ECLI:CZ:US:2005:1.US.508.04
sp. zn. I. ÚS 508/04
Usnesení
I.ÚS 508/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatelky D. T. T., zastoupené Mgr. Markem Sedlákem, advokátem se sídlem Příkop 8, 602 00 Brno, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 6. 2004, sp.zn. 8 To 371/2004, a proti usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 13. 5. 2004, sp.zn. 6 Nt 59/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chebu usnesením ze dne 13. 5. 2004, sp.zn. 6 Nt 59/2004, ve 21.30 hod. vzal obviněnou D. T. T. (dále jen "stěžovatelka") podle ustanovení §68 odst. 1 tr.ř. z důvodu §67 písm. a) tr.ř. do vazby. V odůvodnění poukázal především na skutečnost, že Okresní státní zastupitelství v Chebu podalo při dodržení lhůty uvedené v §77 odst. 1 tr.ř. dne 13. 5. 2004 v 09:46 hod. návrh, aby stěžovatelka byla vzata do vazby s odůvodněním, že je stíhána pro trestný čin obchodování s lidmi za účelem pohlavního styku podle §246 odst. 1 a odst. 2 písm. c) a d) tr. zák., kuplířství podle §204 odst. 1 a odst. 3 písm. b) a c) tr. zák. a ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. Okresní soud uvedl, že soudkyně přezkoumala dosavadní obsah vyšetřovacího spisu, vyslechla stěžovatelku a dospěla k závěru, že dosud zjištěné skutečnosti svědčí o tom, že skutky, pro které je stíhána, byly spáchány, mají všechny znaky trestného činu a jsou zřejmými důvody k podezření, že trestný čin spáchala stěžovatelka. Splněny jsou i další podmínky rozhodnutí o vazbě ve smyslu §68 odst. 1 a odst. 2 tr.ř. Obavu z toho, že stěžovatelka uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání vyhnula, dovodil okresní soud ze skutečnosti, že stěžovatelka je občankou Vietnamské socialistické republiky, na území České republiky se zdržuje jen přechodně a k území České republiky není vázána žádnými rodinnými a ani ekonomickými vazbami, když je současně, jak sama uvádí, bez zaměstnání. Stěžovatelka je ohrožena sazbou ve výši od tří do osmi let a v případě propuštění na svobodu hrozí nebezpečí, že vycestováním mimo území ČR by se pro orgány činné v trestním řízení stala nedostupnou. S ohledem na závažnost jednání soud nepovažoval za možné ani přijmout písemný slib, jehož přijetí stěžovatelka soudu prostřednictvím obhájce navrhla.
Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 14. 6. 2004, sp.zn. 8 To 371/2004, stížnost stěžovatelky proti citovanému usnesení Okresního soudu v Chebu podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr.ř. zamítl.
Krajský soud ve svém odůvodnění především zdůraznil, že soud I. stupně uvedl správně ty skutečnosti, z nichž lze dovodit důvody útěkové vazby. Poukázal na to, že se stěžovatelka měla podílet na poměrně široce organizované trestné činnosti, v jejímž rámci měla mít kontakty na osoby žijící mimo území ČR. Současně je patrné, že na území ČR není vázána žádnými pracovními ani osobními vazbami (pozn.: při výpovědi před policejním radou ke svým osobním poměrům neuvedla ani žádného druha, o kterém psala ve stížnosti proti citovanému usnesení okresního soudu) takovým způsobem, aby byla vyvrácena obava z toho, že by v případě propuštění z vazby na svobodu uprchla, aby se tak vyhnula trestnímu stíhání.
K námitce stěžovatelky, že vůči ní nebylo řádně zahájeno trestní stíhání, krajský soud poukázal na obsah vyšetřovacího spisu, z něhož vyplývá, že stěžovatelka podepsala před policejními orgány, že usnesení o zahájení trestního stíhání převzala, a navíc při jejím výslechu, v jehož úvodu došlo k převzetí usnesení o zahájení trestního stíhání, byl přítomen tlumočník. Krajský soud proto považoval za nepochybné, že stěžovatelka zcela jednoznačně věděla, pro jaký skutek je proti ní vedeno trestní stíhání, co je jí kladeno za vinu a k čemu se v rámci svých výpovědí měla vyjadřovat. K námitce stěžovatelky, že jí nebylo známo, že si může obhájce zvolit, krajský soud konstatoval, že tato námitka nemůže mít vliv na rozhodnutí o vzetí do vazby a navíc je toto její prohlášení bez významu i s ohledem na to, že sama podepsala žádost, aby jí byl obhájce ustanoven. Pokud jde o stěžovatelčino těhotenství, krajský soud dodal, že zákon o výkonu vazby nevylučuje, aby v případě, kdy se obviněné ženě během výkonu vazby narodí dítě, mohlo (dítě) zůstat u obviněné. Krajský soud proto uzavřel tak, že napadené rozhodnutí bylo správné po věcné i po formální stránce a že neshledal žádné pochybení ani v řízení, které předcházelo jeho vydání. Proto stížnost postupem podle §148 odst. 1 písm. c) tr.ř. pro nedůvodnost zamítl.
Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 6. 2004, sp.zn. 8 To 371/2004, a usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 13. 5. 2004, sp.zn. 6 Nt 59/2004, napadla stěžovatelka ústavní stížností. V ní uvedla, že soudy obou stupňů porušily její ústavně zaručená základní práva a svobody zakotvená v čl. 8 odst. 2 a odst. 5, čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 1 a odst. 2 a čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka citovaným usnesením v prvé řadě vytýká, že pro vzetí její osoby do vazby nebyly splněny předpoklady stanovené v §68 odst. 1 tr.ř., neboť proti ní nebylo v době vydání napadených rozhodnutí řádně zahájeno trestní stíhání a její vazba je od samého počátku nezákonná. Stěžovatelka poukázala na to, že usnesení o zahájení jejího trestního stíhání bylo sice Policií ČR, útvarem pro odhalování organizovaného zločinu, službou kriminální policie a vyšetřování, odborem odhalování, dokumentace závažné trestné činnosti a strategické analýzy organizovaného zločinu (dále jen "Policie ČR") vydáno dne 4. 5. 2004, avšak dne 12. 5. 2004 jí byla v Praze předána faxová zpráva odeslaná dne 12. 5. 2004 (v 8,52 hod. z čísla 354526486), jejímž obsahem byl text usnesení o zahájení trestního stíhání. Protože se jí tato forma doručení usnesení o zahájení trestního stíhání zdála podivná a nepatřičná, odmítla svým podpisem převzetí této faxové zprávy potvrdit. Stěžovatelka dále uvedla, že teprve na její urgenci jí byl dne 28. 6. 2004 při jejím výslechu ve věznici v Plzni doručen originál překladu usnesení o zahájení trestního stíhání do vietnamštiny s připojeným opisem usnesení o zahájení trestního stíhání. Stěžovatelka z toho dovodila, že kromě faxové zprávy ze dne 12. 5. 2004 jí až do 28. 6. 2004 usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo žádným jiným způsobem doručeno a až do uvedeného dne proto nebyla stíhána způsobem, který stanoví čl. 8 odst. 2 Listiny a §160 odst. 2 tr.ř., jehož realizuje ustanovení čl. 5 odst. 2 a čl. 6 odst. 3 písm. a) a b) Úmluvy. Stěžovatelka konečně poukázala na ustanovení §28 odst. 2 a odst. 3 tr. ř., podle kterého je trestní stíhání vůči osobám, které uplatnily právo užívat v řízení svého rodného jazyka, zahajováno doručením písemného překladu splňujícího náležitosti §14 vyhlášky č. 37/1967 Sb. Faxová zpráva náležitosti opisu ani překladu nesplňuje.
Ke skutkovým zjištěním krajského soudu, podle nichž z obsahu vyšetřovacího spisu plyne, že stěžovatelka před orgány Policie ČR podepsala převzetí usnesení o zahájení trestního stíhání a navíc, že při jejím výslechu byl přítomen tlumočník, stěžovatelka uvedla, že vůbec není zřejmé, na základě jakých důkazů a úvah k těmto nesprávným zjištěním krajský soud došel. Stěžovatelka poukázala na to, že se ve spise nacházejí dvě listiny označené jako předání usnesení o zahájení trestního stíhání sepsané 12. 5. 2004 v Chebu; v jednom vyhotovení je u jejího jména záznam učiněný policejním radou plk. K., podle něhož dne 12. 5. 2004 v 9,00 hod. (kdy se stěžovatelka ve skutečnosti nacházela v Praze a neúčastnila se žádného výslechu) odmítla podepsat převzetí usnesení. Ve druhém vyhotovení této listiny, které skutečně bylo dne 12. 5. 2004 stěžovatelce v Praze předloženo, stěžovatelka pouze podepsala, že žádá o ustanovení obhájce. Odmítla však potvrdit převzetí usnesení o zahájení trestního stíhání ve formě faxové zprávy. Údaj vepsaný nad její podpis, že "převzala dne 12. 5. 2004 v 9,30 hod.", je nepravdivý a je dodatečně vepsán jinou osobou bez vědomí stěžovatelky. Pokud při svém výslechu konaném dne 12. 5. 2004 v Aši uvedla, že jí bylo předáno usnesení o zahájení trestního stíhání, měla na mysli uvedenou faxovou zprávu.
K samotnému důvodu vazby (vyplývajícímu z odůvodnění usnesení o vzetí do vazby) podle §67 písm. a) tr.ř. stěžovatelka uvedla, že se neopírá o žádné konkrétní skutečnosti, že pobývá v ČR legálně, žije zde se svým druhem a má tedy v ČR rodinné vazby.
Stěžovatelka proto navrhla, aby Ústavní soud přijal nález, jímž usnesení Okresního soudu v Chebu ze dne 13. 5. 2004, sp.zn. 6 Nt 59/2004, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 6. 2004, sp.zn. 8 To 371/2004, zruší. Stěžovatelka dále navrhla, aby Ústavní soud, vzhledem k tomu, že je stíhána vazebně, postupoval dle §39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
V prvé řadě stěžovatelce nelze přisvědčit, pokud uvádí, že soudy obou stupňů porušily její ústavně zaručená základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v těchto článcích upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s nimi upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo a stěžovatelka to ostatně ani netvrdí. Podle obsahu soudního spisu stěžovatelce nebylo nijak bráněno v tom, aby se stanoveným postupem svého práva u obou obecných soudů domáhala. Ze strany soudů k porušení zákonných procesních ustanovení nedošlo, takže nelze dovozovat, že nebyl dodržen (zákonem) stanovený postup ve smyslu čl. 36 Listiny.
Stěžovatelka nesprávnost napadených usnesení obou soudů (a neposkytnutí soudní ochrany jejím právům) spatřuje především v tom, že pro vzetí její osoby do vazby nebyly splněny předpoklady stanovené v §68 odst. 1 tr. ř., neboť proti ní nebylo v době usnesení soudů obou stupňů řádně zahájeno trestní stíhání a že její vazba byla od samého počátku nezákonná. Krajský soud se - jak vyplývá z obsahu soudního spisu - zmíněnou skutečností a argumentací v její prospěch uvedenou v odůvodnění stížnosti proti citovanému usnesení Okresního soudu v Chebu (č.l.84), zabýval a neshledal v ní nedostatek, pro který by měl této stížnosti vyhovět. Obdobnou pozornost spisovému materiálu věnoval také Ústavní soud, ač současně připomíná (co již mnohokrát zdůraznil), že není součástí soustavy orgánů veřejné moci a není zpravidla oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by tyto orgány ve svých rozhodnutích či svým postupem na úkor stěžovatele(-ky) vybočily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR]. Ústavní soud však nemá důvod zpochybnit uvedený závěr Krajského soudu v Plzni (stejně jako usnesení Okresního soudu v Chebu), neboť neshledal porušení podmínek vzetí do vazby, které jsou uvedeny v ustanovení §68 odst. 1 tr.ř. Z obsahu soudního spisu - pokud jde o doručení usnesení Policie ČR o zahájení trestního stíhání ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. ÚOOZ-242/V7-2003 - vyplývá především skutečnost, že toto usnesení stěžovatelka v podobě faxové zprávy dne 12. 5. 2004 v 9,30 hod. v Praze (přinejmenším) převzala. Vedle toho stěžovatelka na protokolu o předání usnesení o zahájení trestního stíhání z téhož dne nepochybně podpisem požádala o ustanovení obhájce (č.l. 61). Tyto skutečnosti ostatně nezpochybňuje ani protokol o předání usnesení o zahájení trestního stíhání z téhož dne (č.l. 62), na němž je uvedeno: odmítla podepsat převzetí, usnesení převzala. Z protokolu lze dále dovodit to, že stěžovatelce již nepochybně byl ustanoven obhájce (neboť "k obhájci se nevyjádřila") a ten svým podpisem (na č.l. 62) nevyjádřil nesouhlas se zápisem o převzetí usnesení stěžovatelkou. Závěru o řádně zahájeném trestním stíhání stěžovatelky nasvědčuje dále protokol sepsaný za přítomnosti (mimo jiné) obhájce a tlumočníka z vietnamského jazyka u Okresního soudu v Chebu dne 13. 5. 2004 (č.l. 32), v němž je uvedeno, že byla seznámena s návrhem na vzetí do vazby a byl jí připomenuto usnesení o zahájení trestního stíhání. Do napadeného usnesení Okresního soudu v Chebu o vzetí do vazby stěžovatelka - po poradě se svým advokátem - podala (a to již do uvedeného protokolu) stížnost s odůvodněním, ve kterém se ještě o důvodech zpochybňujících převzetí usnesení o zahájení trestního stíhání nezmiňovala. Ve prospěch závěru o doručení usnesení o zahájení trestního stíhání nepochybně svědčí i Protokol o výslechu stěžovatelky ze dne 9. 6. 2004, do kterého stěžovatelka jednoznačně vypověděla, že usnesení o zahájení trestního stíhání "obdržela dne 12. 5. 2004 v 09,30 hod. a to v Praze a to při té příležitosti, když jsem se vrátila z vyšetření z nemocnice, tudíž jsem od Policie obdržela faxovou kopii usnesení. Jednalo se o celé usnesení a to včetně vietnamského překladu. Pokud se jedná o provedení výslechu dne 12. 5. 2004 v Aši, tak jsem měla k dispozici i usnesení o trestním stíhání, a to včetně překladu do vietnamského jazyka". Za tohoto stavu Ústavní soud usuzuje, že nelze akceptovat stěžovatelčina tvrzení o porušení jejích práv podle čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny a čl. 5 odst. 1 a odst. 2 a čl. 6 odst. 3 písm. a) Úmluvy, neboť z obsahu spisového materiálu vyplývá, že usnesení o zahájení trestního stíhání jí bylo řádně a včas doručeno, a to ještě před uvalením vazby.
K samotnému důvodu vazby Ústavní soud uvádí, že z předmětného usnesení o zahájení trestního stíhání je zřejmé, který objekt trestného činu, kým a za jakých okolností měl být označeným jednáním zasažen. Je v něm obsažena i forma subjektivní stránky tohoto jednání. V této fázi trestního řízení postačuje k zahájení trestního stíhání vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek popsaný ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání označenou formou zavinění; z tohoto vymezení lze též vyvodit požadovanou úroveň obsahové preciznosti usnesení o vzetí do vazby, neboť trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě, jako je tomu např. u podané obžaloby (§176 tr. řádu). Ne každá případná nezákonnost v oblasti jednoduchého práva totiž musí mít ústavněprávní rozměr; ústavní stížnost však svým obsahem staví Ústavní soud do pozice, ve které by vlastně suploval státní zastupitelství i obecné soudy od samého počátku trestního řízení. Taková role mu však - se zřetelem na jeho ústavní postavení nepřísluší a příslušet nemůže. V tomto směru lze odkázat na obsáhlou judikaturu Ústavního soudu, která je dostupná a obecně známá.
Je tedy zřejmé, že napadenými usneseními Okresního soudu v Chebu a Krajského soudu v Plzni k zásahu do základních práv a svobod stěžovatelky, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. února 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu
Kc.: 1) doruč do vl. rukou
- stěžovatelce
- jejímu pr. zástupci
- KS v Plzni
- OS v Chebu
- OS zastup. v Chebu
2) vyluč a vrať spis
3) ponech kopii přílohy A, B; ostatní vyluč a vrať
4) po vrácení doručenek založ