ECLI:CZ:US:2005:1.US.420.04
sp. zn. I. ÚS 420/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V., zastoupené advokátem JUDr. R.P., proti rozhodnutí Ministerstva financí ze dne 4. 5. 2004, čj. 05/14456/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve včasné ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Ministerstva financí (dále jen "ministerstvo"), kterým nebylo vyhověno její žádosti o přezkoumání rozhodnutí F.Ř. B., ze dne 29. 5. 2002. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto její odvolání proti dodatečnému platebnímu výměru F.ú. H., ze dne 5. 4. 2000, čj. 26389/00/299921/1268. Stěžovatelka mj. uvedla, že pokud podle §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 587/1992 Sb. vzniká nárok na vrácení spotřební daně dnem převzetí na sklad zdaněných vybraných výrobků, vstupujících jako materiál do vyráběných vybraných výrobků, tuto podmínku splnila, protože celní úřad rozhodl o tom, že lihoviny dovezené do ČR nejsou osvobozeny od spotřební daně z lihu a svým rozhodnutím daň předepsal. Stěžovatelka měla tedy nárok na vrácení spotřební daně z lihu. V souvislosti se závěrem ministerstva, podle něhož není v rozporu se zákonem, když daň byla odvedena dvakrát, stěžovatelka odkázala na nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 666/02 a sp. zn. III. ÚS 667/02, podle nichž dvojí zdanění téhož příjmu je ústavně neakceptovatelné a obecně nemravné. Uvedeným rozhodnutím bylo, podle stěžovatelky, porušeno její základní právo zakotvené v čl. 11 odst. 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Ministerstvo neposkytlo stěžovatelce právní ochranu, takže jí byla uložena spotřební daň v rozporu se zákonem.
Další argumentace stěžovatelky se vztahuje k údajnému porušení jejího práva zakotveného v čl. 38 odst. 2 Listiny, spočívajícího v projednání věci správcem daně bez její přítomnosti. Stěžovatelka ministerstvu vytýká, že se, s odkazem na §55b zákona č. 337/1992 Sb., odmítlo zabývat tímto pochybením.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3, 4 ZÚS bylo vyžádáno vyjádření ministerstva financí, jako účastníka řízení.
Podle ministerstva meritum věci spočívá v tom, že stěžovatelka nakoupila v zahraničí lihoviny a při jejich dovozu z nich zaplatila spotřební daň, předepsanou celními orgány. Z takto nakoupených lihovin pak uplatnila nárok na vrácení spotřební daně. Dovezené lihoviny opatřila etiketami a následně prodala za cenu včetně spotřební daně. Podle §2 písm. e) zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění platném k 30. 6. 1999, lze za výrobu považovat proces, při kterém vybraný výrobek dozná změn ve své podstatě či vnější úpravě. Postup stěžovatelky nebyl správný, protože měla pro výrobu použít, ve smyslu §29 odst. 1 písm. a) zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, líh osvobozený od daně na základě povolení ministerstva (lihem se rozumí i lihoviny).
Stěžovatelka však pro výrobu použila líh, na který neměla, v rozporu s ustanovením §12 odst. 1 zákona č. 61/1997 Sb., o lihu, povolení k dovozu od daně osvobozeného lihu. Proto v rozporu s platnými právními předpisy uplatnila u správce daně nárok na vrácení spotřební daně z lihu, která již byla, podle §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 587/1992 Sb., zaplacena stěžovatelkou při dovozu. Tímto postupem se stěžovatelka dostala do daňového režimu podle §8 odst. 3 zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ze kterého jednoznačně vyplývá, že pokud právnická nebo fyzická osoba nakoupí vybrané výrobky, osvobozené od daně podle §8 odst. 1 a 2 zákona o spotřebních daních, za ceny včetně daně, tedy i líh pro další výrobu, pohlíží se na tyto vybrané výrobky jako by byly pořízeny za ceny bez daně. Při dovozu lihovin stěžovatelka zřejmě neuplatňovala u celních orgánů osvobození dovážených lihovin od daně.
Vyjádření bylo zasláno zástupci stěžovatelky dne 20. 6. 2005, který na ně nijak nereagoval.
Po zvážení všech okolností případu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 5, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatelka tvrdí a nesouhlasí s tím, že byla dvakrát vyměřena daň. Jak spatřovala aktuálnost tohoto zásahu subjektivně sama stěžovatelka, je poměrně dobře patrné z toho, že žádost o přezkoumání rozhodnutí F.Ř. ze dne 29. 5. 2002 podala až rok a půl po jeho vydání, tj. dne 22. 12. 2003. Tato skutečnost však přirozeně nemůže být kriteriem pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti. Důležité pro posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti je stěžovatelkou citované stanovisko pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS-st.-12/2000, v němž je uvedeno, že "v případě rozhodování podle §55b daňového řádu se jedná o rozhodnutí o právech a povinnostech (daňového subjektu)... jen tehdy, jestliže v prvé fázi přezkoumání bylo rozhodnutí k přezkumu vůbec otevřeno a teprve ve druhé fázi bylo zrušeno, nahrazeno jiným nebo změněno." Na povolení přezkoumání rozhodnutí podle §55b daňového řádu není právní nárok. Orgán povolaný zákonem rozhodovat o tomto specifickém mimořádném opravném prostředku se žádostí stěžovatelky o (povolení) přezkoumání dodatečného platebního výměru zabýval. V rámci správního uvážení, které se, co do konečného výroku z něj plynoucího, z přezkumné pravomoci Ústavního soudu vymyká, jí nevyhověl (k omezené přezkumné pravomoci u správního uvážení viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 532/02 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 28, str. 453).
Je nezbytné dodat, že ačkoli samotné správní uvážení (v daném případě tedy volná úvaha orgánu veřejné moci - správního orgánu - o tom, zda po delší době od vydání napadeného rozhodnutí povolí jeho přezkoumání) stojí mimo přezkumnou pravomoc, rozhodující orgán při něm musí respektovat ústavně zaručená základní práva stěžovatele. Správní uvážení nemůže být zcela svévolné, má své meze (viz usnesení sp. zn. II. ÚS 361/2000 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 20, str. 345). Překročení těchto mezí již může být sankcionováno zrušujícím rozhodnutím Ústavního soudu (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 92/97 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, nález č. 97, str. 385). V daném případě ale rozhodující orgán - ministerstvo z těchto mezí nevykročil.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. prosince 2005
Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu