ECLI:CZ:US:2005:2.US.149.05
sp. zn. II. ÚS 149/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti L. D., zastoupeného JUDr. Ivanou Kremplovou, advokátkou, se sídlem Brno, Botanická 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, ve věci sp. zn. 3 Tdo 925/2004, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 29. 3. 2004, ve věci sp. zn. 6 To 9/2004, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2003, ve věci sp. zn. 33 T 12/2002, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel ústavní stížností napadá shora uvedená rozhodnutí obecných soudů, neboť tvrdí, že obecné soudy porušily jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), presumpci neviny zakotvenou v čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 6 Úmluvy, právo na obhajobu dle čl. 38 odst. 2, čl. 40 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 3 Úmluvy. Navrhuje zrušení dotčených rozhodnutí, vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení a odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Ostravě ve věci vedené pod sp. zn. 33 T 12/2002, z jehož obsahu ve vztahu k obsahu podané stížnosti zjistil následující:
Stěžovatel byl rozsudkem Krajského soudu ze dne 21. 10. 2003 uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu dle §250 odst. 1 a odst. 4 trestního zákona. Proti tomuto rozsudku podal odvolání, v němž namítal nesprávné vyhodnocení provedených důkazů i neúplnost dokazování, v jehož důsledku soud první instance dospěl k nesprávným a z části i neúplným skutkovým zjištěním, což se odrazilo v chybných právních závěrech. Na základě odvolání bylo Vrchním soudem nově rozhodnuto o způsobu výkonu trestu odnětí svobody a současně uložen trest zákazu činnosti na dobu 5 let. Proti citovaným rozhodnutím podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud dle ustanovení §265i odst. 1 písm. b) odmítl.
V ústavní stížnosti stěžovatel především namítá, že Nejvyšší soud hodnotil jeho právní námitky uplatněné v dovolání jako námitky skutkové, nikoliv jako právní. Skutky zjištěné obecnými soudy nevykazují zákonné znaky trestného činu podvodu dle §250 odst. 1 a odst. 4 trestního zákona, a má za to, že u všech skutků schází především vyjádření, že měl jednat v podvodném úmyslu. Dovolací soud se nevypořádal s námitkou výše vzniklé škody, ani s námitkou stěžovatelem opakovaně navrhovaných a obecnými soudy neprovedených důkazů. Zcela nepřípustný pak stěžovatel shledal výrok o náhradě škody v adhezním řízení, když byl na majetek obviněného, resp. jeho obchodní společnost, současně s konaným trestním řízením prohlášen konkurs.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů z hlediska výše tvrzených porušení ústavně zaručených základních práv a svobod a dospěl k názoru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Úkolem Ústavního soudu je výlučně ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Je vyčleněn ze soustavy obecných soudů, není jim nadřízen a nepřísluší mu přehodnocovat jimi vedené řízení, pokud nedojde k porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Není zásadně povolán ani k přezkumu správnosti aplikace jednoduchého práva, může tak činit pouze tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních práv (srov. nález Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2004 ve věci sp. zn. I. ÚS 254/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32 nález č. 40, str. 389 a násl.).
Dovolání podané podle §265b odst. 1 písm. l) a g) je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, tedy nikoli z hlediska procesních předpisů. Proto se s odkazem na tento dovolací důvod nelze domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Skutkový stav je v případě rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně kvalifikovány, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Nelze tedy přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu §2 odst. 5 trestního řádu, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení jednotlivých důkazů dle §2 odst. 6 trestního řádu.
Současně se však Ústavní soud domnívá, že nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku. Tyto dvě kategorie spolu velice úzce souvisejí. Každé jednotlivé skutkové zjištění má totiž bezpochyby vliv na následné právní posouzení skutku, které je dynamicky závislé na "stupni" zjištění skutkového stavu případu. Nelze proto jednoznačně předřadit skutková zjištění a hodnocení provedených důkazů jejich právnímu posouzení (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, nález č. 42, str. 405 a násl.).
V námitkách vznesených stěžovatelem v ústavní stížnosti stejně jako i v dovolání doslova splývají námitky směřující k právnímu hodnocení skutku s námitkami směřujícími k neúplnosti provedeného dokazování. Stěžovatel sice namítá nesprávné právní posouzení skutku, ve skutečnosti ale vždy argumentuje neúplně provedeným dokazováním a nesprávně hodnocenými důkazy.
Ústavní soud konstatuje, že se s těmito námitkami v obou zmíněných rovinách dostatečně vyrovnal jak odvolací, tak dovolací soud. Nejvyšší soud v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že podstata dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. l) spočívá předně v tom, že soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat napadené rozhodnutí po věcné stránce, ale místo toho je, aniž pro tento postup byly splněny procesní podmínky, odmítl dle §253 odst. 3 nebo zamítl dle §253 odst. 1 trestního řádu. K tomuto však ve věci stěžovatele nedošlo, neboť odvolací soud po projednání stěžovatelova odvolání užil §258 odst. 1 písm. d) a odst. 2 a §259 odst. 3 trestního řádu.
Dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. l) může však také spočívat v tom, že řádný opravný prostředek byl zamítnut (§256 trestního řádu) nebo odmítnut, přičemž řízení předcházející napadenému rozhodnutí bylo zatíženo vadami, které představují ostatní dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) trestního řádu.
Stěžovatelem uvedený dovolací důvod dle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu je dán tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. S oporou o tento důvod se nelze v zásadě domáhat přezkumu skutkových zjištění, pokud jsou takového druhu a rozsahu, že na jejich základě je možno přijmout adekvátní právní závěry.
S tímto názorem dovolacího soudu nelze než souhlasit. Ačkoli - jak bylo výše zdůrazněno - nelze zcela od sebe oddělit skutková zjištění a jejich hmotně právní posouzení, nesprávné hmotně právní posouzení předpokládá mylnou aplikaci určité normy hmotného práva, a to tím, že soud buď použije jiný právní předpis, popř. jiné ustanovení, než měl správně použít, anebo sice aplikuje správný právní předpis, ale nesprávně jej vyloží. Námitky stěžovatele však směřovaly apriori k neúplnému zjištění skutkového stavu a nesprávnému hodnocení důkazů ("z provedených skutkových zjištění vyplývá pravý opak...", "znovu nutno zdůraznit, že provedeným dokazováním nebyla zjištěna...", "je zřejmé, že bez dalšího dokazování nelze dospět k tak jednoznačnému závěru...").
Již v rámci odvolání vytýkal stěžovatel nalézacímu soudu nesprávné vyhodnocení provedených důkazů a zčásti i neúplnost dokazování. Odvolací soud se zcela ztotožnil s rozsahem provedeného dokazování nalézacím soudem, stejně jako se způsobem hodnocení provedených důkazů. Nepovažoval za potřebné provést nové důkazy a odkázal v souladu s §263 odst. 7 trestního řádu na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Stěžovatel zcela shodné námitky uplatnil dále i v podaném dovolání - tentokrát jako námitky směřující proti nesprávnému hmotněprávnímu posouzení skutku, a posléze i v ústavní stížnosti. Jestliže tedy dovolací soud podané dovolání dle §265i odst. 1 písm. b) odmítl jako dovolání podané z jiného důvodu než jsou důvody taxativně stanovené v §265b odst. 1, nelze postupu Nejvyššího soudu nic vytknout.
U všech skutků, jak již bylo uvedeno, údajně schází především vyjádření, že měl stěžovatel jednat v podvodném úmyslu. Ústavní soud zmíněné pochybení neshledal a námitku stěžovatele nelze tedy považovat za důvodnou. Soudy všech instancí se otázkou zavinění zabývaly a dospěly k jednoznačnému závěru. Podvodný úmysl, minimálně ve formě eventuální [§4 písm. b) trestního zákona], vyžaduje z hlediska své volní složky srozumění pachatele s možnými následky jeho jednání. Na takovou kvalitu vůle lze a je třeba usuzovat mimo jiné i z toho, že pachatel v době činu nemá reálnou možnost spoléhat na nějaké důvody, pro které by případný následek nenastal. Pokud by tomu tak bylo, a šlo-li by o důvody nepřiměřené, zavinění by se projevilo jako vědomá nedbalost. Není-li takových důvodů vůbec, nezbývá než akceptovat posouzení takovéto situace jako zmíněný úmysl eventuální.
Stejně tak je nutno odmítnout tvrzení stěžovatele, že se dovolací soud nevypořádal s námitkou výše vzniklé škody, neboť tou se komplexně zabývaly všechny obecné soudy, Nejvyšší soud nevyjímaje. Závěr nebyl opřen pouze o nezaplacené faktury, jak uvádí stěžovatel, ale i o další důkazy (dodací listy, svědecké výpovědi). Stěžovatelem zmíněná dotace, poskytnutá Ministerstvem pro místní rozvoj, nebyla nenávratná, jak tvrdil stěžovatel, ale podmíněná splněním dvanácti podmínek čerpání.
Ohledně námitky stěžovatele, že se dovolací soud nevypořádal s otázkou stěžovatelem navrhovaných a obecnými soudy neprovedených důkazů, je možno se stěžovatelem souhlasit. Totéž se ovšem nedá říci o tvrzení stěžovatele, že obecné soudy jím navrhované důkazy neprovedly, a tím porušily jeho právo na spravedlivý proces. Především je podle Ústavního soudu třeba vyjít z premisy, že soudy poskytují jednotlivci ochranu jeho práv (čl. 90 Ústavy České republiky); tuto premisu musí mít soud na vědomí vždy, když rozhoduje o právech jednotlivce. Rozhodování soudu, ať už jde o rozhodování v řízení o řádném nebo mimořádném opravném prostředku, se nemůže ocitnout mimo ústavní rámec ochrany základních práv jednotlivce tím spíše, že čl. 4 Ústavy ČR staví základní práva pod ochranu soudní moci. Dosavadní judikatura Nejvyššího soudu stran důvodů dovolání je vystavěna na předpokladu, že dovolací soud projednává dovolání založené striktně na tvrzeních týkajících se nesprávného právního posouzení skutku nebo jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Jinými slovy Nejvyšší soud založil důvodnost dovolání čistě na otázce právní kvalifikace, otázky nesprávného zjištění skutku pak ponechává mimo rámec dovolacích důvodů (srov. Nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004 ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 32, nález č. 42, str. 405 a násl. ).
Z pohledu ústavněprávního je možno vymezit zobecňující podmínky, za jejichž splnění má nesprávná realizace důkazního řízení za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení postulátů spravedlivého procesu, jak Ústavní soud podrobně rozvedl již dříve ve své judikatuře (srov. Nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004 ve věci sp. zn. IV. ÚS 570/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, nález č. 91, str. 377 a násl.). V řízení o ústavních stížnostech lze co do ústavněprávní relevance pochybení v procesu dokazování vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných a posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy a konečně případy svévolného hodnocení důkazů. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy [srov. Nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 ve věci sp. zn. II. ÚS 177/04, dosud nepublikováno, k dispozici v ASPI judikát č. 31742 (JUD) ].
Otázku tzv. opomenutých důkazů ve vazbě na zásadu volného hodnocení důkazů a meze, jež zákon klade na odůvodnění soudních rozhodnutí, vyložil Ústavní soud již v řadě svých nálezů. Zásada volného hodnocení důkazů neznamená, že by soud ve svém rozhodování měl na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoli, nebo o které z provedených důkazů své skutkové závěry (zjištění) opře a které opomene. Neakceptování důkazního návrhu obviněného lze založit toliko třemi důvody: Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností (s praktickou jistotou) ověřeno nebo vyvráceno (srov. Nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004 ve věci sp. zn. IV. ÚS 570/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, nález č. 91, str. 377 a násl.).
Z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy České republiky mimo jiné vyplývá, že jsou to obecné soudy, jež v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést, zda a na kolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzují důvodnost návrhu na doplnění dokazování. Vlastní rozhodování o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecných soudů. Ústavnímu soudu proto nepřísluší hodnotit "hodnocení důkazu obecných soudů", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením neztotožňoval. V souladu s dosavadní judikaturou nelze proto spatřovat zásah do ústavních práv stěžovatele v tom, že soud nevyhověl všem jeho důkazním návrhům (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 12. 1995 ve věci sp. zn. II. ÚS 101/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, nález č. 81, str. 263 a násl.).
Stěžovatel v rámci řízení před obecnými soudy namítal, že soudy neprovedly další, jím navrhované důkazy (v rámci řízení před soudem první instance neprovedení tzv. znaleckého posudku k posouzení ekonomické situace jeho společnosti, v rámci řízení o odvolání a dovolání pak neprovedení důkazu tzv. "smlouvou o půjčce"). Na námitku neprovedených důkazů reagoval v odůvodnění rozhodnutí již soud prvního stupně, když vyslovil právní názor, že s ohledem na důkazy již provedené se důkaz znaleckým posudkem stává nadbytečným (a navíc i fakticky neproveditelným, neboť veškeré účetní doklady byly údajně ztraceny). Soud odvolací pak s tímto názorem souhlasil, řádně jej odůvodnil a současně konstatoval, že vzhledem k důkazům již provedeným se nejedná o důkaz, který by mohl přinést na věc jiný skutkový či právní náhled. Vypovídací hodnotu důkazu tzv. "smlouvou o půjčce" pak odvolací soud v kontextu již provedených důkazů přesvědčivě vyvrátil, čímž se, byť nepřímo, vyslovil k jeho nadbytečnosti. Dovolací soud se této otázce v odůvodnění svého rozhodnutí nevěnoval, neboť jak výše zmíněno, zastává právní názor, že v rámci řízení o dovolání podaném z dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) se nelze domáhat přezkumu skutkových zjištění a procesních vad provedeného dokazování. Jakkoli se Ústavní soud domnívá, že nesprávné zjištění skutkového stavu nelze striktně oddělovat od nesprávné právní kvalifikace skutku, nelze v daném případě, s ohledem na dokazování provedené obecnými soudy a na logické závěry z něj vyvozené, považovat tento postup Nejvyššího soudu za způsobilý zasáhnout do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele. Stěžovatelem namítané neprovedené důkazy nelze dle názoru Ústavního soudu považovat za opomenuté důkazy, kterými by mohla být potvrzena či vyvrácena obhajoba stěžovatele a potvrzeno, že stěžovatel nenaplnil subjektivní stránku trestného činu podvodu dle §250 odst. 1 a odst. 4 trestního zákona.
K námitce stěžovatele, že výrok o náhradě škody v adhezním řízení za situace, kdy byl na majetek obviněného, resp. jeho obchodní společnost současně prohlášen konkurz, je zcela nepřípustný, je třeba především konstatovat, že trestní řád nezná tzv. překážku litispendence, která je upravena v civilním procesu ustanovením §83 občanského soudního řádu, podle něhož zahájení řízení brání tomu, aby o téže věci probíhalo u soudu jiné řízení. Pokud jde o překážku v uplatňování práv poškozeného v trestním řízení, je upravena ustanovením §44 odst. 3 trestního řádu, podle kterého návrh podle §43 odst. 3 trestního řádu nelze podat, bylo-li o nároku již rozhodnuto v občanskoprávním nebo v jiném příslušném řízení. Z posledně citovaného zákonného ustanovení vyplývá, že ve věci musí být vydáno rozhodnutí, není podstatné, že takové rozhodnutí dosud nenabylo právní moci. Pokud soud rozhodující v trestní věci zjistí v rámci postupu podle §206 odst. 2 trestního řádu, že poškozený uplatnil tentýž nárok, který uplatňuje podle §43 odst. 3 trestního řádu, rovněž v občanskoprávním či jiném řízení, a zjistí současně, že již bylo vydáno na podkladě takového návrhu rozhodnutí o povinnosti obžalovaného uhradit způsobenou škodu, nemůže s ohledem na ustanovení §44 odst. 3 trestního řádu připustit poškozeného k hlavnímu líčení.
Za situace, kdy byl sice na majetek obviněného prohlášen konkurs, ale doposud nebylo rozhodnuto v tomto konkursním řízení, nebrání tedy nic, aby o náhradě škody rozhodl soud v adhezním řízení. Naopak, trestní řád neumožňuje za této situace soudu rozhodnout podle ustanovení §229 odst. 1 trestního řádu a odkázat účastníky na občanskoprávní či jiné řízení.
Ústavní soud v mnoha svých rozhodnutích formuloval požadavky na úplnost, srozumitelnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Jedním z principů, představujících neopominutelnou součást práva na spravedlivý proces a vylučujících libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 1997 ve věci sp. zn. III. ÚS 271/96, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 7, nález č. 24, str. 153 a násl.). Ústavní soud v tomto ohledu neshledal žádné porušení ústavně zakotvených základních práv a svobod, a proto s ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k zásahu do stěžovatelových základních práv, a proto návrh jako zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání odmítl.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, Ústavní soud o stěžovatelem uplatněném návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí nerozhodoval.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. září 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu