ECLI:CZ:US:2005:1.US.686.04
sp. zn. I. ÚS 686/04
Usnesení
I. ÚS 686/04
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů D. K., J. K., a J. K., zast. JUDr. P. O., proti průtahům v řízení vedeném u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 7 C 339/92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatelé se ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18.10.2004 domáhají vydání nálezu, kterým by Ústavní soud konstatoval neodůvodněné průtahy v řízení vedeném u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 7 C 339/92. Ke sporu uvedli, že v restituční věci podle zák. č. 87/1991 Sb. podali 26.3.1992 žalobu u soudu a předložili chronologický přehled úkonů soudu a účastníků sporu. Stěžovatelé namítají porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve znění protokolů č. 3, 5 a 8; jsou přitom přesvědčeni, že majetkový soudní proces, jehož předmětem je navíc restituční nárok, není projednáván v přiměřených lhůtách, když byl zahájen v roce 1992 a teprve v roce 2001 stěžovatelé docílili meritorních stanovisek u Nejvyššího soudu ČR. Dále stěžovatelé tvrdí, že jim vznikla a trvá nečinností soudů újma dílem morální, dílem majetková. Morální újma se zakládá na tom, že jejich nároky nejsou projednány v přiměřených lhůtách. Majetkové nároky pak spočívají zejména v tom, že Česká republika nedokázala zabezpečit, aby se povinná osoba chovala v souladu s §9 zák. č,. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ač na to bylo žalobci často poukazováno a v tomto smyslu byly činěny i procesní návrhy a tak došlo k podstatnému snížení hodnoty předmětu sporu. Majetková újma vzniká stěžovatelům též proto, že při standardní délce projednání sporu by mohli disponovat alespoň s částí předmětu sporu svobodně, včetně získávání požitků z tohoto majetku. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že vyčerpali všechny možné a dostupné prostředky nápravy, včetně mnohých stížností na průtahy v řízení.
Před meritorním projednáním ústavní stížnosti je fundamentální povinností Ústavního soudu zkoumat, zda jsou splněny formální náležitosti a podmínky její přípustnosti ve smyslu zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu). Přitom je třeba respektovat, že ústavní stížnost představuje specifický prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, což znamená, že ji lze podat pouze za určitých okolností a při zachování zákonných podmínek. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Lhůtu pro podání ústavní stížnosti stanoví §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu na 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení (příp. na 60 dnů od doručení rozhodnutí i mimořádném opravném prostředku, který byl orgánem, jenž o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení - srov. §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). V souladu s §75 odst. 1 je však ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (72 odst. 4). Specifičnost ústavní stížnosti se projevuje, kromě jiného, zejména v tom, že k jejímu podání může zásadně dojít až subsidiárně, tedy až po vyčerpání všech jiných prostředků způsobilých zajistit ochranu subjektivního práva.
K posuzovanému případu, pokud stěžovatelé namítají neodůvodněné průtahy v řízení, Ústavní soud uvádí, že ve své rozhodovací činnosti původně nevyžadoval vyčerpání tzv. hierarchické stížnosti, tj. stížnosti předsedovi soudu na průtahy v řízení, před podáním ústavní stížnosti, a to z důvodu, že takovou stížnost nepovažoval za efektivní prostředek nápravy průtahů v řízení (srov. např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. I. ÚS 600/03, II. ÚS 504/03). Novelou zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) provedenou zákonem č. 192/2003 Sb. byl do právního řádu České republiky včleněn s účinností od 1.7.2004 nový institut - tzv. návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu (§174a zákona o soudech a soudcích). S ohledem na tuto snahu zákonodárce zavést do právního řádu nový efektivnější prostředek sloužící účastníkům řízení k nápravě situace vzniklé průtahy v řízení, považuje Ústavní soud za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti proti zbytečným průtahům v řízení též vyčerpání tohoto procesního prostředku v řízení před obecnými soudy (viz např. usnesení ve věcech sp. zn. I. ÚS 506/04, sp. zn. IV. ÚS 259/04). Stěžovatelé, prostřednictvím právního zástupce, na dotaz Ústavního soudu odpověděli, že návrh ve smyslu §174a nepodali a že jim uniká smysl tohoto institutu, když podmínkou aplikace tohoto ustanovení je závěr, že ve věci dochází k průtahům řízení. Dodávají, že pokud již nadřízenou instancí bylo konstatováno, že tomu tak není, nemohl by procesní soud citovaný předpis aplikovat; přitom však současně informovali, že na jejich stížnost odpověděl předseda Krajského soudu v Ostravě. K tomu Ústavní soud podotýká, že nelze ztotožňovat předsedu soudu se soudem, jako orgánem.
Ústavní soud se, s přihlédnutím k zjištěným skutečnostem, ztotožňuje s námitkou stěžovatelů ohledně neúměrné délky soudního řízení, z jejich chronologického přehledu však nelze dovodit, že by tato délka byla způsobena výraznou nečinností obecných soudů. Je však přesvědčen, že důraznějším uplatňováním příslušných instrumentů mohly obecné soudy zabránit prodlevě se zpracováním znaleckého posudku (viz zák. č. 36/1967 Sb. o znalcích a tlumočnících), narůstání majetkové újmy činností povinné osoby (předběžná opatření). Ústavní soud v této souvislosti poukazuje též na nepříliš efektivní vazbu řízení před soudem I. stupně a řízení odvolacího, která vedla k opakovanému rušení prvostupňových rozsudků, bez rozhodnutí o meritu sporu. Pokud by do právního řádu nebyl inkorporován návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu podle §174a zákona o soudech a soudcích, lze předpokládat, že by Ústavní soud návrhu stěžovatelů vyhověl.
Vzhledem ke zjištěným skutečnostem ohledně nevyčerpání návrhu podle §174a zák. č. 6/2002 Sb. byla ústavní stížnost soudcem zpravodajem, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. března 2005
JUDr. Ivana Janů
soudce zpravodaj