ECLI:CZ:US:2005:1.US.586.04
sp. zn. I. ÚS 586/04
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně - ze dne 25. srpna 2005 sp. zn. I. ÚS 586/04 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. E. proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. srpna 2004 sp. zn. 9 To 391/2004 a proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 30. července 2004 sp. zn. 3 KZv 5/2004, jímž bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě.
I. Krajský soud v Brně usnesením ze dne 30. 7. 2004 sp. zn. 9 To 391/2004 porušil ústavně zaručená práva stěžovatele zakotvená v čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 5 odst. 4 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
II. Ve zbytku se ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
Řádně a včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 30. 7. 2004 sp. zn. 3 KZv 5/2005, kterým bylo rozhodnuto o ponechání stěžovatele ve vazbě, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 19. 8. 2004 sp. zn. 9 To 391/2004, jímž soud rozhodl o zamítnutí stížnosti proti usnesení o ponechání stěžovatele ve vazbě.
Stěžovatel tvrdí, že uvedená rozhodnutí porušují jeho základní práva a svobody zaručená čl. 8 odst. 2, odst. 5 a čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 5 odst. 4 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách (stěžovatel má patrně na mysli Úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod, dále jen "Úmluva"). Z tohoto důvodu navrhuje Ústavnímu soudu uvedená rozhodnutí zrušit.
Znění relevantních ustanovení Listiny je následující:
Článek 8
(2) Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.
(5) Nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu.
Článek 36
(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
(2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanové-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
Znění relevantních ustanovení Úmluvy je následující:
Článek 5
Právo na svobodu a osobní bezpečnost
(4) Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.
Podle stěžovatele mělo k porušení jeho subjektivních základních práv dojít jednak tak, že orgány činné v trestním řízení při svém rozhodování nerespektovaly ustanovení §71 odst. 4 věty druhé (stěžovatel má patrně na mysli ustanovení trestního řádu), kdy rozhodnutí údajně nejsou dostatečně odůvodněna, a jednak tak, že ani jedno z napadených rozhodnutí nebylo vydáno po slyšení stěžovatele. V této souvislosti stěžovatel v ústavněprávní rovině odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 573/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 41) a na blíže nespecifikovanou judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Stěžovatel zdůrazňuje, že o slyšení před rozhodováním Krajského soudu v Brně výslovně žádal.
Ústavní soud požádal účastníky o vyjádření k ústavní stížnosti.
Krajské státní zastupitelství v Brně ve svém vyjádření zdůrazňuje závažnost, organizovanost a mezinárodní přesah trestné činnosti, na které se měl stěžovatel podílet, a shrnuje dosavadní poznatky o trestné činnosti stěžovatele. V části zabývající se odůvodněností postupu orgánů činných v trestním řízení polemizuje s dílčími námitkami stěžovatele uplatněnými v ústavní stížnosti.
Krajský soud v Brně jako účastník řízení k ústavní stížnosti uvádí, že ji považuje za nedůvodnou, a navrhuje, aby byla odmítnuta. V podrobnostech odkazuje na odůvodnění svého usnesení a odůvodnění napadeného usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně. Poukazuje též na (nepublikované) usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 173/04.
Ze spisu Krajského státního zastupitelství v Brně sp. zn. 3 KZv 5/2005 a příloh ústavní stížnosti Ústavní soud dále zjistil, že stěžovatel je (spolu s dalšími) obviněn ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů dle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 4 písm. c) trestního zákona. Trestní stíhání bylo zahájeno dne 21. 1. 2004.
Stěžovatel byl napadeným usnesením Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 19. 8. 2004 sp. zn. 3 KZv 5/2005 podle ustanovení §71 odst. 4 trestního řádu ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. c) trestního řádu. Obviněný H. S. byl tímtéž usnesením ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v §67 písm. a), písm. c) trestního řádu.
Proti napadenému usnesení Krajského státního zastupitelství podal stěžovatel dne 13. 8. 2004 stížnost. Dožaduje se v ní mimo jiné, aby byl před rozhodováním Krajského soudu v Brně k důvodům vazby slyšen, přičemž poukazuje na aplikační přednost Úmluvy před ustanoveními "běžných" zákonů a poukazuje na čl. 5 odst. 4 tohoto dokumentu, který slyšení dotčené osoby v obdobných případech zaručuje.
Krajský soud v Brně rozhodl usnesením ze dne 19. 8. 2004 sp. zn. 9 To 391/2004 tak, že se stížnosti stěžovatele a obviněného H. S. podle §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítají. Krajský soud v Brně mimo jiné v odůvodnění svého usnesení uvádí, že nepovažuje za nutné, aby byl stěžovatel ke své stížnosti vyslechnut, neboť právní řád obviněnému umožňuje uplatnit celou řadu procesních prostředků, kterými lze dostatečně uplatnit právo na obhajobu.
Ústavní soud požádal stěžovatele a účastníky řízení o vyjádření k eventualitě upuštění od ústního jednání. Zároveň byli upozorněni, že pokud se ve stanovené lhůtě v nevyjádří, bude mít Ústavní soud v souladu s §101 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s §63 zákona o Ústavním soudu zato, že proti takovému postupu Ústavního soudu nemají námitek. Krajské státní zastupitelství v Brně a Krajský soud v Brně písemně vyjádřili svůj souhlas a stěžovatel se v určené lhůtě nevyjádřil. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud má zato, že od jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání podle §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu v předmětné věci upuštěno.
Ústavní stížnost je částečně důvodná.
Ústavní soud se k výkladu čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy a aplikaci elementárních zásad spravedlnosti při rozhodování státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě a při rozhodování soudu o stížnosti proti rozhodnutí státního zástupce o ponechání obviněného ve vazbě vyjádřil v řadě svých rozhodnutí.
Kategorický závěr aplikovatelný i na situaci stěžovatele učinil Ústavní soud ve svém nedávném nálezu ze 22. března 2005 sp. zn. Pl. ÚS 45/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 60; vyhlášen pod č. 239/2005 Sb.). Uvedeným nálezem bylo zrušeno ustanovení §242 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), a Ústavní soud zároveň výrokem II. nálezu vyslovil, že podle čl. 5 odst. 4 Úmluvy je nutné slyšení obviněného soudem předtím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby.
Jak stěžovatel uvádí a jak si Ústavní soud z příslušného protokolu ověřil (příloha č. 4), bylo v případě stěžovatele soudem rozhodnuto o stížnosti proti usnesení státního zástupce o ponechání stěžovatele ve vazbě v neveřejném zasedání, bez jeho přítomnosti a bez jeho slyšení. Tím došlo k porušení základních práv stěžovatele zakotvených v čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy. Tento obecný závěr vyplývá z nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 45/04 ze dne 22. března 2005.
Na druhou stranu ostatní námitky stěžovatele ohledně důvodnosti jeho vazby Ústavní soud posoudil jako zjevně neopodstatněné, neboť v nich stěžovatel pouze polemizuje se závěry orgánů rozhodujících o vazbě, jejichž rozhodnutí se však jeví jako dostatečně argumentačně podložené.
Vzhledem ke skutečnosti, že dne 1. července 2004 bylo pod sp. zn. Pl. ÚS 45/04 Ústavním soudem zahájeno řízení podle §78 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve věci návrhu II. senátu Ústavního soudu na zrušení §242 odst. 2 trestního řádu, a to v souvislosti s řízením o ústavní stížnosti sp. zn. II. ÚS 96/04 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 104) s obdobným skutkovým základem jako v nyní projednávané věci, postupoval Ústavní soud, aniž by rozhodl o návrhu stěžovatele na postup podle §39 zákona o Ústavním soudu, s největším urychlením, když vyčkal výsledku řízení ve věci sp. zn. Pl. ÚS 45/04.
Protože Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl v mezidobí propuštěn z vazby na svobodu na základě příkazu Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 16. 6. 2005 (příloha 5), v části požadující zrušení usnesení Krajského soudu v Brně byl nucen ústavní stížnost odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť již pominula možnost bezprostředního a přítomného zásahu Ústavního soudu, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatele [viz závěry Ústavního soudu vyslovené v usnesení sp. zn. IV. ÚS 122/99 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 15, usnesení č. 56)]. Na zjištění porušení základních práv stěžovatele, jak Ústavní soud v I. výrokové větě nálezu konstatuje, však tato okolnost nic nemění.
Ve vztahu k návrhu stěžovatele na zrušení usnesení Krajského státního zastupitelství v Brně je třeba dodat, že záruky čl. 5 odst. 4 Úmluvy se vztahují pouze na přezkum provedený orgánem soudního typu [viz závěry Ústavního soudu ve věci sp. zn. I. ÚS 573/02 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 41)]. Tím však státní zástupce vzhledem ke svému institucionálnímu postavení není.
Ústavní soud proto rozhodl jak je uvedeno ve výrocích nálezu, když podle §82 odst. 1 zákona o Ústavním soudu konstatoval porušení práv stěžovatele zakotvených v čl. 8 odst. 2 Listiny a čl. 5 odst. 4 Úmluvy, a ve zbylém ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.