ECLI:CZ:US:2005:1.US.619.04
sp. zn. I. ÚS 619/04
Usnesení
I.ÚS 619/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele A. G., zastoupeného Mgr. Pavlem Slabým, advokátem, Lannova 63, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. 6. 2004, sp. zn. 3 Tdo 645/2004, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2004, sp. zn. 8 To 1/2004, a proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne 13. 10. 2003, sp. zn. 18 T 13/2003, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Faxovým podáním, jež bylo v zákonné lhůtě doplněno stejnopisem ústavní stížnosti, napadl dne 24. 9. 2004 stěžovatel výše specifikovaná rozhodnutí Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor (dále jen "Krajský soud v Českých Budějovicích"). Po přezkoumání formálních náležitostí ústavní stížnosti Ústavní soud vyzval stěžovatele, aby zhojil vady spočívající v nepřiložení plné moci k zastupování při řízení před Ústavním soudem. Vytknuté vady byla ve lhůtě zhojeny.
Dne 11. 2. 2005 byl Ústavnímu soudu doručen návrh stěžovatele směřující proti výše specifikovanému usnesení Nejvyššího soudu. Návrhu byla přiřazena spisová značka IV. ÚS 74/05. Usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 2. 2005, sp. zn. IV. ÚS 74/05, byly ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 619/04 a sp. zn. IV. ÚS 74/05 spojeny ke společnému řízení ke sp. zn. I. ÚS 619/04.
Soudce zpravodaj po přezkoumání obsahu spisu sp. zn. I. ÚS 619/04 vyzval stěžovatele k odstranění vady plné moci a k doručení dostatečného počtu stejnopisů ústavní stížnosti. Stěžovatel vady odstranil ve lhůtě k tomu určené.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích - pobočka Tábor ze dne 13. 10. 2003, sp. zn. 18 T 13/2003, byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. h) trestního zákona, za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 17 let a k trestu vyhoštění na neurčito. Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 2. 2004, sp. zn. 8 To 1/2004, byl k odvolání stěžovatele rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích částečně zrušen ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jejího výkonu, a bylo znovu rozhodnuto tak, že se stěžovatel odsuzuje k trestu odnětí svobody v trvání 15 roků. O dovolání stěžovatele rozhodl svým usnesením ze dne 16. 6. 2004, sp. zn. 3 Tdo 645/2004, Nejvyšší soud tak, že se odmítá.
Stěžovatel všem napadeným rozhodnutím obecných soudů vytýká porušení svých ústavním pořádkem zaručených práv vyplývajících z čl. 90 Ústavy, čl. 8 odst. 2, čl. 38 odst. 2 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1, 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 14 odst. 1, 2 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.
Znění relevantních ustanovení Ústavy je následující:
Článek 90
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Znění relevantních ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující:
Článek 8
(2) Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.
Článek 38
(2) Každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.
Článek 40
(2) Každý, proti němuž je vedeno trestní řízení, je považován za nevinného, pokud pravomocným odsuzujícím rozsudkem soudu nebyla jeho vina vyslovena.
Znění relevantních ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je následující:
Článek 6
Právo na spravedlivý proces
(1) Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
(2) Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.
Znění relevantních ustanovení Mezinárodního paktu o občanských a politických právech je následující:
Článek 14
(1) Všechny osoby jsou si před soudem rovny. Každý má úplně stejné právo, aby byl spravedlivě a veřejně vyslechnut nezávislým a nestranným soudem, který rozhoduje buď o jeho právech a povinnostech, nebo o jakémkoli trestním obvinění vzneseném proti němu. Tisk a veřejnost mohou být vyloučeny z celého řízení nebo z jeho části z důvodů morálky, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti nebo tehdy, když si toho vyžaduje soukromý zájem stran, nebo mohou být vyloučeny v rozsahu, který je podle přísného mínění soudu nutný při zvláštních okolnostech, kdy by zveřejnění prejudikovalo zájmy spravedlnosti; avšak každý rozsudek vynesený v trestní nebo občanskoprávní věci bude zveřejněn s výjimkou případů, kdy zájem mladistvých osob vyžaduje jiný postup nebo kdy se řízení týká manželských sporů nebo opatrovnictví dětí.
(2) Každý, kdo je obviněn z trestného činu, považuje se za nevinného, dokud není zákonným postupem prokázána jeho vina.
Obecné soudy vzaly za prokázané, že stěžovatel dne 16. 7. 2002 v přesně nezjištěné době, avšak po 20 hod. večerní, u obce Bavorov, poblíž křižovatky silnice č. 141 a č. 14123, ve směru na obec Blanice, úmyslně zasáhl dvěma ranami do hlavy a jednou ranou do hrudi z blíže neustanovené pistole ráže 7,65 mm L. P., občana SRN, který na místě zemřel v důsledku zakrvácení dutiny hrudní při střelném poranění plic. Tohoto jednání se stěžovatel dopustil v úmyslu přivlastnit si věci poškozeného, především jeho automobil a mobilní telefon.
Dle názoru stěžovatele obecné soudy došly ke svým závěrům nikoliv na základě spolehlivě zjištěného skutkového stavu, nýbrž za pomoci mezerovité a zdánlivě logické úvahy. Jako velmi významný uvádí stěžovatel údajný přímý logický rozpor v úvahách soudu I. stupně, který došel k závěru, že bezprostředně před spácháním trestného činu stěžovatel společně s poškozeným přešli silnici na polní cestu a šli po této cestě 40 metrů ke křoví, kde na ně již z asfaltové silnice nebylo vidět, aby zde vykonali osobní potřebu. Na tomto místě měl stěžovatel na poškozeného vystřelit. Nejprve do hrudníku a potom, co poškozený ležel na zemi, do hlavy. Pak měl stěžovatel poškozeného odtáhnout do blízkého křoví, přičemž tažením ve křoví mu měl způsobit škrábance na zádech, aniž, jak stěžovatel zdůrazňuje, by se sám poranil, poškodil si oděv nebo se zašpinil od bláta či krve. Tento závěr považuje stěžovatel za rozporný s objektivní skutečností vyplývající z protokolu o ohledání místa činu, podle kterého bylo tělo nalezeno 99 metrů od hlavní silnice, přičemž poblíž těla byla nalezena prázdná nábojnice, kterou soud se smrtí poškozeného spojuje. Stěžovatel tuto námitku uplatnil před odvolacím soudem, jenž se s ní údajně řádně nevypořádal.
Dále stěžovatel namítá, že tělo poškozeného leželo ve křoví rovnoběžně s polní cestou a nemělo obutou obuv, která byla pohozena vedle. Stěžovatel se domnívá, že pravděpodobnější verze je taková, že tělo poškozeného nesly dvě osoby, které také mu vyzuly boty, aby se osoba nesoucí poškozeného za nohy neušpinila. Stěžovatel vyjadřuje názor, že není v silách jednotlivce dopravit tělo poškozeného na vzdálenost šedesáti metrů, aniž by byly zanechány výrazné stopy na oblečení dotyčného či na těle a oblečení poškozeného.
Stěžovatel také uvádí, že závěr znaleckého posudku z balistiky zmiňuje možnost použití tlumiče při střelbě, avšak tuto eventualitu soud I. stupně ignoroval, neboť nezapadala do jeho verze sledu událostí. Stěžovatel dále tvrdí, že soudu se nepodařilo prokázat, že poškozený byl skutečně zavražděn zbraní, o které se v řízení mluvilo a která měla být do České republiky přivezena.
V postupu obecných soudů při hodnocení důkazů spatřuje stěžovatel známky libovůle, resp. svévole a poukazuje na dosavadní judikaturu Ústavního soudu. Stěžovatel předkládá výčet "skutkových zjištění" soudu I. stupně, která, dle jeho názoru, nemají oporu v provedených důkazech. Za prokazatelně chybný považuje stěžovatel závěr soudu I. stupně, že dle znaleckého posudku z balistiky byla střela do hlavy a hrudníku poškozeného vystřelena z bezprostřední blízkosti. Stěžovatel uvádí, že takový závěr přísluší znalci z oboru soudního lékařství a z oboru kriminalistické chemie.
Prováděné důkazy měly být obecnými soudy interpretovány jednostranně v neprospěch stěžovatele, aby odpovídaly předem vytvořeným představám obecných soudů. Přestože soudy z valné části vycházely z původní výpovědi stěžovatele, kterou považovaly za spontánní doznání, ve světle dalších objektivních zjištění soudy musely konstatovat, že ani v tomto spontánním doznání nemluvil stěžovatel plnou pravdu, aniž by se však soudům podařilo tato zkreslení logicky odůvodnit.
Zvláště ve vztahu k rozhodnutí Vrchního soudu v Praze stěžovatel uvádí, že obsahuje tvrzení, jež jsou v rozporu s objektivními fakty, zejm. ohledně existence povýstřelových zplodin.
Zvláště ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatel poukazuje na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 8. 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, neboť se domnívá, že i v jeho případě Nejvyšší soud nepřípustně odkázal stěžovatele na řízení o stížnosti pro porušení zákona, ačkoliv je zřejmé, že se nejedná o prostředek, který je v dispozici stěžovatele.
Z výše uvedených důvodů tedy stěžovatel navrhuje uvedená rozhodnutí obecných soudů zrušit.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení. Krajský soud v Českých Budějovicích prostřednictvím předsedy senátu JUDr. Zdeňka Kučery vyjádřil přesvědčení, že ustavní stížnost je nedůvodná a lze ji považovat za pouhé opakování odvolání. Po stručné rekapitulaci obsahu ústavní stížnosti stěžovateli oponuje ve vztahu k namítaným nedostatečným skutkovým zjištěním ve věci. Podle názoru Krajského soudu v Českých Budějovicích bylo postupováno důsledně podle ustanovení §2 odst. 5, 6 trestního řádu a ustanovení §89 trestního řádu. Krajský soud v Českých Budějovicích připouští, že vina odsouzeného byla postavena především na nepřímých důkazech. Okruh těchto důkazů však jednoznačně svědčí pro to, že to byl stěžovatel, kdo se trestné činnosti dopustil. Požadavek stěžovatele, aby při posuzování skutkových závěrů byly jako pravdivé posuzovány jeho výpovědi, ve kterých popírá podíl na trestné činnosti, by podle názoru Krajského soudu v Českých Budějovicích ignoroval veškeré další provedené důkazy, které s prvotní výpovědí korespondují.
Za spekulativní považuje Krajský soud v Českých Budějovicích úvahy stěžovatele ohledně způsobu střelby a následné manipulace se zemřelým na místě činu. Závěr o údajném odklízení poškozeného dvěma osobami opírá stěžovatel o výpověď svědka B., který vyslovil domněnku o možné manipulaci s mrtvolou dvěma osobami, vzhledem k její poloze na místě nálezu. Z toho stěžovatel dovozuje odklízení těla dvěma osobami, což však Krajský soud v Českých Budějovicích považuje za závěr bez jakéhokoliv objektivního podkladu. I co do úvah stěžovatele o použití tlumiče při střelbě z pistole odkazuje Krajský soud v Českých Budějovicích na odůvodnění rozsudků soudů I. a II. stupně opírajících se o znalecký posudek.
Dále Krajský soud v Českých Budějovicích uvádí, že výhrady stěžovatele vůči "spekulativním" závěrům soudu I. stupně o pořadí střel pachatele vůči poškozenému P. včetně vzdálenosti, z níž ke střelbě došlo, svědčí pouze o přehlížení zjištění učiněných soudem I. stupně. Krajský soud v Českých Budějovicích zdůrazňuje, že podle jeho přesvědčení první střela směřovala ze vzdálenosti přibližně 50 cm do hrudníku poškozeného, což vychází ze závěrů znaleckého posudku dokládajícího povýstřelové zplodiny na košili poškozeného. Pochopitelně pak na samotném těle poškozeného povýstřelové zplodiny nemohly být zjištěny, proto se soudní lékař ke vzdálenosti střelby od hrudníku nemohl vyjádřit. Závěr o tom, že se jednalo o první střelu vůči poškozenému, Krajský soud v Českých Budějovicích dovozuje z výpovědi znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, který v hlavním líčení uvedl, že tato střela byla způsobena poškozenému zaživa a ve vzpřímeném postoji. Přitom se jednalo o střelu smrtelnou.
Z vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích odkazujícího na provedené důkazy dále plyne přesvědčení, že to byl stěžovatel, kdo měl inkriminovaného dne při společné cestě s poškozeným do České republiky u sebe pistoli získanou od svědka F.
Správnost těchto závěrů soudu I. stupně, včetně zjištění motivu odsouzeného, pak je dána počínáním stěžovatele po spáchání trestného činu, jak vyplývá z výpovědi svědkyně P., ze záznamu telefonních hovorů mobilního telefonu stěžovatele a především z mobilního telefonu zemřelého P. a z výpovědi svědků, kteří se se stěžovatelem po činu sešli, uzavírá Krajský soud v Českých Budějovicích, který vinu stěžovatele považuje za prokázanou.
Vrchní soud v Praze jako účastník řízení se k ústavní stížnosti vyjádřil prostřednictvím předsedy senátu JUDr. Jiřího Lněničky. Ten považuje námitky uplatněné v ústavní stížnosti za opakovaně vznesené námitky odvolací, kterými se však obecné soudy již zabývaly. Pokládá proto za nadbytečné na totožné námitky znovu reagovat a odkazuje na odůvodnění napadených rozsudků. Připomíná, že žádný ze soudů neměl o vině stěžovatele žádné pochybnosti. Pokládá ústavní stížnost za nedůvodnou a navrhuje Ústavnímu soudu ji odmítnout.
Nejvyšší soud jako účastník řízení zaslal Ústavnímu soudu své vyjádření prostřednictvím předsedy senátu JUDr. Eduarda Teschlera. V trestněprávní rovině poukázal Nejvyšší soud na odůvodnění napadeného usnesení, v němž zejména vyložil, z jakých důvodů nebylo možno argumentaci stěžovatele podřadit pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu. K tvrzení obsaženému v rozhodnutí o dovolání, že v případech, kdy je "pravomocné rozhodnutí založeno na zásadních nedostatcích ve skutkových zjištěních, umožňuje zákon dosáhnout nápravy takových vad ostatními mimořádnými opravnými prostředky, zvláště pokud k pochybení došlo v neprospěch obviněného", Nejvyšší soud dodává, že ve vztahu k výkladu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu jde o poznámku v podstatě irelevantní. Třetí senát Nejvyššího soudu si je vědom nadbytečnosti této poznámky i její možné účelové dezinterpretace a proto ji ve svých pozdějších rozhodnutích i s ohledem na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 55/04 přestal používat.
V rovině ústavněprávní Nejvyšší soud připomíná, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 trestního řádu je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoliv k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumání jimi provedeného dokazování. K naplnění ustanovení čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod dochází dle výkladu Nejvyššího soudu přezkumem ve dvoustupňovém řízení. Proto Nejvyšší soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkum všech rozhodnutí soudů druhého stupně. Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů. Restriktivní výklad dovolacích důvodů vyplývá podle názoru Nejvyššího soudu i ze samotného charakteru dovolaní jako mimořádného opravného prostředku.
Za průlom do praxe restriktivního výkladu dovolacích důvodů označuje Nejvyšší soud některá rozhodnutí Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 4/04), v nichž je uveden názor, že rozhodnutí obecného soudu by bylo možné nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, kdy by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně absence skutkových zjištění). Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem, že absentující skutková zjištění jsou podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, neboť hmotněprávní posouzení věci by postrádalo nezbytný (popř. jakýkoliv) skutkový základ. V nyní projednávané věci však Nejvyšší soud takový případ nespatřuje.
Závěrem Nejvyšší soud vyjadřuje přesvědčení, že v řízení před Nejvyšším soudem nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.
Po pečlivém prostudování vyžádaného trestního spisu Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 18 T 13/2003, ústavní stížnosti a jejích příloh, Ústavní soud dochází k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě musí Ústavní soud konstatovat, jak ostatně z jeho konstantní judikatury (přístupné např. na http://www.judikatura.cz) opírající se zejména o čl. 83 Ústavy vymezující úlohu Ústavního soudu vyplývá, že není orgánem "běžné" zákonnosti, nýbrž orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud není ani součástí soustavy obecných soudů, a proto je nemůže v žádné fázi řízení nahrazovat či vystupovat jako jejich další stupeň. Pokud obecné soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže Ústavní soud na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad jejich činností.
Nahlíženo výše nastíněným pohledem specifického vztahu k soudům obecným může Ústavní soud přistoupit k posouzení údajného zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele rozhodnutími obecných soudů pouze za situace, kdy zjistí extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právním závěrem soudu. Jinými slovy, když rozhodnutí soudu svědčí o možné libovůli v jeho rozhodování. Jestliže obecné soudy respektují kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "přehodnocovat" hodnocení důkazů, resp. znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy.
Předložením námitek, kterým dostatečná odůvodnění rozhodnutí obecných soudů nedávají argumentační prostor, stěžovatel staví Ústavní soud do nepatřičné pozice soudu obecné přezkumné instance. Z napadených rozhodnutí a jejich odůvodnění, ve kterých obecné soudy vyjádřily své hodnotící úvahy, nevyplývají známky libovůle při jejich rozhodování. Obecné soudy proto dle názoru Ústavního soudu rozhodovaly v souladu s ústavním principem nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) a zásadou volného hodnocení důkazů precizované v ustanovené §2 odst. 6 trestního řádu.
Ústavní soud má za to, že z hlediska celkového zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů nelze obecným soudům vytknout takové pochybení, které by současně znamenalo zásah do stěžovatelových základních práv. Soud I. stupně ke svému rozsudku připojil podrobné odůvodnění logicky provázané a vnitřně konzistentní, přičemž dostatečně vysvětlil, na základě kterých důkazů dospěl ke svým skutkovým zjištěním a proč neuvěřil pozměňovaným výpovědím stěžovatele. Ke zvláště zdůrazněné námitce stěžovatele, že prokazatelně chybný je závěr soudu ohledně vzdálenosti střelné zbraně od těla poškozeného při výstřelech, je Ústavní soud nucen konstatovat, že k závěrům formulovaným ve svém rozsudku dospěl soud I. stupně nikoliv na základě posudku z oboru balistiky, jak tvrdí stěžovatel, nýbrž na základě odborného vyjádření z oboru kriminalistické chemie (v trestním spise č. l. 285, bod 5. ) a na základě posudku znalce z oboru zdravotnictví, odvětví soudní lékařství (v trestním spise č. l. 210, bod 3.)
S námitkami stěžovatele se v odvolacím řízení náležitě vyrovnal soud II. stupně, před nímž stěžovatel zpochybňoval zjištěný skutkový stav. Své důvody, proč tyto námitky z hlediska celkového hodnocení důkazů soud II. stupně neakceptoval, jasně vyjádřil v odůvodnění svého rozsudku. Závěry, k nimž obecné soudy po zhodnocení důkazů dospěly, považuje Ústavní soud za logické a ucelené v takové míře, která umožňovala učinit závěr o stěžovatelově vině. Na odůvodnění rozhodnutí obecných soudů lze proto v celém rozsahu odkázat.
Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů je evidentní, že obecné soudy se námitkami a tvrzeními stěžovatele zabývaly, a to bezesporu s důkladností, která excesivně nevybočuje z nároků kladených na rozhodování o vině a trestu. Provedené důkazy hodnotily jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti, a to ve všech částech, jež stěžovatel v ústavní stížnosti zpochybňuje. Odůvodnění napadených rozhodnutí proto podle Ústavního soudu nesvědčí o tom, že by se soudy dopustily libovůle v rozhodování. Samotná polemika se závěry zastávanými obecnými soudy, které jsou v rozporu s názory stěžovatele, ještě sama o sobě nemůže znamenat porušení stěžovatelových základních práv.
Zvláště k námitce směřující proti usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud dodává, že právní závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 18. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 55/04, nelze bez dalšího vztáhnout na rozhodování Nejvyššího soudu ve věci stěžovatele, ačkoliv i v nyní posuzovaném usnesení Nejvyššího soudu je odkazováno na mimořádný opravný prostředek, který není v dispozici stěžovatele. V případě, který Ústavní soud rozhodoval zmiňovaným nálezem sp. zn. I. ÚS 55/04, se Nejvyšší soud odmítl zabývat podstatnými vadami předchozího řízení, bez ohledu na svou povinnost respektovat imperativ ochrany základních lidských práv vyplývající z čl. 4 a čl. 95 Ústavy. Obecně lze říci, že Nejvyšší soud je povinen použít při svém rozhodování takovou interpretaci zákonné formulace dovolacích důvodů, jež by umožnila zasáhnout tam, kde předchozí rozhodnutí porušila základní práva dovolatelů. Jak bylo však výše vyloženo, o takovou situaci se ve stěžovatelově případě nejednalo, proto ani postup Nejvyššího soudu v nyní projednávané věci neznamenal porušení stěžovatelových práv zaručených ústavním pořádkem.
Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. července 2005
Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu