ECLI:CZ:US:2005:1.US.46.05
sp. zn. I. ÚS 46/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně (soudce zpravodaj) a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P.P., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Hrozou, advokátem se sídlem Bučovice, Legionářská 98, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2004, čj. 7 To 86/2004 - 212, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností se P. P. (dále jen "stěžovatel") domáhal zrušení uvedeného usnesení Krajského soudu v Brně (dále také "odvolací soud") pro porušení čl. 10 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Uvedeným usnesením krajský soud zamítl jako nedůvodnou stížnost stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Brně (dále také "městský soud") ze dne 20. 11. 2003, čj. 10 T 12/2003 - 166. Tímto usnesením soud uložil stěžovateli, podle §72 odst. 2 písm. a) odst. 4 trestního zákona (dále jen "TrZ"), ochranné léčení sexuologické ve formě ambulantní, neboť trpí poruchou sexuální preference typu heterosexuální pedofilie. Z hlediska sexuologického je jeho pobyt na svobodě nebezpečný pro riziko opakování trestné činnosti. Jeho pobyt na svobodě je však možný, pokud bude léčen na specializovaném sexuologickém pracovišti. Proti usnesení krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 6 Tdo 1191/2004, odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu (dále jen "TrŘ") jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel tvrdil, že neměl v úmyslu vyhýbat se jednání soudu. Veřejného zasedání dne 20. 11. 2003 se nemohl zúčastnit z důvodu značných bolestí. Omluvu, kterou soudu prezentoval jeho obhájce, soud ignoroval s tím, že se jedná o účelové vyhýbání se nařízenému jednání a věc projednal bez jeho účasti. Takový postup považuje za protizákonný. Navíc vzhledem k tomu, že je paraplegik a není mnohdy schopen obstarat si základní životní potřeby, považuje uložení ochranného léčení za nesmyslné. Dále tvrdil, že k uložení ochranného léčení nebyly dány hmotně právní ani procesně právní podmínky, neboť nebyla zjištěna žádná okolnost, ze které by bylo zřejmé, že jeho pobyt na svobodě je nebezpečný a soud si rozhodnutí o ochranném léčení nevyhradil do veřejného zasedání podle §230 odst. 2 TrŘ.
K výzvě Ústavního soudu, podle §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), Nejvyšší soud ČR uvedl, že argumentace, uplatněná stěžovatelem v ústavní stížnosti, se stala po obsahové stránce předmětem dovolání a v usnesení na ni podrobně reagoval. Poukázal na jednoznačnou snahu stěžovatele o maření jednání soudu, byť ve svých podáních, s odkazem na svůj zdravotní stav, se snaží stylizovat do pozice osoby, která nenachází u soudů pochopení.
Krajský soud v Brně navrhl odmítnutí ústavní stížnosti, neboť napadená rozhodnutí jsou v souladu se zákonem a nedošlo jimi k porušení práv stěžovatele.
Městský soud v Brně, k tvrzení stěžovatele o konání veřejného zasedání bez jeho přítomnosti, podrobně popsal na straně jedné snahu soudu o nařízení veřejného zasedání a na druhé straně úkony stěžovatele, které tuto snahu mařily a v nichž soud spatřoval účelovost jednání stěžovatele. Ke konání veřejného zasedání dne 20. 11. 2003 (jednalo se již o třetí termín veřejného zasedání), kdy byly pro stěžovatele vytvořeny veškeré podmínky, aby se k jednání mohl dostavit (bezbariérový vstup, WC, apod.), se dostavil pouze obhájce stěžovatele s tím, že stěžovatel se nemůže, vzhledem ke svému zdravotnímu stavu, dostavit. Tuto skutečnost nijak nedoložil, takže s ohledem na předchozí jednání stěžovatele bylo toto tvrzení chápáno ryze účelově. Právo stěžovatele na obhajobu však porušeno nebylo. Veřejného zasedání se zúčastnil obhájce stěžovatele, který v průběhu veřejného zasedání celou věc se stěžovatelem telefonicky konzultoval. Na základě této konzultace pak pokládal znalkyni další dotazy.
Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti opakuje svá tvrzení, která uplatňoval již v průběhu řízení před obecnými soudy jak v odvolání, tak i v dovolání, a s nimiž se obecné soudy řádně a logicky vypořádaly. Staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jako orgánu ochrany ústavnosti, stojícímu mimo soustavu obecných soudů, nepřísluší. Do rozhodovací činnosti obecných soudů by byl oprávněn zasáhnout jenom tehdy, pokud by postup obecných soudů byl natolik extrémní, že by vybočoval z mezí ústavnosti. Tato situace však v projednávané věci nenastala.
Trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 20. 1. 2003, čj. 10 T 12/2003 - 114, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) TrZ a trestným činem podávání alkoholických nápojů mládeži podle §218 TrZ. Za to byl odsouzen k úhrnnému podmíněnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti měsíců se zkušební dobou pěti let. Stěžovatel odpor nepodal, takže trestní příkaz nabyl právní moci dne 4. 3. 2003. Následně, ve veřejném zasedání dne 20. 11. 2003, mu bylo uloženo ochranné ambulantní sexuologické léčení.
Námitka stěžovatele, že veřejné zasedání dne 20. 11. 2003 bylo nezákonně konáno v jeho nepřítomnosti, ačkoli se omluvil a požadoval odročení jednání, není důvodná. Touto námitkou se velmi podrobně zabýval nejen městský a krajský soud, ale zejména Nejvyšší soud ČR. Obhájce sice stěžovatele omluvil, ale tvrzení o výrazných bolestech stěžovatele ničím nedoložil, nepožádal o odročení veřejného zasedání a nesdělil soudu, že stěžovatel trvá na své účasti při veřejném zasedání. Tyto skutečnosti soudu nesdělil ani stěžovatel, který v průběhu veřejného zasedání telefonicky komunikoval se svým obhájcem. V tomto směru není důvod znovu opakovat podrobnou argumentaci obecných soudů a lze odkázat na jejich pečlivě a řádně odůvodněná rozhodnutí.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že ačkoli veřejné zasedání dne 20. 11. 2003 proběhlo v nepřítomnosti stěžovatele, jeho práva porušena nebyla. Veřejné zasedání se konalo za přítomnosti jeho obhájce, který byl v průběhu veřejného zasedání v telefonickém kontaktu se stěžovatelem, projednávanou věc s ním konzultoval a podle jeho pokynů kladl otázky znalkyni MUDr. P. S.
Městský soud v Brně se také vypořádal s námitkou stěžovatele, že uložení ochranného léčení postrádá smysl, s ohledem na jeho postižení. V odůvodnění usnesení městský soud uvedl, že ochranná léčba bude okamžitě zrušena, mj. dojde-li k takové změně stavu, že stěžovatel již nebude pro společnost nebezpečný. Vycházel přitom ze závěrů znalkyně, která uvedla, že v okamžiku, kdy by došlo k ochrnutí i horních končetin, je zřejmé, že důvod pro uložení ochranného léčení by pominul.
Neopodstatněné je také tvrzení stěžovatele o tom, že pro uložení ochranného léčení nebyly splněny hmotně právní a procesně právní podmínky.
Podle §72 odst. 2 písm. a) TrZ soud může uložit ochranné léčení, jestliže pachatel trestný čin spáchal ve stavu vyvolaném duševní poruchou a jeho pobyt na svobodě je nebezpečný. Podle §239 odst. 1 TrŘ jestliže si soud nevyhradil rozhodnutí o ochranném léčení podle §230 odst. 2 TrŘ, může jej uložit na návrh státního zástupce.
V dané věci městský soud rozhodl o uložení ochranného léčení stěžovatele na návrh státního zástupce, který byl součástí obžaloby. Při rozhodování vycházel z pravomocně zjištěných výsledků trestního stíhání stěžovatele, ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví - odvětví psychiatrie a výpovědi znalkyně MUDr. P. S. Ze závěrů znaleckého posudku a z výpovědi znalkyně vyplynulo, že stěžovatel, v době páchaní trestné činnosti, trpěl a trpí duševní poruchou sexuální preference typu heterosexuální pedofilie. S ohledem na uvedenou duševní poruchu je jeho pobyt na svobodě, z hlediska sexuologického, nebezpečný, neboť je riziko, že bude trestnou činnost opakovat. Proto soud dospěl k závěru, že léčení stěžovatele je nezbytně nutné.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítl jako zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. září 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu