ECLI:CZ:US:2005:1.US.397.05
sp. zn. I. ÚS 397/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Š., zastoupeného Mgr. Petrem Olexou, advokátem se sídlem Pardubice, nábř. Závodu míru 2737, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. 7 To 39/2005, ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. Nt 216/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se P. Š. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "odvolací soud"), pro porušení čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z toho vyplývající porušení práva na spravedlivý proces.
Městský soud v Praze (dále také "soud prvního stupně") usnesením ze dne 31. 1. 2005, sp. zn. Nt 216/2004, zamítl, podle §278 odst. 1 trestního řádu (dále jen "TrŘ"), a contrario, návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 1. 2. 2002, sp. zn. 49 T 11/2001, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 24. 9. 2002, čj. 7 To 46/02 - 278, a usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 3. 2003, sp. zn. 6 Tdo 314/2003. Označeným rozsudkem soudu prvního stupně byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona (dále jen "TrZ") ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 TrZ. Za to by odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání deseti let se zařazením do věznice s ostrahou a trestu propadnutí věci - pistole ČZ model 92, ráže 6,35 mm Browning, výr. č. C 3878.
Odvolací soud zrušil shora označené usnesení Městského soudu v Praze z formálně-právních důvodů a podle §149 odst. 1 písm. a) TrŘ nově rozhodl tak, že návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení zamítl podle §283 TrŘ, neboť nebyly shledány důvody obnovy řízení podle §278 TrŘ.
Stěžovatel tvrdil, že zamítnutím jeho návrhu na povolení obnovy řízení mu byla nedůvodně odejmuta možnost prokázat nepravdivost svědeckých výpovědí a zmatečnost znaleckých posudků. V průběhu trestního řízení neměl možnost, v důsledku svého psychického stavu, účinné obhajoby, nebyl přítomen rekonstrukci na místě činu. Ve vztahu ke znaleckým posudkům zpochybnil jejich objektivitu, s ohledem na své následné pobyty v psychiatrické léčebně.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle §278 odst. 1 TrŘ lze obnovu řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem, povolit, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě, nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými už dříve, odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zjevném nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený druh trestu by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu. Uvedený výčet důvodů pro povolení obnovy řízení je taxativní.
Obnova řízení je mimořádným opravným prostředkem, znamenajícím průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení, k jehož uplatnění musí být naplněny zákonem stanovené předpoklady. Právě naplnění těchto předpokladů bylo předmětem řízení, jehož výsledky stěžovatel ústavní stížností napadl. Obecné soudy musí vždy zkoumat, zda nové skutečnosti či důkazy jsou způsobilé, samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými, odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí, resp. jeho část. Nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou totiž způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 TrŘ.
Z odůvodnění rozhodnutí, napadených ústavní stížností, vyplývá, že obecné soudy se relevantními podmínkami, umožňujícími povolení obnovy řízení, řádně zabývaly. Soud prvního stupně vyhověl jedinému důkaznímu návrhu stěžovatele, kterým byl jeho výslech. V této výpovědi stěžovatel označil veškeré svědecké výpovědi za lživé, neboť událost se měla odehrát zcela jinak. V předchozím trestním řízení si sice nic nepamatoval, ale nyní, na základě hypnotického spánku, se na všechno rozpomněl. Z tohoto důvodu je přesvědčen, že jeho výpověď je nutné hodnotit jako nový důkaz, který dostatečně odůvodňuje povolení obnovy řízení. Po provedeném výslechu dospěl soud prvního stupně k závěru, že nová výpověď stěžovatele, která vyznívá značně nevěrohodně, nemůže změnit důkazy a jejich hodnocení, na jejichž podkladě byl uznán vinným a odsouzen. Odvolací soud navíc uvedl, že i kdyby byla výpověď stěžovatele považována za skutečnost novou, postrádala by další zákonem stanovenou vlastnost, tj. že by mohla, se skutečnostmi a důkazy známými už dříve, odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci ve smyslu §278 odst. 1 TrŘ. K námitkám stěžovatele, týkajícím se jeho psychického stavu a znaleckých posudků, provedených v předchozím trestním řízení, uvedl, že v době, kdy se dopustil inkriminovaného jednání (dne 27. 5. 2001), nebyl léčen a nebyly mu ordinovány žádné léky, ovlivňující jeho ovládací nebo rozpoznávací schopnosti. Výsledky psychiatrického zkoumání byly objektivní a nezkreslené. Jeho pobyty v psychiatrické léčebně byly realizovány až po spáchání trestného činu, na jeho vlastní žádost z důvodu údajné alkoholové závislosti. Navíc u psychiatra MUDr. A. S. byl jako pacient až od ledna 2002. Jednalo se o ambulantní léčbu po propuštění z dobrovolné léčby ústavní.
Obecné soudy, v souladu s ustanovením §134 odst. 2 TrŘ, odpovídajícím způsobem zdůvodnily, proč nepovažovaly stěžovatelem předložený jediný důkaz (jeho náhlé upamatování si na průběh děje a zpochybnění všech svědeckých výpovědí a znaleckých posudků) za nové skutečnosti a důkazy ve smyslu §278 odst. 1 TrŘ.
Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat závěry obecných soudů závěry svými a "přehodnocovat" hodnocení důkazů, k němuž dospěly. Pokud uvedené principy platí v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí platit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku. I v řízení o povolení obnovy řízení platí, že je zcela na obecných soudech posoudit předložené důkazy a jejich právní relevanci. V této souvislosti je vhodné připomenout, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu posuzovat, zda stěžovatelem navržené důkazy a tvrzené skutečnosti zakládají důvody pro povolení obnovy řízení, za předpokladu, že v řízení nebylo porušeno některé z ústavně zaručených práv stěžovatele. V daném případě takové porušení shledáno nebylo, neboť obecné soudy návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení řádně projednaly a vypořádaly se s jeho výpovědí a všemi námitkami, jimiž zpochybnil věrohodnost důkazů provedených v předchozím trestním řízení.
V daném případě se stěžovateli nepodařilo prokázat porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu