ECLI:CZ:US:2005:1.US.59.03
sp. zn. I. ÚS 59/03
Nález
Nález Ústavního soudu - I. senátu složeného z předsedkyně senátu Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera - ze dne 14. dubna 2005 sp. zn. I. ÚS 59/03 ve věci ústavní stížnosti stěžovatele SNK sdružení nezávislých proti jinému zásahu orgánu veřejné moci - přípisu Ministerstva financí č. j. 143/133437/2002 ze dne 9. 12. 2002, jímž toto ministerstvo odmítlo vyplatit stěžovateli stálý příspěvek za hlasy získané ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v červnu 2002.
Ústavní stížnost se zamítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností se stěžovatel s odvoláním na tvrzené porušení čl. 22 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá, aby Ústavní soud vydal nález, kterým by zakázal Ministerstvu financí pokračovat v porušování jeho práva na výplatu stálého příspěvku podle §20 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, ve znění pozdějších předpisů, (dále též "zákon č. 424/1991 Sb.") ve výši 200 000 Kč za každých započatých 0,1 % hlasů získaných ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky.
Ve své ústavní stížnosti stěžovatel konstatoval, že jako politické hnutí získal ve volbách do Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky v červnu 2002 celkem 2,78 % platných hlasů. Dne 20. 11. 2002 proto podal žádost Ministerstvu financí o vyplacení stálého příspěvku ve smyslu zákona č. 424/1991 Sb., které ji však přípisem č. j. 143/133437/2002 ze dne 9. 12. 2002 odmítlo s poukazem na to, že nebyla splněna zákonná podmínka pro výplatu stálého příspěvku na činnost podle §20 odst. 4 a 6 uvedeného zákona, tedy že politické hnutí (stěžovatel) nezískalo ve volbách do Poslanecké sněmovny nejméně 3 % hlasů. Podle názoru stěžovatele odmítnutí vyplatit tento stálý příspěvek představuje tzv. jiný zásah orgánu veřejné moci, kterým byla porušena jeho citovaná základní práva; ohledně otázky své aktivní legitimace k podání ústavní stížnosti a obecných podmínek k jejímu podání odkázal na údajně analogickou situaci, řešenou nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 30/98 ze dne 13. října 1999 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 137; vyhlášen pod č. 243/1999 Sb.).
Stěžovatel se domnívá, že hranice pro výplatu stálého příspěvku ve výši 3 % hlasů získaných ve volbách do Poslanecké sněmovny je diskriminační vůči menším politickým stranám, byť zároveň uvedl, že nehodnotí, zda výše tohoto příspěvku je přiměřená. Považuje však za ústavně nekonformní zejména tu skutečnost, že stálý příspěvek je vyplácen pouze stranám, které se relativně úspěšně účastnily politické soutěže o mandáty v Poslanecké sněmovně, ale není již vyplácen stranám, které se úspěšně účastní voleb senátních, krajských nebo komunálních.
Údajnou nerovnost v podmínkách politické soutěže se stěžovatel pokusil doložit srovnáním volebních výsledků svých a politické strany Unie svobody-Demokratické unie. V tomto směru mimo jiné uvedl, že ve volbách do Poslanecké sněmovny získala US-DEU v koalici s KDU-ČSL 14,41 % hlasů a 9 mandátů, ve volbách do Senátu však získala US-DEU jediný mandát, zatímco navrhovatel mandáty dva; v komunálních volbách získala US-DEU 617 mandátů ve všech zastupitelstvech, zatímco navrhovatel 3 131 mandátů. V porovnání s těmito výsledky prý nemůže obstát, že US-DEU získává na stálém příspěvku 10 milionů Kč ročně, kdežto stěžovatel nic. Celkový státní příspěvek v roce 2003 činí u navrhovatele údajně 6 300 000 Kč a u US-DEU 42 milionů Kč, což je podle jeho mínění v hrubém nepoměru k volebním výsledkům. Stěžovatel neskrývá, že by vyplacení stálého příspěvku v částce 200 000 Kč za každých 0,1 % hlasů výrazně zlepšilo jeho finanční situaci (neboť částka 5,6 milionů Kč ročně za získaných 2,78 % hlasů se blíží dosavadnímu státnímu příspěvku 6,3 milionů Kč, které navrhovatel získává za dva mandáty senátora a za 18 mandátů členů zastupitelstev krajů), hlavním motivem podání návrhu je však prý úsilí o změnu dosavadní právní úpravy financování politických stran, která podle jeho názoru poskytuje z peněz daňových poplatníků příliš mnoho parlamentním stranám a nepřiměřeně málo nebo vůbec nic ostatním (neparlamentním) stranám a hnutím.
Z uvedených důvodů stěžovatel spojil - v souladu s §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů - svoji ústavní stížnost s návrhem na zrušení některých ustanovení zákona č. 424/1991 Sb., konkrétně ustanovení §20 odst. 4, 5 a 6 a odstavce 7 ve slovech "na mandát poslance nebo senátora činí ročně 900 000 Kč a". Alternativně pak navrhl, aby Ústavní soud zrušil celé ustanovení §20 předmětného zákona; uvedl, že formulací takto širokého petitu "chce pro Ústavní soud vytvořit prostor, aby podle své úvahy zrušil buď jednotlivá ustanovení §20 nebo celou úpravu financování politických stran" a "věří, že Ústavní soud citlivě zvolí i účinnost svého derogačního rozhodnutí", zejména proto, že několik stran a hnutí nezastoupených v Poslanecké sněmovně je prý finančně závislých na státních příspěvcích za mandáty členů zastupitelstev krajů.
Usnesením I. senátu Ústavního soudu ze dne 5. 5. 2003 sp. zn. I. ÚS 59/03 bylo řízení o ústavní stížnosti podle §78 zákona o Ústavním soudu přerušeno a návrh na zrušení shora uvedených odstavců ustanovení §20 zákona č. 424/1991 Sb., popř. celého tohoto ustanovení, byl postoupen plénu Ústavního soudu k rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy. Plénum Ústavního soudu vydalo dne 19. 1. 2005 pod sp. zn. Pl. ÚS 10/03 nález (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 9; vyhlášen pod č. 86/2005 Sb.), kterým byl návrh na zrušení ustanovení §20 odst. 1, 2, 3, 5, 7 až 11 zákona č. 424/1991 Sb., o sdružování v politických stranách a v politických hnutích, ve znění pozdějších předpisů, odmítnut a návrh na zrušení ustanovení §20 odst. 4 a ustanovení §20 odst. 6 tohoto zákona zamítnut; Ústavní soud tedy neshledal, že by předmětná zákonná úprava byla protiústavní.
Poté, co plénum Ústavního soudu rozhodlo shora uvedeným způsobem, pokračoval I. senát Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti proti výše uvedenému zásahu orgánu veřejné moci - přípisu Ministerstva financí č. j. 143/133437/2002 ze dne 9. 12. 2002.
Ministerstvo financí se přes výzvu Ústavního soudu k obsahu ústavní stížnosti nijak nevyjádřilo, pouze uvedlo, že souhlasí s upuštěním od ústního jednání v této věci.
Rovněž navrhovatel uvedl ve svém podání ze dne 21. 3. 2005, že s upuštěním od ústního jednání souhlasí; navíc dodal, že žádá, aby I. senát Ústavního soudu zvážil situaci, která vznikla v důsledku shora uvedeného nálezu pléna, který část návrhu odmítl (viz výše). Nabídl proto k úvaze, zda není na místě, aby I. senát znovu přerušil řízení a podal plénu návrh na zrušení §20 odst. 7, případně i odst. 5 a 8 zákona. Na tomto místě Ústavní soud jen konstatuje, že návrh na zrušení uvedených ustanovení již byl odmítnut citovaným nálezem pléna a případný opětovný návrh I. senátu Ústavního soudu by nemohl vést k jinému výsledku. I. senát Ústavního soudu proto nedospěl k závěru, že by bylo třeba znovu věc k posouzení plénu předložit; nemá za to, že by byly splněny podmínky ustanovení §78 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, které by bylo v dané situace relevantní.
K věci samé pak Ústavní soud uvádí následující:
Jak již bylo uvedeno, nálezem pléna Ústavního soudu byla aplikovaná ustanovení zákona č. 424/1991 Sb. shledána jako souladná s ústavním pořádkem. Pokud jde o důvody, které plénum Ústavního soudu k těmto závěrům vedly, odkazuje se plně na odůvodnění citovaného nálezu. Podle čl. 89 odst. 2 Ústavy jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby. Z toho vyplývá, že také senát Ústavního soudu je plně vázán zmíněným nálezem pléna tohoto soudu. Za této situace by mohlo být ústavní stížnosti vyhověno jen tehdy, pokud by bylo zjištěno, že konkrétní právní předpis byl aplikován způsobem natolik extrémním, že by to vybočovalo z mezí ústavnosti. Ústavní soud, posoudiv i tuto stránku věci, dospěl k názoru, že takový postup nelze Ministerstvu financí vytknout. Žádné pochybení v postupu tohoto orgánu veřejné moci tedy Ústavní soud neshledal, ani nezjistil, že by se ministerstvo dopustilo jiných nesprávností, zasahujících do ústavněprávní roviny; ostatně ústavní stížnost v tomto směru ani nijak neargumentuje. Jestliže Ministerstvo financí přípisem č. j. 143/133437/2002 ze dne 9. 12. 2002 odmítlo žádost stěžovatele o vyplacení stálého příspěvku ve smyslu zákona č. 424/1991 Sb. s poukazem na to, že nebyla splněna zákonná podmínka pro výplatu stálého příspěvku na činnost podle §20 odst. 4 a 6 uvedeného zákona, tedy že politické hnutí (stěžovatel) nezískalo ve volbách do Poslanecké sněmovny nejméně 3 % hlasů, postupovalo jako kompetentní orgán podle platného - a ve smyslu následného nálezu Ústavního soudu s ústavním pořádkem souladného - právního předpisu.
Ze všech výše uvedených důvodů nezbylo, než ústavní stížnost zamítnout, a to bez nařízení ústního jednání, neboť účastníci řízení s upuštěním od ústního jednání vyslovili souhlas (§44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).