ECLI:CZ:US:2005:1.US.580.04
sp. zn. I. ÚS 580/04
Usnesení
I.ÚS 580/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky V. R., zastoupené Mgr. Františkem Steidlem, advokátem, se sídlem v Praze, Opletalova 5, proti rozhodnutí Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie ze dne 12.7.2004, č. j. SCPP-2238/C/208-2004 a proti rozhodnutí Oblastního ředitelství cizinecké a pohraniční policie Praha, Oddělení cizinecké a pohraniční policie Praha ze dne 26.4.2004, č. j. SCPP-139/PH-XIII-c-2004, za účasti Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie a Oblastního ředitelství cizinecké a pohraniční policie Praha, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 17.9.2004, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Stěžovatelka opírá svou ústavní stížnost o následující důvody: Rozhodnutím Oblastního ředitelství cizinecké a pohraniční policie Praha, Oddělení cizinecké a pohraniční policie Praha ze dne 26.4.2004, č. j. SCPP-139/PH-XIII-c-20004 byla zamítnuta žádost stěžovatelky o prodloužení víza k pobytu nad 90 dnů. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které bylo rozhodnutím Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie ze dne 12.7.2004, č. j. SCPP-2238/C/208-2004 zamítnuto. Správní orgány obou stupňů v odůvodnění svých rozhodnutí uvedly, že stěžovatelka uvedla ohledně adresy místa svého pobytu na území České republiky nepravdivý údaj, na stěžovatelku nebyl vypsán přihlašovací lístek, nebyla tudíž zavedena do domovní knihy, byly tedy splněny podmínky pro neprodloužení doby platnosti víza nad 90 dnů. Stěžovatelka napadla rozhodnutí odvolacího orgánu správní žalobou, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27.8.2004, č.j. 5 Ca 151/2004-14 odmítnuta s odůvodněním, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prodloužení víza je vyloučeno z přezkumu v rámci správního soudnictví. Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podala stěžovatelka kasační stížnost. Současně podává stěžovatelka z důvodu procesní opatrnosti ústavní stížnost, a to přímo proti rozhodnutí správního orgánu. Stěžovatelka uvádí, že pokud se i Nejvyšší správní soud ztotožní s názorem Městského soudu v Praze, že rozhodnutí o zamítnutí žádosti o prodloužení víza je vyloučeno z přezkumu v rámci správního soudnictví, nesvědčilo by pak stěžovatelce dobrodiní zachování lhůty podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, a to především v případě, že Nejvyšší správní soud shledá kasační stížnost nedůvodnou a rozhodne rozsudkem o jejím zamítnutí a nikoliv odmítnutí, stěžovatelka by pak neměla možnost podat ústavní stížnost proti rozhodnutí Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie.
Stěžovatelka uvádí, že byla dne 5.1.2004 předvolána ke správnímu orgánu prvního stupně k sepsání protokolu o vyjádření, správní orgán však stěžovatelku nepoučil o jejím ústavně zaručeném právu na tlumočníka dle čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, stěžovatelka některým otázkám kladeným jí při sepisování protokolu dostatečně nerozuměla, odpovídala lámanou češtinou, proto došlo při pořizování protokolu k zapsání mylných údajů. V odvolání proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně stěžovatelka uvedla, že nemluví dokonale česky, a že při sepisování protokolu došlo k chybám, k tomuto prohlášení však nebylo přihlédnuto, ačkoli se dle stěžovatelky jedná ve své podstatě o prohlášení ve smyslu čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatelka má za to, že její právo na tlumočníka bylo porušeno také v řízení o prodloužení víza před správním orgánem druhého stupně.
Stěžovatelka tvrdí, že v řízení před správními orgány prvního i druhého stupně byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 4, ve spojení s čl. 42 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále také jen "Listina").
Relevantní znění článků Listiny základních práv a svobod, k jejichž porušení dle stěžovatelky došlo, je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny zní: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 37 odst. 4 Listiny zní: Kdo prohlásí, že neovládá jazyk, jímž se vede jednání, má právo na tlumočníka.
Čl. 42 odst. 2 Listiny zní: Cizinci požívají v České a Slovenské Federativní Republice lidských práv a základních svobod zaručených Listinou, pokud nejsou přiznána výslovně občanům.
Podle §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu si v rámci shromažďování důkazů Ústavní soud vyžádal vyjádření Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie a Oblastního ředitelství cizinecké a pohraniční policie Praha, jako účastníků řízení.
Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedlo, že při rozhodování o odvolání bylo v dané věci postupováno v souladu se zákonem č. 326/1997 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná odmítnuta.
Oblastní ředitelství cizinecké a pohraniční policie Praha se k ústavní stížnosti nevyjádřilo.
Ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 5 Ca 151/2004 a ze správního spisu , které si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti: Rozhodnutím Oblastního ředitelství cizinecké a pohraniční policie Praha, Oddělení cizinecké a pohraniční policie Praha ze dne 6.1.2004, č. j. SCPP-44/PH-XIII-c-2004, byla zamítnuta žádost stěžovatelky o prodloužení víza k pobytu nad 90 dnů s odůvodněním, že stěžovatelka v žádosti o prodloužení víza uváděla nepravdivé údaje týkající se svého ubytování v České republice. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodlo Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie dne 29.3.2004 tak, že odvoláním napadené rozhodnutí se zrušuje a věc se mu vrací k novému projednání a rozhodnutí. V odůvodnění tohoto rozhodnutí odvolací orgán uvedl, že závěry správního orgánu prvního stupně o tom, že stěžovatelka v žádosti o prosloužení víza uváděla nepravdivé údaje, nebyly dostatečně důkazně doloženy. Oblastní ředitelství cizinecké a pohraniční policie Praha, Oddělení cizinecké a pohraniční policie Praha poté rozhodnutím ze dne 26.4.2004, č. j. SCPP-139/PH-XIII-c rozhodlo, že žádost stěžovatelky o prodloužení víza k pobytu nad 90 dnů se zamítá a platnost víza stěžovatelky se neprodlužuje. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodlo Ředitelství služby cizinecké a pohraniční policie dne 12.7.2004 tak, že se odvolání zamítá a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně se potvrzuje. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu, která byla usnesením Městského soudu v Praze ze dne 27.8.2004, č. j. 5 Ca 151/2004-14 odmítnuta s odůvodněním, že žalobou napadené rozhodnutí je vyloučeno ze soudního přezkumu. S tímto právním závěrem se ztotožnil také Nejvyšší správní soud, který rozsudkem ze dne 16.2.2005, č. j. 7 Azs 298/2004-34, kasační stížnost stěžovatelky proti cit. rozhodnutí krajského soudu odmítl.
Po provedeném dokazování Ústavní soud zjistil, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.
Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ke stěžovatelkou namítanému porušení práva na spravedlivý proces nedošlo.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že státní moc může být uplatňována jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud, s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR), zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Dle ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jsou ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její ústavně zaručené základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.
V dané věci Ústavní soud zejména zkoumal, zda je oprávněná námitka stěžovatelky, že v řízení před správními orgány bylo porušeno její právo na tlumočníka zaručené článkem 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní soud se namítaným porušením článku 37 odst. 4 vícekráte zabýval a v této souvislosti např. ve svém usnesení ze dne 15.12.2004, sp. zn. II. ÚS 558/04 vyslovil, že " ... smyslem práva zakotveného uvedeným ustanovením Listiny je zajistit, aby účastník řízení, který neovládá jazyk, v němž řízení probíhá, tím nebyl znevýhodněn a mohl komunikovat se soudem v jazyce, kterému rozumí a kterým hovoří. Je však na daném účastníkovi řízení, aby prohlásil, že jazyku, v němž je tlumočeno, nerozumí, či v něm není schopen mluvit (srov. analogicky např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 716/01, sp. zn. IV. ÚS 394/01, sp. zn. III. 326/2000 nebo sp. zn. II. ÚS 303/2000)."
Ze správního spisu Oblastního ředitelství cizinecké a pohraniční policie Praha, Oddělení cizinecké a pohraniční policie Praha Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podepsala dne 5.1.2004 protokol o vyjádření účastníka správního řízení, jehož součástí je prohlášení tohoto znění: "Poučení jsem plně porozuměl(a) a ve smyslu čl. 37 odst. 4 listiny základních práv a svobod tohoto ustanovení nevyužívám a nežádám přítomnost tlumočníka v průběhu celého řízení. S ohledem na tuto skutečnost hodnotí Ústavní soud tvrzení stěžovatelky, že ji správní orgán nepoučil o jejím ústavně zaručeném právu na tlumočníka dle čl. 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, čímž také dle stěžovatelky porušil povinnost uloženou mu ustanovením §3 odst. 2 věta druhá správního řádu, za účelové a zcela neodůvodněné. Měla-li stěžovatelka jakékoli námitky týkající se jazyka, v němž bylo řízení vedeno, měla možnost je v řízení uplatnit a prohlásit, že jazyku, v němž je řízení vedeno, nerozumí, či se v něm není schopna vyjadřovat. To však stěžovatelka neučinila, když naopak v řízení před správním orgánem do protokolu uvedla, že nežádá přítomnost tlumočníka v průběhu celého řízení. Práva ve smyslu čl. 37 odst. 4 Listiny se ovšem nelze domáhat v případech, kdy stěžovatel jazyku, v němž se řízení vede, rozumí, což z výše uvedeného prohlášení stěžovatelky vyplynulo. Argumenty stěžovatelky použité v ústavní stížnosti tak nemohou s ohledem na výše uvedené obstát.
Ústavní soud proto nemůže přiznat odůvodněnost ani další související námitce stěžovatelky, dle níž stěžovatelka některým otázkám kladeným jí při sepisování protokolu dostatečně nerozuměla, odpovídala lámanou češtinou, proto došlo při pořizování protokolu k zapsání mylných údajů a rozhodnutí správních orgánů tak nevycházelo ze spolehlivě zjištěného skutkového stavu, jak to ukládá ustanovení §3 odst. 4 správního řádu. Ústavní soud totiž ze správního spisu zjistil, že na straně druhé (stěžovatelkou taktéž podepsané) výše uvedeného protokolu o vyjádření účastníka správního řízení ze dne 5.1.2004 stěžovatelka k otázce, zda porozuměla všem předloženým podkladům k věci řízení o ukončení pobytu a zda souhlasí s poučením, odpověděla kladně. Na otázku, zda si je vědoma, že ve své žádosti o povolení k pobytu v ČR uváděla nepravdivé a neúplně údaje, stěžovatelka odpověděla, že si je této skutečnosti plně vědoma.
Je pravdou, že stěžovatelka v odvolání ze dne 22.1.2004 proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně uvedla, že některým otázkám úplně nerozuměla, špatně se vyjádřila, protože nemluví dokonale česky, tím sepsání protokolu nebylo přesné a došlo k chybám. Z textu odvolání přitom vyplývá, že se mělo jednat o nepřesné vyjádření stěžovatelky ohledně údajů, které uvedla v žádosti o prodloužení víza, stěžovatelka pak dále v odvolání domnělé chybné údaje uvádí na pravou míru. Takové tvrzení stěžovatelky Ústavní soud nepovažuje za prohlášení ve smyslu čl. 37 odst. 4 Listiny, neboť stěžovatelka neprohlásila, že neovládá jazyk, kterým se vede řízení, nýbrž namítala, že nemluví dokonale česky, proto některým otázkám úplně neporozuměla. K odvolání stěžovatelky bylo napadené rozhodnutí odvolacím orgánem zrušeno, aby byl závěr o tom, že stěžovatelka v žádosti o prodloužení víza uváděla nepravdivé údaje, dostatečně důkazně doložen. Správní orgán poté, co ve věci provedl další dokazování, znovu rozhodnul, jeho rozhodnutí pak bylo k odvolání stěžovatelky správním orgánem druhého stupně potvrzeno. Ve svém odvolání ze dne 11.5.2004 proti tomuto rozhodnutí pak stěžovatelka námitku, že nerozumí českému jazyku, neuplatnila.
Z výše uvedeného nevyplývá, že by v řízení před správními orgány nebo v jejich rozhodnutích byla porušena stěžovatelkou uvedená ústavně zaručená práva, zejména pak právo dle čl. 37 odst. 4 Listiny, kterého stěžovatelka výslovně odmítla využít pro celé řízení.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. srpna 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu