ECLI:CZ:US:2005:1.US.684.04
sp. zn. I. ÚS 684/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedy JUDr. Ivany Janů a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. H., zastoupené JUDr. V. N., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 7. 2004, čj. 26 Cdo 2277/2003 - 173, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 12. 2002, čj. 18 Co 609/2002 - 145, a rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 6. 2. 2002, čj. 6 C 111/2000 - 69, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelka ve včasné ústavní stížnosti, která splňuje i ostatní formální náležitosti, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "ZÚS"), a je tedy způsobilá dalšího projednávání, navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (dále jen "Nejvyšší soud") Krajského soudu v Plzni (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Tachově (dále jen "okresní soud"). Stěžovatelka popsala průběh řízení před obecnými soudy, v nichž vystupovala jako žalovaná ve sporu o neplatnost kupní smlouvy a vyklizení bytu a ve sporu o užívání bytu. Uvedla, že obecné soudy, v řízení o užívání bytu, nesprávně aplikovaly ustanovení §3 občanského zákoníku (dále jen "ObčZ"), které by mělo mít, jako základní obecné ustanovení, větší právní sílu než právo nájemního vztahu. Podle stěžovatelky nebyly dostatečně ověřeny vlastnické vztahy k bytu a situace v bytě samotném. Napadenými rozhodnutími bylo porušeno její právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), rozhodnutí jsou vydaná v rozporu s ústavně stanoveným postupem a jsou projevem zřejmé libovůle v soudním rozhodování. Tvrdí, že nebyl respektován obecně uznávaný výklad §712 odst. 2 ObčZ o náhradním bytu, čímž došlo k porušení čl. 4 odst. 1, čl. 4 odst. 4 a čl. 32 odst. 1 Listiny. Obecné soudy svými rozhodnutími porušily také právo na nedotknutelnost soukromí, zaručené čl. 7 Listiny, a právo na nedotknutelnost obydlí podle čl. 12 Listiny. K porušení ústavně zaručených práv mělo, podle stěžovatelky, dojít i v důkazním řízení.
Z rozhodnutí obecných soudů bylo zjištěno, že rozsudkem okresního soudu ze dne 19. 5. 1999, čj. 6 C 252/97 - 109, bylo stěžovatelce uloženo vyklidit byt ve Stříbře po zajištění náhradního bytu. Soud konstatoval, že obě účastnice, tj. žalobkyně (babička bývalého manžela stěžovatelky) jako nájemce bytu, stěžovatelka jako osoba s právem bydlení do zajištění náhradního bytu, mají právo byt užívat. Kupní smlouvu o převodu vlastnického práva k předmětnému bytu, uzavřenou mezi stěžovatelkou jako kupující a městem Stříbrem, označil soud za absolutně neplatnou.
Žalobkyně se v roce 2000 na okresní soud obrátila znovu se žalobou, podanou proti stěžovatelce, na umožnění vstupu do bytu, užívání bytu a povinnosti zdržet se zásahu do užívání bytu. Okresní soud rozsudkem ze dne 6. 2. 2002, čj. 6 C 111/2000 -69, žalobě vyhověl, uložil stěžovatelce umožnit žalobkyni vstup do bytu a určil způsob užívání bytu.
O odvolání stěžovatelky rozhodoval krajský soud, který napadený rozsudek okresního soudu potvrdil rozsudkem ze dne 16. 12. 2002, čj. 18 Co 609/2002 - 145.
Dovolání stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu zamítl Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 28. 7. 2004, čj. 26 Cdo 2277/2003 - 173. Nejvyšší soud se zabýval tím, zda na danou věc měla být aplikována ustanovení §3, §4 a §712 odst. 2 ObčZ. Podle Nejvyššího soudu právní předpisy výslovně neupravují způsob řešení střetu mezi právem stěžovatelky bydlet v bytě do zajištění bytové náhrady a nájemním právem žalobkyně. Soudy obou stupňů tedy správně, ve smyslu §853 ObčZ, aplikovaly ustanovení upravující vztahy obsahem i účelem nejbližší - §702 ObčZ. Z ustanovení §3 odst. 1 ObčZ vyplývá, že odepřít ochranu žalobci lze teprve tehdy, lze-li na základě konkrétních okolností případu dospět k závěru, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy. V daném případě žalobkyně dosud své právo byt užívat nevykonává, nýbrž se domáhá možnosti tak činit. Žalobkyně má nejen právo, ale i povinnost byt užívat (§689 ObčZ) a porušení této povinnosti může pronajímatel sankcionovat výpovědí z nájmu (§711 odst. 1 písm. h) ObčZ).
Ústavní soud dospěl, po prostudování ústavní stížnosti a souvisejících podkladů, k závěru, že se jedná o návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud opakovaně ve své judikatuře uvádí, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR) a není oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti, a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 in Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu (dále jen "Sb. n. u. ÚS"), sv. 1, nález č. 5, str. 41]. To ale platí jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy ČR).
Stěžovatelka v podstatě polemizuje s interpretací ustanovení občanského zákoníku, která má zasahovat do jejích ústavně zaručených práv, s údajným nesprávným a nedostatečným zjištěním skutkového stavu a nerespektováním důkazních návrhů stěžovatelky obecnými soudy.
Ústavní soud se nejdříve zabýval otázkou interpretace obecného práva, tj. příslušných ustanovení občanského zákoníku. Ústavní soud se zabývá výkladem obecného práva při splnění určitých podmínek, podrobněji zmíněných např. v nálezu sp. zn. III. ÚS 74/02 [Sb. n. u. ÚS, sv. 28, nález č. 126, str. 85]. K interpretaci pojmu dobrých mravů se Ústavní soud vyslovil v několika svých rozhodnutích. Ústavní soud se zabýval zejména otázkou výkonu práva (především vlastnického) v rozporu s dobrými mravy (viz např. nález sp. zn. II. ÚS 389/01 in Sb. n. u. ÚS, sv. 29, nález č. 25, str. 215). S přihlédnutím k uvedené judikatuře a k okolnostem projednávaného případu Ústavní soud konstatuje, že ve způsobu, jakým obecné soudy vyložily v dané věci ustanovení §3 odst. 1 ObčZ, neshledal Ústavní soud ústavně rozpornou interpretaci a aplikaci obecného práva.
K namítanému ústavně rozpornému výkladu §712 odst. 2 ObčZ v napadeném řízení ani dojít nemohlo. Otázku náhradního bytu řešily obecné soudy v jiném, již dříve pravomocně skončeném řízení, vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 6 C 252/97. Rozhodnutí obecných soudů vydaná v řízení, vedeném u okresního soudu pod sp. zn. 6 C 111/2000, se práva stěžovatelky na náhradní byt, který jí byl přiznán rozsudkem okresního soudu ze dne 19. 5. 1999, čj. 6 C 252/97 - 109, nijak nedotýkají.
Další námitku stěžovatelky představuje údajně ústavně nekonformně vedené důkazní řízení. Tvrzení stěžovatelky o tom, že obecné soudy vycházely pouze z tvrzení žalobkyně je zjevně zavádějící. Obecné soudy provedly řadu důkazů, své závěry řádně odůvodnily. K důkaznímu řízení u obecných soudů nižších stupňů se navíc velmi zevrubně vyslovil Nejvyšší soud, proti jehož argumentaci se nedá nic namítat. Důkazní řízení v projednávané věci nelze v žádném případě označit za protiústavní.
K porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky tedy v projednávaném případě nedošlo.
Vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatelky v řízení před obecnými soudy, odmítl její ústavní stížnost, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, podle §43 odst. 2 písm. a) ZÚS jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. ledna 2005
JUDr. Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu