ECLI:CZ:US:2005:1.US.505.04
sp. zn. I. ÚS 505/04
Usnesení
I.ÚS 505/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti H. Š., zastoupené JUDr. Blankou Šerákovou, advokátkou se sídlem advokátní kanceláře Lidická 127, 363 01 Ostrov, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 11.5.2004, sp.zn. 11 Co 409/2003, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Včas podanou ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28.5.2003, čj. 8 C 24/95-320, na určení, že kupní smlouva uzavřená mezi jejím zemřelým manželem M. Š. jako prodávajícím a žalovanými A. a M. F., jako kupujícími, o prodeji domu čp. 140 se stavební parcelou č. 152, pozemkovou parcelou č. 535/2 a pozemkovou parcelou č. 536, zapsaných v katastru nemovitostí u KÚ v Karlových Varech pro kat. území Suchá u Nejdku, obec Nejdek (dále jen "předmětné nemovitosti"), je neplatná a dále aby bylo určeno, že vlastníkem těchto nemovitostí je nadále M. Š. Napadeným rozsudkem byla podle názoru stěžovatelky porušena její základní práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, dále jen "Listina"), právo na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), právo vlastnit majetek a právo na dědictví (čl. 11 odst. 1 Listiny).
Porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatelka v následujících skutečnostech:
Stěžovatelka je jedinou a univerzální dědičkou po zemřelém manželovi M. Š. Ten prodal předmětné nemovitosti kupujícím za cenu 250.000,- Kč, která byla podstatně nižší než je cena v místě obvyklá, byť za slib pomoci a dožití v domě. Pan Š., který předmětné nemovitosti prodával, byl těžce nemocen, kupní smlouvu uzavřel v duševní poruše, která mu nedovolovala posoudit následky svého jednání a je tedy absolutně neplatná. Soud při svém rozhodování přes řadu důkazů, které potvrdily těžkou chorobu a úplnou degradaci osobnosti prodávajícího (lékařské zprávy, znalecký posudek MUDr. Š., výpovědi svědků apod.), rozhodl jen na základě znaleckého posudku Psychiatrické léčebny Bohnice a nehodnotil provedené důkazy ve vzájemné souvislosti (§132 občanského soudního řádu - dále jen "o.s.ř."). Pokud došlo k rozvratu manželství pana Š. a stěžovatelky, stalo se tak také v důsledku jeho duševní nemoci, což soudy opět nevzaly v úvahu a - byť nevysloveně - považovaly prodej nemovitostí těsně před jeho smrtí za jistý druh pomsty stěžovatele.
II.
K posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Karlových Varech sp.zn. 8 C 24/95. Z něj zjistil, že stěžovatelka podala soudu žalobu na určení neplatnosti kupní smlouvy na předmětné nemovitosti uzavřené 30.11.1994 mezi jejím bývalým manželem M. Š. a žalovanými manžely A. a M. F. Podle žalobkyně byla odhadní cena předmětných nemovitostí 735.690,- Kč, byly však prodány za 250.000,- Kč. Její manžel uzavíral smlouvu s úmyslem ji poškodit jako svou dědičku a obejít tak platné dědické předpisy. Smlouva je tedy od samotného počátku neplatná.
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 13.3.1998, čj. 8 C 24/95-85, žalobu zamítl. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 28.9.1998, čj. 10 Co 502/98-99, rozsudek zrušil a vrátil věc soudu I. stupně k dalšímu řízení. Zavázal jej provést další dokazování stanovisky ošetřujících lékařů a konstatováním zdravotnické dokumentace pana Š. Následně Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 24.6.2001, čj. 8 C 24/95-228, žalobě vyhověl a určil, že kupní smlouva ohledně předmětných nemovitostí je neplatná. Dále určil, že vlastníkem těchto nemovitostí je M. Š. Rozsudek napadli odvoláním žalovaní. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29.3.2002, čj. 10 Co 696/2001-248, rozsudek soudu I. stupně opět zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Zavázal prvý soud zabývat se dále duševním stavem prodávajícího, provést důkaz revizním znaleckým posudkem a provést i další dokazování. Okresní soud v Karlových Varech doplnil dokazování a rozsudkem ze dne 28.5.2003, čj. 8 C 24/95-320, pak žalobu v celém rozsahu zamítl.
Žalobkyně napadla tento rozsudek odvoláním. Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem ze dne 11.5.2004, čj. 11 Co 409/2003-350, rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že žalobkyně původně postavila žalobu na právním názoru, že prodávající (její manžel), výlučný vlastník předmětných nemovitostí, ji chtěl poškodit, jestliže nemovitosti prodal krátce před svou smrtí a výrazně pod cenou zjištěnou podle cenového předpisu. Žalobkyně (potenciální dědička) v tomto prodeji spatřovala rozpor se zákonem, případně obcházení zákona. Soud prvého stupně správně dovodil, že smlouva není neplatná s odkazem na §39 občanského zákoníku. Prodávající jako výlučný vlastník měl právo volné dispozice se svým majetkem. V tomto směru nebyl omezován představami manželky o nakládání s nimi. Postup prodávajícího tedy nebyl v rozporu se zákonem, ani jej neobcházel a nepříčil se dobrým mravům. Soud I. stupně také správně poukázal na to, že se žalobkyně nemůže dovolávat dobrých mravů, jestliže se podílela na dlouhodobě nepříznivém stavu vzájemných vztahů manželů, jehož výrazem je podaný návrh na rozvod manželství. Pokud jde o cenu prodaných nemovitostí, ani výrazně nižší cena - ve vztahu k její hodnotě podle cenového předpisu -není v rozporu se zákonem. K posouzení tedy zůstala pouze otázka, zda předmětná kupní smlouva není neplatná z důvodu nezpůsobilosti prodávajícího k právním úkonům. Způsobilost k právním úkonům nemá především osoba, která byla zbavena či omezena v této způsobilosti rozhodnutím soudu. Prodávající pan Š. zbaven ani omezen ve způsobilosti k právním úkonům nebyl. Proto právní úkon jím učiněný nemohl být neplatný z důvodu uvedeného v ust. §38 odst. 1 občanského zákoníku. Dále mohla přicházet v úvahu neplatnost právního úkonu podle ust. §38 odst. 2 občanského zákoníku, kdy je právní úkon neplatný, byl-li učiněn osobou jednající v duševní poruše, která ji činí k tomuto právnímu úkonu nezpůsobilou. Prokázání neplatnosti právního úkonu vyžaduje bezpečné zjištění toho, že jednající osoba nedokáže posoudit následky svého jednání či své jednání ovládnout. K tomu je potřeba odborných znalostí, tedy provedení znaleckého posudku z oboru psychiatrie. Soud prvého stupně tímto způsobem postupoval. Ve věci byl nejprve vypracován posudek znalkyní z oboru psychiatrie MUDr. H. Š. K tomuto posudku byl vypracován revizní znalecký posudek Psychiatrickým centrem Praha - Bohnice, který znalecký posudek MUDr. Š. zcela odmítl. Dospěl k závěrům, že původní posudek byl vnitřně rozporný a že neoprávněně generalizoval dané informace; jeho závěry jsou nepodloženy zdravotnickou dokumentací, jsou nevěrohodné a nepřesvědčivé. Revizní posudek konstatoval, že pan Š. žádnou závažnou duševní poruchou netrpěl. Jeho zdravotní stav sice byl v rozhodné době oslaben, avšak nikoli natolik, aby nemohl posoudit výhody a nevýhody uzavřené kupní smlouvy. Byl v uvedené době schopen samostatně provádět právní úkony, včetně uzavírání smlouvy o převodu nemovitostí.
Důkaz znaleckým posudkem soud hodnotí podle zásad vyjádřených v ust. §132 o.s.ř. Hodnocení soudu nepodléhají odborné znalecké závěry ve smyslu jejich správnosti. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění znaleckého nálezu a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy. Závěry revizního posudku odpovídaly ostatním provedeným důkazům. Jak advokát, který sepisoval napadenou kupní smlouvu, tak soudce, který jednal v jeho rozvodovém řízení, považovali pana Š. za zcela způsobilého k jednání a prosazování svých práv. Totéž se týká i zaměstnanců realitní kanceláře, jejímž prostřednictvím prodával předmětné nemovitosti, znalce při oceňování nemovitostí, sestry pana Š., sousedky i žalovaných. Podle výpovědi svědka R. pan Š. hrál v době nemoci závodně šachy. Ošetřující lékařka, která byla s panem Š. v častém kontaktu, potvrdila, že byl při návštěvách vždy plně orientovaný a "nejevil žádné známky nesvéprávnosti". Motivace prodávajícího vycházela z neuspořádaných a konfliktních vztahů mezi manžely a z té skutečnosti, že kupující se smluvně zavázal trpět doživotní užívání nemovitosti prodávajícím a vypomáhat mu v jeho osobních záležitostech.
Podle názoru krajského soudu nelze konečně přehlédnout ani to, že k námitce o nezpůsobilosti prodávajícího k právním úkonům přistoupila žalobkyně až v prvém odvolacím jednání, po neúspěchu své argumentace, kterou se domáhala určení neplatnosti kupní smlouvy z jiných důvodů. Příbuzní stěžovatelky jako svědci sice uvádějí, že p. Š. trpěl zvýšenou popudlivostí, nervozitou a menší ovladatelností, leč z toho ještě nelze na jeho duševní chorobu usuzovat.
Žalobkyně napadla citovaný rozsudek krajského soudu dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení věci, o kterém rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 10.5.2005, čj. 30 Cdo 2435/2004-378, tak, že jej odmítl pro nepřípustnost, neboť nemá po právní stránce zásadní význam. Usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka však ústavní stížností nenapadla.
III.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení jeho základních práv a svobod chráněných ústavním pořádkem ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svého základního práva na spravedlivý proces a práva na ochranu majetku a jeho dědění, přezkoumal Ústavní soud napadená rozhodnutí i řízení jim předcházející a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z ústavní stížnosti stěžovatelky vyplývá, že svým podáním směřuje především proti výši ceny, za niž prodal předmětné nemovitosti zemřelý manžel, z čehož dovozuje, že musel jednat v duševní poruše a že kupní smlouva proto musí být neplatná.
K této námitce Ústavní soud poukazuje na obsah spisu, který je uveden v části II. tohoto rozhodnutí. Z jeho rekapitulace vyplývá, že soud I. stupně prováděl důkaz znaleckými posudky o duševním stavu zemřelého, jakož i další dokazování k objasnění této otázky. Stěžovatelka v ústavní stížnosti neuvádí žádný argument (tím méně ústavně právní), kterým by odůvodňovala namítané porušení svých ústavně zaručených práv, toliko opakuje některá tvrzení, kterými se zabývaly obecné soudy a s nimiž se v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly. Ústavní stížnost se tak stává jen polemikou s názorem obecných soudů, který je podle přesvědčení Ústavního soudu přijatelný i z hlediska ústavněprávního.
V předmětné věci dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy postupovaly řádně v rámci daném příslušnými procesními předpisy. Aplikovaly běžné právo ústavně konformním způsobem a nedopustily se svévolného jednání, které by mohlo způsobit porušení základního práva stěžovatelky. Mezi zjištěními obecných soudů a skutkovými a právními závěry, jež z něho vyvodily, nelze shledat ani extrémní rozpor ve smyslu ustálené judikatury Ústavního soudu. Ústavní soud proto uzavírá, že napadenými rozhodnutími k namítanému porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny zjevně nedošlo.
Pokud jde o námitku stěžovatelky, že v řízení docházelo ke značným průtahům, Ústavní soud konstatuje, že se otázkou průtahů v řízení před obecnými soudy zabýval již v řadě svých rozhodnutí (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 278/03, IV. ÚS 475/03, I. ÚS 43/03, I. ÚS 600/03, I. ÚS 660/03, II. ÚS 408/03, IV. ÚS 36/04, II. ÚS 284/04, www.judikatura.cz). Na jeho stabilní judikaturu lze v této věci odkázat. V posuzovaném případě řízení trvalo 9 let, což je jistě třeba posuzovat jako zásah do základních práv stěžovatelky. Ústavní soud však přihlédl k tomu, že Krajský soud v Plzni již ve věci rozhodl a že toto rozhodnutí nabylo právní moci, takže konstatování průtahů v řízení do výroku svého rozhodnutí nepojal. Ostatně, jeho zásah ex post již z povahy věci nepřichází v úvahu.
Ústavnímu soudu pro nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. listopadu 2005
Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu