv v rámci jeho eventuální působnosti ve věcech církevního majetku, neboť tato působnost - jak je uvedeno výše - přešla na KNV, popř. na ONV od 1. 1. 1952. Proto Ústavní soud usuzuje, že závěr obecných soudů, že nebyla naplněna podmínka této trhové smlouvy, tedy schválení smlouvy Státním úřadem pro věci církevní, je správný a ústavně plně konformní.
Za tohoto stavu Ústavní soud dovozuje, že napadenými rozhodnutími k porušení v úvodu uvedených ustanovení Listiny a Úmluvy ve vztahu k trhové smlouvě ze dne 8. 2. 1951 nedošlo.
Pokud jde o výrok obecných soudů zamítající žalobu i ve vztahu k pozemku p. č. 378/8 o výměře 5 m2 a k pozemku p. č. 378/5 o výměře 100 m2, dospěl Ústavní soud k závěru, že soudy postupovaly v souladu s právem, jestliže žalobu pro nedostatek pasivní legitimace žalovaného zamítly.
Proto Ústavní soud ve vztahu k ostatním nemovitostem [uvedeným ve výroku I rozsudku Okresního soudu v Rakovníku č. j. 4 C 576/98-196 ze dne 14. 8. 2002 pod písm. a), c) a d)] ústavní stížnost zamítl.
Ústavní soud navíc poukazuje na to, že v době uzavírání předmětných trhových smluv nebylo možno dovozovat diskriminační prvky v postupu příslušných orgánů nebo jejich persekuční přístup vůči stěžovatelce. Nic takového ze spisu dovodit nelze. O tom ostatně svědčí i vyjádření Místního národního výboru v Rakovníku ze dne 9. 3. 1951, které naopak schválení předmětných trhových smluv doporučuje (č. l. 160 spisu).
Proto Ústavní soud rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno.