ECLI:CZ:US:2005:1.US.478.03
sp. zn. I. ÚS 478/03
Usnesení
I.ÚS 478/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. S., zastoupeného JUDr. E. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 4. 2003, čj. 10 Co 55/2000 - 88, a rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 9. 11. 1999, čj. 10 C 914/95 - 62, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), a je tedy způsobilá dalšího projednávání, navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Lounech (dále jen "okresní soud").
Stěžovatel uvedl, že po žalovaném Ing. P. J. se u okresního soudu domáhal zaplacení pohledávky, kterou uplatňoval z titulu ručení žalovaného (společníka veřejné obchodní společnosti) za závazky společnosti. Veřejná obchodní společnost (dále jen "v. o. s.") byla přeměněna na akciovou společnost. Soudy obou stupňů podle stěžovatele aplikovaly nesprávně ustanovení §56 odst. 5 ObchZ, opomenuly a nerespektovaly §56 odst. 6 ObchZ, žalobu zamítly s odůvodněním, že ručení vedlejšího účastníka je omezeno jen do výše, v níž věřitelé, kteří včas přihlásili své pohledávky do konkurzu na majetek společnosti, nebyli uspokojeni. Stěžovatel svou pohledávku včas neuplatnil proto, že v. o. s. v době prohlášení konkurzu již zanikla a akcionáři za závazky společnosti neručí. Podle názoru stěžovatele nesprávná aplikace předmětného ustanovení ObchZ obecnými soudy přesahuje do sféry základních práv a svobod, odkázal na nález sp. zn. III. ÚS 269/99.
V souladu s ustanovením §42 odst. 3, 4 ZÚS byla vyžádána k ústavní stížnosti vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud nesouhlasí s názorem stěžovatele, že opomenul a nerespektoval ustanovení §56 odst. 6 ObchZ. V odůvodnění svého rozsudku toto ustanovení výslovně citoval a dovodil z něj, že zákonné ručení žalovaného jako společníka zaniklé v. o. s. zajišťuje závazek zaniklé v. o. s. i v případě jeho přechodu na právního nástupce při přeměně společnosti, přičemž majetková povaha právního nástupce je nerozhodná. Otázkou v daném případě bylo, zda aplikovat ustanovení §56 odst. 5 ObchZ, který mj. řeší ručení v situaci, kdy je prohlášen konkurz. Protože konkurz byl prohlášen na majetek právního nástupce v. o. s., jehož majetek je nadále zajištěn ručením společníků zaniklé v. o. s., je třeba uvedené ustanovení zákona aplikovat. Okolnost, že stěžovatel nepřihlásil svou pohledávku včas, nemohl soud pominout.
Okresní soud odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku.
Ze spisového materiálu bylo zjištěno, že stěžovatel podal u okresního soudu proti žalovanému Ing. P. J. žalobu o zaplacení 18 868,70 Kč. Žaloba byla zamítnuta rozsudkem okresního soudu ze dne 9. 11. 1999, čj. 10 C 914/95 - 62. Soud vyšel ze zjištění, že nárok stěžovatele je sice mezi účastníky nesporný, ale na majetek právního nástupce v. o. s. byl prohlášen konkurz a stěžovatel svou pohledávku včas neuplatnil. Krajský soud rozsudkem ze dne 24. 4. 2003, čj. 10 Co 55/2000 - 88, odvolání stěžovatele zamítl. V odůvodnění konstatoval, že závazky zaniklé obchodní společnosti přecházejí na jejího právního nástupce jako univerzálního sukcesora, závazek žalovaného (společníka zaniklé v. o. s.) má nadále pouze akcesorickou a subsidiární povahu. Stěžovatel sice pohledávku do konkursního řízení přihlásil, ale až dva měsíce po přezkumném jednání, taková přihláška nevyvolala zákonem aprobované následky.
Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, nález č. 5, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatel v podstatě zastává právní názor, že v případě, že na majetek zaniklé v. o. s. nebyl nikdy prohlášen konkurz, není dán důvod k omezení ručení společníka ve smyslu §56 odst. 5 ObchZ. Jestliže obecné soudy zastávají názor opačný, je jejich interpretace, podle stěžovatele, zásahem do jeho ústavně zaručených základních práv. V této souvislosti Ústavní soud připomíná, že ani skutečnost, že obecný soud se opřel o právní názor (resp. výklad zákona, jiného právního předpisu), se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k oprávněnosti ústavní stížnosti [viz nález sp. zn. IV. ÚS 188/94 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 3, str. 281]. Na odlišný právní názor má stěžovatel nepochybně právo, ale institut ústavní stížnosti není prostředkem pro otevírání diskuse o otázkách obecného práva, ale jedná se o nástroj, který výhradně slouží k ochraně ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů. Na druhou stranu je nutno uvést, že existuje možnost, že k zásahu do ústavně zaručených základních práv nebo svobod dojde protiústavní interpretací obecného práva. Ústavní soud se pak může zabývat interpretací obecného práva za splnění určitých podmínek, podrobněji zmíněných např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 74/02 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 28, str. 85]. Problematikou výkladu obecného práva, který může zasáhnout do ústavně zaručených základních práv, se zabýval Ústavní soud i ve stěžovatelem citovaném nálezu sp. zn. III. ÚS 269/99 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 17, str. 235]. Stěžovatelův odkaz na tento nález je, ve vztahu k přezkoumávanému případu, zcela irelevantní. V projednávaném případě Ústavní soud ústavně rozpornou interpretaci a aplikaci obecného práva neshledal. Zejména krajský soud své rozhodnutí dostatečně a pečlivě odůvodnil, zabýval se všemi námitkami stěžovatele, uvedl, z jakých skutkových okolností vycházel. Předpokladem pro to, aby se stěžovatel mohl domáhat zaplacení dlužné částky po žalovaném, bylo řádné uplatnění nároku u obchodní společnosti, na niž byl prohlášen konkurz, protože ta byla universálním sukcesorem v. o. s., u níž měl stěžovatel svou pohledávku a tato nástupnická společnost byla primárně dlužníkem stěžovatele. Stejně tak by musel stěžovatel uplatňovat pohledávku prvotně u v. o. s. a v případě neuspokojení nároku by se teprve obracel na ručícího společníka. Jestliže stěžovatel příslušný úkon (přihlášení pohledávky) neučinil a nesplnil tak zákonem stanovené podmínky, nevznikl ani závazek ručícího společníka zaniklé obchodní společnosti k placení dlužné částky za společnost. V takové interpretaci ustanovení obchodního zákoníku nespatřuje Ústavní soud nic ústavně nekonformního. K porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele nedošlo.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele v řízení před obecnými soudy, odmítl jeho ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. února 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu