ECLI:CZ:US:2005:1.US.656.04
sp. zn. I. ÚS 656/04
Usnesení
I. ÚS 656/04
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M.V., zastoupeného advokátem Mgr. R.M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. 44 To 531/2004, a proti I. výroku usnesení Městského státního zastupitelství v P. ze dne 17. 5. 2004, sp. zn. 1 KZv 31/2004, za účasti Městského soudu v Praze a Městského státního zastupitelství, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení I. výroku usnesení MSZ v P., ze dne 17. 5. 2004, sp. zn. 1 KZv 31/2004, kterým byl dle §71 odst. 3 trestního řádu ponechán ve vazbě z důvodu dle §67 písm. a) trestního řádu, a zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2004, sp. zn. 44 To 531/2004, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti uvedenému usnesení o ponechání ve vazbě.
V těchto rozhodnutích stěžovatel spatřuje závažné porušení svých základních práv a svobod zaručených čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 1, odst. 2, odst. 5 a čl. 36 odst. 1, odst. 2 Listiny základních práv a svobod, dále čl. 5 odst. 1, odst. 4, čl. 6 odst. 1, čl. 13, čl. 17 a čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále čl. 2 odst. 3, čl. 9 odst. 1 a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a dále čl. 1, čl. 9 odst. 2, odst. 3 a čl. 90 Ústavy.
Znění relevantních ustanovení Listiny základních práv a svobod je následující:
Článek 4
(4) Při používání ustanovení o mezích základních práv a svobod musí být šetřeno jejich podstaty a smyslu. Taková omezení nesmějí být zneužívána k jiným účelům, než pro které byla stanovena.
Článek 8
(1) Osobní svoboda je zaručena.
(2) Nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, který stanoví zákon. Nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát smluvnímu závazku.
(5) Nikdo nesmí být vzat do vazby, leč z důvodů a na dobu stanovenou zákonem a na základě rozhodnutí soudu.
Článek 36
(1) Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
(2) Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
Znění relevantních ustanovení Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod je následující:
Článek 5
Právo na svobodu a osobní bezpečnost
(1) Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě následujících případů, pokud se tak stane v souladu s řízením stanoveným zákonem:
a) zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem;
b) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby proto, že se nepodrobila rozhodnutí vydanému soudem podle zákona, nebo proto, aby bylo zaručeno splnění povinnosti stanovené zákonem;
c) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání;
d) jiné zbavení svobody nezletilého na základě zákonného rozhodnutí pro účely výchovného dohledu nebo jeho zákonné zbavení svobody pro účely jeho předvedení před příslušný orgán;
e) zákonné držení osob, aby se zabránilo šíření nakažlivé nemoci, nebo osob duševně nemocných, alkoholiků, narkomanů nebo tuláků;
f) zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby, aby se zabránilo jejímu nepovolenému vstupu na území nebo osoby, proti níž probíhá řízení o vyhoštění nebo vydání.
(4) Každý, kdo byl zbaven svobody zatčením nebo jiným způsobem, má právo podat návrh na řízení, ve kterém by soud urychleně rozhodl o zákonnosti jeho zbavení svobody a nařídil propuštění, je-li zbavení svobody nezákonné.
Článek 6
Právo na spravedlivý proces
(1) Každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeny buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků anebo, v rozsahu považovaném soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.
Článek 13
Právo na účinné opravné prostředky
Každý, jehož práva a svobody přiznané touto Úmluvou byly porušeny, musí mít účinné právní prostředky nápravy před národním orgánem, i když se porušení dopustily osoby při plnění úředních povinností.
Článek 17
Zákaz zneužití práv
Nic v této Úmluvě nemůže být vykládáno tak, jako by dávalo státu, skupině nebo jednotlivci jakékoli právo vyvíjet činnost nebo dopouštět se činů zaměřených na zničení kteréhokoli ze zde přiznaných práv a svobod nebo na omezování těchto práv a svobod ve větším rozsahu, než to Úmluva stanoví.
Článek 18
Ohraničení možnosti omezení práv
Omezení, jež tato Úmluva připouští pro uvedená práva a svobody, nesmí být využívána k jinému účelu než k tomu, pro který byla určena.
Znění relevantních ustanovení Mezinárodního paktu o občanských a politických právech je následující:
Článek 2
(3) Každý stát, který je smluvní stranou Paktu, se zavazuje:
a) zajistit, aby se kterékoli osobě, jejíž práva nebo svobody tímto Paktem uznané byly porušeny, dostalo účinné ochrany bez ohledu na to, zda se porušení jejího práva nebo svobody dopustily osoby jednající v úřední funkci;
b) zajistit, aby každá osoba, jež se domáhá takové ochrany, měla na ni právo stanovené příslušnými právními, správními nebo zákonodárnými orgány nebo jakýmkoli jiným orgánem ustanoveným právním systémem státu, a aby měla možnost právní ochrany;
c) zajistit, aby příslušné orgány tuto ochranu prosazovaly, jakmile je poskytnuta.
Článek 9
(1) Každý má právo na svobodu a osobní bezpečnost. Nikdo nesmí být svévolně zatčen nebo zadržen. Nikdo nesmí být zbaven svobody kromě případů, kdy se tak stane na základě zákona a ve shodě s řízením, jež je stanoveno zákonem.
Článek 26
Všichni jsou si před zákonem rovni a mají právo na stejnou ochranu zákona bez jakékoli diskriminace. Zákon zakáže jakoukoli diskriminaci a zaručí všem osobám stejnou a účinnou ochranu proti diskriminaci z jakýchkoli důvodů, např. podle rasy, barvy, pohlaví, jazyka, náboženství, politického nebo jiného přesvědčení, národnostního nebo sociálního původu, majetku a rodu.
Znění relevantních ustanovení Ústavy je následující:
Článek 1
(1) Česká republika je svrchovaný, jednotný a demokratický právní stát založený na úctě k právům a svobodám člověka a občana.
(2) Česká republika dodržuje závazky, které pro ni vyplývají z mezinárodního práva.
Článek 9
(2) Změna podstatných náležitostí demokratického právního státu je nepřípustná.
(3) Výkladem právních norem nelze oprávnit odstranění nebo ohrožení základů demokratického státu.
Článek 90
Soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy.
Stěžovatel v prvé řadě tvrdí, že protiústavnost napadených rozhodnutí je dána protiústavností rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, která řízení o ponechání stěžovatele ve vazbě předcházela. Konkrétně pak zmiňuje usnesení Policie ČR, ze dne 30. 1. 2004, ČTS: PSP-2654/OHK-3-MY-2003, a usnesení MSZ ze dne 8. 3. 2004, čj. 1 KZv 31/2004, kterým byla zamítnuta stížnost stěžovatele vůči uvedenému usnesení.
Stěžovatel uvádí, že v této věci podal ústavní stížnost vedenou pod sp. zn. III. ÚS 283/2004.
Dále stěžovatel připomíná, že ústavní stížnost podal i proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 2. 2004, sp. zn. 1 Nt 110/2004, kterým byl vzat do vazby, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 44 To 150/2004, jímž byla zamítnuta stěžovatelova stížnost proti usnesení o vzetí do vazby. Věci byla přidělena sp. zn. II. ÚS 305/04.
Kromě tvrzení, že protiústavnost dřívějších rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení se přenáší na napadená rozhodnutí, stěžovatel zvláště ve vztahu k napadenému usnesení MSZ vznáší řadu námitek směřujících do odůvodnění rozhodnutí. Dle jeho názoru, souhrnně řečeno, není usnesení MSZ dostatečně konkrétně odůvodněno ve vztahu k důvodům vazby "útěkové" dle §67 písm. a) trestního řádu, což stěžovatel obsáhle rozebírá v ústavní stížnosti.
Zvláště ve vztahu k napadenému rozhodnutí Městského soudu v Praze stěžovatel obdobně uvádí výtky co do nedostatečného vyjádření vazebních důvodů a nevypořádání se s obhajobou stěžovatele.
K tíži oběma napadeným usnesením stěžovatel navíc přičítá několikaměsíční časovou prodlevu mezi rozhodnutími MSZ a Městského soudu v Praze, přičemž tyto průtahy mají dle jeho názoru způsobovat protiústavnost napadených usnesení a odůvodňovat jejich zrušení. Stížnost proti napadenému usnesení MSZ stěžovatel podal dne 24. 5. 2004 a rozhodnuto o ní bylo až dne 4. 8. 2004.
Stěžovatel v ústavní stížnosti pro úplnost dodává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 5. 2004, sp. zn. 1 Nt 146/2004, bylo rozhodnuto tak, že soud shledal existenci vazebního důvodu podle §67 písm. a) trestního řádu a podle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu přijal písemný slib stěžovatele, kterým se nahrazuje vazební důvod podle §67 písm. a) trestního řádu. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2004, sp. zn. 44 To 416/2004, byla zamítnuta stížnost státní zástupkyně MSZ proti uvedenému usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 jako nedůvodná.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení. MSZ prostřednictvím státní zástupkyně JUDr. H.Č. zdůraznilo, že důvody vazby u stěžovatele existovaly. Stěžovatel podal proti usnesení o ponechání ve vazbě stížnost dne 24. 5. 2004. Tato stížnost byla dne 26. 5. 2004 omylem kanceláře MSZ předložena Obvodnímu soudu pro Prahu 2. Dne 4. 6. 2004 MSZ požádalo Obvodní soud pro Prahu 2 o předložení stížnosti Městskému soudu v Praze jako soudu příslušnému. Stěžovatel byl propuštěn na svobodu dne 15. 6. 2004, když Městský soud v Praze zamítl stížnost MSZ proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 28. 5. 2004, sp. zn. 1 Nt 146/2004, kterým byl přijat slib nahrazující vazbu stěžovatele. Městské státní zastupitelství dále připomíná, že Městský soud v Praze měl k dispozici celý spisový materiál včetně stížnosti stěžovatele nejpozději 15. 6. 2004, kdy rozhodoval ve věci sp. zn. 44 To 416/2004. Závěrem vyjadřuje přesvědčení, že stěžovatel na svých právech nebyl zkrácen.
Městský soud v Praze jako účastník řízení prostřednictvím předsedkyně senátu JUDr. V.B. v úvodu svého vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí. Dále poukazuje na probíhající řízení o ústavní stížnosti stěžovatele ve věci sp. zn. II. ÚS 305/04. Zdůrazňuje, že dle příslušného rejstříku napadl spis k rozhodnutí Městskému soudu v Praze až dne 29. 7. 2004 a neveřejné zasedání bylo konáno v nejbližším možném termínu dne 4. 8. 2004. Uvádí, že průtah byl zaviněn postupem státní zástupkyně, která stížnost nejdříve nesprávně postoupila nepříslušnému soudu. Dále se vypořádává s námitkou stěžovatele, že se Městský soud v Praze údajně meritorně nezabýval stížností napadeným usnesením MSZ. Zdůrazňuje, že vazební důvod byl dán jak v době rozhodování MSZ o ponechání stěžovatele ve vazbě, tak i v době rozhodování Obvodního soudu pro Prahu 2, který vazbu nahradil přijetím slibu. Dodává, že v dalších stížnostních bodech je ústavní stížnost polemikou stěžovatele s názorem státní zástupkyně a soudu ohledně důvodnosti vazby. Své rozhodnutí nepovažuje Městský soud v Praze za neodůvodněné, nepřezkoumatelné ani nezákonné, a navrhuje Ústavnímu soudu ústavní stížnost odmítnout.
Ústavní soud po pečlivém prostudování obsahu ústavní stížnosti, jejích příloh a vyžádaného spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 44 To 531/04 konstatuje, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V první řadě je nutné připomenout, že Ústavní soud není povolán k ochraně jakýchkoliv práv a zájmů stěžovatelů, nýbrž je povolán zabývat se porušeními toliko ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod. Toto vymezení úlohy Ústavního soudu vyplývá z čl. 83 Ústavy.
Jedna skupina námitek stěžovatele směřuje proti údajně nedostatečnému odůvodnění napadených rozhodnutí, přičemž další okruh námitek směřuje v podstatě proti postupu orgánů činných v trestním.
Z úřední činnosti je Ústavnímu soudu známo, že stěžovatel se skutečně domáhal zrušení předešlých rozhodnutí orgánů činných trestním řízení ve vztahu k zahájení trestního stíhání stěžovatele a ve vztahu k jeho vzetí do vazby, a to ústavní stížností sp. zn. III. ÚS 283/04 a ústavní stížností sp. zn. II. ÚS 305/04. V obou případech byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, tedy není možno dát stěžovateli za pravdu, že nyní napadenými rozhodnutími byl prodlužován trvající protiústavní stav.
Z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu je zřejmé, že výklad zákonných znaků "konkrétních skutečností" ve vztahu k důvodům vazby je především věcí příslušných orgánů činných v trestním řízení, zejm. soudů, které při důkladné znalosti skutkových okolností a důkazní situace v dané věci, musí svědomitě posoudit v kterémkoliv stadiu řízení, zda je vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního stíhání. Pro posuzování vazebního důvodu podle §67 písm. a) trestního řádu nemohou být dána objektivní a neměnná kritéria, nýbrž je nutno je vždy vyvodit z povahy konkrétní a individualizované věci, včetně osoby obviněného, jeho dosavadních aktivit apod. Do úvah orgánů rozhodujících o vazbě a jejich rozhodnutí proto Ústavní soud zasahuje ve výjimečných situacích, kdy nazná, že rozhodnutí buď není podloženo vazebním důvodem vůbec, nebo jestliže tvrzené či nedostatečné důvody vazby jsou v extrémním rozporu se zárukami plynoucími z ústavního pořádku.
V nyní projednávaném případě však Ústavní soud takový rozpor nezjistil. Napadená usnesení jsou z hlediska Ústavního soudu dostatečně logicky odůvodněna a nevykazují znaky svévolného rozhodování příslušných orgánů, ani v případě, kdy Městský soud v Praze v odůvodnění svého usnesení mimo jiné odkazuje na odůvodnění svého předchozího usnesení sp. zn. 44 To 416/2004 vydaného ve formálně jiném řízení, ovšem též ve věci vazby stěžovatele a její důvodnosti. Tato skutečnost sama o sobě neznamená, že by se Městský soud v Praze stížností nezabýval s odkazem na propuštění stěžovatele z vazby na svobodu, jak stěžovatel z textu odůvodnění usnesení dovozuje.
Ze systematiky ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel nahlíží na dodržení ústavněprávních záruk při rozhodování MSZ a Městského soudu v Praze bez ohledu na podstatný kontext, kterým bylo takřka souběžně probíhající řízení o nahrazení vazby slibem, v jehož důsledku byl propuštěn na svobodu.
V dané věci podal stěžovatel stížnost proti napadenému usnesení MSZ o ponechání ve vazbě dne 24. 5. 2004, přičemž již 28. 5. 2004 rozhodl Obvodní soud pro Prahu 2 (1 Nt 146/2004) o nahrazení vazby slibem a což stížnostní soud Městský soud v Praze (44 To 416/2004) dne 15. 6. 2004 potvrdil.
V této souvislosti je ve vztahu k námitkám stěžovatele nutno uvést, že účelem příslušných ustanovení trestního řádu upravujících různé formy přezkumu trvání vazebních důvodů či nahrazení vazby jiným institutem (a též zájmem obviněného), je bezpochyby minimalizace délky trvání omezení osobní svobody vazebně stíhané osoby na dobu nezbytně nutnou a případné propuštění této osoby na svobodu. Z hlediska ústavněprávních záruk však v tomto případě Ústavní soud nehodnotí jako podstatné, na základě kterého z institutů nabízených trestním řádem k přezkumu důvodnosti vazby a ukončení omezení osobní svobody stěžovatele došlo, zda v rámci tzv. periodického přezkumu trvání vazebních důvodů, či zda na základě žádosti obviněného dle §72 odst. 3 trestního řádu, resp. v řízení, kterým je nahrazena vazba slibem, zárukou nebo dohledem podle §73 trestního řádu.
Přestože je zjevné, že k průtahu na straně MSZ v důsledku jeho pochybení při předkládání stížnosti stěžovatele soudu skutečně došlo, neznamenalo toto pochybení zásah do základních práv stěžovatele, neboť souběžně k tomuto řízení přezkoumávaly (mimo jiné) důvodnost vazby ještě Obvodní soud pro Prahu 2 a následně Městský soud v Praze, které při konstatování existence vazebních důvodů ukončily omezení stěžovatelovy svobody.
Tímto názorem Ústavní soud mimo jiné respektuje doktrínu materiálního právního státu, na kterou se ve své judikatuře opakovaně odvolává. V duchu této zásady posuzuje dodržení lidskoprávních záruk ústavního pořádku zásadně z hlediska jejich skutečného a účinného uplatnění. V daném případě je Ústavní soud toho názoru, že základní práva stěžovatele byla zachována a posuzování řízení, v němž byla napadená usnesení vydána, bez přihlédnutí k průběhu souběžného řízení, ve kterém došlo také k soudnímu přezkoumání důvodů vazby, by byl pouhým formalismem.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. září 2005
Ivana Janů
předsedkyně senátu