ECLI:CZ:US:2005:2.US.249.04
sp. zn. II. ÚS 249/04
Usnesení
II.ÚS 249/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zemědělského družstva Horní Bělá, IČ: 00118567, se sídlem v Horní Bělé, PSČ 331 52, zastoupeného JUDr. G. V., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 6. 1999 č. j. 12 Co 758/98-99, a rozsudkům Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 5. 1. 2000 č. j. 5 C 90/97-118, Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 10. 2000 č. j. 12 Co 612/200-136, a rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 2. 2004 č. j. 33 Odo 786/2001-167, za účasti Okresního soudu Plzeň-sever, Krajského soudu v Plzni, a Nejvyššího soudu České republiky jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel napadl v záhlaví označená rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo jeho právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, jak je zakotveno v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Napadená rozhodnutí prý dále odporují článku 90 a článku 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), které stěžovateli zaručují, že soud ve své rozhodovací činnosti bude vázán zákonem a v souladu se zákonem také rozhodne. Navrhl proto všechna označená rozhodnutí zrušit.
Z obsahu spisu o nalézacím řízení, který byl vyžádán u Okresního soudu Plzeň-sever, seznal Ústavní soud následující okolnosti případu.
Spor byl před nalézacími soudy veden o stěžovatelově žalobě, kterou se na žalovaném J. Ž. domáhal zaplacení částky 193.529,70 Kč s příslušenstvím. Uvedená částka odpovídala nedoplatku kupních cen z kupních smluv o prodeji hospodářských zvířat, které žalovaný se stěžovatelem uzavíral.
Ve věci nejprve rozhodl Okresní soud Plzeň-sever dne 14. 1. 1998 částečným rozsudkem pro uznání, č. j. 5 C 90/97-52. Ve zbytku pak žalobě vyhověl dne 18. 3. 1998 rozsudkem, č. j. 5 C 90/97-95. Okresní soud vyšel ze skutečnosti, že stěžovatel na základě uzavřených kupních smluv řádně dodal žalovanému hospodářská zvířata a žalovaný měl povinnost uhradit kupní cenu v celkové výši 193.529,70 Kč. Protože tak žalovaný neučinil dobrovolně, po právu stěžovatel uplatnil svou pohledávku včetně příslušenství u soudu. Částka 18.751 Kč byla stěžovateli přisouzena zmíněným rozsudkem pro uznání, neboť proti důvodnosti této části žaloby žalovaný ničeho nenamítal. Proti zbývající části nároku pak uplatnil k započtení svou pohledávku vůči žalobci ve výši 174.778 Kč s tím, že pohledávka odpovídá nároku na nevydaný majetkový podíl Zemědělského družstva Horní Bělá podle zákona č. 42/1992 Sb., o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech, v platném znění (dále jen "transformační zákon"). Této procesní obraně ovšem soud prvního stupně nepřisvědčil.
K podanému odvolání krajský soud vyhovující rozsudek zrušil, neboť se neztotožnil s hodnocením kompenzační námitky vznesené v řízení žalovaným. V odůvodnění kasačního usnesení vyložil zásadní právní otázky sporu a věc vrátil soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud Plzeň-sever nato dne 5. 1. 2000 svým rozsudkem, č. j. 5 C 90/97-119, zavázal žalovaného pouze k úhradě úroku z prodlení z částky, o které bylo již dříve rozhodnuto částečným rozsudkem pro uznání. Ve zbytku žalobu stěžovatele zamítl a uložil mu zaplatit náklady řízení. V novém rozhodnutí dospěl k závěru, že zažalovaná pohledávka stěžovatele zanikla započtením pohledávky žalovaného, kterou shledal oprávněnou.
Žalovaný nabyl pohledávku vůči stěžovateli na základě smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené dne 7. 10. 1996 se svou matkou. Pohledávka představuje původní nárok matky žalovaného na vydání majetkového podílu z transformace Zemědělského družstva Horní Bělá. Okresní soud ohledně této pohledávky vyšel ze závazného právního názoru soudu odvolacího, že se matka žalovaného nestala účastníkem právnické osoby podle transformačního projektu, neboť členství v družstvu ukončila dohodou, a že družstvo nemůže upírat právo na vypořádání transformačního podílu finančním způsobem, neboť nedošlo k žádné dohodě o naturálním plnění. O vydání majetkového podílu z transformace matka žalovaného dle zjištění soudu družstvo písemně požádala, přičemž v době podání žádosti provozovala zemědělskou výrobu. Žádost byla družstvu doručena dne 21. 9. 1995, nárok na vydání podílu tedy vznikl uplynutím 90ti denní lhůty. V době uzavření postupní smlouvy byla předmětná pohledávka splatná, žalovaný se proto stal jejím řádným věřitelem.
Proti tomuto rozsudku se stěžovatel odvolal ke krajskému soudu. Krajský soud v Plzni však shledal skutkové i právní závěry soudu prvého stupně správnými, napadené výroky potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání z důvodu, že napadené rozhodnutí vychází ze zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a dále z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Dovolací soud věc přezkoumal a uzavřel, že provedenému dokazování odpovídá závěr soudu, že matka žalovaného ukončila členství v družstvu před jeho transformací dohodou a že v rozhodné době provozovala zemědělskou výrobu. Taktéž nevytkl ničeho právnímu hodnocení otázky, zda žalovanému, resp. jeho matce vznikl nárok na vypořádání transformačního podílu v peněžní formě. Odvolací soud aplikoval správný právní předpis, který také správně vyložil. Dovolání bylo tedy zamítnuto jako nedůvodné.
Všechna uvedená rozhodnutí pak stěžovatel napadl touto ústavní stížností. V jejím obsáhlém textu formuloval tytéž výhrady proti posouzení kompenzační námitky, které opakoval v průběhu předchozího řízení v jednotlivých instancích.
Nesouhlasí předně s názory soudů o tom, že členství matky žalovaného bylo ukončeno dohodou. Je naopak přesvědčen, že se stala členkou transformovaného družstva. Na žádost matky žalovaného o ukončení členství v družstvu ze dne 19. 11. 1992 sice stěžovatel odpověděl přípisem ze dne 8. 12. 1992, že představenstvo projednalo žádost a s ukončením členství souhlasilo, nicméně toto sdělení lze považovat pouze za nový návrh na uzavření dohody o ukončení členství, který již matka žalovaného písemně neakceptovala. Stěžovatel dále namítá, že přípis ze dne 8. 12. 1992 podepsal pouze jeden člen představenstva, což je v rozporu s §243 odst. 3 obchodního zákoníku, které vyžaduje pro úkony představenstva, k nimž je nutná písemná forma, podpis dvou členů představenstva. Dopis stěžovatele proto nelze považovat za platný právní úkon.
Nesouhlasí dále s rozhodnutím o splatnosti pohledávky matky žalovaného ve smyslu §13 odst. 2 transformačního zákona, neboť podle stěžovatelova názoru nemohl z provedeného dokazování vyplynout jednoznačný závěr, že matka žalovaného provozovala v rozhodné době zemědělskou výrobu. Poukazuje na důkaz v řízení provedený (rozhodnutí Všeobecné zdravotní pojišťovny ze dne 22. 10. 1997), z něhož má toto vyplývat. Má zato, že v řízení mělo být za tím účelem zjištěno, jaké množství plodin matka žalovaného vyprodukovala.
Podle stěžovatele se matka žalovaného stala jeho členkou na základě transformačního projektu schváleného na "transformační schůzi", která proběhla dne 14. 11. 1992, tedy ještě před podáním uvedené žádosti a před soudem uvažovaným ukončením členství.
I kdyby prý Ústavní soud neakceptoval námitky shora uvedené, nemůže být započtení platné, neboť se nejedná o pohledávky stejného druhu. Výkladem ustanovení §7, §13 a §32 transformačního zákona stěžovatel dovozuje, že majetkový podíl je možno vypořádat jak formou finanční, tak i formou vydání věci, přičemž záleží na dohodě stran. Zákon neřeší, jak postupovat, pokud k takové dohodě nedojde. Stěžovatel hovoří v této souvislosti o "mezeře v zákoně", kterou "zaplňuje" §561 odst. 1 občanského zákoníku, resp. §327 zákoníku obchodního, upravující alternativní závazky. Z jejich znění pak stěžovatel dovozuje, že právo volby, jakou formou bude transformační podíl matky žalovaného vypořádán, náleží právě jemu, jakožto dlužníku. Stěžovatel také tuto volbu provedl s tím, že závazek vypořádá věcným plněním; o tom matku žalovaného informoval přípisem ze dne 21. 6. 1996.
K obsahu stížnosti se vyjádřili postupně všichni účastníci řízení tak, že stížnost nepovažují za opodstatněnou a bez uvedení dalších argumentů odkázali na odůvodnění svých rozhodnutí stížností napadených.
Ústavní soud se nejprve zabýval formální stránkou podání. Zde zjistil, že stížnost byla podána osobou k tomu oprávněnou prostřednictvím advokáta, a to ve lhůtě zákonem stanovené. Před podáním stížnosti vyčerpal stěžovatel opravné prostředky, jak to má na mysli ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), a návrh je přípustný. Přesto Ústavní soud dospěl k závěru, že je nutno ústavní stížnost z níže uvedených důvodů odmítnout.
Předně budiž uvedeno, že neobstojí stěžovatelova argumentace o porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy, neboť žádné z uvedených ustanovení nezakotvuje přímo ústavně zaručené subjektivní veřejné právo. Jejich obsahem je v podstatě určení principů organizace a činnosti soudů (srov. rozhodnutí I. ÚS 16/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 8, nález č. 52, či rozhodnutí II. ÚS 404/98, tamtéž, svazek 16, nález č. 151). Ústavní soud pak neshledal, že by bylo porušeno nějaké jiné, ač výslovně neoznačené, ústavní právo stěžovatele.
Ve svém podání stěžovatel pouze polemizuje s hodnocením skutkových zjištění a právními závěry soudů, a to ve zcela shodném rozsahu, jak to činil již v odvolání, a posléze též v podaném dovolání. Takto pojatá stížnost staví Ústavní soud do role třetí instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Jak Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jednoduchého práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy (srov. např. rozhodnutí II. ÚS 404/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 151, rozhodnutí č. II. ÚS 294/95, tamtéž, svazek 5, nález č. 63, nepublikované usnesení č. II. ÚS 356/04, aj.). Této zásady se Ústavní soud držel i v posuzovaném případě, když neshledal, že by napadená rozhodnutí vykazovala některou z uvedených vad.
Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud neposuzoval celkovou zákonnost nebo správnost napadených rozhodnutí, jeho úkolem bylo pouze zjistit, zda rozhodnutí nezasahuje do práv či svobod základních. I kdyby tedy Ústavní soud nesouhlasil s tím, jak obecné soudy vyhodnotily provedené důkazy a jaké právní závěry k tomu přijaly, nemůže ještě bez dalšího do procesu vstoupit. V posuzovaném případě nelze o nějakém pochybení soudů vůbec uvažovat. S učiněnými skutkovými zjištěními se Ústavní soud zcela ztotožňuje a právní hodnocení považuje za správné a přiléhavé. Úvahy soudů všech tří stupňů v posuzované věci jsou v napadených rozhodnutích pečlivě, přehledně a přesvědčivě odůvodněny a Ústavnímu soudu nezbývá, než k jednotlivým stěžovatelovým námitkám stručně zopakovat výklad soudu prvostupňového, odvolacího a dovolacího, na který se v podrobnostech odvolává.
Stěžovateli nelze přisvědčit, že členství matky žalovaného nebylo ukončeno a že se stala členkou transformovaného subjektu. Z obsahu spisu je zjevné, že matka žalovaného družstvu ukončení svého členství písemně navrhla, a družstvo poté, co návrh projednal a schválil jeho statutární orgán, o jeho akceptaci matku žalovaného písemně dne 7. 12. 1992 vyrozumělo. K zápisu změn provedených transformací družstva do obchodního rejstříku došlo až dne 6. 4. 1994, tedy po ukončení členství matky žalovaného.
Obdobně nejsou opodstatněné ani výhrady stěžovatele ohledně splatnosti jeho dluhu vůči matce žalovaného z důvodu, že neprovozovala zemědělskou činnost. Opak vyplývá z osvědčení o zápisu do evidence samostatně hospodařících rolníků, z osvědčení o registraci u finančního úřadu, a též z výpovědí slyšených svědků.
Obě pohledávky, tedy jak pohledávka stěžovatelova, tak i pohledávka žalovaného, jsou stejného druhu, v tomto směru nebyla dána překážka jejich započtení. Jak odůvodnil v napadeném rozhodnutí Nejvyšší soud, vydání majetkového podílu podle transformačního zákona zahrnuje nárok na vydání věcí, založení spoluvlastnických vztahů, postoupení pohledávky či peněžité plnění, přičemž konkrétní způsob záleží na dohodě účastníků. Nedojdou-li dohody, není k určení konkrétního způsobu příslušný soud, neboť taková pravomoc není zákonem založena, ale z transformačního zákona plyne nárok na peněžité plnění. Shodně s Nejvyšším soudem zde Ústavní soud nepřisvědčil názoru stěžovatele, že je namístě aplikovat na danou situaci ustanovení občanského, eventuelně obchodního zákoníku o plnění alternativních závazků. Dlužník - stěžovatel - by mohl postupovat tímto způsobem leda v případě možnosti plnit závazek některým z více konkrétně určených způsobů, které by byly předem dohodnuty či by vyplývaly z právního předpisu. V posuzované věci však o takový případ nejde.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatele podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. října 2005
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu