ECLI:CZ:US:2005:1.US.97.05
sp. zn. I. ÚS 97/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Ivany Janů a soudců Františka Duchoně a Vojena Güttlera ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů J. B., A. B. a Z. B., všech zastoupených JUDr. Milanem Zápotočným, advokátem se sídlem Jihlava, Telečská 7, proti rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 20. 8. 2003, čj. 6 C 830/99 - 120, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 2003, čj. 6 Co 2585/2003 - 142, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2004, čj. 28 Cdo 1253/2004 - 157, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 21. 2. 2005 stěžovatelé navrhli zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2004, čj. 28 Cdo 1253/2004 - 157, kterým bylo odmítnuto jejich dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 2003, čj. 6 Co 2585/2003 - 142. Tímto rozsudkem krajský soud změnil pouze formálně (co do výše spoluvlastnických podílů) rozsudek Okresního soudu v Písku, kterým byla zamítnuta žaloba, jíž se stěžovatelé domáhali vydání rozhodnutí, že vlastnické právo k pozemku parc. č. 31 - zastavěná plocha a k domu čp. 30, stojícímu na pozemku parc. č. 31 - zastavěná plocha v k. ú. Zbonín, obec Varvažov, přechází na stěžovatele s podílem 1/2 J. B., 1/4 A. B. a 1/4 Z. B.
Podle stěžovatelů napadenými rozhodnutími obecných soudů bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle ustanovení čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
V odůvodnění ústavní stížnosti stěžovatelé uvedli, že se žalobou domáhali vydání rozhodnutí soudu, ve smyslu ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o tom, že na ně přechází vlastnické právo k nemovitostem ve vlastnictví žalovaného A. R., s původně určenými ideálními podíly 1/2 J. B., 1/4 A. B. a 1/4 Z. B. Stěžovatelé v řízení tvrdili, že otec žalovaného nabyl nemovitosti podle kupní smlouvy ze dne 22. 11. 1968 od Státního statku Protivín, n. p., za cenu 5 420,-- Kč, tedy za cenu nižší, než je cena odpovídající tehdy platným cenovým předpisům. Ke stanovení ceny předmětných nemovitostí byly před okresním soudem provedeny tři znalecké posudky, a to odhad vypracovaný J. K. v roce 1968, který určil cenu částkou 5 420,-- Kč, znalecký posudek Ing. J. A. ze dne 8. 12. 2002, podle kterého byla cena nemovitostí, podle tehdy platných cenových předpisů, 4 926,-- Kč a revizní znalecký posudek, vypracovaný M. B., kterým byla cena nemovitostí, odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, stanovena částkou 5 453,-- Kč. Bez ohledu na námitky stěžovatelů stanovily soudy obou stupňů, že rozdíl mezi cenou nemovitostí určenou tímto posudkem a cenou, za kterou byla nemovitost prodána podle kupní smlouvy ze dne 22. 11. 1968 otci žalovaného, představuje částku 33,-- Kč. Stěžovatelé konstatovali, že žádný ze soudů se nezabýval důvody, které vedly ke vzniku tohoto cenového rozdílu, i když tyto důvody jsou zřejmé a mají svůj původ v zásadních pochybeních při určování kupní ceny nemovitosti v odhadu znalce J. K. Podle stěžovatelů nejsou v dané věci dány předpoklady pro připuštění určité tolerance k požadavku ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., které uvádí jako podmínku nabytí nemovitosti za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům.
Ústavní soud si v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyžádal vyjádření účastníků řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že nebyly splněny podmínky pro přechod vlastnického práva podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě, a odkázal na odůvodnění svého rozsudku. Doplnil, že ke svým závěrům dospěly soudy obou stupňů na základě hodnocení důkazů, které bylo provedeno v souladu s ustanovením §132 OSŘ. Při posouzení důvodnosti rozdílu mezi kupní cenou a cenou zjištěnou podle cenových předpisů vycházely z konstantní judikatury. Pokud soudy obou stupňů dospěly k závěru, že nebyla naplněna žádná ze skutkových podstat uvedených v §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., a že tedy nejsou splněny podmínky pro přechod vlastnického práva podle citovaného ustanovení, postupoval soud vůči stěžovatelům v souladu se zákonem, a proto nelze mít zato, že jde o postup protiústavní.
Nejvyšší soud ČR uvedl, že při srovnání ústavní stížnosti a dovolání stěžovatelů proti rozsudku odvolacího soudu je zřejmé, že stěžovatelé v podstatě reprodukují argumentaci uplatněnou již v řízení před obecnými soudy. Jde tak o zřejmou snahu docílit přezkumu správnosti jimi uplatněného tvrzení i v řízení o individuální ústavní stížnosti. Z obsahu ústavní stížnosti se nepodává přesvědčivý závěr, v čem mělo dojít ke zkrácení základních práv stěžovatelů. Uvedené okolnosti relativizují vůbec přípustnost ústavní stížnosti. Ve věci samé odkázal Nejvyšší soud ČR na odůvodnění svého rozhodnutí.
Z rozsudku Okresního soudu v Písku ze dne 20. 8. 2003, čj. 6 C 830/99 - 120, Ústavní soud zjistil, že jím byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatelé domáhali rozhodnutí, že vlastnické právo k pozemku parc. č. 31 - zastavěná plocha a k domu čp. 30, stojícímu na pozemku parc. č. 31 - zastavěná plocha, v k. ú. Zbonín, obec Varvažov, přechází na stěžovatele s podílem 1/2 J. B., 1/4 A. B. a 1/4 Z. B. Z odůvodnění rozsudku se podává, že okresní soud k posouzení, zda kupní cena předmětné nemovitosti byla v roce 1968 stanovena v souladu s tehdy platnými předpisy, ustanovil znalce Ing. J. A., který stanovil cenu nemovitosti částkou 4 926,-- Kč. Stěžovatelé namítali nesprávnost tohoto posudku, proto soud ustanovil k vypracování revizního posudku znalce M. B. Z jeho znaleckého posudku a výslechu bylo zjištěno, že ke dni uzavření kupní smlouvy činila kupní cena podle tehdy platných cenových předpisů částku 5 452,-- Kč. Okresní soud se podrobně zabýval obsahem posudku a dospěl k závěru, že znalecký posudek M. B. je svědomitě zpracovaný, při výslechu znalec objasnil nesprávnosti posudku Ing. J. A. Proto tento posudek hodnotil jako zcela objektivní, který není třeba nijak doplňovat, jak to navrhli stěžovatelé.
Okresní soud vzal za prokázáno, že stěžovatelé jsou oprávněnými osobami podle §4 odst. 2 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., jako dědici po zemřelých rodičích A. B. a Z. B., jak to vyplývá z osvědčení Státního notářství v Písku ze dne 11. 3. 1992, sp. zn. Nsnf 428/91. Otec stěžovatelů pozbyl nemovitost na základě rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 6. 4. 1954, sp. zn. T 16/54, ve spojení s rozsudkem Nejvyššího soudu v Praze ze dne 10. 6. 1954, sp. zn. 83/54, jimiž byl odsouzen pro trestné činy velezrady a vyzvědačství k trestu odnětí svobody na sedm let, k trestu propadnutí celého jmění a ztráty čestných práv občanských. Tyto rozsudky byly usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 9. 1990, sp. zn. Rt 60/ 90, zrušeny. Matka stěžovatelů nemovitosti pozbyla na základě smlouvy o darování majetku státu, která byla uzavřena v tísni, což vyplývá z rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu. Podle výpisu z listu vlastnictví Katastrálního úřadu Písek je vlastníkem předmětné nemovitosti A. R., který nemovitost zdědil po svém otci J. R. Z toho důvodu nemohl Okresní pozemkový úřad Písek předmětnou nemovitost stěžovatelům vydat podle ustanovení §6 odst. 1 písm. a) a h) zákona č. 229/1991 Sb. Stěžovatelé uplatnili právo na vydání nemovitostí podle §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. a tvrdili, že J. R., jako fyzická osoba, nabyl nemovitost za cenu nižší než cenu odpovídající tehdy platným cenovým předpisům Z kupní smlouvy ze dne 22. 11. 1968 vyplývá, že Státní statek v Protivíně prodal nemovitost J. R. za dohodnutou kupní cenu ve výši 5 420,-- Kč, podle odhadu Okresního stavebního podniku Písek, provedeného dne 22. 11. 1967 J. K. Právo osobního užívání pozemků o výměře 1065 m2 bylo zřízeno za 746,-- Kč. Podle znaleckého posudku M. B. byla nemovitost prodána za cenu, která odpovídala tehdy platným cenovým předpisům. Proto soud žalobu zamítl a současně zamítl návrh stěžovatelů na provedení dalšího důkazu provedením dalšího znaleckého posudku jako nedůvodný, neboť posudek znalce M. B. vyvrátil veškeré námitky, které stěžovatelé k posudku a ke kupní ceně měli.
Z rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 9. 12. 2003, čj. 6 Co 2585/2003 - 142, bylo zjištěno, že krajský soud změnil pouze formálně, co do stanovení výše spoluvlastnických podílů, rozsudek Okresního soudu v Písku tak, že zamítl žalobu, jíž se stěžovatelé domáhali přechodu vlastnictví ve výši 1/3 podílu každému z nich. V ostatním rozsudek okresního soudu potvrdil. Souhlasil se závěry okresního soudu v tom, že nebyly splněny podmínky ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., o půdě. Ne každý cenový rozdíl mezi cenou podle kupní smlouvy a cenou podle cenového předpisu, platného v době převodu nemovitosti, lze podřadit pod pojem "nižší ceny" ve smyslu §8 zákona o půdě. Krajský soud poukázal na skutečnost, že v daném případě je mezi oběma znaleckými posudky rozdíl 33,-- Kč, tedy rozdíl zcela nepatrný, na jehož základě nelze učinit závěr, že se jedná o nižší cenu, než je cena odpovídající platnému cenovému předpisu. Proto nebylo třeba zabývat se tím, v čem spočívá rozdíl mezi závěry znalců J. K. (který ocenil nemovitost dne 22. 11. 1967 a jehož odhad byl podkladem pro kupní smlouvu ze dne 22. 11. 1968) a M. B. Pokud bylo v odvolání poukázáno na početní chyby znalce J. K., tuto námitku považoval krajský soud za právně bezvýznamnou, neboť rozhodující je kupní cena nemovitosti ve výši 5 420,-- Kč, která je posudkem znalce J. K. stanovena. K námitce stěžovatelů, že znalec M. B. neocenil ploty, uvedené v posudku znalce J. K., krajský soud uvedl, že v posudku znalce J. K. je oceněna pouze kamenná ohradní zeď a tato zeď je rovněž oceněna v posudku znalce M. B. Krajský soud dal za pravdu odvolací námitce stěžovatelů, že ve znaleckém posudku znalce M. B. chybí ocenění trvalých porostů, které byly oceněny znalcem J. K. na 94,50 Kč. Ani tato skutečnost však nemůže nic změnit na závěru okresního soudu, že není naplněna podstata §8 odst. 1 zákona o půdě, tj. nabytí nemovitosti za cenu nižší, než je cena odpovídající tehdy platným cenovým předpisům, neboť i s touto částkou jde nadále o rozdíl v ceně zcela minimální, který nelze podřadit pod pojem nižší ceny podle citovaného ustanovení zákona o půdě. Krajský soud vyjádřil nesouhlas s námitkou stěžovatelů, že okresní soud učinil nesprávná skutková zjištění ohledně ceny předmětné nemovitosti. Okresní soud nepochybil, pokud vycházel, při posouzení této otázky, z posudku znalce M. B., neboť i odvolací soud považuje tento posudek za zcela přesvědčivý. Pokud stěžovatelé namítali nesprávné ocenění kolny znalcem M. B., krajský soud tuto námitku považoval za nedůvodnou, neboť znalec M. B. při svém výslechu logicky odůvodnil, proč tuto kolnu neocenil samostatně.
Pokud jde o návrhy stěžovatelů na doplnění dokazování, krajský soud souhlasil s postupem okresního soudu, který zamítl návrh na vypracování dalšího znaleckého posudku jako nedůvodný. Návrh stěžovatelů na doplnění dokazování výslechem dalších svědků, kteří měli potvrdit existenci další hospodářské budovy, označil krajský soud za nepřípustný s ohledem na ustanovení §205a odst. 1 OSŘ, neboť se jedná o skutečnosti a důkazy, které zde již byly v době řízení před okresním soudem, avšak nebyly stěžovateli ani tvrzeny ani označeny. Krajský soud nemohl rozsudek okresního soudu potvrdit, neboť ten pochybil v tom, že nerozhodl o podílech, které měly přejít na stěžovatele na základě změny žaloby připuštěné okresním soudem. Proto krajský soud toto pochybení napravil a rozsudek okresního soudu změnil tak, aby výrok rozsudku odpovídal žalobnímu petitu.
Z usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 9. 2004, čj. 28 Cdo 1253/2004 -157, bylo zjištěno, že dovolání stěžovatelů proti shora označenému rozsudku krajského soudu bylo odmítnuto. Dovolací soud v odůvodnění usnesení uvedl, že v posuzované věci by bylo dovolání přípustné pouze v případě, pokud by, podle §237 odst. 3 OSŘ, rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam. O takový případ se v dané věci nejednalo. Dovolací soud dále vyložil, že výkladem pojmu "získání nemovitosti za cenu nižší", ve smyslu §8 zákona o půdě, se zabýval již mnohokrát, přičemž zastává stále konzistentní stanovisko. Upozornil na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 5. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1035/96, kde vyslovil právní názor, podle něhož podmínka nabytí nemovitosti za cenu nižší, ve smyslu §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., není splněna zpravidla tehdy, když nižší cena podle znaleckého odhadu je výrazem přípustné odchylky vyjadřující meze volné (odborné) úvahy a individuálního, odborně podloženého, znaleckého přístupu nebo odchylky sice vyjadřující odborný nedostatek ocenění, jestliže se do určení nižší ceny promítá kvantitativně nepatrně. Dovolací soud zdůraznil, že tento právní názor zastává i v dalších svých rozhodnutích, z nichž několik přímo uvedl. Ocitoval dále část odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 24 Cdo 87/2000, v němž se uvádí, že předmětný zákon má na mysli objektivní rozdíl mezi kupní cenou a cenou zjištěnou podle cenových předpisů. Tento rozdíl však nelze vyjádřit prostou početní úvahou, na jejímž základě by byl důvodem pro aplikaci ustanovení §8 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. jakýkoliv rozdíl v ceně. Z rozhodovací činnosti soudů je známo, že v praxi soudních znalců, kteří stanovovali ceny nemovitostí, se vyskytovaly rozdíly, dané subjektivním hodnocením znalce, a že důležitým prvkem pro stanovení ceny je posouzení stavebního stavu nemovitostí podle odborných znalostí a zkušeností znalce. Judikatura proto připustila určitou toleranci u takto rozdílných posudků různých znalců, pokud zjištěný nepodstatný rozdíl nevyplynul z porušení předpisů, z úmyslu cenu zvýšit či snížit, ze svévole a jiného zavinění v rozporu s povinnostmi znalce, ale je dán odlišným odborným posouzením znalce. Dovolací soud vyjádřil názor, že je nezastupitelnou úlohou soudu, aby v konkrétním případě přihlédl ke všem podstatným okolnostem, které v řízení vyšly najevo, a posoudil důvodnost rozdílu ve zjištěných cenách z toho hlediska, zda jej lze podřadit pod ustanovení §8 odst. 1 zákona o půdě. V projednávané věci odvolací soud z ustálené judikatury vycházel, jeho posouzení věci odpovídá závěrům konstantní soudní judikatury.
Po zhodnocení všech výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že obecné soudy, při hodnocení důkazů, nepostupovaly důsledně podle příslušných ustanovení občanského soudního řádu, tvrdili, že některé důkazy byly opomenuty a jiné byly nesprávně hodnoceny a uvedli svá vlastní hodnocení provedených důkazů. V podstatě všechny námitky, zmíněné v ústavní stížnosti, stěžovatelé uváděli již v předchozích opravných prostředcích. Stěžovatelé tak polemizují s právními závěry obecných soudů prvního i druhého stupně, i Nejvyššího soudu ČR a tvrdí, že soudy nepostupovaly v souladu s ustálenou judikaturou. Toto jejich tvrzení je v rozporu s odůvodněním napadených rozhodnutí.
K námitkám stěžovatelů proti provádění důkazů, jejich hodnocení a vyvozování příslušných právních závěrů, je třeba uvést, jak již bylo Ústavním soudem mnohokrát judikováno, že Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, a nemůže tudíž vykonávat přezkumný dohled nad jejich činností, pokud postupují v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Z ústavního principu nezávislosti soudnictví vyplývá rovněž zásada volného hodnocení důkazů v řízení před obecnými soudy. Úkolem Ústavního soudu není zabývat se případným porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných občanským zákoníkem, trestním zákonem, občanským soudním řádem a dalšími předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení základních práv nebo svobod. Pokud obecné soudy při svém rozhodování respektují pravidla ustanovení §132 OSŘ, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
Ústavní soud se zabýval ústavností postupu v řízení před soudy obou stupňů a dospěl k závěru, že nebyla porušena žádná základní práva stěžovatelů. Státní moc byla uplatněna zcela v souladu se zákonem. Soud prvního stupně provedl celou řadu důkazů, na základě jejichž zhodnocení dospěl k závěrům, které řádně odůvodnil. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry okresního soudu a své závěry rovněž náležitě odůvodnil. Nejvyšší soud ČR jasně odůvodnil nepřípustnost dovolání stěžovatelů s tím, že odvolací soud postupoval zcela v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu ČR. Nejednalo se tedy o řešení otázky, která by měla po právní stránce zásadní význam.
Namítají-li stěžovatelé porušení svého práva na spravedlivý proces, ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že k porušení práva zakotveného v tomto článku by došlo tehdy, pokud by jim byla upřena možnost domáhat se svého práva u nestranného a nezávislého soudu, event. pokud by odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, popř. pokud by v řízení zůstal bez zákonného důvodu nečinný (viz nález sp. zn. I. ÚS 2/93, Sbírka rozhodnutí a nálezů, sv. I, str. 273). Po prostudování napadených rozhodnutí Ústavní soud nezjistil, že by stěžovatelům bylo nějak bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů. Sama skutečnost, že obecné soudy opřely své závěry o právní názor, se kterým stěžovatelé nesouhlasí, nezakládá porušení jejich práva zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem dospěl senát Ústavního soudu k závěru, že jsou splněny podmínky ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a proto, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. července 2005
Ivana Janů
předsedkyně I. senátu Ústavního soudu