ECLI:CZ:US:2005:1.US.434.03
sp. zn. I. ÚS 434/03
Usnesení
I.ÚS 434/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky C. D., zastoupené JUDr. M. Š., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2003, č.j. 20 Co 183/2003-158, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 8. 2002, č.j. 21 C 207/95-123, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 21. 8. 2002, č.j. 21 C 207/95-123, v právní věci žalobkyně K. Ž. (právní předchůdkyně stěžovatelky), proti žalovanému Pozemkovému fondu ČR (dále jen "PF ČR"), o zaplacení finanční náhrady, rozhodl: (ve výrokové části I.), že žalobní návrh se žádostí, že PF ČR je povinen zaplatit žalobkyni částku 512.993,- Kč v cenných papírech, které nemají povahu státního dluhopisu, se zamítá, a (ve výrokové části II.) že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Obvodní soud poukázal především na to, že v projednávané věci postupoval v souladu s ustanovením §14 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb., zákona o půdě, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."). Uvedl, že obvodní soud svým předchozím rozsudkem ze dne 30. 8. 2000, č.j. 21 C 207/95-81, přisoudil žalobkyni přídělovou cenu (ve výši 19.272,- Kč) a předmětem řízení zůstala pouze částka nad tento přísudek (tj. náhrada ve výši 512.993,- Kč). Soud žalobu z dále uvedených důvodů zamítl. Vycházel především z toho, že majetek, který získali právní předchůdci žalobkyně přídělem od státu, neztratil charakter přídělu (poznámka: právní režim přídělů se řídil Dekretem prezidenta republiky č. 28/1945 Sb. V ustanovení §7 citovaného dekretu se uvádí, že majetek bude přidělen za úhradu; ustanovení §2 téhož dekretu předpokládá majetkové dispozice s přiděleným majetkem, avšak pouze se souhlasem Národního pozemkového fondu. Omezené dispozice předpokládá i ustanovení §§23 a 24 zákona č. 90/1947 Sb.); ze zákona č. 90/1947 Sb. je jasně patrná snaha zamezit obohacování osob, které nabyly majetku přídělem od státu. Z toho soud dovodil, že přídělová listina nebyla jediným možným prostředkem získání přídělu a že přidělený majetek bylo možné prodávat nebo dědit. Uzavření trhové smlouvy, jak tomu bylo v souzené věci (jíž se stěžovatelka dovolává), bylo proto jedním ze způsobů, jak nabýt majetek, který měl charakter přídělu. Přídělce, tj. manželé H., byl ve svých vlastnických právech dispozicích omezen tím, že smlouva (v souzené věci smlouva trhová uzavřená manželi H. s manželi P. dne 25. 10. 1949) musela být předložena ke schválení Jednotnému národnímu výboru (v souzené věci JNV v Ústí nad Labem; dále jen "JNV"), který dal souhlas k jejímu uzavření za podmínky, že noví nabyvatelé budou omezeni stejně jako původní přídělci. Nabyvatelé, žalobkyně s manželem (poznámka: tj. manželé L. a K. P., jejichž manželství bylo posléze rozvedeno), na přiděleném majetku hospodařili od 25. 10. 1949 do 1. 10. 1953, kdy podepsali prohlášení o vzdání se přídělu. Novým nabyvatelem se stal Státní statek Ch. Další splátky na příděl nebyly žalobkyní a jejím manželem hrazeny; zbytek přídělové ceny žalobkyně uhradila 26. 9.1994.
Obvodní soud dovodil, že k přechodu majetku na stát došlo dle §6 odst. 1 písm. h) zákona č. 229/1991 Sb., tj. smlouvou o darování nemovitosti uzavřené dárcem v tísni. V řízení však prý bylo prokázáno, že nemovitosti nelze vydat, neboť jsou ve vlastnictví manželů D., kteří na nich podnikají. Mimo to je soud vázán rozhodnutím správního orgánu, že žalobci nejsou vlastníky nemovitostí a že jim za ně náleží finanční náhrada.
Obvodní soud proto uzavřel tak, že dle ustanovení §6 odst. 3 zákona č. 229/1991 Sb. je oprávněná osoba povinna zaplatit státu nedoplatek přídělové ceny, což žalobkyně v souzené věci dne 26. 9. 1994 učinila a zaplatila částku 4.750,- Kč. Výše nedoplatku přídělové ceny jí byla v souladu s ustanovením §9 odst. 7 citovaného zákona sdělena v rozhodnutí Pozemkového úřadu v Ústí nad Labem. Obvodní soud poukázal na to, že rozhodnutí podle §9 odst. 7 zákona č. 229/1991 Sb. má charakter výzvy ke splnění zákonné povinnosti a sdělení úřadu straně o rozsahu této povinnosti. Nejedná se o rozhodnutí ve smyslu ustanovení §244 a 247 odst. 1 o.s.ř., jímž by bylo autoritativním a právní mocí schopným způsobem zasaženo do práv a povinností oprávněné osoby. Splněním této výzvy vzniklo žalobkyni oprávnění požadovat náhradu do výše uhrazené přídělové ceny dle ustanovení §14 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb.
Městský soud v Praze jako soud odvolací v řízení o odvolání žalobkyně nejdříve usnesením 12. 5. 2003, č.j. 20 Co 183/2003-151, vyhověl návrhu dosavadní žalobkyně K. Ž., aby do řízení na její místo vstoupila C. D. (poznámka: dcera dosavadní žalobkyně; dále jen "stěžovatelka"), na niž převedla smlouvou o postoupení pohledávky ze dne 18. 12. 2002 svůj případný nárok.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 7. 2003, č.j. 20 Co 183/2003-158, (ve výrokové části I.) rozsudek soudu I. stupně potvrdil a (ve výrokové části II.) rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Městský soud v prvé řadě zdůraznil okolnost přehlédnutou obvodním soudem, že stěžovatelka v souzené věci uplatňuje výlučně nárok na finanční náhradu za dům č.p. 22 v k.ú. P. (dále jen "dům"), nikoliv též za pozemky tvořící součást této zemědělské usedlosti. Dále konstatoval, že ohledně náhrady za dům zjistil soud I. stupně skutkový stav zásadně správně a souzenou věc též správně z hlediska právního posoudil. Stejně jako obvodní soud dovodil, že se v daném případě jednalo o převod nevyplaceného přídělu, který byl sice převáděn formálně trhovou smlouvou, avšak trhová cena představovala cenu přídělu, na kterou manželé P. jako kupující zaplatili prodávajícím v hotovosti pouze "jimi provedené" splátky a dále byla tato cena vyrovnána převzetím pohledávky Národního pozemkového fondu z neuhrazené přídělové ceny. Prostřednictvím trhové smlouvy tak stěžovatelka (původní žalobkyně a její manžel) fakticky převzali se souhlasem Národního pozemkového fondu příděl, jak to umožňoval §23 zákona č. 90/1947 Sb. (tj. nejen dům, ale i pozemky tvořící součást zemědělské usedlosti; městský soud v této souvislosti poukázal na skutečnost, že tento charakter nemovitostí byl akceptován i ve správních rozhodnutích týkajících se uvedených pozemků). Městský soud za této situace dovodil, že uplatnění §14 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb. je v souzené věci plně na místě a v souladu s účelem zákona. Rozhodné je, že nemovitosti, které byly předmětem trhové smlouvy, měly charakter přídělu a kupující za ně nezaplatili více, než kolik by činila přídělová cena. Městský soud poukázal na smysl citovaného ustanovení, kterým je to, aby se osobám, které získaly zemědělský majetek za zvýhodněných podmínek dekretu č. 28/1945 Sb., dostalo pouze tolik, kolik za něj státu uhradily. Ustanovení §14 odst. 9 zákona o půdě je proto nutno vztáhnout na všechny případy nároku na náhradu za nevydanou nemovitost, jež byla podřízena režimu přídělu, bez ohledu na nabývací titul oprávněné osoby. Městský soud příkladmo poukázal na to, že uvedené ustanovení platí i pro oprávněnou osobu, která nemovitost získala jako dědic původního přídělce (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 2 Cdon 634/97). Proto obvodnímu soudu účelový a extenzivní výklad vytýkat nelze. Naopak prý stěžovatelka účelově zdůrazňuje trhovou smlouvu a zcela odhlíží od prokázaných okolností jejího uzavření a od právní povahy předmětné nemovitosti. Městský soud konečně uzavřel tak, že úvaha stěžovatelky o porušení jejího ústavou zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") nemůže spočívat v okolnosti, že nebylo rozhodnuto podle jejího právního názoru.
Rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 3. 7. 2003, č.j. 20 Co 183/2003-158, a Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 21. 8. 2002, č.j. 21 C 207/95-123, napadla stěžovatelka ústavní stížností. Uvedla, že se domáhá ochrany svých práv, jak jsou zakotvena zejména v ustanovení čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod [(dále jen "Úmluva"); právo na spravedlivý proces], dále v ustanovení čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny ("rozhodování soudu v rámci zákona a podle něj při zachování základních práv a svobod"), v ustanovení čl. 11 Listiny ("ochrana vlastnického práva) a v čl. 13 Ústavy ČR (právo na účinný právní prostředek ochrany).
Stěžovatelka především namítá, že závěry obou soudů nemají oporu v žádném právním předpisu. Tvrdí, že nabyla nemovitosti koupí dle v té době platného občanského zákoníku a tento způsob nabytí vlastnictví nelze v žádném případě označit jako získání nemovitostí do vlastnictví přídělem od státu ve smyslu §14 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb. Vlastnictví přídělem se totiž získávalo jednostranným právním úkonem (rozhodnutím příslušného správního orgánu o přídělu) a přecházelo na přídělce okamžikem, kdy se přídělu ujal. K získání vlastnictví trhovou smlouvou bylo oproti tomu nutno smlouvu uzavřít a poté intabulovat. Jednalo se o dvoustranný právní úkon a nikoli o správní rozhodnutí. Nic na tom nemění ani skutečnost, že nabyvatel nemovitostí, pokud je kupoval od přídělce, byl jistým způsobem vázán zákonem č. 90/1947 Sb. Stěžovatelka konečně uvedla, že se jedná o problém zásadního právního významu, jež není stávající judikaturou řešen.
Stěžovatelka proto spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces zejména v tom, že obecný soud bez opory v platných právních předpisech označil vlastnictví nabyté smlouvou trhovou jako vlastnictví nabyté přídělem od státu, čímž poškodil její práva a ukrátil ji na jejích nárocích přiznaných ustanovením §14 odst. 8 zákona č. 229/1991 Sb. Rovněž tvrdí, že se okresní soud v odůvodnění svého rozhodnutí s její argumentací nevypořádal, a že rozhodnutí obou soudů jsou neúplná a nepřesvědčivá.
Z uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
V prvé řadě nelze akceptovat tvrzení stěžovatelky, že došlo k porušení čl. 36 Listiny, čl. 6 odst. 1 Úmluvy (a čl. 90 Ústavy ČR) neboť ze soudního spisu je zřejmé, že stěžovatelce nebylo nijak bráněno, aby se ochrany svého práva u nezávislého a nestranného soudu domáhala. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatelka to ostatně ani netvrdí. Podle obsahu soudního spisu stěžovatelce nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným postupem svého práva u Městského soudu v Praze a u Obvodního osudu pro Prahu 1 domáhala. Ze strany obou soudů pak k porušení zákonných procesních ustanovení v řízení nedošlo.
Stěžovatelce lze dále stěží přisvědčit potud, pokud namítá, že argumentace obecných soudů je nesprávná, že se soudy s jejími námitkami nevypořádaly a že v důsledku toho jsou odůvodnění jejich rozhodnutí neúplná a nepřesvědčivá. Ústavní soud se zřetelem na obsah spisu i na obsah obou rozhodnutí dovozuje, že odůvodnění napadených rozhodnutí je logické, jasné a přesvědčivé, že zejména odvolací soud dostatečně zřetelně vysvětlil použitý výklad a účelně odkázal na existující judikaturu. V této souvislosti je třeba zdůraznit, že spornou otázkou je především výklad ustanovení §14 odst. 9 zákona č. 129/1991 Sb.; to je otázka interpretace běžného práva a nelze dovozovat, že by v souzené věci nabývala ústavněprávní dimenze. Nehledě na tento závěr lze dodat, že obecné soudy nezaložily posouzení ustanovení §14 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb. toliko na rozhodnutí Nejvyššího soudu - byť jím odvolací soud operuje - leč na takovém výkladu uvedeného ustanovení, který respektuje jeho skutečný smysl. [Poznámka: Nejvyšší soud ČR se výkladem ustanovení §14 odst. 9 zákona č. 229/1991 Sb. opakovaně zabýval a mimo rozsudek sp. zn. 2 Cdon 634/97 (zmiňovaný odvolacím soudem) zaujal stejný právní názor také v rozsudku sp. zn. 24 Cdo 684/98 a sp. zn. 24 Cdo 2273/99]. V této souvislosti je namístě připomenout vlastní judikaturu Ústavního soudu, v níž je dostatečně zřetelně - byť obecně - konstatováno, že úlohou interpretace a aplikace právních předpisů (zákona č. 229/1991 Sb.) je naplnění vůle zákonodárce (srov. sp. zn. II. ÚS 267/97 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 9. Vydání 1. Praha, C. H. Beck 1998, str. 339). Tomuto požadavku obecné soudy dostály. Jejich rozhodnutí proto nelze považovat za stojící v rozporu ani s čl. 36 Listiny (a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), ani s čl. 2 odst. 2 a čl. 4 odst. 1 Listiny. Za těchto okolností je proto celý spor - jak již bylo uvedeno - věcí posouzení obecných soudů, jejichž argumenty (uváděné v odůvodnění napadených rozsudků) by bylo ztěží možné z ústavněprávního hlediska zpochybňovat.
Co se týká namítaného porušení čl. 11 Listiny, dopouští se stěžovatelka omylu, pokud v rozhodnutí obecných soudů spatřuje zpochybnění svého vlastnického práva. Právo stěžovatelky na poskytnutí finančního odškodnění za nemovitý majetek, který je v současnosti ve vlastnictví fyzických osob, obecné soudy nezpochybnily, a dostatečně odůvodnily svá rozhodnutí o výši tohoto finančního odškodnění. Ani v tomto směru tedy nelze ústavní stížnosti přisvědčit.
Ústavní soud konečně považuje za nejasný stěžovatelčin dále nekonkretizovaný odkaz na porušení základního práva "na účinný právní prostředek ochrany" zakotveného prý v čl. 13 Ústavy ČR . Tento článek totiž deklaruje, že hlavním městem ČR je Praha. Stěžovatelka má patrně na mysli článek 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ani tento článek však nebyl porušen, neboť stěžovatelka měla možnost domáhat se tvrzeného práva před soudy obou stupňů, čehož také plně využila.
Je tedy zcela zřejmé, že napadenými rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. února 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu