ECLI:CZ:US:2005:1.US.493.04
sp. zn. I. ÚS 493/04
Usnesení
I.ÚS 493/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele F. Š., zastoupeného advokátem JUDr. Václavem Bubeníkem se sídlem v Moravské Třebové, 571 01, Cihlářova 4, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 8. 6. 2004, sp. zn. 17 Nc 115/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Brně v právní věci stěžovatele (žalobce) a další žalobkyně H. Š. proti žalovaným J. B. a MKSK - Alfa, s.r.o., o určení vlastnictví rozhodl o návrhu stěžovatele na vyloučení soudkyně JUDr. Ludmily Koubové tak, že jmenovaná soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodování právní věci vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 5 C 1619/2002.
V odůvodnění tohoto (napadeného) usnesení krajský soud uvedl, že námitku podjatosti vůči jmenované soudkyni vznesl stěžovatel prostřednictvím Okresního soudu ve Znojmě podáním ze dne 27. 4. 2004. Důvodem této námitky podjatosti bylo zejména tvrzení, že tato soudkyně bydlí nebo bydlela v nájemním bytě se státem regulovaným nájemným a vědomě proto protahuje předmětný spor a dobu užívání domu nájemci bez úhrady nájemného. Dalším důvodem podjatosti soudkyně jsou důvody, pro které rozhodla ve věci vedené u tamního soudu pod sp. zn. 5 C 467/2000, při kterém údajně porušila princip rovnosti účastníků řízení. Dále prý měla jmenovaná soudkyně možnost ovlivnit přeřazení sporu vedeného u tamního soudu pod sp. zn. 5 C 108/2001 k projednání JUDr. Slunskému a ovlivnit jeho rozhodnutí ve věci.
Krajský soud poukazuje na ustanovení §14 odst. 1, 4 o.s.ř., §15a o.s.ř. a §16 odst. 1 o.s.ř. Zdůrazňuje, že soudce je z projednávání a rozhodování věci vyloučen pouze tehdy, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům je důvod pochybovat o jeho nepodjatosti. V daném případě však dovozuje, že jmenovaná soudkyně není k účastníkům ani k projednávané věci v žádném vztahu. Soudkyně ve svém vyjádření uvedla, že nemá žádný poměr k věci, účastníkům ani jejich zástupcům, že není ve věci podjatá, a že postupovala podle platných ustanovení o.s.ř. Podle názoru krajského soudu nejsou námitky stěžovatele způsobilým důvodem k vyloučení této soudkyně. Má zato, že spočívají pouze na okolnostech, které mají svůj původ v postupu soudkyně v řízení o projednávané věci či v jiných soudních věcech, což však není a nemůže být důvodem k vyloučení soudkyně. Pokud soudkyně stěžovatele vyzývala k doplnění námitky podjatosti soudce, stalo se tak v souladu s §43 o.s.ř. Za zcela lichý považuje krajský soud i argument stěžovatele, že soudkyně, či její blízký příbuzný nebo známý bydlí v bytě se státem regulovaným nájemným. Stěžovatel ve svém tvrzení toto neprokázal a ani soudkyně tuto skutečnost ve svém vyjádření neuvedla. Podle přesvědčení krajského soudu - i kdyby toto tvrzení bylo pravdivé - nemohlo by v žádném případě vyvolat pochybnost o nepodjatosti jmenované soudkyně; nejednalo by se totiž o bezprostřední vztah k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí s citovaným rozhodnutím Krajského soudu v Brně a tvrdí, že jím soud porušil jeho práva na spravedlivý proces garantovaná zejména čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 90 Ústavy a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluvy).
Stěžovatel se domnívá, že předložil soudu dostatek důkazů prokazujících podjatost soudkyně JUDr. Koubové vzhledem k projednávané věci.
Stěžovatel proto navrhl, aby bylo napadené rozhodnutí Krajského soudu v Brně jako protiústavní zrušeno.
Ústavní soud při posouzení této věci vycházel ze svého ústavního vymezení ve smyslu čl. 83 Ústavy ČR, podle něhož je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Z tohoto vymezení totiž - mimo jiné - vyplývá, že úkolem Ústavního soudu není bdít nad dodržováním jednoduchého práva, nýbrž že jeho smysl spočívá výhradně v ochraně ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní stížnost brojící proti interpretaci a aplikaci jednoduchého práva může být proto úspěšná jen tehdy, jestliže Ústavní soud současně s porušením jednoduchého práva shledá i porušení některé z kautel ústavních.
V daném případě, kdy stěžovatel napadá usnesení obecného soudu o vyloučení soudkyně daného soudu z důvodu podjatosti, je tedy úkolem Ústavního soudu především posoudit, zda tímto usnesením porušil obecný soud některá základní práva stěžovatele. K porušení tohoto základního práva by mohlo dojít především tím, že by krajský soud nerespektoval kogentní ustanovení běžného zákona, v tomto případě ustanovení §14 o.s.ř. (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 269/99, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 17, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 2001, str. 235).
Ústavní soud konstatuje, že současným zněním §14 o.s.ř., je založena povinnost vyloučit soudce z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže existuje důvod, vymezený takovými konkrétně označenými a zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se jeví soudcova nepodjatost pochybnou. V tomto směru se lze dovolat známé a obecně uznávané odborné literatury. "Vylučuje se tím subjektivní pohled na vyloučení soudce; k tomu, aby soudce byl vyloučen, nemohou postačovat pocity soudce nebo nadřízeného soudu o tom, zda lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, nýbrž musí být zjištěn (najisto postaven) důvod, z něhož vyplývá, že lze pochybovat o soudcově nepodjatosti" (srov. Bureš/Drápal/Mazanec: Občanský soudní řád - komentář, 6. vydání, C.H. Beck, 2003, str. 45).
Ústavní soud již dříve judikoval, že - pro povahu převážně etických aspektů rozhodování o vyloučení soudce z projednávání věci v řízení před obecnými soudy - je věcí především těchto soudů samotných, aby stanovily kritéria, za nichž je třeba podmínky aplikace §14 o.s.ř. posuzovat. Důvodné pochybnosti o soudcově nestrannosti jsou totiž kategorií objektivní povahy a jako takové musí být založeny skutečnostmi objektivitě soudcovského rozhodování protiřečícími, a to natolik, že nikoli z pohledu účastníků řízení, ale v objektivním smyslu ústavně chráněnou nestranností soudcovského rozhodování otřásají (usnesení sp. zn. III. ÚS 26/2000, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, svazek 17, Vydání 1. Praha, C.H.Beck 2001, str. 365).
V daném případě Ústavní soud dovozuje, že v souzené věci nebyl dán konkrétní důvod o nepodjatosti soudkyně JUDr. Koubové pochybovat. Je zřejmé, že krajský soud v napadeném usnesení postupoval správně a ústavně konformním způsobem běžné právo aplikoval (§14, §15, §16 o.s.ř.). Ústavní soud dále konstatuje, že v případech vyloučení soudců musí platit presumpce jejich nestrannosti, která vyplývá ze základních zásad spravedlivého procesu, především pak z principu zákonného soudce. Možnost vyloučení soudce z důvodu jeho podjatosti je tedy třeba chápat jako výjimku ze zmíněného principu. Proto platí, že není-li prokázán opak, je soudce považován za nestranného. (Srovnej např. nepublikované usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 317/99 ze dne 12.6.2001).
Protože Ústavní soud v postupu Krajského soudu v Brně neshledal protiústavní zásah do základních práv nebo svobod stěžovatele, nemá důvodu napadené rozhodnutí z ústavněprávního hlediska zpochybňovat.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2005
JUDr. Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu