ECLI:CZ:US:2005:1.US.46.02
sp. zn. I. ÚS 46/02
Usnesení
I.ÚS 46/02
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele O. B., zastoupeného JUDr. M. M., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. 30 Ca 443/99, a rozhodnutí Ministerstva zemědělství, pozemkového úřadu Klatovy, ze dne 22. 10. 1999, čj. PÚ 3460/92 (522) N, za účasti vedlejších účastníků: 1) Město Železná Ruda, 2) Lesy České republiky, státní podnik, se sídlem Hradec Králové, Přemyslova 1106, zastoupené advokátem JUDr. S. H., 3) Základní organizace odborového svazu KOVO Železárny Hrádek, a. s., se sídlem Hrádek u Rokycan, 4) Jitona, a. s., se sídlem Soběslav, Wilsonova 420/III, 5) Potraviny Plzeň, státní podnik v likvidaci, se sídlem Plzeň, K Borovíčku 30/578, zastoupené likvidátorem Ing. L. V., 6) PRAGOCHEMA, spol. s r. o., se sídlem Praha 10, Přátelství 550, 7) Stavební sdružení Plzeň, a. s., se sídlem Plzeň, Z. Wintra 4, 8) Státní statek Křimice, státní podnik, se sídlem Plzeň - Křimice, Prvomájová 104, 9) Sportovní klub Špičák, se sídlem chata Arnika, Železná Ruda, 10) Železárny Hrádek, a. s., se sídlem Hrádek u Rokycan, Nová Huť 204 11, zastoupené JUDr. P. G., 11) Pozemkový fond České republiky se sídlem Praha 1, Ve Smečkách 33, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní úřad, okresní pozemkový úřad v K. (nyní Ministerstvo zemědělství, pozemkový úřad K., dále jen "pozemkový úřad") rozhodl dne 22. 10. 1999 pod čj. PÚ 3460/92 (522) N, že do vlastnictví stěžovatele se nevydává ideální jedna polovina pozemků, ve výroku pozemkového úřadu blíže označených, v katastrálním území Ž. R., a že za nevydané pozemky nepřísluší stěžovateli náhrada.
Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel opravný prostředek, o němž rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. 30 Ca 443/99, tak, že rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil.
Obě rozhodnutí napadl stěžovatel ústavní stížností. Krajskému soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") vytýká porušení základního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), porušení práva obsaženého v čl. 11 odst. 2 Listiny a porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR. Stěžovatel tvrdí, že krajský soud nesprávně posoudil zákonnost řízení před pozemkovým úřadem, protože "přehlédl", že žádost o vydání předmětných nemovitostí uplatnil jednak svým jménem, ale i jménem své matky, neboť k žádosti o restituci přiložil jako jeden z listinných dokladů její rodný list. Dále tvrdí, že sdělení pozemkového úřadu ze dne 9. 7. 1992, které mu bylo zasláno, je "nutno chápat" jako výzvu, ve smyslu ustanovení §19 odst. 3 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "správní řád"). Vzhledem k tomu, že tato "výzva" neobsahovala žádnou lhůtu k odstranění vad podání, ani stěžovatele nepoučovala o významu neodstranění vad podání, došlo ze strany pozemkového úřadu k porušení jeho procesních práv.
Zásadní pochybení jak pozemkového úřadu, tak i krajského soudu spočívá v tom, že v jeho věci neaplikovaly ustanovení §21 zákona o půdě. V této souvislosti stěžovatel poukázal na právní závěry nálezů Ústavního soudu (zejména nález ze dne 18. 9. 1996, sp. zn. I. ÚS 245/95, nález ze dne 6. 10. 1998, sp. zn. I. ÚS 340/96) a právní názory teoretiků, uveřejněné např. v článku K. Eliáše: "Novodobý rozměr starého soudního sporu" (publikovaný v časopise Právník č. 1, roč. 1993) a M. Zuklínové: "Jeden z mnoha v restitucích" (publikovaný v časopise Právní praxe č. 7, roč. 1993). Podle názoru stěžovatele je možnost aplikovat shora označené ustanovení zákona o půdě v restitučních sporech daleko širší, než jak se domnívá krajský soud.
Poslední námitka stěžovatele směřuje k údajně "nezákonným způsobem vymezenému okruhu povinných osob" pozemkovým úřadem. Krajskému soudu v tomto směru vytýká, že se touto námitkou nezabýval a konstatoval, že "případné posouzení, zda povinným osobám skutečně svědčilo toto postavení či nikoli, již nemělo vliv na existenci opravným prostředkem napadeného rozhodnutí jako individuálního správního aktu (nemohlo totiž přivodit jeho nicotnost či nulitu rozhodnutí)". Tento závěr považuje stěžovatel za chybný a nepřesvědčivý, neboť se "nevypořádává s případy, které by přivodily stěžovateli úspěch ve věci". Stěžovatel tvrdí, že pokud by v řízení bylo jednáno se skutečnými povinnými osobami, měl by údajně možnost dosáhnout v jednáních s nimi uzavření dohod o vydání nemovitostí.
V doplňujícím podání, které Ústavní soud obdržel dne 20. 10. 2003, označeném jako "oznámení o ztrátě způsobilosti vedlejšího účastníka být účastníkem řízení", stěžovatel uvedl, že procesním nástupcem zaniklého s. p. D. p. je Fond národního majetku České republiky, se sídlem Rašínovo nábřeží čp. 42, Praha 2, případně společnost P., spol. s r. o., pokud bude prokázáno, že na ni přešly spolu s privatizovaným majetkem restituční nároky stěžovatele k předmětným pozemkům. Současně v něm upřesnil označení vedlejších účastníků.
Po zjištění, že ústavní stížnost splňuje všechny potřebné formální náležitosti a předpoklady, které vyplývají ze zákona č. 182/1993 Sb., vyžádal si Ústavní soud příslušný soudní spis, včetně spisu správního, a vyzval, podle ustanovení §42 odst. 3 a §76 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu), k vyjádření účastníky a vedlejší účastníky řízení.
Krajský soud v Plzni uvedl, že v řízení o opravném prostředku stěžovatele neporušil práva či svobody zakotvené v čl. 11 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny, ani čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR z důvodů, které podrobně vyložil v odůvodnění napadeného rozsudku, na jehož znění dále odkázal.
Vedlejší účastník ad. 2) Lesy ČR, s. p., ve svém vyjádření poukázal na skutečnost, že stěžovatel v žádné žádosti neuvedl, že vydání nemovitostí požaduje i jeho matka, R. B., nebo že za ni nárok uplatňuje na základě jejího pověření, případně že se vydání nemovitostí domáhá i jeho matka, či že nárok uplatňuje výlučně jeho matka. Teprve v roce 1996 obdržel pozemkový úřad od stěžovatele plnou moc podepsanou matkou stěžovatele (datovanou 19. 4. 1992), s pověřením k vyřízení restitučního nároku. Aplikace ustanovení §21 zákona o půdě nepřicházela v daném případě v úvahu, neboť citované ustanovení má v kontextu zákona jiný význam, než má na mysli stěžovatel. Z těchto důvodů navrhl vedlejší účastník zamítnutí ústavní stížnosti.
Vedlejší účastník ad. 8) Státní statek Křimice, s. p., uvedl, že je nepochybnou skutečností, že stěžovatel nezískal postavení oprávněné osoby, protože jeho matka neuplatnila restituční nárok. Použití ustanovení §21 zákona o půdě nepřicházelo v úvahu, protože ideální polovinu pozemků, původně patřících R. B., by mohl stěžovatel získat, při použití tohoto ustanovení, pouze tehdy, pokud by jeho matka zemřela před nabytím účinnosti zákona o půdě a pokud by restituční nárok k uvedené části pozemků neuplatnily další oprávněné osoby, dcery původní vlastnice, jako její právní nástupci.
Vedlejší účastník ad. 10) Železárny Hrádek, a. s., navrhl zamítnutí ústavní stížnosti, protože se zcela ztotožňuje s právními závěry i skutkovými zjištěními, uvedenými v odůvodnění napadeného rozsudku.
Poslední vedlejší účastník řízení, ad. 11) Pozemkový fond ČR, se vzdal svého postavení vedlejšího účastníka řízení podle ustanovení §28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb.
Ve smyslu §19 a §20 zákona č. 139/2002 Sb., který nabyl účinnosti k 1. 1. 2003, převzala působnost za zaniklé Okresní úřady - okresní pozemkové úřady nově vzniklá soustava pozemkových úřadů ministerstva zemědělství, které jako správní úřady mimo jiné vykonávají činnost i podle zákona č. 229/1991 Sb. Účastníkem řízení se proto stalo ze zákona Ministerstvo zemědělství, pozemkový úřad K.
Ostatní vedlejší účastníci řízení se do doby projednání ústavní stížnosti nevyjádřili.
Ze správního spisu Okresního úřadu, okresního pozemkového úřadu K., sp. zn. PÚ 3460/92, Ústavní soud zjistil, že uvedený úřad vydal dne 22. 10. 1999 pod čj. PÚ 3460/92 (522) N rozhodnutí, podle kterého se do vlastnictví stěžovatele nevydává ideální jedna polovina pozemků, ve výroku pozemkového úřadu blíže označených, v katastrálním území Ž. R., a že za nevydané pozemky nepřísluší stěžovateli náhrada. Ze spisu vyplývá, že stěžovatel uplatnil dne 29. 6. 1992 u pozemkového úřadu nárok na vydání nemovitostí, původně náležejících jeho rodičům, kteří předmětné nemovitosti spolu s domem získali do svého vlastnictví jako příděl. Pozemky poté při kolektivizaci darovali státu. Podání na formuláři pozemkového úřadu bylo vyplněno a podepsáno vlastní rukou stěžovatele, s uvedením data jeho narození, rodného čísla, čísla občanského průkazu a jeho trvalého bydliště, se sdělením, že ve vztahu k původním vlastníkům je jejich synem. K podání bylo přiloženo celkem sedm listinných příloh. Pozemkový úřad na podání stěžovatele reagoval dopisem ze dne 9. 7. 1992, v němž jej upozornil, že původním vlastníkem pozemků byla i paní R. B., takže stěžovatel může uplatňovat, spolu se sestrou, pouze nárok na část nemovitostí po otci. Rovněž stěžovatele upozornil na skutečnost, že neuvedl, v čem spočívala tíseň, která doléhala na přídělce tak, že odevzdali své pozemky státu.
Ve spise je založen i dopis tehdejšího právního zástupce stěžovatele JUDr. J. Š., ze dne 4. 12. 1992, ve kterém uvádí, že "v zastoupení stěžovatele, který uplatnil nárok na restituci zemědělského majetku po původních vlastnících," navrhuje, v souladu se zněním §21 a §13 odst. 2 zákona o půdě, jejich vydání stěžovateli, jakožto oprávněné osobě.
Pozemkový úřad dospěl k závěru, že požadované pozemky přešly do vlastnictví státu za okolností uvedených v §6 odst. 1 zákona o půdě, stěžovateli však přísluší nárok na vydání pouze jedné ideální poloviny předmětných pozemků původně náležejících jeho otci, neboť ten zemřel ještě před nabytím účinnosti zákona o půdě. V tomto případě stěžovatel je oprávněnou osobou ve smyslu ustanovení §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě. Naproti tomu ve vztahu k ideální polovině pozemků, původně náležející matce stěžovatele, není oprávněnou osobou, neboť bylo prokázáno, že paní R. B. restituční nárok do konce lhůty uvedené v §13 zákona o půdě neuplatnila, byť se jejího konce dožila.
Ze spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 30 Ca 443/99, bylo zjištěno, že uvedený soud rozsudkem ze dne 15. 11. 2001, sp. zn. 30 Ca 443/99, správní rozhodnutí pozemkového úřadu potvrdil. Ke skutkové stránce věci uvedl, že předmětné pozemky, dříve vlastnicky náležející (každému v ideální 1/2) manželům B., tvořily spolu s domy čp. 128 a čp. 256 zemědělský příděl. Označený příděl získali manželé B. v roce 1947; v roce 1955 přešly předmětné pozemky (podle §6 odst. 1 zákona o půdě) na stát. Původní vlastnicí ideální části pozemků, na něž uplatnil restituční nárok stěžovatel, byla R. B., matka stěžovatele, která zemřela v březnu 1993, aniž by až do své smrti (18. 3. 1993) na ně uplatnila svůj restituční nárok. Stěžovatel v řízení před správním orgánem neprokázal, že splňuje podmínky oprávněné osoby jak podle §4 odst. 1, tak podle §4 odst. 2 zákona o půdě (neboť nebyl původním vlastníkem předmětných pozemků a ani se nestal restitučním právním nástupcem původního vlastníka). Stěžovatel nesplňoval rovněž podmínku uvedenou v §4 odst. 4 zákona o půdě, neboť se nestal dědicem řádně uplatněného restitučního nároku své matky, která se dožila posledního dne zákonné lhůty pro uplatnění svého nároku (tj. 31. 1. 1993, ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 zákona o půdě v tehdy platném znění). V této souvislosti krajský soud poznamenal, že R. B. se mohla domáhat rovněž restituce ideální poloviny nemovitostí po svém zemřelém manželovi, a to jak podle §4 odst. 1, za použití §21 zákona o půdě, tak i podle §4 odst. 2 písm. c) citovaného zákona (jako manželka původního vlastníka druhé poloviny nemovitostí, který zemřel před nabytím účinnosti zákona o půdě bez zanechání závěti).
Krajský soud zdůraznil, že se v souladu s opravným prostředkem stěžovatele zaměřil na zkoumání, zda matka stěžovatele svůj restituční nárok řádně uplatnila, tj. zda v zákonné lhůtě a předepsanou formou požádala správní orgán o obnovení svého vlastnictví k ideální části předmětných pozemků, která jí původně patřila. Zjistil, že ve správním spise, sp. zn. PÚ 3460/92, pozemkového úřadu je založen formulář pozemkového úřadu, označený jako "uplatnění nároku na zemědělský majetek podle §9 zákona o půdě", datovaný dnem 25. 6. 1992 a doručený pozemkovému úřadu dne 29. 9. 1993. V něm se stěžovatel vlastnoručně označil za jediného žadatele o vydání předmětných pozemků a takto uplatněný restituční nárok podepsal vlastním jménem. Z tohoto podání (formuláře) nevyplývá, že by stěžovatel, na základě pověření své matky, uplatnil nárok v jejím zastoupení, či že by takový nárok uplatnila vedle něj i jeho matka, případně že by tento nárok uplatnila pouze jeho matka. Především z této žádosti stěžovatele krajský soud dovodil, že stěžovatel srozumitelně a jasně projevil svoji vůli žádat o vydání zemědělských nemovitostí, původně náležejícím jeho rodičům, pro sebe. Na zmíněném závěru nemůže nic změnit ani předložení dalších listin stěžovatelem v průběhu restitučního řízení, například plné moci matky stěžovatele ze dne 19. 4. 1992, jejíž kopie byla Městským úřadem v K. ověřena dne 20. 12. 1995 a kterou stěžovatel předložil pozemkovému úřadu dne 15. 1. 1996, případně oznámení stěžovatele ze dne 24. 8. 1992, adresované Státnímu statku Dešenice, z něhož vyplývá, že stěžovatel žádal, s ohledem na zdravotní stav matky, jejím jménem mimo jiné i o vrácení pozemků. Podle krajského soudu nemohou výše označené listiny nahradit zákonné podmínky pro restituci zemědělského majetku ve smyslu §9 odst. 1 zákona o půdě, tj. uplatnění restitučního nároku v zákonné lhůtě u příslušného pozemkového úřadu. Právní relevanci tak mělo pouze stěžovatelem učiněné podání - uplatnění restitučního nároku, doručené pozemkovému úřadu dne 29. 6. 1992.
Sdělení pozemkového úřadu ze dne 9. 7. 1992, které stěžovatel nesprávně považuje za výzvu k odstranění vad podání, je pouze písemné upozornění adresované stěžovateli, že spolu se sestrou může žádat o vydání částí nemovitostí jen po otci, protože dosud žijící původní vlastnici, R. B., není možno při vydání nemovitostí opomenout (§4a odst. 1 zákona o půdě). Závěrem krajský soud shrnul, že v řízení nebylo prokázáno, že by matka stěžovatele do konce prekluzívní lhůty uvedené v zákoně o půdě uplatnila u pozemkového úřadu svůj restituční nárok. Z tohoto důvodu proto nepřichází v úvahu ani institut dědění nároku oprávněné osoby.
Ve vztahu ke stěžovatelem požadované aplikaci §21 zákona o půdě vyložil krajský soud, že předpokladem aplikace tohoto ustanovení je skutečnost, že osoba, uplatňující restituční nárok, má postavení oprávněné osoby podle §4 zákona o půdě. Tyto podmínky však splňoval stěžovatel jen ve vztahu k ideální části předmětných pozemků po svém otci, nikoli již k ideální polovině pozemků, jejichž původní vlastnicí byla jeho matka, proto aplikace již zmíněného zákonného ustanovení na projednávaný případ nedopadá.
Ústavní soud po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavněprávní rovině vytýká krajskému soudu porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, kterého se údajně dopustil tím, že "přehlédl" procesní vady řízení před pozemkovým úřadem, které údajně svou intenzitou dosahují úrovně porušení zákona (správního řádu). V této souvislosti považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit, že námitky stěžovatele jsou ve své podstatě jen opakováním námitek, s nimiž se krajský soud již zabýval a v odůvodnění napadeného rozsudku se s nimi podrobně vypořádal.
Nelze souhlasit s názorem stěžovatele, podle kterého krajský soud porušil jeho právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu tím, že posoudil žádost stěžovatele, doručenou pozemkovému úřadu dne 29. 6. 1992, jako uplatnění nároku na vydání nemovitostí, který stěžovatel uplatnil sám, a nikoli současně i v zastoupení své matky, paní R. B.. Restituční řízení je návrhovým řízením, kdy je zásadně věcí konkrétní osoby, zda uplatní nárok na vydání či nikoli.
Z žádosti stěžovatele ze dne 25. 6. 1992 nelze doložit jiný úmysl, než že uplatnil sám za sebe nárok na vydání předmětných zemědělských pozemků, dříve vlastnicky náležejících jeho rodičům. Z žádosti je zcela zřejmé, kdo ji činí, které věci se týká i co od správního orgánu požaduje. Pozemkový úřad respektoval vůli stěžovatele, projevenou v podání označeném jako "uplatnění nároku na zemědělský majetek podle §9 zákona o půdě", tj. uplatnit sám, ve svůj prospěch, nárok na vydání předmětných pozemků. Svůj úmysl stěžovatel v jednání před pozemkovým úřadem nijak nezpochybnil až do 15. 1. 1996, kdy teprve předložil plnou moc své matky ze dne 19. 4. 1992, ověřenou Městským úřadem v K. v roce 1995. Krajský soud, při zkoumání tvrzení stěžovatele, že restituční nárok uplatnila i jeho matka, správně dospěl k závěru, že projev vůle stěžovatele byl v daném případě vyjádřen natolik přesně, určitě a srozumitelně (§37 odst. 1 ObčZ), že nevznikly žádné pochybnosti o tom, že stěžovatel uplatnil nárok jen za sebe. Předložení dalších listin stěžovatelem, v průběhu řízení před pozemkovým úřadem, již nebylo, s ohledem na nesplnění podmínek řádného uplatnění nároku matkou stěžovatele ve smyslu §9 a §13 zákona o půdě, právně relevantní.
Stěžovatel dále polemizuje s právními závěry krajského soudu o nemožnosti aplikovat ustanovení §21 zákona o půdě v projednávané věci, s tvrzením, že jeho názor se opírá o právní závěry, obsažené v nálezech Ústavního soudu i v názorech právních teoretiků.
Z nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 10. 1998, sp. zn. I. ÚS 340/96 (publikovaného ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C.H.BECK, svazek č. 12, nález č. 113), se podává, že předmětem této věci je přisouzení věci celé při pluralitě oprávněných osob, ve smyslu §5 odst. 1, či pluralitě nástupců prvotního oprávněného, ve smyslu §3 odst. 1, odst. 2, odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb.
Nález Ústavního soudu ze dne 18. 9. 1996, sp. zn. I. ÚS 245/1995 (publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C.H.BECK, svazek č. 6, nález č. 82), se týká sice skutkově obdobného případu restituce podle zákona o půdě, ovšem jádrem ústavněprávní argumentace stěžovatelů (a současně i důvodem zrušení napadeného rozsudku Ústavním soudem) byla skutečnost, že krajský soud porušil čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny, neboť stěžovatelům nebylo umožněno účastnit se projednání jejich věci před soudem v důsledku nesprávné aplikace §250f tehdy platného znění OSŘ a jak správní orgán, tak i příslušný soud, se bez jakéhokoliv zdůvodnění vyhnuly aplikaci §21 zákona o půdě.
Ústavní soud souhlasí se stěžovatelem v tom, že při aplikaci jednotlivých ustanovení zákona o půdě je třeba vždy dbát smyslu a účelu tohoto restitučního předpisu, vymezeného v jeho preambuli, jímž je tedy nejen zmírnění následků některých majetkových křivd, ale i úprava vlastnických vztahů k půdě tak, aby nevznikalo zbytečné spoluvlastnictví mezi osobami oprávněnými a povinnými. Při sledování výše vytčených cílů restituce nelze však zaměňovat cíl za prostředek, čili jinak řečeno, nelze nepřijatelně extenzivním výkladem příslušných ustanovení zákona o půdě, jak to činí stěžovatel, rozšiřovat taxativně vymezený okruh oprávněných osob. Ustanovení §21 zákona o půdě, jehož aplikace se v předmětném restitučním sporu stěžovatel dovolává, předpokládá pluralitu oprávněných osob z jednoho restitučního titulu. V souladu s dnes již konstantní judikaturou obecných soudů dopadá citované ustanovení na situaci, kdy za existence více oprávněných osob uplatní nárok jen některá z nich a podíl ostatních oprávněných osob k jejímu podílu přirůstá, takže jí lze vydat nemovitost celou. O takový případ se však v projednávané věci nejedná.
Stěžovatel není oprávněnou osobou podle §4 odst. 1 zákona o půdě. Vzhledem k tomu, že nesplňuje ani podmínky tzv. právního nástupnictví, vymezené v §4 odst. 2 zákona o půdě, neboť bylo prokázáno, že paní R. B. svůj nárok sama, ani v zastoupení stěžovatele, neuplatnila, není stěžovatel osobou oprávněnou k jejímu spoluvlastnickému podílu, neboť neuplatněním nároku na vydání nemovitostí (jejich částí) právo zaniklo a jiná fyzická osoba již nemůže vstoupit do těchto práv (tj. nemůže se stát oprávněnou osobou). Ze strany krajského soudu se tedy nejedná o "restriktivní výklad" uvedeného ustanovení, jak se domnívá stěžovatel, jež by ve svém důsledku omezoval aplikaci §21 zákona o půdě v řadě restitučních sporů.
Krajský soud se zabýval námitkou stěžovatele směřující k údajně nezákonnému vymezení okruhu povinných osob pozemkovým úřadem a konstatoval, že vedlejší účastníci ad. 1) až ad. 10) byli a jsou právnickými osobami, způsobilými být účastníky posuzovaného restitučního řízení. Dalšími skutkovými zjištěními ohledně správného vymezení osob povinných se krajský soud nezabýval s odůvodněním, že přezkoumání této otázky považuje za nadbytečné, neboť by stěžovateli stejně nemohlo přivodit příznivější procesní výsledek, tj. nezískal by postavení oprávněné osoby (případně dědice oprávněné osoby). S tímto postupem krajského soudu lze v zásadě souhlasit, pokud v souladu s ustanovením §250l OSŘ (v tehdy platném znění) směřoval dokazování jen ke zjištění, "zda skutkový stav, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, byl pro rozhodnutí ve věci dostačující" (viz Bureš, Drápal, Mazanec: Občanský soudní řád, Komentář, 2. vydání, C.H.BECK, str. 773).
V řízení před pozemkovým úřadem a před krajským soudem nemohlo tedy dojít k zásahu do práva na ochranu majetku stěžovatele, garantovaného článkem 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel neuspěl proto, že nesplnil podmínky oprávněné osoby, podle příslušných ustanovení zákona o půdě (viz shora), které by bylo možno vydat požadované nemovitosti. Ochranu stanovenou tímto článkem chápe Ústavní soud především jako ochranu vlastnického práva již existujícího. Pouhý spor o vlastnictví (v daném případě spor restituční), ve kterém má být existence takového práva teprve zjištěna, či konstituována, ústavně chráněn není a nemůže být (viz též nález sp. zn. III. ÚS 23/93, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C.H.Beck Praha, svazek 1, pod č. 5).
Ústavní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že jak ze strany Krajského soudu v Plzni, tak i příslušného pozemkového úřadu nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele ve smyslu článku 11 odst. 2 a článku 36 odst. 1 Listiny. Ústavní soud proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §42 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ústavní stížnost stěžovatele odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2005
JUDr. Ivana Janů, v. r.
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu
Za správnost vyhotovení:
Naděžda Řeháčková