ECLI:CZ:US:2005:1.US.66.04
sp. zn. I. ÚS 66/04
Usnesení
I.ÚS 66/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. J. B., zastoupeného advokátem Mgr. J. Š., proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 11. 2003, č.j. 4 Ads 44/2003-80, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Nejvyšší správní soud (dále jen "NSS") usnesením ze dne 3. 11. 2003, č.j. 4 Ads 44/2003-80, v právní věci žalobce Mgr. J. B. (dále jen "stěžovatel") proti žalované České správě sociálního zabezpečení, o podání stěžovatele ze dne 4. 12. 2002 proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 2002, č.j. 1 Cao 79/2002-55, jímž byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 3. 2002, č.j. 16 Ca 276/2001-41, rozhodl, že se podání stěžovatele ze dne 4. 12. 2002 označené jako dovolání odmítá.
NSS v odůvodnění svého usnesení v prvé řadě poukázal na skutečnost, že dne 1. 1. 2003 vešla v účinnost nová právní úprava správního soudnictví (zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní; dále jen "s.ř.s."). Pokud bylo v řízení k opravným prostředkům proti rozhodnutí správního orgánu (§129 odst. 4 s.ř.s.) podáno proti rozhodnutí vrchního soudu (o odvolání proti rozsudku krajského soudu) dovolání, a nebylo-li o něm rozhodnuto do dne nabytí účinnosti uvedeného zákona, dokončí řízení NSS. Účinky procesních úkonů v těchto řízeních učiněných zůstávají zachovány a posoudí se přiměřeně podle ustanovení části třetí hlavy třetí dílu prvního s.ř.s. NSS proto s odkazem na ustanovení §106 s.ř.s., uvedl, že pro náležitosti kasační stížnosti platí v podstatě totéž, co pro náležitosti dovolání podle §241a o.s.ř. Vedle toho poukázal na skutečnost, že i v řízení o kasační stížnosti je povinné zastoupení advokátem (§105 odst. 2 s.ř.s.).
NSS v odůvodnění dále konstatoval, že výzvu k odstranění nedostatku povinného zastoupení pro dovolací řízení obdržel stěžovatel od Krajského soudu v Plzni již dne 16. 12. 2002, avšak ve lhůtě v ní soudem stanovené tento nedostatek neodstranil, ačkoliv byl krajským soudem poučen o následcích nerespektování takového požadavku. Nedostatek povinného zastoupení stěžovatel neodstranil ani poté, co obdržel dne 30. 12. 2002 od krajského soudu poučení o tom, že nesplňuje podmínku právnického vzdělání a nadále pro něj platí nutnost povinného zastoupení advokátem v dovolacím řízení. NSS poukázal na skutečnost, že i když účinky uvedeného procesního úkonu zůstávají zachovány (§129 odst. 4 s.ř.s.) a posoudí se přiměřeně podle s.ř.s., byl stěžovatel na základě pokynu NSS vyzván usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 5. 2003, č.j. 16 Ca 276/2001-70, k odstranění nedostatku povinného zastoupení a poučen o následcích nerespektování uvedeného požadavku. V citovaném usnesení byl stěžovatel vyčerpávajícím způsobem poučen podle ustanovení §129 odst. 4, §105 odst. 2, §106 odst. 1 s.ř.s. s odkazem na ustanovení §37 odst. 5 s.ř.s. a současně výslovně poučen i ve smyslu ustanovení §35 odst. 7 s.ř.s. o tom, že pokud jsou u něho předpoklady, aby byl osvobozen od soudních poplatků, a je-li to třeba k ochraně jeho práv, může předseda senátu na návrh ustanovit usnesením zástupce, jímž může být i advokát. Uvedené usnesení obdržel stěžovatel dne 24. 5. 2003, avšak ve lhůtě v něm stanovené, tj. do 15-ti dnů od jeho doručení, nedostatek povinného zastoupení neodstranil, neboť nedoložil soudu plnou moc o zvolení zástupce pro dovolání (kasační stížnost). NSS současně poukázal na to, že za odstranění nedostatku nelze považovat ani stěžovatelovo podání ze dne 5. 6. 2003 (podané sice ve lhůtě NSS stanovené), avšak obsahující pouze informace o stěžovatelových finančních poměrech a sdělení, že si nemůže k ochraně svých práv sjednat advokáta za úplatu.
NSS v souzené věci vychází z toho, že stěžovatel byl opakovaně poučen o nutnosti povinného zastoupení jak pro dovolací řízení, tak i pro řízení o kasační stížnosti, a v citovaném usnesení i o možnosti ustanovení zástupce, avšak za předpokladu, že soudu bude podán návrh k takovému postupu. Stěžovatel ve lhůtě soudem stanovené nedostatek povinného zastoupení neodstranil a ve stejné lhůtě nepodal ani návrh na ustanovení zástupce. NSS konečně konstatoval, že stěžovatelovo oznámení ze dne 5. 6. 2003 za takový návrh považovat nelze a navíc jej, a to i vzhledem k erudici stěžovatele, nelze považovat ani za podání směřující ke kvalifikovanému odstranění nedostatku povinného zastoupení.
Proto NSS - s odkazem na ustanovení §105 odst. 2, §106 odst. 3 a §37 odst. 5 s.ř.s. - stěžovatelovo podání, aniž by se zabýval jeho věcnou důvodností, odmítl.
Usnesení NSS ze dne 3. 11. 2003, č.j. 4 Ads 44/2003-80, napadl stěžovatel ústavní stížností. V ní nejprve podrobně rekapituloval dosavadní průběh řízení [Poznámka: a to včetně řízení o správní žalobě proti rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení ze dne 25. 6. 2001, č. X, která předcházelo podanému dovolání (kasační stížnosti) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11. 9. 1002, č.j. 1 Cao 79/2002-55]. Stěžovatel v této souvislosti poukázal na to, že v podání ze dne 18. 12. 2002 (poté, kdy byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 12. 2002, č.j. 16 Ca 276/2002-59, vyzván k tomu, aby si ve lhůtě 15-ti dnů od doručení usnesení zvolil zástupce - advokáta), doložil, že je nositelem magisterského titulu získaného na Katolicko-teologické fakultě v Praze, a že v rámci studia složil státní zkoušku z kanonického práva. Podáním Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 12. 2002 (stěžovateli doručeném dne 31. 12. 2002) bylo stěžovateli sděleno, že podmínku právnického vzdělání ve smyslu judikatury nesplňuje a byl dále upozorněn, že řízení o podaném dovolání dokončí NSS.
Stěžovatel dále namítl, že NSS jej sice posuzuje jako osobu nesplňující podmínku povinného zastoupení, ale současně - při posuzování jeho podání ze dne 5. 6. 2003 - přihlíží k jeho erudici a (z tohoto důvodu) nepovažuje toto podání za takové, které by směřovalo ke kvalifikovanému odstranění nedostatku stěžovatelova povinného zastoupení.
Stěžovatel dále tvrdí, že ač jsou NSS známy jeho osobní a majetkové poměry, které mu nedovolují "sjednat si advokáta za úplatu", měl mu "poskytnout opakovaně poučení o tom, že pokud bude chtít ustanovit zástupce advokáta, musí si o něj požádat a poučit ho jakým způsobem tak má učinit, případně mu zaslat příslušný formulář, který by navrhovatel vyplnil a odeslal jej soudu zpět a za tím účelem mu poskytnout přiměřenou lhůtu".
Stěžovatel konečně uvedl, že se ani jeden z uvedených soudů nezabýval věcnou otázkou, zda poměr obdobný poměru pracovnímu vznikl a trval. Stěžovatel proto uzavřel s tím, že zjevně nesprávným rozhodnutím NSS, který se nezabýval věcnou stránkou sporu, mu byla odňata možnost prokázat oprávněnost svého nároku před soudem.
Stěžovatel se proto domnívá, že bylo porušeno jeho základní právo podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), tj. právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Proto navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem ústavní stížnosti vyhověl a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 11. 2003, č.j. 4 Ads 44/2003-80, zrušil.
Ústavní soud dospěl k následujícím závěrům.
Stěžovateli nelze přisvědčit, pokud argumentuje tím, že NSS porušil jeho ústavně zaručené základní právo obsažené v čl. 36 Listiny.
Ústavní soud (v zásadě) nezasahuje do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy a již proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, pokud tyto soudy postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (sp. zn. I. ÚS 230/96 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 7. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 173; srov. také sp. zn. III. ÚS 23/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 41). Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy (srov. např. sp. zn. I. ÚS 32/95 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 5. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1997, str. 346).
Stěžovatel v ústavní stížnosti - jak již bylo uvedeno - namítá porušení základního práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 Listiny. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. sp. zn. I. ÚS 2/93 In: Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1. Vydání 1. Praha, C.H. Beck 1994, str. 267 a násl.). Nic takového však zjištěno nebylo. Podle obsahu soudních spisů (tj. sp. zn. 16 Ca 276/2001 a sp. zn. 4 Ads 44/2003) stěžovateli nebylo nijak bráněno, aby se stanoveným postupem svého práva domáhal. Ústavní soud v argumentaci NSS, která je dostatečně jasná, přehledná a podrobná, neshledal porušení zákonných procesních ustanovení. NSS přiléhavě vysvětlil předpoklady a podmínky, za nichž stěžovatelovo podání ze dne 4. 12. 2002 odmítl a odmítnout musel. Stěžovatelova argumentace spočívající v požadavku na opakované poučení, zaslání formuláře s návodem jak jej vyplnit a (opětovného) poskytnutí přiměřené lhůty, není ani věcná ani přiléhavá; navíc ji lze - s ohledem na předcházející průběh řízení (zejména na výzvu k odstranění nedostatku povinného zastoupení pro dovolací řízení, kterou stěžovatel obdržel od Krajského soudu v Plzni dne 16. 12. 2002, na pokyn NSS a výzvu usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 5. 2003, č.j. 16 Ca 276/2001-70, k odstranění nedostatku povinného zastoupení a současné poučení o následcích nerespektování uvedeného požadavku) - považovat za účelovou. Obdobně hodnotí Ústavní soud stěžovatelovu námitku, že jej NSS posuzuje jako osobu nesplňující podmínku povinného zastoupení, ale že současně při posuzování jeho podání ze dne 5. 6. 2003 přihlíží k jeho erudici; v tomto případě se totiž nejedná o souměřitelné hodnoty. Požadavky na právní povinné zastoupení byly stěžovateli sděleny jasně a srozumitelně. Podmínka povinného zastoupení splněna nebyla a NSS v odůvodnění ústavní stížnosti napadeného usnesení provedl náležité a přesvědčivé hodnocení citovaného podání stěžovatele. Z tohoto hodnocení nevyplývalo nic jiného než to, že stěžovateli muselo být zřejmé, že v případě předpokladů pro osvobození od soudních poplatků a nutnosti ochrany stěžovatelových práv, mohl předseda senátu - pouze však na příslušný návrh stěžovatele - ustanovit mu usnesením zástupce, jímž může být i advokát. Tento návrh však - přes poučení stěžovatele (srov. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 5. 2003, č.j. 16 Ca 276/2001-70,71) - vznesen nebyl.
Podle přesvědčení Ústavního soudu je tedy zřejmé, že napadeným usnesením Nejvyššího správního soudu k zásahu do základních práv a svobod stěžovatele, které jsou zaručeny ústavním pořádkem, zjevně nedošlo.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. března 2005
JUDr. Ivana Janů v.r.
předsedkyně senátu Ústavního soudu