ECLI:CZ:US:2005:1.US.639.02
sp. zn. I. ÚS 639/02
Usnesení
I.ÚS 639/02
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
I.ÚS 639/02
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Vojena Güttlera a JUDr. Františka Duchoně o ústavní stížnosti stěžovatelky ECOINVEST Příbram, s.r.o., se sídlem Zdaboř 1, 261 05 Příbram, právně zastoupené JUDr. A. K., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2002, čj. 28 Ca 284/99-50, proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 26. 7. 1999, čj. 4167/130/98 a dodatečnému platebnímu výměru č. 46 Finančního úřadu v Příbrami ze dne 19.6.1998, č.j. 39445/98/063911/2033, za účasti Městského soudu v Praze, Finančního ředitelství v Praze a Finančního úřadu v Příbrami jako účastníků řízení, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka napadla včas podanou ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 4.11.2002, v záhlaví uvedené rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále také "městský soud"), rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze (dále také "finanční ředitelství") a Finančního úřadu v Příbrami (dále také "finanční úřad").
Stěžovatelka opírá svou ústavní stížnost o následující důvody: Dodatečným platebním výměrem č.j. 39445/98/063911/2033 ze dne 19.6.1998 byla finančním úřadem dodatečně vyměřena stěžovatelce daň z přidané hodnoty za zdaňovací období třetího čtvrtletí roku 1996 a období měsíců květen, červen, říjen a listopad 1997 ve výši 2 921 878,- Kč. Proti tomuto dodatečnému výměru se stěžovatelka odvolala. Finanční ředitelství rozhodnutím ze dne 26.7.1999 č.j. 4167/130/98 doměřenou částku snížilo o 11 050,- Kč. Stěžovatelka podala u městského soudu žalobu na přezkoumání výše uvedených rozhodnutí finančního úřadu a finančního ředitelství. Městský soud rozsudkem ze dne 28.6.2002 č.j. 28 Ca 284/99-50 žalobu stěžovatelky zamítl.
Stěžovatelka uvádí, že správce daně požadoval k prokázání zdanitelných plnění stěžovatelky doklady vystavené třetími osobami jako podklad pro fakturaci. Protože je stěžovatelka neměla k dispozici, nebylo dle správce daně prokázáno, v jakém rozsahu byla obchodní činnost stěžovatelky uskutečněna. Tento závěr správce daně je dle stěžovatelky v rozporu s jinými předloženými důkazními prostředky a porušuje pravidla logického uvažování. Ačkoli doklady od třetích osob nebyly předloženy, byla dle stěžovatelky předložena řada jiných důkazních prostředků, které však správce daně nebral v úvahu, a bez toho, že by se s nimi vypořádal, pouze je odmítl na základě domněnek, u kterých však nebylo prokázáno, že existují podmínky pro jejich uplatnění, jak stanoví §31 odst. 8 písm. b) zákona č. 337/1992, o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon. č. 337/1992 Sb."). Správce daně i odvolací orgán tedy postupovali při hodnocení důkazů v rozporu s ustanovením §31 daňového řádu, když ignorovali stěžovatelkou navržené důkazní prostředky, na základě toho nesprávně zjistili skutkový stav, z takto zjištěného skutkového stavu dovodili nesprávná právní zjištění, která jsou se skutečným skutkovým stavem v rozporu a při své úvaze o provedených důkazech porušili pravidla logického vyvozování. Svým postupem správce daně i odvolací orgán porušili zejména ustanovení §2 odst. 1 a 3, §31 odst. 2 a 4 a §16 odst. 8 daňového řádu. Skutečnost, že v některých případech nemá daňový subjekt nikoliv vlastní vinou k dispozici přímé důkazní prostředky, neznamená, že správce daně nemůže dovodit správné skutkové zjištění z řetězce na sebe navazujících důkazních prostředků nepřímých. Stěžovatelka má za to, že se odvolací orgán odmítl zabývat těmi navrženými důkazními prostředky, které nebyly v souladu s jeho verzí zkrácení daně. V té souvislosti stěžovatelka odkazuje na nález Ústavního soudu III. ÚS 95/97 č. 76, týkající se zásady volného hodnocení důkazů. Dále stěžovatelka uvádí, že předložila dostatek důkazních prostředků, z nichž vyplývá, že nárok na odpočet daně vznikl, své důkazní břemeno tedy ve smyslu §31 odst. 9 daňového řádu unesla. Pokud správce daně disponuje důkazními prostředky, které svědčí o opaku, bylo jeho povinností s nimi daňový subjekt seznámit, aby se k nim mohl vyjádřit. To správce daně neučinil a pokud takové důkazní prostředky skutečně má, porušil tím ustanovení §16 odst. 4 písm. f) a §23 odst. 1 daňového řádu. Pokud správce daně používá pro zjištění skutkového stavu ustanovení §2 odst. 7 daňového řádu, musí v řízení ve smyslu §31 odst. 8 písm. b) daňového řádu prokázat existenci skutečností rozhodných pro užití právní domněnky. Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že v rozporu s ustanovením §23 odst. 3 daňového řádu odmítl správce daně vydat zástupci stěžovatelky kopii protokolu o ústním jednání, kde byly kladeny otázky svědkovi panu D.. Tím správce daně porušil zejména ustanovení §16 odst. 4 písm. e) a f) a §23 odst. 1, §2 odst. 2 a 9, §2 odst. 1 daňového řádu. Navíc takovou výpověď svědka nelze dle stěžovatelky považovat za důkazní prostředek podle §31 odst. 4 daňového řádu. Porušením svých zákonných povinností odvolací orgán i správce daně poškodili stěžovatelku v jejích právech.
Stěžovatelka tvrdí, že napadeným rozsudkem městského soudu a rozhodnutími finančního ředitelství a finančního úřadu bylo porušeno její ústavně zakotvené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále také "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a dále právo na zákonný postup orgánů státní moci podle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a čl. 2 odst. 2 Listiny.
Relevantní znění těchto článků je následující:
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod: Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
Čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod: Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Čl. 2 odst. 3 Ústavy: Státní moc slouží všem občanům a lze ji uplatňovat jen v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.
Čl. 2 odst. 2 Listiny: Státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví.
Podle §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu si v rámci shromažďování důkazů Ústavní soud vyžádal i vyjádření Městského soudu v Praze, Finančního ředitelství v Praze a Finančního úřadu v Příbrami k ústavní stížnosti.
Městský soud v Praze přípisem ze dne 7.3.2003 sdělil, že věc stěžovatelky projednal v její přítomnosti, podrobně se zabýval žalobními námitkami a svůj právní názor vyjádřil v odůvodnění rozsudku. Podstatu ústavní stížnosti spatřuje městský soud v nesouhlasu stěžovatelky s právním názorem soudu, takový důvod dle názoru městského soudu sám o sobě nezakládá důvod k podání ústavní stížnosti, proto navrhuje odmítnout ústavní stížnost navrhovatelky jako zjevně neopodstatněný návrh. Městský soud dále poukazuje na skutečnost, že Ústavní soud v obdobné věci ústavní stížnost stěžovatelky pod č.j. III. ÚS 669/02 odmítl.
Finanční ředitelství v Praze ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 20.3.2003 uvedlo, že námitky stěžovatelky uvedené v ústavní stížnosti jsou shodné s obsahem žaloby, kterou městský soud zamítnul. Finanční ředitelství se ztotožňuje s argumentací soudu uvedenou v odůvodnění rozsudku a navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl.
Finanční úřad v Příbrami ve svém vyjádření odkazuje na rozsudek Městského soudu v Praze sp. zn. 28 Ca 284/99 ze dne 28.6.2002 a na vyjádření Finančního ředitelství v Praze k žalobě stěžovatelky, s tím, že námitky v ústavní stížnosti se shodují s námitkami v Městským soudem projednané žalobě stěžovatelky. Finanční úřad se ztotožňuje s argumentací soudu uvedenou v odůvodnění rozsudku, proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítnul.
Ze spisu Městského soudu v Praze, který si Ústavní soud vyžádal, bylo zjištěno následující:
Dodatečným platebním výměrem č.j. 39445/98/063911/2033 č. 46 ze dne 19.6.1998 vyměřil Finanční úřad v Příbrami dle zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, stěžovatelce na základě daňové kontroly daň z přidané hodnoty ve výši 2 921 878,- Kč. K odvolání stěžovatelky přezkoumalo toto rozhodnutí Finanční ředitelství v Praze, které rozhodnutím ze dne 26.7.1999 č.j. 4167/130/98 snížilo částku dodatečně vyměřené daně na 2 910 828,- Kč. Důvodem dodatečně vyměřené daně byl neoprávněný odpočet daně z přidané hodnoty ve výši 843 000,- Kč za faktury vystavené společností F., s. r. o., kdy stěžovatelka dle názoru finančních orgánů neprokázala, co bylo základem pro fakturaci výše uvedené částky. Plnění stěžovatelce mělo být prováděno na základě mandátní smlouvy ze dne 1.4.1996, podle které měla společnost F., s. r. o. zajišťovat pro stěžovatelku práce a služby vedoucí k zajištění výroby a odbytu výrobků provozovny B., základem pro fakturaci za služby poskytnuté společností F., s. r. o. byly částky fakturované třetí osobou navýšené o 5% provizi ve prospěch společnosti F., s. .r. o. K výzvě správce daně stěžovatelka nepředložila faktury od třetích osob, které měly dopravní služby poskytovat, předložila pouze neúplný seznam jednotlivých akcí s tím, že rozsah prací, termín a ceny byly oběma smluvními stranami odsouhlaseny. Toto vyjádření správce daně považoval za jednostranné sdělení, kterým nelze nahradit evidenci nebo záznamy o provedení akcí. Druhou část uplatněného nároku na odpočet daně ve výši 1 736 327,60 Kč představovalo 11 faktur, u těchto fakturací správce daně požadoval předložení faktur od třetích osob, které byly podkladem pro stanovení úhrady za jednotlivá plnění, jména zástupců společnosti F., s. r. o., kteří přebírali peníze na úhradu faktur, rozpis provedených prací, materiálu a počet pracovníků. Tyto doklady nebyly v daňovém řízení, a to ani v doplnění odvolání, předloženy. Třetí část uplatněného nároku na odpočet daně ve výši 225 500,- Kč představovalo 5 faktur vystavených v listopadu 1997 fyzickou osobou, J. B.. Při ústním jednání s paní B. dne 1.7.1998 bylo zjištěno, že mělo jít o zprostředkování dodávek od jiných subdodavatelů, doklady od jiných subdodavatelů však předloženy nebyly, nebyly označeny ani firmy, které údajně práce prováděly. Pokud jde o část nároku na odpočet daně výši 105 600,- Kč uplatněných na základě faktury dodavatele C.D.A. spol. s r. o. č. 00028/97 ze dne 20.5.1997 nárok nebyl uznán z toho důvodu, že předmětná faktura nebyla vystavena plátcem daně z přidané hodnoty.
Proti napadenému rozhodnutí finančního ředitelství podala stěžovatelka správní žalobu, ve které uváděla, že finanční ředitelství a finanční úřad postupovali v rozporu se zákony, zejména v rozporu se zákonem o správě daní a poplatků, když nepostupovali způsobem, který zákon stanoví, a stěžovatelce daň vyměřili neoprávněně. Stěžovatelka zejména v žalobě namítala, že z žádného právního předpisu nevyplývá povinnost stěžovatelky mít správcem daně požadované doklady. Poukázala na skutečnost, že byla předložena řada jiných důkazních prostředků, které nebyly vzaty v úvahu, a které finanční orgány odmítly pouze na základě domněnek, které neměly oporu v §31 odst. 8 zák. č. 337/1992 Sb. Jednalo se o znalecký posudek Ing. J. Š., kterým mělo být prokázáno provedení oprav strojního řízení fakturované společností F., s. r. o. v částce 1 736 727,60 Kč, dále dokumentace specifikující rozsah prací, stav zařízení, náklady na opravu včetně výkresové části. V případě nároku na odpočet částky ve výši 225 500,- Kč stěžovatelka odmítla posouzení správce daně, že šlo o zprostředkování, trvala na tom, že šlo o ústní dohodu s paní B. o provedení oprav a bylo zcela věcí této firmy, jakým způsobem opravy zajistila. Dále stěžovatelka poukazuje na usnesení Policie České republiky o odložení oznámení Finančního úřadu v Příbrami týkající se podezření ze spáchání trestného činu krácení daně, kdy bylo policejní šetření ukončeno závěrem, že uskutečnění služeb společností F., s. r. o. bylo prokázáno. Dle stěžovatelky správce daně v důkazním řízení nepředestřel ani jeden důkazní prostředek, který by prokázal existenci skutečností pro užití právní domněnky, že stav skutečný je zastřen stavem formálně právním. Dále namítala, že jí nebylo v daňovém řízení umožněno zúčastnit se výslechu svědka pana D., klást tomuto svědkovi otázky, a nebylo mu ani umožněno získat kopii protokolu o výslechu tohoto svědka.
Rozsudkem ze dne 28.6.2002 Městský soud v Praze žalobu stěžovatelky zamítl, když dospěl k závěru, že hodnocení důkazů finančním ředitelstvím a finančním úřadem bylo provedené v souladu s ust. §2 odst. 3 zák. č. 337/1992 Sb. Podle názoru soudu stěžovatelkou předložené důkazy neprokazují oprávněnost nároku na odpočet daně v částkách, které byly společností F., s. r. o. fakturovány stěžovatelce k úhradě, neboť stěžovatelka nedoložila dokumentaci o prováděných pracích ve fakturovaném rozsahu a nedoložila žádné doklady (faktury od třetích osob či jiné důkazy o fakturaci třetími osobami), které byly výchozí pro fakturaci sporných částek. Dle odůvodnění rozsudku bylo na stěžovatelce, aby v souladu s ust. §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb. prokázala, že údaje, které uvedla v daňovém přiznání, jsou správné, stěžovatelka měla v daňovém řízení, k výzvě správce daně a nakonec i v odvolacím řízení dostatek prostoru k tomu, aby prokázala, že k uskutečnění zdanitelného plnění došlo, a zejména že k němu došlo v důsledku činnosti společnosti F., s. r. o., které za tyto služby zaplatila. Obdobně nebyla oprávněnost nároku na odpočet daně z přidané hodnoty prokázána v případě faktur vystavených firmou J. B.. Také k tomuto případu však stěžovatelka žádným způsobem nedoložila, jaké osoby a kdy tyto práce uskutečnily a jak byla stanovena cena za provedení těchto prací; ani v tomto případě tedy neobstojí námitka, že stěžovatelka jinými důkazy (a zejména výpovědí paní B.) prokázala provedení prací, jakož i přiměřenost fakturovaných nákladů.
Ústavní soud nejprve zkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. V této záležitosti zjistil, že ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Proto byla shledána ústavní stížnost přípustnou. Následně byla věc posouzena Ústavním soudem z hlediska její opodstatněnosti. Přitom je třeba připomenout, že opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, zejména spisu Městského soudu v Praze č.j. 28 Ca 284/99 a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ke stěžovatelkou namítanému porušení uvedených ústavně zaručených práv nedošlo, a tedy že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že se stěžovatelka domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují námitky, kterými se zabýval obecný soud a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Ústavní soud ve své činnosti vychází z principu, že může uplatňovat státní moc jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví. Ústavní soud s ohledem na ústavní vymezení svých pravomocí (čl. 87 Ústavy ČR) zejména respektuje skutečnost - což vyslovil v řadě svých rozhodnutí - že není součástí soustavy obecných soudů, a že mu proto zpravidla ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" dokazování před nimi prováděné a také mu nepřísluší právo přezkumného dohledu nad činností soudů. Na straně druhé však Ústavnímu soudu náleží posoudit, zda v řízení před obecnými soudy nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR a v rámci toho uvážit, zda řízení před nimi bylo jako celek spravedlivé.
Pokud stěžovatelka namítá, že postupem soudu byla porušena její základní práva dané čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny, Ústavní soud je toho názoru, že zmíněné články týkající se způsobu uplatnění státní moci a ochrany základních práv a svobod soudní mocí jsou základními postuláty právního a politického systému České republiky. Rozhodnutím soudu nemohlo být do těchto charakteristik státu zasaženo. Pokud jde o namítané porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny, dané ustanovení zaručuje tzv. právo na spravedlivý proces. Ze spisového materiálu však vyplývá, že toto základní ústavně garantované právo stěžovatelky postupem soudu zasaženo nebylo. Stěžovatelce nebylo bráněno, aby se domáhala stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Městský soud v Praze přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí finančního ředitelství. Postupoval přitom v souladu s ustanoveními části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu platnými v době rozhodování, důkazy hodnotil každý jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti. Svůj postup obecný soud řádně a obsáhle odůvodnil, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že by soud k námitkám stěžovatelky v průběhu řízení nepřihlížel, a že by proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatelky spočívá v polemice s právním názorem městského soudu (a rovněž finančního ředitelství), který soud přijal v ústavní stížností napadeném rozhodnutí. Z obsahu ústavní stížnosti a příslušného soudního spisu je zřejmé, že stěžovatelka má za to, že správce daně i odvolací orgán tedy postupovali při hodnocení důkazů v rozporu s ustanovením §31 daňového řádu, když ignorovali stěžovatelkou navržené důkazní prostředky, na základě toho nesprávně zjistili skutkový stav, z takto zjištěného skutkového stavu dovodili nesprávná právní zjištění, která jsou se skutečným skutkovým stavem v rozporu a při své úvaze o provedených důkazech porušili pravidla logického vyvozování, čímž porušili zejména ustanovení §2 odst. 1 a 3, §31 odst. 2 a 4 a §16 odst. 8 daňového řádu.
V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřináší do posuzované věci nic nového, neboť byla předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a obecný soud se s nimi řádně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Nesouhlas stěžovatelky s právním názorem soudu nezakládá sám o sobě důvod k ústavní stížnosti Tvrzení uváděná v ústavní stížnosti ji neposunují do ústavně právní roviny a ústavní stížnost tak postrádá jakoukoliv relevantní ústavněprávní argumentaci.
Ústavní soud poukazuje na konstrukci důkazního řízení jako stadia daňového řízení. Ustanovení §31 zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, kterým je upraveno dokazování v daňovém řízení, stanoví jednak postup a zásady při provádění dokazování a jednak určuje, které skutečnosti dokazuje správce daně a které daňový subjekt. Ustanovení §31 odst. 9 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stanoví, že daňový subjekt prokazuje všechny skutečnosti, které je povinen uvádět v přiznání, hlášení a vyúčtování nebo k jejichž průkazu byl správcem daně v průběhu daňového řízení vyzván. Daňový subjekt je tak odpovědný za to, že jím předložené důkazní prostředky budou konkrétní a budou prokazovat jeho tvrzení. V daňovém řízení tedy nese důkazní břemeno daňový subjekt. Dle ust. §31 odst. 8 písm. c) zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, správce daně prokazuje existenci skutečností vyvracejících věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví a jiných povinných evidencí či záznamů, vedených daňovým subjektem.
V souladu s ust. §19 zák. č. 588/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, má plátce daně nárok na odpočet daně z přidané hodnoty za předpokladu, že splní zákonné podmínky pro úspěšné uplatnění tohoto nároku, mezi něž patří právě prokázání jeho oprávněnosti. V daňovém řízení tedy nese důkazní břemeno daňový subjekt. Z uvedeného pak vyplývá, že povinností toho, kdo požaduje od státu vrácení nadměrného odpočtu daně z přidané hodnoty (dle ust. §19 odst. 1 zák. č. 588/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů), je prokázat, že na jeho vrácení má právní nárok.
Prokazování tohoto nároku je prvotně záležitostí dokladovou, současně je však třeba respektovat soulad skutečného stavu se stavem formálně právním. To znamená, že ani doklady se všemi požadovanými náležitostmi nemohou být podkladem pro uznání nároku na odpočet daně z přidané hodnoty, není-li prokázáno, že k uskutečnění zdanitelného plnění fakticky došlo tak, jak je v dokladech prezentováno. Důkaz daňovým dokladem (ve smyslu §19 odst. 2 zák. č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů), je pouze formálním důkazem dovršujícím hmotně právní aspekty skutečného provedení zdanitelného plnění. Jestliže zdanitelné plnění nebylo uskutečněno, nemůže být důkazní povinnost naplněna pouhým předložením byť formálně správného daňového dokladu. Daňový doklad, který jen simuluje (bez rozdílu, zda jde o simulaci absolutní či relativní) uskutečnění zdanitelného plnění, není relevantním důkazem a jeho předložení může vést k formulaci požadavku směřujícího k dokázání hmotně právního úkonu, tj. k důkazu existence zdanitelného plnění.
V dané věci se Ústavní soud přitom neztotožnil se zásadní námitkou stěžovatelky, že správce daně i městský soud dospěli k závěru, že stěžovatelkou předložené důkazy neprokazují oprávněnost nároku na odpočet daně v zásadě na základě toho, že nepředložila k důkazu faktury vystavené třetími osobami. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že jak v řízení před daňovými orgány, tak i v řízení před soudem bylo v průběhu dokazování přihlíženo k řadě jiných důkazů (např. protokoly o předání a převzetí drtiče, zápis z jednání ze dne 30.9.1996 mezi stěžovatelkou a společností F., s. r. o., výslech p. D., výslech p. B.), přičemž bylo konstatováno, že další požadované důkazy (mezi nimi i požadované faktury vystavené třetími osobami) stěžovatelka k výzvě správce daně nepředložila. To vyplývá i z rozsudku Městského soudu v Praze, v němž se uvádí, že stěžovatelka nedoložila dokumentaci o prováděných pracích ve fakturovaném rozsahu, ani žádné doklady (faktury od třetích osob či jiné důkazy o fakturaci třetími osobami), které byly výchozí pro fakturaci sporných částek. Dále se městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí zabývá důkazy, které byly stěžovatelkou předloženy a poukazuje na jejich nízkou důkazní hodnotu. Městský soud dovodil, že v daném případě nejenže nebyly předloženy faktury od třetích osob, resp. jiné důkazy prokazující výčet fakturovaných cen, ale nebyly předloženy ani žádné jiné důkazy o účasti společnosti F., s. r. o. na zajištění prací. Obdobně nebyla dle závěru soudu oprávněnost nároku na odpočet daně z přidané hodnoty prokázána v případě faktur vystavených firmou J. B.. Městský soud měl za to, že správní orgány nezaložily své rozhodnutí o doměření daně na domněnkách, jak namítá stěžovatelka, neopominuly důkazní prostředky předložené žalobcem a výpovědi svědků, ale všechny tyto důkazy hodnotily v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, tedy důkazy hodnotily jednotlivě a ve vzájemné souvislosti, přitom přihlížely ke všemu, co vyšlo v řízení najevo.
Takto řádně odůvodněný závěr obecného soudu o správném postupu správce daně při dokazování, včetně hodnocení důkazů a neunesení důkazního břemene stěžovatelem, je třeba považovat za prvek nezávislého soudního rozhodování. Vzhledem ke skutečnosti, že ústavní stížnost je tedy jen zjevnou polemikou s ústavně konformním názorem obecného soudu, Ústavní soud neshledal zákonný důvod k tomu, aby využil svých mimořádných pravomocí, označil napadené soudní rozhodnutí za odporující ústavně zaručeným právům a svým nálezem zasáhl do nezávislého soudního rozhodování.
Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení základních práv stěžovatelky, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost stěžovatelky podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně senátu