ECLI:CZ:US:2004:3.US.283.04
sp. zn. III. ÚS 283/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 14. října 2004 v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Musila a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jiřího Muchy o ústavní stížnosti stěžovatele M. V., zastoupeného Mgr. R. M., advokátem, proti usnesení Policie ČR, Správy hl. m. Prahy, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, ze dne 30. 1. 2004, ČTS: PSP-2654/OHK-3-MY-2003, a proti usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 8. 3. 2004, sp. zn. 1 KZv 31/2004, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), brojí stěžovatel proti usnesení Policie ČR, Správy hl. m. Prahy, služby kriminální policie a vyšetřování, odboru hospodářské kriminality, ze dne 30. 1. 2004, ČTS: PSP-2654/OHK-3-MY-2003, a dále proti usnesení státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 8. 3. 2004, sp. zn. 1 KZv 31/2004, a to pro porušení čl. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 9 odst. 2 a 3, čl. 90 Ústavy ČR, čl. 1, čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1 a 3, čl. 4 odst. 4, čl. 8 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2, čl. 39, čl. 40 odst. 1, 2 a 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 1, čl. 2 odst. 1, čl. 7, čl. 11 odst. 1 Všeobecné deklarace lidských práv, čl. 2 odst. 1 a 3, čl. 9, čl. 14 odst. 2 a 3 písm. a), b), čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a čl. 1, čl. 5 odst. 1 a 2, čl. 6 odst. 3 písm. a), b), čl. 13, čl. 14, čl. 17, čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Z ústavní stížnosti a spisu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 287/04 Ústavní soud zjistil, že napadeným usnesením policejního orgánu bylo ve smyslu §160 odst. 1 trestního řádu zahájeno trestní stíhání obviněných M. V. (stěžovatele), Ing. M. H., M. V. a L. P. pro spáchání trestného činu podvodu ve spolupachatelství dle ustanovení §9 odst. 2 k §250 odst. 1, 4 trestního zákona ve stádiu pokusu dle ustanovení §8 odst. 1 trestního zákona, a dále obviněného Mgr. Bc. L. Z. pro spáchání trestného činu podílnictví podle ustanovení §252 trestního zákona. Uvedené usnesení napadli Ing. M. H., Mgr. Bc. L. Z., M. V. a L. P. stížností, o které rozhodla státní zástupkyně napadeným usnesením tak, že stížnosti obviněných podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítla. Proti uvedeným rozhodnutím brojil rovněž obviněný Ing. M. H.ústavní stížností, kterou však Ústavní soud usnesením ze dne 5. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 287/04, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
V ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že postup orgánů činných v trestním řízení byl v rozporu s konkrétními ustanoveními trestního řádu i zákona č. 283/1993 Sb., v důsledku čehož mělo dojít k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele. Ve vztahu k výše uvedenému usnesení policejního orgánu stěžovatel namítá, že bylo vydáno na základě nesprávně (nedostatečně) zjištěného skutkového stavu, nesprávné mají být i závěry právní; dle názoru stěžovatele tak výsledky šetření neodůvodňovaly závěr, že by uvedené osoby svým jednáním spáchaly daný trestný čin. V návaznosti na to stěžovatel uvádí, že napadené usnesení neobsahuje formální náležitosti, jež by mělo dle zákona obsahovat, neboť není zřejmé, jakým konkrétním jednáním měl naplnit zákonné znaky trestného činu podvodu ve stádiu pokusu, resp. objektivní i subjektivní stránku tohoto trestného činu či jakéhokoliv trestného činu jiného. Konkrétně uvádí, že nebyl účastníkem padělaných smluv, jež jsou v popisu skutku uváděny, a tyto nepodepisoval, a že je mu kladeno za vinu, že uplatňoval svá zákonná práva jako akcionář a následně předseda představenstva společnosti G., a. s. Stěžovatel dále namítá, že na podkladě napadeného usnesení policejního orgánu byl usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 14. 2. 2004, sp. zn. 1 Nt 110/2004, vzat do vazby, k čemuž ale došlo v rozporu s §68 odst. 1 trestního řádu, protože trestní stíhání nebylo zahájeno zákonným způsobem. Proti rozhodnutí státní zástupkyně stěžovatel namítá, že jím bylo fakticky měněno usnesení o zahájení trestního stíhání, když státní zástupkyně změnila jeho výrok a snažila se odstranit jeho vady. Stěžovatel rovněž uvádí, že státní zástupkyně řádně rozhodnutí policejního orgánu nepřezkoumala, nepostupovala v souladu s ustanovením §147 odst. 1 trestního řádu a popis skutku ve výroku jejího usnesení odporuje jak faktickému stavu, tak i popisu skutku ve výroku usnesení o zahájení trestního stíhání, také jeho odůvodnění je v rozporu s vykonanými skutkovými zjištěními policie. V důsledku toho neměl stěžovatel možnost bránit se řádným opravným prostředkem proti změněnému popisu skutku a vyjádřit se k novým okolnostem, což mělo vést k závažnému krácení práv stěžovatele jakožto obviněného. Odůvodnění rozhodnutí státní zástupkyně neobsahuje žádnou informaci o tom, jak bylo přezkoumáno řízení předcházející vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, nemá náležitosti stanovené trestním řádem, a tak je nepřezkoumatelné, vadné mají být dle stěžovatele i skutkové a právní závěry v něm uvedené, navíc obsahuje nesprávný údaj, že stěžovatel svou stížnost neodůvodnil. Stěžovatel uvádí i to, že mu nebylo v trestním řízení umožněno nahlédnout do celého trestního spisu, má mu být protiprávně odmítáno vyjádřit se ke skutečnostem, které jsou mu kladeny za vinu, policie nevyhledává důkazy v potřebném rozsahu a nevyřizuje věc - vzhledem k tomu, že je stěžovatel ve vazbě - s maximálním urychlením, přičemž stěžovatel již nemá žádné procesní prostředky k nápravě tohoto závažného stavu. Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhuje, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Stěžovatel ústavní stížnost doplnil podáním ze dne 11. 10. 2004, ve kterém poukazuje na to, že v souvislosti s jeho žádostí o nahlédnutí do kompletního spisu policejní orgán neuvedl důvody, proč mu to umožněno nebylo, a pouze sdělil, že tyto jsou předkládány jen státnímu zástupci, přičemž tento postup shledala státní zástupkyně Městského státního zastupitelství v Praze k žádosti stěžovatele o přezkoumání postupu policie správným. Stěžovatel má za to, že tím došlo k porušení §65 odst. 2 trestního řádu a jeho práva na obhajobu.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Po přezkoumání věci dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť nic nesvědčí eventuálnímu porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
Podle konstantní judikatury Ústavního soudu platí, že ingerenci do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení považuje, snad s výjimkou mimořádné situace, za zcela nepřípustnou, případně přinejmenším za nežádoucí (usnesení ze dne 6. 9. 1999, sp. zn. IV. ÚS 316/99, ze dne 11. 12. 2001, sp. zn. I. ÚS 486/01, ze dne 21. 11. 2003, sp. zn. IV. ÚS 213/03, a ze dne 30. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 262/03, ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS nepublikována). Zásadně mu však nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné (meritorní) stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání (§160 odst. 1 tr. řádu) a vyjadřovat se k opodstatněnosti toho kterého trestního stíhání, protože jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení (k tomu srov. nález Ústavního soudu ve věci III. ÚS 511/02; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 30, č. 105). Důvodnost obvinění je totiž předmětem celého trestního řízení a Ústavnímu soudu v této souvislosti přísluší se otázkou ochrany základních práv a svobod zabývat zásadně až po jeho ukončení vyčerpáním všech procesních prostředků k ochraně práv dle trestního řádu (též např. usnesení ze dne 3. 5. 1999, sp. zn. III. ÚS 539/98; ve Sbírce nálezů a usnesení ÚS nepubl.).
Možnost zásahu Ústavního soudu do přípravného řízení, zde pokud jde o zahájení trestního stíhání, je tedy v těchto souvislostech nutno vykládat restriktivním způsobem; v úvahu připadá pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení "jednoduchého" práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu a zákonnému procesněprávnímu rámci a tyto vady nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit. Za takovou zcela mimořádnou situaci Ústavní soud považoval zjevnou libovůli v rozhodování (viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 7. 2004, sp. zn. III. ÚS 511/02; publ. in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 30, č. 105).
Na základě výše uvedeného Ústavní soud zkoumal, zda se v posuzovaném případě nejedná o "mimořádnou situaci" opravňující Ústavní soud k zásahu do činnosti orgánů činných v trestním řízení. Přitom dospěl ke shodným závěrům, k jakým dospěl ve svém, již zmíněném usnesení ze dne 5. 8. 2004, sp. zn. III. ÚS 283/04, vydaném ve věci ústavní stížnosti spoluobviněného Ing. M. H., tedy že trestní stíhání vůči stěžovateli bylo zahájeno z důvodů a způsobem, který stanoví trestní řád (čl. 8 odst. 2 Listiny), kdy interpretace a aplikace příslušných procesních ustanovení nevykazují znaky případné libovůle či dokonce svévole orgánů činných v trestním řízení (a nevybočují tak z mezí ústavnosti) a kdy rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení jsou také dostatečným způsobem odůvodněna.
Ústavní soud je rovněž v případě stěžovatele názoru, že usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání stěžovatele obsahuje všechny náležitosti upravené v ustanovení §160 odst. 1 trestního řádu. Policejní orgán v jeho výroku dostatečně podrobně a nezaměnitelným způsobem popsal předmětný skutek, pro který je stěžovatel stíhán, tedy tak, aby nemohl být zaměněn s jiným, obsahuje rovněž zákonné označení trestného činu, který je v tomto skutku spatřován. V odůvodnění usnesení policejní orgán označil též skutečnosti, které odůvodňují závěr o důvodnosti trestního stíhání. Z odůvodnění je možné s dostatečnou určitostí zjistit, o jaké prameny opírá policejní orgán své podezření, což poskytuje obviněnému a státnímu zástupci možnost kontrolovat důvodnost obvinění a stěžovateli uplatnit své případné námitky. Namítá-li za tohoto stavu stěžovatel, že popsané jednání nenaplňuje skutkovou podstatu trestného činu (subjektivní ani objektivní stránku trestného činu), pro nějž je stíhán, nebo trestného činu jiného, nezbývá než konstatovat, že takovéto posouzení je věcí orgánů činných v trestním řízení a Ústavní soud nemůže přezkoumávat, zda tomu tak je či nikoliv, protože by tak sám de facto - již ve fázi přípravného řízení - rozhodoval o vině stěžovatele, a tím nepřípustně zasahoval do činnosti těchto orgánů. Jinak řečeno, nic nenasvědčuje tomu, že by policejní orgán postupoval zjevně libovolně, a tak Ústavním soudem nebyly shledány důvody ingerence do jeho činnosti.
Napadené usnesení Městského státního zastupitelství v Praze podle Ústavního soudu pak odpovídá zákonným požadavkům §134 odst. 2 trestního řádu. Skutečnost, že došlo při popisu usnesení o zahájení trestního stíhání k určitému zestručnění, ještě neznamená, že šlo o změnu tohoto rozhodnutí, nehledě na to, že popis (téhož) skutku se může v průběhu trestního stíhání měnit. Státní zástupkyně se dostačujícím způsobem vypořádala s podstatnými námitkami obviněných a pokud stěžovatel poukazuje na údajnou nesprávnost tvrzení státní zástupkyně, že svou stížnost blíže neodůvodnil, tato námitka je bez významu, protože z jejího usnesení je zřejmé, že státní zástupkyně se stížností "odůvodněnou" formou výpovědi stěžovatele pracovala.
Brojí-li stěžovatel proti postupu orgánů činných v řízení, které údajně způsobují průtahy v řízení a neumožňují stěžovateli nahlédnout do spisu, tyto otázky s rozhodnutími napadenými touto ústavní stížností, resp. jejich ústavností, nesouvisí, a tak se jimi Ústavní soud jako nerelevantními nezabýval.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. října 2004
JUDr. Jan Musil
předseda senátu Ústavního soudu