ECLI:CZ:US:2005:1.US.611.04
sp. zn. I. ÚS 611/04
Usnesení
I.ÚS 611/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů, soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti JUDr. J. S., zastoupené JUDr. Irenou Perlíkovou, advokátkou, sídlem Na Perštýně 5, Praha 1, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 24.6.2004, č.j. 14 Cmo 208/2004-246, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26.4.2004, č.j. 5 Cm 210/2003-201, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27.4.2004, č.j. 5 Cm 210/2003-205, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti napadla v záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"). Stížnost po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatelka ve svém podání uvedla, že žalobou ze dne 17.10.2003 se, jako akcionářka a členka dozorčí rady společnosti Harvardský průmyslový holding, a.s., v obchodním rejstříku zapsané jako Harvardský průmyslový holding, a.s. - v likvidaci (dále jen "HPH"), domáhá vyslovení neplatnosti všech usnesení valné hromady HPH konané dne 12.10.2003. Řízení o této žalobě je vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 5 Cm 210/2003. Na její návrh vydal soud usnesení ze dne 12.3.2004, č.j. 5 Cm 210/2003-125, kterým nařídil předběžné opatření, další návrhy na vydání předběžného opatření usnesením ze dne 26.4.2004, č.j. 5 Cm 210/2003-201, a usnesením ze dne 27.4.2004, č.j. 5 Cm 210/2003-205, soud zamítl. Proti těmto usnesením byla podána odvolání, o nichž rozhodl vrchní soud napadeným usnesením tak, že první z nich změnil a návrh na vydání předběžného opatření zamítl, druhé a třetí usnesení potvrdil. Stěžovatelka je přesvědčena, že napadené usnesení vrchního soudu porušuje její právo na spravedlivý proces ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod. V této souvislosti stěžovatelka odkazuje na judikaturu Ústavního soudu týkající se práva na spravedlivý proces, zejména zdůrazňuje, že toto právo zahrnuje právo na spravedlivé, nestranné a především zákonné rozhodnutí soudu. V další části stěžovatelka podrobně popisuje argumenty týkající se podmínek pro vydání předběžného opatření.
Po seznámení s obsahem stížnosti a s přiloženými podklady Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Z listinných důkazů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se žalobou ze dne 17.10.2003 domáhá vydání usnesení, že všechna usnesení náhradní valné hromady společnosti HPH konané dne 12.10.2003 jsou neplatná. Současně v žalobě navrhla vydání předběžného opatření, jímž by bylo celkem 8 fyzickým osobám uloženo, aby se zdrželi veškerých jednání jménem společnosti HPH, či se zdržely jednání a úkonů, které jim příslušení jako členům představenstva nebo dozorčí rady, v průběhu řízení podala návrhy (dne 9.3.2004 a dne 20.4.2004) na vydání dalších předběžných opatření, i vůči jiných osobám. O návrzích opakovaně rozhodoval jak soud I. stupně, tak soud odvolací. Vrchní soud napadeným usnesením jeden z návrhů na vydání předběžného opatření zamítl, další zamítl již soud I. stupně, tato zamítavá rozhodnutí odvolací soud potvrdil. Ve všech případech vrchní soud konstatoval, že nejsou dány předpoklady pro nařízení předběžného opatření podle §102 odst. 1 obč. soudního řádu, tedy že by bylo osvědčeno právo na vyslovení neplatnosti usnesení přijatých na valné hromadě. Soud připomíná, že definitivní závěr bude vysloven až při rozhodování ve věci samé, pro účely rozhodování o předběžném opatření je uvažováno "pouze" v rovině osvědčení práva, nikoliv v rovině existence práva. Dále uzavírá, že samo právo žalobkyně (tj. stěžovatelky) jako akcionářky podat žalobu podle §183 odst. 1, §131 obch. zákoníku ještě osvědčení práva na vyslovení neplatnosti usnesení valné hromady neznamená. Chybí-li jeden z předpokladů pro nařízení předběžného opatření, zdůrazňuje vrchní soud, je nadbytečné se druhým předpokladem (potřebností zatímní úpravy poměrů) zabývat.
Je zřejmé, že podstatu stěžovatelčina návrhu tvoří námitky proti postupu soudů při nevydání předběžného opatření, což údajně zasáhlo do jejích základních práv a svobod. Přitom je notorietou, že účelem předběžného opatření v civilním řízení je úprava právních (nikoli faktických) poměrů účastníků do doby, než bude věc soudem rozhodnuta. Předběžné opatření lze vydat ze dvou důvodů, a to je-li potřeba zatímní úpravy právních poměrů účastníků, nebo existuje-li důvodná obava z ohrožení výkonu budoucího soudního rozhodnutí (§74 odst. 1 a §102 odst. 1 obč. soudního řádu). Ústavní soud se povahou předběžného opatření opakovaně zabýval a hodnotil především jeho případný vliv na ústavně zaručená práva nebo svobody. Při té příležitosti dodal, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu, Ústavní soud se může jen přesvědčit, zda zde podmínky byly dány (např. nález ve věci sp. zn. II. ÚS 546/99). Tento závěr je determinován funkcí ústavní stížnosti: Ústavní stížnost nelze považovat za řádný (mimořádný) opravný prostředek proti jakémukoli (byť i nesprávnému) pravomocnému rozhodnutí obecného soudu; ústavní stížnost má své opodstatnění pouze tam, kde pravomocným rozhodnutím obecného soudu bylo konkrétním způsobem porušeno konkrétní ústavně zaručené právo stěžovatelovo, především pak to, které vyplývá z Listiny. To znamená, že Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud se proto ústavní stížností zabýval jen v rozsahu stěžovatelkou namítaných porušení jejích základních práv.
K namítanému porušení práva na spravedlivý proces Ústavní soud dodává, že v návaznosti na jeho dosavadní judikaturu lze konstatovat, že k porušení tohoto práva dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovateli bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, případně by zůstal v řízení delší dobu nečinný), event. by mu bylo upřeno právo obrátit se na soud, aby přezkoumal zákonnost rozhodnutí orgánu veřejné správy. Taková situace však v posuzovaném případě nenastala; postupem obecných soudů nebylo vyloučeno ani omezeno stěžovatelčino právo domáhat se neplatnosti usnesení valné hromady. Zamítnutí jejích návrhů na vydání předběžného opatření, neshledal-li soud kumulativní naplnění podmínek, nemůže být zásahem do práva na spravedlivý proces. Je nezbytné podotknout, že návrhy na předběžná opatření vždy vycházely z premisy, že usnesení valné hromady jsou neplatná, to konec konců znamená, že vydání požadovaných předběžných opatření by do značné míry předvídalo obsah meritorního rozhodnutí.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základní práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 26. ledna 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu