ECLI:CZ:US:2005:2.US.237.04
sp. zn. II. ÚS 237/04
Usnesení
II.ÚS 237/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele L. L., zastoupeného JUDr. I. W., směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. ledna 2004, č. j. 32 Odo 936/2002-95, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. července 2002, č. j. 15 Co 86/2000-79, a proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 3. prosince 1999, č. j. 5 C 287/96-44, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí. Rozsudkem Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou ze dne 3. prosince 1999, č. j. 5 C 287/96-44, byl žalovaný (stěžovatel) uznán povinným zaplatit žalobci částku ve výši 6.159 Kč se 17% úrokem z prodlení od 13. února 1998 do zaplacení, a dále úrok z prodlení ve výši 17% z částky 25.000 Kč ode dne 11. února 1996 do 12. února 1998, a to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. V části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky ve výši 18.841 Kč s příslušenstvím ode dne 13. února 1998 do zaplacení, a úroku z prodlení z částky 25.000 Kč za období od 19. října 1995 do 10. února 1996, byla žaloba zamítnuta. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že mezi účastníky řízení byla uzavřena platná nájemní smlouva na nebytové prostory podle ustanovení §720 obč. zák. a zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v tehdy platném znění. Dospěl k závěru, že pohledávka žalobce vůči žalovanému částečně zanikla započtením. Žalobce, ačkoliv na nájemném přeplatil částku ve výši 25.000 Kč, sjednané nájemné nezaplatil včas, a proto žalovanému vznikl nárok na úroky z prodlení z nezaplacené částky, který uplatnil započtením vůči žalované částce.
Krajský soud v Brně jako soud odvolací změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. tak, že žalovaného uznal povinným k zaplacení částky ve výši 18.760 Kč se 17% úrokem z částky 25.000 Kč od 11. února 1996 do 26. června 1998, a 17% úrokem z prodlení z částky 18.760 Kč od 27. června 1998 do zaplacení. Ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 6.240 Kč a 17% úroku z prodlení z částky 25.000 Kč od 18. října 1994 do 10. února 1996, a z částky 6.240 Kč od 27. června 1998 do zaplacení zamítl. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že nájemní smlouva je absolutně neplatná, protože souhlas obce se smlouvou o nájmu nebytových prostor byl učiněn až po jejím uzavření a nejednalo se tak o souhlas předchozí, jak vyžadovalo ustanovení §3 odst. 2 zák. č. 116/1990 Sb., ve znění platném v době uzavření smlouvy. Částka, kterou žalobce zaplatil dopředu, je tedy za první tři měsíce roku 1996 na straně žalovaného bezdůvodným obohacením, neboť žalobce nebytové prostory v tomto období neužíval. Po právní stránce odlišně posoudil odvolací soud i problematiku vzájemného započtení pohledávek.
Následné dovolání žalovaného bylo jako nepřípustné odmítnuto.
Stěžovatel v ústavní stížnosti nejprve poměrně obsáhle rekapituloval průběh dosavadního řízení. Namítal porušení ústavně zaručených základních práva zakotvených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a práv vyplývajících z čl. 95 odst. 1 a z čl. 90 Ústavy ČR. Stěžovatel uvedl, že k základním zásadám spravedlivého procesu mj. náleží požadavek přezkumu rozhodnutí soudu nižšího stupně soudem vyššího stupně, neboť jen tak se naplňuje ústavně zaručené právo na soudní ochranu. V této souvislosti spatřoval pochybení soudů v tom, že se dostatečně nevypořádaly s jeho argumentací, a odvolací soud, ačkoliv dospěl k jinému hodnocení otázky platnosti nájemní smlouvy než soud prvního stupně, neprovedl důkaz znaleckým posudkem k posouzení výše bezdůvodného obohacení. Tvrzení soudu, že obohacení se rovná inkasovanému nájemnému je v základním rozporu se skutečností a nemá žádnou oporu v provedeném dokazování. Pokud byla nájemní smlouva posouzena odvolacím soudem jako absolutně neplatný právní úkon, pak by výše bezdůvodného obohacení měla odpovídat rozdílu mezi skutečně zaplacenými částkami a obvyklým nájemným, které by za srovnatelné prostory v daném místě a čase musel žalobce zaplatit. Součet skutečně zaplaceného nájemného by nedosahoval ani částek obvyklého nájemného.
Nejvyšší soud ČR, Krajský soud v Brně i Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou jako účastníci řízení ve svých vyjádřeních plně odkázali na obsah odůvodnění svých rozsudků.
K posouzení namítaných porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod na straně stěžovatele si Ústavní soud vyžádal od soudu prvního stupně spis, vedený pod sp. zn. 5 C 287/96. Ústavní soud na úvod poukazuje na konstantní judikaturu, dle které tento soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon")], neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Vzhledem k provedeným skutkovým zjištěním a právnímu posouzení věci obecnými soudy zkoumal Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti napadené rozhodnutí z hlediska respektování ústavních principů a zejména zásad spravedlivého procesu, jejichž porušení stěžovatel napadá.
V daném případě stěžovatel nesouhlasil s tím, jak odvolací soud provedl právní zhodnocení věci, resp. s tím, že jeho právní závěry nemají oporu v provedeném dokazování. Na tomto místě je třeba rovněž poukázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, podle které je výklad hmotného práva věcí obecných soudů, do které by mohl Ústavní soud zasáhnout jen tehdy, jak správně naznačuje i stěžovatel v ústavní stížnosti, pokud by šlo o výklad svévolný, tedy takový, který by byl ve zřejmém rozporu s kogentním ustanovením zákona, nebo který by byl extrémně formální a vedl by ke zřejmé nespravedlnosti. Ústavní soud ovšem neshledal splněnou ani jednu z výše uvedených výjimek, které by odůvodňovaly zásah Ústavního soudu. Ohledně hodnocení důkazů vyplývá z ústavního principu nezávislosti soudů zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 o. s. ř. Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry. Taková situace však v souzené věci nenastala.
Ohledně stěžovatelem namítaného porušení zásady dvojinstančnosti Ústavní soud odkazuje na výše uvedené. Nejedná se o porušení zásady dvojinstančnosti řízení, pokud odvolací soud, vycházejíc ze stejného skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, danou věc pouze odlišně posoudí po právní stránce. K porušení práva na spravedlivý proces v důsledku nerespektování zásady dvojinstančnosti by mohlo dojít jen tehdy, pokud odvolací soud učiní odchylná skutková zjištění a současně změní i právní závěry (právní náhled na věc) z těchto zjištění vycházející, avšak účastníkovi neumožní vyjádřit se k takto nově podanému stavu věci (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 544/98). O takový případ se ani zde nejedná.
K námitce stěžovatele, že se soudy nevypořádaly se všemi navrženými důkazy (zejména, že neprovedly v řízení důkaz znaleckým posudkem k posouzení výše bezdůvodného obohacení), Ústavní soud pokládá za nutné připomenout, že zásadu spravedlivého procesu, vyplývající z čl. 36 Listiny, je třeba vykládat tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Ze zmíněných zásad však nikterak nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník navrhl (srov. nález ústavního soudu, sp. zn. III.ÚS 150/93). Je to obecný soud, který je povinen a současně oprávněn zvažovat, v jaké fázi řízení je třeba důkazy provést, zda a nakolik je potřeba dosavadní stav dokazování doplnit a zda je určitý důkazní prostředek způsobilý prokázat tvrzenou skutečnost; soud je povinen pouze vyložit, z čeho při hodnocení skutkového stavu vycházel. Odvolací soud v řízení ohledně výše bezdůvodného obohacení neprováděl důkaz znaleckým posudkem, neboť výši obohacení stěžovatele určil podle výše nájemného, které stěžovatel inkasoval za předmětné období. Tato výše vyplývala z nájemní smlouvy, která sice byla odvolacím soudem shledána jako absolutně neplatná, ale pouze z důvodu chybějícího předchozího souhlasu obce. Absolutní neplatnost se nedotýkala výše dohodnutého nájemného. Ostatně i stěžovatel na počátku řízení vycházel z takto dohodnuté výše nájemného. Vzhledem k výše uvedenému nevyplynula ani potřeba odvolacího soudu provádět dokazování znaleckým posudkem.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 6. ledna 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu