ECLI:CZ:US:2005:2.US.222.04
sp. zn. II. ÚS 222/04
Usnesení
II.ÚS 222/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., DiS, zastoupeného Mgr. J. K., směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. dubna 2003, č. j. 11 Cmo 41/2003-190, ve znění opravného usnesení ze dne 23. dubna 2003, č. j. 11 Cmo 41/2003-189, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2002, č. j. 35 C 20/2001-163, ve znění opravného usnesení ze dne 12. prosince 2002, č. j. 35 C 20/2001-171, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. května 2001, č. j. 30 Co 563/2000-467, opraveného usnesením ze dne 9. srpna 2001, č. j. 30 Co 563/2000-477, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 30. května 2000, č. j. 21 P 83/2000-251, za účasti Vrchního soudu v Praze, Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi jako účastníků řízení a I. M., zastoupené Mgr. M. Z., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 30. května 2000, č. j. 21 P 83/2000-251, bylo rozhodnuto tak, že nezletilá dcera stěžovatele, B. M., nar. 30. května 1995, byla na dobu před rozvodem svěřena do výchovy matky, stěžovateli bylo stanoveno výživné ve výši 3.000 Kč měsíčně a bylo rozhodnuto o úpravě styku stěžovatele s nezletilou tak, že je oprávněn se s ní stýkat každý sudý kalendářní týden v roce v době od čtvrtka od 17:00 hodin do neděle do 18:00 hodin, a dále v době letních prázdnin po dobu dvou týdnů počínaje pondělím 14. 8. od 8:00 hodin do neděle 27. 8. do 18:00 hodin. K odvolání stěžovatele byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 30. května 2001, č. j. 30 Co 563/2000-467, ve znění opravného usnesení ze dne 9. srpna 2001, č. j. 30 Co 563/2000-477, rozsudek soudu prvního stupně změněn ve výroku o výživném na částku 2.000 Kč měsíčně, a ve výroku, týkajícím se rozsahu úpravy styku stěžovatele s nezletilou (stěžovateli bylo stanoveno oprávnění stýkat se s nezletilou každý sudý kalendářní týden v roce v době od pátku 15:00 hodin do neděle 18:00 hodin, a dále v době letních prázdnin po dobu tří po sobě jdoucích týdnů v měsíci srpnu od první soboty od 9:00 hodin do neděle třetího celého týdne do 18:00 hodin, a dále o vánočních svátcích od 27. 12. od 9:00 hodin do 30. 12. do 18:00 hodin. Jinak byl jako věcně správný potvrzen.
Proti pravomocnému rozsudku Krajského soudu v Praze podal stěžovatel žalobu pro zmatečnost spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí. Předtím, než bylo Krajským soudem v Praze rozhodnuto o žalobě pro zmatečnost, byla žaloba v části, jíž byl z důvodů podle §229 odst. 1 písm. c) a f) občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") napaden rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 30. května 2000, č. j. 30 Co 563/2000-467, vyloučena s ohledem na ustanovení §235a odst. 1 o. s. ř. k samostatnému řízení. K jejímu projednání byl určen Okresní soud v Mladé Boleslavi jako věcně příslušný soud, který rozhodoval v prvním stupni. Tato část žaloby pro zmatečnost byla vedena u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 21 P 83/2000 (pro 12 P a NC 482/2002), a byla usnesením Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 21. října 2003, č. j. 21 P 83/2000-70, zamítnuta. Usnesení soudu prvního stupně bylo následně potvrzeno usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 18. března 2004, č. j. 27 Co 39/2004 a 27 Co 40/2004-100. Soudy obou stupňů dospěly k závěru, že tvrzené důvody zmatečnosti spočívající v odnětí věci zákonnému soudci [§229 odst. 1 písm. f) o. s. ř.], a podle §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nebyly dány. Soudy shledaly, že ačkoliv bylo možné spatřovat pochybení v tom, že JUDr. N. nebyl rozvrhem práce určen žádný zástupce, bylo v kompetenci předsedkyně soudu stanovit soudce, který jeho agendu, či její část převezme, což vyplývalo i z ustanovení §2 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 37/1992 Sb., o jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, v tehdy platném znění.
Část žaloby pro zmatečnost, kterou si ponechal k rozhodnutí Krajský soud v Praze, byla usnesením ze dne 14. listopadu 2002, č. j. 35 C 20/2001-163, ve znění opravného usnesení ze dne 12. prosince 2002, č. j. 35 C 20/2001-171, zamítnuta, aniž by bylo rozhodnuto o odkladu vykonatelnosti. K odvolání stěžovatele bylo toto rozhodnutí změněno usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 23. dubna 2003, č. j. 11 Cmo 41/2003-190, ve znění opravného usnesení ze dne 23. dubna 2003, č. j. 11 Cmo 41/2003-189, pouze v části týkající se nákladů řízení; jinak bylo jako věcně správné potvrzeno. Následné dovolání stěžovatele bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. ledna 2004, č. j. 21 Cdo 2533/2003-227, jako nepřípustné odmítnuto.
Za tohoto stavu řízení podal stěžovatel ústavní stížnost, v níž namítal, že v řízení před obecnými soudy bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces zaručené v čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). V nalézacím řízení před Okresním soudem v Mladé Boleslavi byl dle názoru stěžovatele porušen čl. 38 odst. 1 Listiny a §7 odst. 2 zák. č. 335/1991, o soudech a soudcích, které stanovují, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci. K odnětí zákonného soudce mělo dojít tím, že rozvrhem práce byla věc přikázána soudci JUDr. P. N., ale v průběhu řízení převzala rozhodování v dané věci předsedkyně soudu JUDr. E. S. Přitom z rozvrhu práce bylo dle tvrzení stěžovatele zřejmé, že zastupováním JUDr. N. byl pověřen jiný soudce, a sice JUDr. S. V řízení u Okresního soudu v Mladé Boleslavi došlo dále k závažnému procesnímu pochybení v důsledku toho, že nezletilá dcera stěžovatele měla v řízení dva opatrovníky, ačkoliv je toto vyloučeno. Dále v tomto řízení došlo k tzv. "libovůli v rozhodování", která nastala v důsledku porušení procesních zásad (byla porušena zásada dvojinstančnosti), čímž měl být zároveň porušen čl. 36 Listiny. Toto pochybení spatřoval stěžovatel v tom, že v průběhu řízení před soudem prvního stupně vyvstala potřeba provedení důkazu znaleckým posudkem, avšak ustanovení znalce bylo v řízení odmítnuto. Důkaz znaleckým posudkem byl proveden až před odvolacím soudem, ale tento neměl v tomto případě sám rozhodnout, nýbrž postupovat podle §221 odst. 1 o. s. ř., protože nebyly dány podmínky ani pro potvrzení, ani pro změnu rozhodnutí. Protože odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně nezrušil, odepřel stěžovateli možnost přezkumu správnosti nových skutkových zjištění a jeho rozhodnutí je tak ve svých důsledcích rozhodnutím soudu vydaným v jednom stupni. Pokud pak v řízení o žalobě pro zmatečnost Vrchní soud v Praze v usnesení ze dne 23. dubna 2003, č. j. 11 Cmo 41/2003-190, argumentoval, že porušení zásady dvojinstančnosti není důvodem zmatečnosti, jedná se dle názoru stěžovatele o nesprávný právní závěr, neboť právě porušením zásady dvojinstančnosti dochází k odnětí možnosti účastníka jednat před soudem. Ohledně závěru Vrchního soudu v Praze, že porušení zásady dvojinstančnosti je vadou rozhodnutí ve věci a nikoli vadou řízení, poukázal stěžovatel na judikaturu, kterou ovšem blíže nespecifikoval, a která dospívá k právě opačnému závěru, tzn. že porušení zásady dvojinstančnosti je vadou řízení a nikoli vadou rozhodnutí. Rovněž tak byl nesprávný závěr Krajského soudu v Praze v řízení o žalobě pro zmatečnost, že nemohla být porušena zásada dvojinstančnosti, neboť nebylo porušeno ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř., které připouští možnost opakování dokazování před odvolacím soudem popř. doplnění dokazování. Podle názoru stěžovatele není rozhodující, jaké byly závěry provedeného dokazování, ale rozhodující je rozsah prováděného dokazování. Pokud byl v řízení o úpravu poměrů k nezletilé proveden znalecký posudek a podrobný výslech rodičů až v odvolacím řízení, jedná se jednoznačně o rozsáhlejší dokazování.
U rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 30. května 2001, č. j. 30 Co 563/2000-467, stěžovatel namítal, že byl vydán v extrémním nesouladu se "skutkovými zjištěními", které se podávají ze znaleckého posudku, v němž byly výchovné předpoklady obou rodičů hodnoceny stejně, ale u stěžovatele bylo shledáno, že lépe zvládá zátěžové situace, je ochoten se přizpůsobit potřebám dítěte, má lepší podmínky pro rozvíjení zájmů dítěte a dítě má i silnější vztah ke stěžovateli. Porušení čl. 38 odst. 2 Listiny spatřoval stěžovatel dále v tom, že se nemohl účastnit jednání ve své věci, vyjadřovat se k provedeným důkazům a uvádět svá stanoviska a návrhy. Z výše uvedených důvodů (porušení zásady dvojinstančnosti, zásady zákonného soudce, nedostatku řádného zastupování nezletilé v řízení) došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, které je zaručeno v čl. 36 a 38 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy na ochranu lidských práv a základních svobod.
Vrchní soud jako účastník řízení ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, v němž se vypořádával s tvrzenými důvody zmatečnosti. Zmatečnostními důvody podle §229 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (nezletilá nebyla řádně zastoupena) a §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. (došlo k odnětí zákonnému soudci) se Vrchní soud v Praze nemohl zabývat, neboť žaloba byla vyloučena k samostatnému projednání pro nedostatek věcné příslušnosti, což bylo potvrzeno i usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. ledna 2004, č. j. 21 Cdo 2533/2003-227. Ohledně tvrzeného porušení zásady dvojinstančnosti vycházel Vrchní soud ze stabilní judikatury Nejvyššího soudu ČR, podle níž porušení zásady dvojinstančnosti při zjišťování skutkového stavu věci za odvolacího řízení ve smyslu §213 o. s. ř. nepředstavuje zmatečnost, nýbrž vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
Krajský soud v Praze ve svém vyjádření účastníka řízení uvedl, že svůj postup nepovažuje za rozporný se zásadou dvojinstančnosti. Doplněním dokazování, které mu umožňuje ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř., prověřoval správnost skutkových zjištění a skutkových závěrů soudu prvního stupně. Takovýto postup považoval za účelný pro rychlou a účinnou ochranu práv nezletilé.
Okresní soud v Mladé Boleslavi jako účastník řízení vyjádřil přesvědčení, že v řízení před soudem prvního stupně nebyl porušen čl. 38 odst. 2 Listiny a nedošlo tedy k odnětí věci zákonnému soudci. Změna v osobě soudce v průběhu řízení byla vyvolána objektivními okolnostmi (onemocnění soudce, odchod do důchodu).
Vedlejší účastník ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že všechna rozhodnutí obecných soudů považuje za věcně správná. V řízení před obecnými soudy nedošlo k porušení čl. 36 a 38 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy. Během řízení nedošlo k porušení zásady dvojinstančnosti, neboť všechny soud vycházely správně z judikatury Nejvyššího soudu, z níž vyplývá, že odvolací soud může rozhodnutí zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení, pokud právní posouzení věci soudem prvního stupně je nesprávné a správné posouzení vyžaduje další skutková zjištění, která odvolací soud nemůže sám učinit. Jedině v případě, pokud by postupem odvolacího soudu, na základě kterého by tento soud nahrazoval vlastní doplnění dokazování, došlo ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně, by odvolací soud porušil zásadu dvojinstančnosti, neboť by účastníkům odepřel možnost přezkumu nových, avšak z hlediska právního posouzení věci odvolacím soudem, rozhodujících skutkových zjištění.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost podle výše uvedených hledisek a dospěl k závěru, že je neopodstatněná.
Proti rozhodnutím v řízení, vedeném u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 21 P 83/2000, podal stěžovatel v roce 2001 ústavní stížnost, která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 20. srpna 2002, sp. zn. I. ÚS 565/01, odmítnuta pro nepřípustnost (předčasně podaná stížnost z důvodu probíhajícího řízení o žalobě pro zmatečnost). Z výše citovaného usnesení se podává, že posledním procesním prostředkem k ochraně práv stěžovatele je právě rozhodnutí o žalobě pro zmatečnost.
Stávající ústavní stížnost stěžovatele směřovala jednak proti rozhodnutím v řízení o žalobě pro zmatečnost v části, která nebyla vyloučena k samostatnému projednání před Okresním soudem v Mladé Boleslavi, a která probíhala v prvním stupni před Krajským soudem v Praze pod sp. zn. 35 C 20/2001 (řízení se týkalo otázky, zda stěžovateli byla či nebyla v průběhu řízení nesprávným postupem odňata možnost jednat před soudem ve smyslu ustanovení §229 odst. 3 o. s. ř.), jednak proti rozhodnutím ve vlastním nalézacím řízení (vedeném u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 21 P 83/2000). Ústavní soud proto přezkoumal řízení v napadeném rozsahu.
Ústavní soud se nejprve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti v části, v níž se stěžovatel domáhal zrušení rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze v řízení o žalobě pro zmatečnost. Ústavní soud v tomto případě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je sice přípustná, neboť byla podána včas (s ohledem na výše citované usnesení I. ÚS 565/01), ale je neopodstatněná. Stěžovatelovy námitky směřovaly vůči závěru o tom, že porušení zásady dvojinstančnosti není důvodem zmatečnosti. Takový závěr je podle názoru stěžovatele nesprávný a znamená porušení ústavně zaručeného základního práva na spravedlivý proces. K tomu Ústavní soud uvádí, že jak vyplývá z judikatury obecných soudů (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. března 1999, č. j. 21 Cdo 1901/98), a kterou Ústavní soud rovněž považuje za ústavně konformní, porušení zásady dvojinstančnosti řízení nepředstavuje zmatečnost, ale vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Z tohoto důvodu bylo ústavně konformní i řízení nalézací.
I pokud by Ústavní soud připustil opačný závěr tvrzený stěžovatelem, neměla by tato skutečnost v daném případě vliv na rozhodnutí. Ohledně samotného stěžovatelem namítaného porušení zásady dvojinstančnosti Ústavní soud odkazuje na svou vlastní judikaturu (např. nález sp. zn. IV. ÚS 544/98), podle které by porušení ústavně zaručených práv znamenala situace, pokud by se odvolací soud odchýlil nejen od skutkových zjištění, jaká učinil soud prvého stupně na základě bezprostředně před ním provedených důkazů, ale také od právních závěrů, z těchto zjištění vycházejících, a sám, bez jakéhokoli dokazování, a aniž by jakýmkoli způsobem umožnil stěžovateli se vyjádřit k jím nově nastolenému meritu věci, by mu tímto postupem odepřel právo na spravedlivý proces ve smyslu citovaných čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 36 odst. 1 Listiny. Tedy jinými slovy, k porušení práva na spravedlivý proces v důsledku nerespektování zásady dvojinstančnosti dojde jen tehdy, pokud odvolací soud učiní odchylná skutková zjištění a současně změní i právní závěry (právní náhled na věc) z těchto zjištění vycházející, avšak účastníkovi neumožní vyjádřit se k takto nově podanému stavu věci. Jak vyplývá z vyžádaného spisu, odvolací soud v dané doplnil dokazování s ohledem na ustanovení §213 odst. 2 o. s. ř. V jeho uvážení o tom, že se nejedná o rozsáhlé dokazování, a že jej lze provést bez větších průtahů, pak Ústavní soud tvrzené porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces nespatřuje. Krajský soud v Praze zhodnotil důkazy nově prováděné za účasti stěžovatele, a na jejich základě vydal rozhodnutí, které je z hlediska právního posouzení shodné s rozhodnutím soudu prvního stupně.
Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítal porušení práva na zákonného soudce, ke kterému mělo dojít v řízení před Okresním soudem v Mladé Boleslavi. V tomto případě je Ústavní soud nucen konstatovat, že touto částí ústavní stížnosti se nemohl věcně zabývat, i když se jeví postup Okresního soudu v Mladé Boleslavi jako nestandardní a vykazující znaky porušení principu zákonného soudce, neboť ústavní stížnost nesměřovala proti rozhodnutím ve vyloučené části žaloby pro zmatečnost, která byla vedena u Okresního soudu v Mladé Boleslavi, a jež se týkala právě mj. otázky, zda došlo v řízení k porušení principu zákonného soudce. Ústavní soud je totiž vázán petitem ústavní stížnosti a jeho rozhodnutí nemůže jít nad jeho rámec. Jestliže se ústavní stížnost týkala porušení práva na zákonného soudce, ke kterému mělo dojít v nalézacím řízení, ale stěžovatel nenapadl rozhodnutí v rámci vyloučené části žaloby pro zmatečnost, je třeba považovat ústavní stížnost v této části za opožděně podanou, protože v podstatě směřuje proti rozhodnutí z roku 2001. Proto nemohlo být vlastní rozhodnutí v nalézacím řízení předmětem přezkumu Ústavním soudem. Pokud by ústavní stížnost napadala i rozhodnutí vydaná v tomto řízení, mohl by se jimi Ústavní soud zabývat. Přitom předchozí usnesení Ústavního soudu v dané věci poskytovalo stěžovateli dostatečný návod, proti čemu by měla další ústavní stížnost směřovat. Stejné platí i ohledně stěžovatelem namítanému pochybení obecných soudů, že nezletilá byla v části řízení zastoupena současně dvěma opatrovníky. Zde ovšem Ústavní soud na okraj podotýká, že se jednalo o procesní pochybení, které bylo odstraněno a tato vada byla v průběhu řízení napravena.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout. V části, která se týkala porušení práva na zákonného soudce, Ústavní soud ústavní stížnost odmítl podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, protože se jednalo o návrh podaný po lhůtě, stanovené zákonem o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 13. ledna 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu