ECLI:CZ:US:2005:1.US.707.04
sp. zn. I. ÚS 707/04
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem JUDr. Ivanou Janů ve věci ústavní stížnosti stěžovatele C. C. d., zast. JUDr. Z. A., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19.7.2004, č.j. 5 Cmo 287/2003-36, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23.6.2003, č.j.43 Cm 1026/99-20, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Stěžovatel v podané ústavní stížnosti napadl v záhlaví uvedené usnesení Vrchního soudu v Olomouci (dále jen "vrchní soud") a usnesení Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud"). Stížnost po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
Stěžovatel ve svém podání uvedl, že dne 27.5.1999 podal u krajského soudu žalobu na zaplacení částky 9 817,- Kč, soud vydal platební rozkaz, žalovaný proti němu podal odpor. Krajský soud napadeným usnesením vyzval stěžovatele, aby doplnil žalobní návrh, stěžovatel ho podáním doplnil, souběžně podal proti tomuto usnesení odvolání. Vrchní soud druhým z napadených usnesení odvolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné. Stěžovatel namítá, že krajský soud poškodil jeho práva nejen tím, že od podání žalobního návrhu v roce 1999 nezačal jednat ve věci samé, ale i tím, že naopak v rozporu s §79 odst. 1 a §43 odst. 1 obč. soudního řádu podmiňoval jednání ve věci samé a tím i poskytnutí soudní ochrany tak, že mu v rozporu s čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") ukládal povinnosti nad rámec povinností zákonem stěžovateli uložených a tak nepřípustně zasahoval do jeho práva na poskytnutí soudní ochrany. Překročení zákonných mezí spatřuje v tom, že nebyl konkrétně poučen o vadách podání, že obecnou argumentací mu soud I. stupně ukládá povinnosti nad rámec zákonné úpravy a odvolací soud nejeví zájem zabývat se otázkou porušení stěžovatelových práv. Stěžovatel se domnívá, že soud svojí nečinností od r. 1999 způsobil průtahy v řízení a když po letech začal konat, konal způsobem, kterým stěžovateli naplnění práva na soudní ochranu maří. Protože, podle jeho názoru, obecné soudy porušily čl. 2 odst. 3, čl. 36 odst. 4 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, navrhl, aby Ústavní soud vydal nález, v němž vysloví porušení uvedených základních práv a napadená usnesení zruší.
Ústavní soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81 a čl. 90 Ústavy ČR) a není pravidelnou přezkumnou instancí rozhodnutí obecných soudů. Ústavní stížnost je proto třeba chápat pouze jako prostředek sloužící k ochraně fyzických a právnických osob před zásahy do jejich základních práv a svobod, Ústavní soud proto není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel. Jak již Ústavní soud judikoval, základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, pročež na ně obsahově navazují komplexy norem jednoduchého práva. Toto postavení Ústavního soudu determinuje i povahu ústavní stížnosti, jako mimořádného prostředku.
Z těchto důvodů je nezbytné, aby dříve, než se Ústavní soud začne zabývat věcným řešením obsahu ústavní stížnosti, bylo zjištěno naplnění předpokladů pro zahájení řízení o ústavní stížnosti, jež stanoví zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Z tohoto předpisu vyplývá, že ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze podat (až na výjimky) pouze tehdy, pokud stěžovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§75 odst. 1 věta první zákona o Ústavním soudu). V opačném případě je ústavní stížnost nepřípustná. Z toho vyplývá, že ústavní stížnost lze zpravidla podat až po pravomocném rozhodnutí ve věci samé, není-li možné ochranu práva dále uplatňovat v jiném řízení. Dílčí rozhodnutí obecného soudu, zejména rozhodnutí, jimiž se upravuje vedení řízení či vyzývá k doplnění nebo k opravě podání, jsou napadnutelná ústavní stížnost jen tehdy, mají-li význam pro ochranu subjektivního práva, které je předmětem řízení před obecným soudem, a zároveň nepřípustně a nezhojitelně zasahují do základních práv a svobod stěžovatele.
S ohledem na premisu, že ochranu základních práv a svobod stěžovatele nelze chápat odtrženě od nároku (jako vlastnosti subjektivního práva), který je v soudním řízení uplatňován, jakož i ke zjištění, že v posuzované věci stěžovatel ústavní stížností brojí právě proti rozhodnutím nemajícím v daném okamžiku dopad do sféry jeho základních práv a svobod, jenž by byl trvalý a nezhojitelný v dalším řízení před obecnými soudy, nezbylo Ústavnímu soudu než uplatnit princip subsidiarity ústavní stížnosti ve výše vymezeném smyslu. O tom, zda o stěžovatelově nároku bylo rozhodnuto způsobem, který neporušuje jeho základní práva a svobody, bude moci být případně rozhodováno až po meritorním rozhodnutí.
Pokud jde o tu část návrhu, v níž stěžovatel namítá zbytečné průtahy v řízení, je třeba uvést, že Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti v předchozím období nevyžadoval vyčerpání tzv. hierarchické stížnosti, tj. stížnosti předsedovi soudu na průtahy v řízení, před podáním ústavní stížnosti, a to z důvodu, že takovou stížnost nepovažoval za efektivní prostředek nápravy průtahů v řízení (srov. např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. I. ÚS 600/03, II. ÚS 504/03). Novelou zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích) provedenou zákonem č. 192/2003 Sb. byl do právního řádu České republiky včleněn s účinností od 1.7.2004 nový institut - tzv. návrh na určení lhůty pro provedení procesního úkonu (§174a zákona o soudech a soudcích). S ohledem na tuto snahu zákonodárce zavést do právního řádu nový efektivnější prostředek sloužící účastníkům řízení k nápravě situace vzniklé průtahy v řízení, považuje Ústavní soud za nezbytnou podmínku přípustnosti ústavní stížnosti proti zbytečným průtahům v řízení též vyčerpání tohoto procesního prostředku v řízení před obecnými soudy (viz např. usnesení ve věcech sp. zn. I. ÚS 506/04, sp. zn. IV. ÚS 259/04).
Vzhledem ke zjištěným skutečnostem byla ústavní stížnost soudcem zpravodajem, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, odmítnuta podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2005
JUDr. Ivana Janů
soudce zpravodaj