ECLI:CZ:US:2005:1.US.536.03
sp. zn. I. ÚS 536/03
Usnesení
I.ÚS 536/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele M. K., zastoupeného advokátem JUDr. J. P., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2003, č.j. 22 Co 224/2003-67, a proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 6. 3. 2003, č.j. 10 C 647/2002-51, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 6. 3. 2003, č.j. 10 C 647/2002-51, rozhodl v právní věci žalobkyně M. K. proti žalovanému M. K. (dále jen "stěžovatel"), o výživné "rozvedené" manželky (pozn.: jde o zjevný omyl, neboť manželství rozvedeno nebylo - viz dále) tak, že stěžovatel je povinen platit na výživu žalobkyně jako manželky částku 5.000,- Kč s účinností od 9. 5. 2002 a že stěžovatel je povinen platit výživné manželky k rukám žalobkyně vždy nejpozději do každého patnáctého dne v měsíci předem (ve výrokové části I.), stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni nedoplatek na výživném ve výši 48.667,- Kč za období od 9. 5. 2002 do 28. 2. 2003, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku (ve výrokové části II.), stěžovatel je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 840,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (ve výrokové části III.), stěžovatel je povinen zaplatit ČR - Okresnímu soudu v Mělníku soudní poplatek ve výši 1.284,- Kč do tří dnů od právním moci tohoto rozsudku (ve výrokové části IV.) a žaloba v části, ve které se žalobkyně dále domáhala uložení povinnosti stěžovateli platit výživné v částce 2.000,- Kč s účinností od 9. 5. 2002, se zamítá (ve výrokové části V.).
Okresní soud v Mělníku především uvedl, že věc posoudil po právní stránce podle ustanovení §91 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 94/1963 Sb.") a dospěl k závěru, že žaloba byla podána důvodně, neboť účastnící řízení jsou manželé, jejich manželství stále trvá a stěžovatel přestal nedlouho po opuštění společné domácnosti (prosinec 1999) v listopadu 2000 zcela plnit vyživovací povinnost k žalobkyni. Jelikož se jedná o jednu ze zákonem stanovených povinností, která trvá po celou dobu trvání manželství, nemohla být vyloučena či omezena ani dohodou o zúžení společného jmění manželů, což ostatně s věcí nesouvisí. Soud také (po provedeném dokazování) měl za zcela vyloučené použití ustanovení §96 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb. (tj. posouzení případné otázky dobrých mravů), neboť v řízení bylo prokázáno, že stěžovatel opustil žalobkyni a později přestal i zčásti plnit svou zákonnou vyživovací povinnosti k ní jako k manželce. Stěžovatel porušil i další základní povinnosti ve vztahu mezi manželi (zásadu společného soužití, zásadu věrnosti a zásadu pomoci a péče podle ustanovení §17 zákona č. 94/1963 Sb.) a uvedl, že nehodlá, a to ani zčásti, přispívat na výživné manželky. Okresní soud dále poukázal na flagrantní snahu stěžovatele nevypovídat pravdivě o skutečných příjmech a majetkových poměrech; jeho hmotnou úroveň soud zjistil především z přehledu účetních operací zachycených v jeho peněžním deníku (rok 2002), z daňového přiznání za rok 2002, vkladu do podnikání, plateb pojištění proti úrazu, důchodového pojištění a ze stavebního spoření. Soud prvého stupně uvedl, že v řízení bylo prokázáno, že jediným zdrojem příjmu žalobkyně (která prokázala léčbu závažného onemocnění srdce a s tím spojených chorob) je výplata plného invalidního důchodu (od 9. 5. 2002 do prosince 2002 6.468,- Kč; od ledna 2003 6.675,- Kč měsíčně). Okresní soud proto uzavřel s tím, že přihlédl ke všem podmínkám uvedeným v ustanovení §91 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., které měl za splněné, a rozhodl, jak výše uvedeno.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 7. 2003, č.j. 22 Co 224/2003-67, změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku II. o dlužném výživném, tak, že nedoplatek na výživném za dobu od 9. 5. 2002 do 30. 6. 2003 ve výši 68.710,- Kč je stěžovatel oprávněn splácet ve splátkách po 2.500,- Kč měsíčně společně s běžným výživným, počínaje měsícem následujícím po právní moci tohoto rozsudku, pod ztrátou výhody splátek; ve výroku IV. o soudním poplatku rozhodl tak, že jeho výše se určuje částkou 3.000,- Kč, v dalším, a to ve výrocích I. a IV. se rozsudek soudu I. stupně potvrzuje, a to ve výroku I. v následujícím správném znění: "Žalovaný je povinen platit na výživu žalobkyně částku 5.000,- Kč měsíčně vždy do každého 15. dne v měsíci předem k rukám žalobkyně počínaje dnem 9. 5. 2002". Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně 840,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právní zástupkyně žalobkyně. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku, k rukám právní zástupkyně žalobkyně
Odvolací soud uvedl, že vycházel ze skutkových zjištění soudu I. stupně. K návrhu stěžovatele provedl důkaz znaleckým posudkem znalce Č., a to dle §205a odst. 1 písm. c) o.s.ř. Krajský soud pak prohlásil, že byly nesporně zjištěny současné poměry žalobkyně, dále že stěžovatel je zaměstnaný a jako živnostník podniká v oboru nákupu a prodeje zboží, provozuje čerpací stanici B., a.s., v N. Krajský soud se ztotožnil s postupem soudu I. stupně, který provedl důkaz i peněžními deníky stěžovatele za roky 2001 a 2002, a uvedl, že znalecký posudek, který předložil stěžovatel, se jeho osobní spotřebou vůbec nezabýval, stejně jako výší jeho aktiv a pasiv v posuzovaných letech. Krajský soud dovodil, že příjem stěžovatele od června do prosince 2002 činil cca 23.000,- Kč měsíčně; je vysoce nepravděpodobné, že by s příjmem 4. - 5.000,- Kč měsíčně (který vypočítal stěžovatelem objednaný znalec) mohl podnikat v dosavadním oboru, když jen za nájem platí 2.000,- Kč měsíčně a musí hradit i své další životní potřeby.
Odvolací soud dále shodně se soudem I. stupně dospěl k závěru, že žaloba je do svého základu důvodná. Účastníci jsou manželé, stěžovatel odešel ze společné domácnosti k jiné ženě a žalobkyně (jeho manželka) je nemocná a odkázaná na plný invalidní důchod. Za této situace je stěžovatel povinen platit na výživu žalobkyně v takové výši, aby to pokrylo její životní potřeby. Odvolací soud konstatoval, že to není v rozporu s dobrými mravy, neboť nebylo prokázáno, že by žalobkyně svým jednáním rozvrátila manželství účastníků a stěžovatel nic takového ani netvrdil. Pokud jde o výši výživného, soud přihlédl k tomu, že žalobkyně pro stěžovatele nevykonává žádné práce, ten je dosud zaměstnán (podniká) a má proto jistě vyšší potřeby související s touto činností. Ze všech těchto důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve vyhovujícím výroku, tedy ve výroku I. jako věcně správný dle §219 o.s.ř. potvrdil, a to ve správném znění (§164 o.s.ř.), neboť soud I. stupně opomenul při vyhlášení rozsudku i v jeho písemném vyhotovení slovo "měsíčně". Odvolací soud také odstranil nedostatek (nesprávný výpočet) ve stanovení soudního poplatku a konečně ve výroku II. změnil výrok o dlužném výživném a povolil jeho měsíční splátky.
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2003, č.j. 22 Co 224/2003-67, a rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 6. 3. 2003, č.j. 10 C 647/2002-51, napadl stěžovatel ústavní stížností (doplněnou podáními ze dne 18. 11. 2003 a ze dne 5. 2. 2004), v níž poukázal na porušení svých základních práv a svobod zaručených čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení §91 odst. 2 věty druhé zákona č. 94/1963 Sb.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve probral jednotlivé body žalobního návrhu stěžovatelky a k nim vždy uvedl poukaz na věcnou stránku (body 1. až 4) souzené věci; novou skutečností je stěžovatelovo konstatování (doložené přílohami), že ke dni podání ústavní stížnosti již nepodnikal, čerpací stanici již v nájmu nemá a nevykonává žádné jiné podnikatelské činnosti, což se pochopitelně projevuje na jeho příjmech.
Stěžovatel má zato, že při soudním řízení došlo k nedostatečnému zjištění majetkových, příjmových a výdajových poměrů žalobkyně. Došlo prý i k porušení ustanovení §91 odst. 2 věty druhé zákona č. 94/1963 Sb., z něhož vyplývá povinnost soudů objektivně zjišťovat výši majetku a závazků obou manželů a označit důkazy pro svá rozhodnutí. Stěžovatel se domnívá, že soudy nevyužily svých možností a nezjistily dostatečně a řádně všemi dostupnými důkazními prostředky majetkové poměry obou manželů a neprokázaly, že přisouzené výživné je odůvodněné a že není v rozporu s dobrými mravy. Soudy tak ve svém jednání neposkytly dostatečnou ochranu právu stěžovatele a nezajistily při jednání rovná práva oběma zúčastněným stranám; dopustily se proto porušení zásady rovnosti účastníků řízení a tím i práva na spravedlivý proces. Stěžovatel konečně uvedl, že soudy nesprávně posoudily i jeho sdělení, že končí podnikatelskou činnost pro nerentabilnost, a nevzaly v úvahu, že jeho zdravotní stav a přibývající věk mu již nedovolují nadále přepínat fyzické a psychické síly, jak činil dosud.
Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud rozhodl tak, že se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. 7. 2003, č.j. 22 Co 224/2003-67, a rozsudek Okresního soudu v Mělníku ze dne 6. 3. 2003, č.j. 10 C 647/2002-51, zrušují.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (sp. zn. I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 173; srov. také sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. sp. zn. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346).
Stěžovatel v ústavní stížnosti - jak již bylo uvedeno - namítá porušení základního práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst 1 Listiny (a čl. 90 Ústavy ČR). Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo. Podle obsahu soudního spisu stěžovateli nebylo nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva domáhal. Ústavní soud neshledal v argumentaci obecných soudů, která je dostatečná a jasná, ani porušení zákonných ustanovení procesních. Z obsahu spisu nelze dovodit ani porušení principu rovnosti účastníků řízení podle ustanovení čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy ČR. Okresní soud v Mělníku a Krajský soud v Praze se jasně a zřetelně vypořádaly s argumentací stěžovatele a zhodnotily ji v rámci dokazování v intencích daných ustanovením §132 o.s.ř. Oba soudy řádně a důsledně aplikovaly ustanovení §96 odst. 2 zákona č. 94/1963 Sb., výstižně poukázaly na majetkové a především příjmové možnosti žalobkyně i stěžovatele a dovodily závěr, který není - ani dle názoru Ústavního soudu - v rozporu s dobrými mravy. Za tohoto stavu Ústavní soud neshledal na straně obecných soudů ani přístup svévolný, ani tzv. extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry, jež z nich soudy vyvodily, na straně druhé. Napadené rozsudky jsou logické, přesvědčivé a dostatečně srozumitelné a z ústavněprávního hlediska plně přijatelné.
Ústavní soud nemůže přisvědčit stěžovateli ani potud, pokud dovozuje porušení zásady rovnosti zbraní (a nespravedlivého řízení jako celku) z toho důvodu, že by soudy nepřihlédly ke znaleckému posudku, který předložil. Tímto znaleckým posudkem (ze dne 26. 4. 2003) se z povahy věci mohl zabývat pouze krajský soud (jestliže rozsudek okresního soudu je ze dne 6. 3. 2003); ten se jím také zabýval, jak lze zjistit ze strany druhé a čtvrté písemného vyhotovení jeho rozsudku. Ústavní soud proto odkazuje na výše uvedené úvahy a na argumentaci krajského soudu v tomto odůvodnění uvedenou (srov. str. 2-3 tohoto usnesení), která je logická a přesvědčivá.
Ústavní soud dodává, že pokud stěžovatel končí svoji podnikatelskou činnost a jestliže proto došlo ke změně jeho výdělkových (příjmových) možností, lze posouzení této skutečnosti učinit předmětem řízení před obecnými soudy na základě jeho samostatného (nového) návrhu, neboť se již o novou věc jedná. Stěžovatel se může dovolat podstatné změny poměrů, pokud ji prokáže.
Podle přesvědčení Ústavního soudu je tedy zřejmé, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mělníku k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu
Kc.: 1) doruč do vlastních rukou
- stěžovateli
- jeho právnímu zástupci
- KS v Praze
- OS v Mělníku
2) vyluč a vrať spis
3) vyluč a vrať přílohy; ponech kopie příloh A a B
4) po vrácení doručenek založ