ECLI:CZ:US:2005:1.US.562.03
sp. zn. I. ÚS 562/03
Usnesení
I.ÚS 562/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů M. M. a M. M., zastoupených JUDr. M. M., proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 9. 1999, čj. 13 C 303/99 - 11, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2003, čj. 64 Co 400/2002 - 129, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 7. 2003, čj. 26 Cdo 1502/2003 - 150, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé v ústavní stížnosti zrekapitulovali průběh řízení před obecnými soudy, ve kterém se D. M. jako žalobkyně domáhala po žalovaných stěžovatelích vyklizení bytu. Ve věci vydal Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") rozsudek pro zmeškání, ze dne 20. 9. 1999, čj. 13 C 303/99 - 11, kterým uložil stěžovatelům povinnost vyklidit byt č. 24 ve 4. nadzemním podlaží domu č. p. 1564 v Praze 5, Pod tratí 1.
Návrh stěžovatelů na zrušení shora označeného rozsudku obvodního soudu byl zamítnut usnesením téhož soudu ze dne 4. 4. 2002, čj. 13 C 303/99 - 110. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. 1. 2003, sp. zn. 64 Co 400/2002, označené usnesení obvodního soudu potvrdil. Dovolání stěžovatelů proti usnesení Městského soudu v Praze odmítl Nejvyšší soud České republiky usnesením ze dne 31. 7. 2003, čj. 26 Cdo 1502/2003 - 150.
Obecné soudy se podle stěžovatelů nedostatečně vypořádaly se všemi zákonnými znaky fikce doručení. Stěžovatelé tvrdili, že jim nebylo doručeno předvolání k jednání obvodního soudu na den 20. 9. 1999. Obě strany sporu používaly stejnou poštovní schránku, ale jejich zájmy byly zcela rozdílné. Stěžovatelé odkázali na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 406/2000, sp. zn. II. ÚS 92/01 a sp. zn. III. ÚS 224/98. Podle stěžovatelů je právní fikce doručení výjimečným nástrojem, nejsou-li splněny všechny náležitosti, není soud s odkazem na čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") oprávněn konstatovat její naplnění. Nedůsledný postup obecných soudů při doručování může, podle stěžovatelů, vést k porušení práva na soudní ochranu a v této souvislosti odkázali na nález sp. zn. III. ÚS 473/01. Podle názoru stěžovatelů se obecné soudy dopustily extrémní, z mezí ústavnosti vybočující, interpretace obecného práva.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti, nutné k jejímu meritornímu projednání.
Pokud jde o tu část ústavní stížnosti, která napadá rozsudek obvodního soudu ze dne 20. 9. 1999, čj. 13 C 303/99 - 11, nutno podotknout, že tento rozsudek byl každému ze stěžovatelů doručen dne 15. 10. 1999. Proti tomuto rozsudku v zákonné lhůtě odvolání nepodali. Jejich první podání, směřující proti tomuto rozsudku, označené jako "žádost o doručení rozhodnutí, procesní stanovisko, návrh na zrušení rozsudku, odvolání proti rozsudku a návrh na obnovu řízení", nese datum 17. 8. 2000.
K základním principům, ovládajícím řízení o ústavních stížnostech, patří princip subsidiarity. K tomuto principu se Ústavní soud podrobněji vyslovil mj. v nálezu sp. zn. III. ÚS 117/2000 [Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, str. 79]. Podle tohoto principu je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje [§75 odst. 1 ve spojení s §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS")]. Stěžovatelé tedy nepostupovali ve smyslu shora uvedeného ustanovení, odvolání nepodali, takže v této části se jedná o návrh nepřípustný Tím byl naplněn důvod pro odmítnutí této části jejich návrhu podle §43 odst. 1 písm. e) ZÚS.
Z obsahu dalších, ústavní stížností napadených rozhodnutí bylo zjištěno, že Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 24. 1. 2003 potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 4. 4. 2002, čj. 13 C 303/99 - 110, kterým byl zamítnut návrh stěžovatelů na zrušení rozsudku téhož soudu ze dne 20. 9. 1999, čj. 13 C 303/99 - 11, jako nedůvodný. V odůvodnění usnesení odvolací soud konstatoval, že stěžovatelé ve svém návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání zaměnili omluvitelné důvody, ve smyslu §153b odst. 4 OSŘ, s nesplněním jednoho ze základních předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání, tj. řádným doručením žaloby a předvolání k soudnímu jednání a zpochybňovali fikci doručení podle §47 odst. 2 OSŘ, v tehdy platném znění. Podání stěžovatelů tedy neobsahuje žádná tvrzení, která by mohla odůvodnit postup soudu podle §153b odst. 4 OSŘ. Odvolací soud uzavřel, že i když se obvodní soud nadbytečně zabýval otázkou předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání, stejně jako otázkou řádného doručení tohoto rozsudku, je jeho rozhodnutí správné.
Shora označené usnesení odvolacího soudu napadli stěžovatelé dovoláním, ve kterém tvrdili, že zákonné podmínky pro zrušení rozsudku pro zmeškání jsou dány, protože nebyly splněny podmínky pro vydání tohoto rozsudku ve smyslu §153b OSŘ. Dovolání stěžovatelů odmítl Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 31. 7. 2003, jako nepřípustné, aniž se mohl zabývat důvody, uvedenými v dovolání.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvedli v podstatě stejné výhrady a argumenty jako v návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání, v odvolání proti zamítavému rozhodnutí obvodního soudu i v dovolání k Nejvyššímu soudu ČR. Takovéto pojetí Ústavní stížnosti staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, která mu, s odvoláním na čl. 83 Ústavy ČR, nepřísluší. Namítají-li stěžovatelé porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu č. 36 odst. l Listiny, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že k porušení práva, zakotveného v tomto článku, by došlo tehdy, pokud by mu byla upřena možnost domáhat se svého práva u nestranného a nezávislého soudu, eventuálně pokud by odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by v řízení zůstal bez zákonného důvodu nečinný (sp. zn. I. ÚS 2/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. I., str. 273). Tak tomu v přezkoumávané věci nebylo.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvedl, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).
Po prostupování napadených rozhodnutí Ústavní soud nezjistil, že by bylo stěžovatelům nějak bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů. Jejich ústavní stížnost a celá jejich argumentace je motivována tím, že v řízení před obecnými soudy jako žalovaní neuspěli ve věci vyklizení bytu. Se všemi jejich argumenty se vyčerpávajícím způsobem vypořádaly zejména obvodní soud a odvolací soud, které postupovaly v souladu s relevantními ustanoveními OSŘ, upravujícími možnost obrany proti rozsudku pro zmeškání. V postupu obecných soudů nebylo zjištěno nic protiústavního.
Stěžovatelé neuvedli, jakým způsobem zasáhl Nejvyšší soud ČR do jejich ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jejich právní argumentace se zabývá pouze rozhodnutími obecných soudů prvního a druhého stupně. Ve svém usnesení Nejvyšší soud ČR uvedl, z jakých důvodů nelze považovat dovolání stěžovatelů za přípustné a odkázal na příslušná ustanovení OSŘ. Ústavní soud nenachází na procesním postupu a výsledném rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR nic ústavně nekonformního.
Závěrem lze tedy konstatovat, že v části, ve které ústavní stížnost směřovala proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. 9. 1999, čj. 13 C 303/99 - 11, jsou splněny podmínky její nepřípustnosti ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) ZÚS.
Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelů v řízení před obecnými soudy. Proto v části, ve které ústavní stížnost směřuje proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2003, čj. 64 Co 400/2002 - 129, a proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 7. 2003, čj. 26 Cdo 1502/2003 -150, odmítl ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně senátu Ústavního soudu