ECLI:CZ:US:2005:1.US.776.04
sp. zn. I. ÚS 776/04
Usnesení
I.ÚS 776/04
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Vojena Güttlera a Františka Duchoně mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele F.B., zastoupeného advokátem JUDr. J.B., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17.9.2004, čj. 1 Co 85/2004-109, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13.2.2004, čj. 34 C 97/2001-104 a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6.3.2003, čj. 34 C 97/2001-63, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení a S., právně zastoupeného advokátkou Mgr. L.J., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17.12.2004, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Svou ústavní stížnost opírá stěžovatel o následující důvody.
Žalobou na ochranu osobnosti ze dne 24.9.2001 se stěžovatel domáhal, aby soud určil, že údaje vedlejším účastníkem zveřejněné v týdeníku K. v článku "SV" jsou způsobilé ohrozit zdraví, občanskou čest a soukromí stěžovatele. Vedlejší účastník v uvedeném článku označuje stěžovatele jako svědka vraždy s uvedením přesné adresy místa vraždy a tím i bytu stěžovatele, v důsledku čehož stěžovatel, který viděl pachatele vraždy a stal se tak dle svého tvrzení "volavkou" pro vraha k odstranění důležitého svědka, z obavy o svůj život utlumil podnikatelskou činnost, neboť jako instalatér byl odvoláván k haváriím i ve večerních hodinách a dále byl z téhož důvodu nucen vyměnit svůj byt, v důsledku čehož vynaložil značné finanční náklady. Proto stěžovatel požadoval, aby soud uložil vedlejšímu účastníkovi uložit také povinnost zaplatit stěžovateli na náhradě nemajetkové újmy částku 750.000,- Kč. Soud prvního stupně stěžovateli nepřiznal osvobození od soudních poplatků, k odvolání stěžovatele mu bylo osvobození od soudních poplatků ve výši tří čtvrtin přiznáno Vrchním soudem v Praze. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6.3.2003, čj. 34 C 97/2001-63 byla žaloba stěžovatele zamítnula. Stěžovatel má za to, že tento rozsudek je v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, neboť obecný soud vybočil z mezí zásad spravedlivého procesu ve smyslu čl. 36 Listiny základních práv a svobod. Rozsudek soudu prvního stupně nelze považovat spravedlivý, neboť obava stěžovatele o jeho život a zdraví stále trvá.
Stěžovatel uvádí, že odvolací řízení proti tomuto rozhodnutí bylo zastaveno z důvodu nezaplacení soudního poplatku, v důsledku čehož se nemohl domáhat úspěšného uplatňování svého práva. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17.9.2004, čj. 1 Co 85/2004-19 usnesení Městského soudu o zastavení řízení potvrdil. Dle stěžovatele obecné soudy rozhodly takto i přesto, že se stěžovatel právě vinou vedlejšího účastníka dostal do tíživé finanční situace v souvislosti s nucenou výměnou bytu. Pokud Vrchní soud v Praze uvedl, že "k odvolací námitce žalobce týkající se jeho práva na spravedlivý proces, poukazuje odvolací soud na to, že nelze bránit státu, aby svými právními předpisy upravil postup soudu v občanskoprávním řízení", stěžovatel namítá, že je povinností státu mimo jiné také zajistit bezpečnost občana a pokud je tato bezpečnost ohrožena, tak využít všechny prostředky k tomu, aby za ohrožení bezpečnosti občan obdržel přiměřené zadostiučiní, což se v dané věci nestalo.
Stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jeho ústavně zakotvené právo na soudní ochranu zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Relevantní znění těchto článků je následující.
Čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod: Každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu.
Čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod: Kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
Podle §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu si v rámci shromažďování důkazů Ústavní soud vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a vyjádření S., jako vedlejšího účastníka řízení.
Městský soud v Praze (dále také jen "městský soud") ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že považuje ústavní stížnost za nedůvodnou, neboť stěžovatel namítá porušení ústavního práva na spravedlivý proces, z obsahu ústavní stížnosti však vyplývá, že není spokojen s výší přiznané nemajetkové újmy v penězích, při jejímž stanovení vycházel soud z ust. §13 odst. 1, 2 a 3 obč. zák. Pokud se týká částečného osvobození od soudních poplatků, ani zde nedošlo k porušení ústavních práv stěžovatele, městský soud v této souvislosti odkazuje na odůvodnění svého rozhodnutí.
Vrchní soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti zcela odkazuje na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí, v němž se zabýval i námitkou stěžovatele vztahující se k právu na spravedlivý proces.
Vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že má za to, že ústavní stížnost je nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zák. o Ústavním soudu a současně nesplňuje podmínky přijetí ve smyslu §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny opravné prostředky, které mu zákon dává k dispozici, a proto by měla být Ústavním soudem odmítnuta. Vedlejší účastník je názoru, že jak prvoinstanční, tak odvolací soud řádně odnětí osvobození od soudních poplatků posoudily a učinily spravedlivé rozhodnutí v souladu s obsahem spisu i v souladu s platnými právními předpisy.
Ze spisu Městského soudu v Praze, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující skutečnosti:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6.3.2003, čj. 34 C 97/2001-63 byla zamítnula žaloba stěžovatele, aby bylo určeno, že údaje zveřejněné vedlejším účastníkem v týdeníku K. v článku "SV" jsou způsobilé ohrozit život a zdraví, občanskou čest a soukromí stěžovatele, současně byla zamítnuta žaloba stěžovatele, aby byl vedlejší účastník povinen zaplatit stěžovateli částku 700.000,- Kč, vedlejšímu účastníkovi bylo uloženo tímto rozsudkem zaplatit stěžovateli částku 50.000,- Kč. Usnesením Městského soudu v Praze taktéž ze dne 6.3.2003, čj. 34 C 97/2001-68, bylo stěžovateli odňato částečné osvobození od soudních poplatků, které mu bylo přiznáno usnesením Městského soudu v Praze, čj. 34 C 97/2001-10, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze čj. 1 Co 212/2002-32. Proti tomuto usnesení Městského soudu v Praze podal stěžovatel odvolání, o němž rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23.9.2003, čj. 1 Co 192/2003-97, tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje s tím, že se částečné osvobození od soudních poplatků stěžovateli odnímá od 6.3.2003. Stěžovatel, který podal odvolání proti shora uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6.3.2003, čj. 34 C 97/2001-63, byl vyzván Městským soudem v Praze k zaplacení soudního poplatku, stěžovatel však soudní poplatek nezaplatil, proto Městský soud v Praze usnesením ze dne 13.2.2004, čj. 34 C 97/2001-104 odvolací řízení zastavil. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, ve kterém namítal, že postupem soudu prvního stupně mu bylo odňato právo na spravedlivý proces, který mu zaručuje článek 36 Listiny základních práv a svobod, neboť okolnost, že nemá finanční prostředky a je zadlužen, byla vyvolána jednáním vedlejšího účastníka. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 17.9.2004, čj. 1 Co 85/2004-109, usnesení soudu prvního stupně potvrdil, s odůvodněním, že stěžovatel byl povinen soudní poplatek z odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně zaplatit, neboť částečné osvobození od soudních poplatků mu bylo s účinností od 6.3.2003 pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6.3.2003, čj. 34 C 97/2001-68, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23.9.2003, čj. 1 Co 192/2003-97, odňato.
Po provedeném dokazování Ústavní soud dospěl k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný.
Opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, dospěl Ústavní soud k závěru, že ke stěžovatelkou namítanému porušení uvedených ústavně zaručených práv nedošlo.
Podstata ústavní stížnosti stěžovatele spočívá v jeho nesouhlasu s rozsudkem soudu prvního stupně ve věci samé, který je dle stěžovatele v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, námitka proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17.9.2004, čj. 1 Co 85/2004-19, kterým bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze o zastavení řízení, také směřuje do věci samé, když stěžovatel uvádí, že v dané věci mu nebylo soudem přiznáno přiměřené zadostiučinění.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených základních práv nebo svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zpravidla podat pouze tehdy, když navrhovatel ještě před jejím podáním vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), a to jestliže nejsou dány důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky dle ustanovení §75 odst. 2 cit. zákona. Smysl a účel této zásady reflektuje maximu, dle níž ochrana ústavnosti není a ani z povahy věci nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, nýbrž je úkolem všech orgánů veřejné moci, v tom rámci zejména obecné justice. Princip subsidiarity ústavní stížnosti totiž vychází z toho, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů ani soustavy orgánů veřejné správy. Jeho úkolem je ve smyslu čl. 83 Ústavy ochrana ústavnosti a do činnosti jiných orgánů veřejné moci mu proto přísluší zasahovat toliko v případě, že v jejich rozhodování shledá protiústavní porušení některých základních práv nebo svobod stěžovatele. Ústavní soud představuje v této souvislosti ultima ratio, institucionální mechanismus, jenž nastupuje v případě selhání všech ostatních. V neposlední řadě zásada subsidiarity odráží i princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti (pravomoci) jiných orgánů veřejné moci, jejichž rozhodnutí jsou v řízení o ústavních stížnostech přezkoumávána, a zásah Ústavního soudu připadá zásadně v úvahu pouze tehdy, jestliže náprava tvrzené protiústavnosti v rámci systému ostatních orgánů veřejné moci již není možná.
Dle ust. §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Dle ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3); to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4).
V právní věci stěžovatele je za takový opravný prostředek, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje ve smyslu ust. §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, nutno považovat odvolání. Jak již bylo výše uvedeno, ze spisu Městského soudu v Praze Ústavní soud zjistil, že Městský soud v Praze usnesením ze dne 13.2.2004, čj. 34 C 97/2001-104 odvolací řízení zastavil, protože stěžovatel nezaplatil stanovený soudní poplatek.
Pokud stěžovatel napadá ústavní stížností rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6.3.2003, čj. 34 C 97/2001-63, je Ústavní soud nucen konstatovat, že ústavní stížnost je v této části ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, když o stěžovatelem podaném odvolání, jakožto o opravném prostředku, který v dané věci zákon připouští, nebylo věcně rozhodnuto, a to v důsledku procesního pochybení stěžovatele, který přes výzvu soudu nezaplatil stanovený soudní poplatek.
Pokud jde o stěžovatelem napadené usnesení Městského soudu v Praze, kterým bylo zastaveno odvolací řízení a usnesení Vrchního soudu v Praze, kterým bylo toto usnesení soudu prvního stupně potvrzeno, Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele.
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve konstatoval, že postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, a dále otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, respektují příslušná procesní ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
O zastavení řízení rozhodl v projednávané věci Městský soud v Praze po té, co stěžovatel nezaplatil ve stanovené lhůtě soudní poplatek, přestože byl soudem poučen o možnosti zastavení odvolacího řízení.
Z podnětu podaného odvolání přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení odvolací soud, který konstatoval, že se závěry tohoto soudu obsaženými v napadeném rozhodnutí se ztotožnil, a podle ust. §219 o. s. ř., napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdil, když dospěl k závěru, že stěžovatel byl povinen soudní poplatek z odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně zaplatit, neboť částečné osvobození od soudních poplatků mu bylo s účinností od 6.3.2003 pravomocným usnesením Městského soudu v Praze ze dne 6.3.2003, čj. 34 C 97/2001-68, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23.9.2003, čj. 1 Co 192/2003-97, odňato.
Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci obecné soudy dostály požadavku transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí (rozhodnutí těchto soudů splňují požadavky kladené na odůvodnění rozhodnutí v ust. §157 o. s. ř.), a ani procesnímu postupu obecných soudů z ústavněprávního hlediska nelze nic vytknout.
Pokud stěžovatel obecným soudům vytýká, že výše uvedeným způsobem rozhodly i přesto, že stěžovatel se dostal do složité finanční situace vinou vedlejšího účastníka, a tato námitka by snad měla směřovat do rozhodování soudů o přiznání osvobození od soudních poplatků (což z textu ústavní stížnosti není zcela zřejmé), pak Ústavní soud poukazuje na svoji již konstantní judikaturu v této oblasti, podle které rozhodnutí o tom, zda jsou splněny podmínky pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu ust. §138 odst. 1 o. s. ř., není, až na skutečně výjimečné případy, otázkou v rovině ústavnosti. Ve svém rozhodnutí sp. zn. IV. ÚS 271/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, č. 28, str. 275 (viz též usnesení Ústavního soudu, sp. zn. IV. ÚS 597/03) Ústavní soud konstatoval, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů, a to s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy). Ústavní soud ze spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 34 C 97/2001 zjistil, že obecné soudy při rozhodování o odejmutí osvobození od soudních poplatků vycházely z toho, že pokud byl stěžovatel schopen složit částku 751 000,- Kč na nájemném za byt v P., byť by šlo o půjčku třetích osob, byl nepochybně schopen zaplatit i soudní poplatek z předmětu sporu.
Proti těmto rozhodnutím obecných soudů o odnětí osvobození od soudních poplatků (usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6.3.2003, čj. 34 C 97/2001-68, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23.9.2003, čj. 1 Co 192/2003-97), však stěžovatel ničeho nenamítal, ani proti nim nepodal ústavní stížnost.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, a podanou ústavní stížnost proto posoudil jako zjevně neopodstatněnou.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 4.8.2005
Ivana Janů
předsedkyně senátu