ECLI:CZ:US:2005:2.US.276.05
sp. zn. II. ÚS 276/05
Usnesení
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele A. Ž., t. č., Plzeň, zastoupeného Mgr. Renatou Tunklovou, advokátkou, se sídlem v Plzni, Františkánská 7, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2004, č. j. 1 Co 184/2004-14, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2004, č. j. 32 C 41/2004-7, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se včas a řádně podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30. listopadu 2004, č. j. 1 Co 184/2004-14, bylo potvrzeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2004, č. j. 32 C 41/2004-7, kterým žalobci (stěžovateli) nebylo přiznáno osvobození od soudních poplatků. Soud prvního stupně konstatoval, že ačkoliv by na jedné straně majetkové poměry žalobce (t. č. ve výkonu trestu) odůvodňovaly přiznání osvobození od soudních poplatků, na straně druhé dospěl k závěru, že se v daném případě jedná o zjevně bezúspěšné a svévolné uplatňování práva. Žalobce se domáhal zaplacení částky 40.000.000 Kč z titulu ochrany osobnosti s tím, že za zásah do své osobnostní sféry označil opatření, vydaná Obvodním soudem pro Prahu 3 v rámci jeho trestního řízení. Pokud žalobce tvrdil, že se jednalo o nezákonně získané důkazy v rámci trestního řízení, pak bylo pouze na úvaze trestního soudu zvážit, zda důkazy, které byly zajištěny, byly získány legálně a zda k nim lze přihlédnout. Soud prvního stupně uzavřel, že není dána pravomoc občanskoprávních soudů přezkoumávat postup orgánů činných v trestním řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Žalobce spatřoval neoprávněný zásah do svých osobnostních práv v tom, že byl zachycen jeho slovní projev osobní povahy na zvukových záznamech, a že byl přepsán a použit na videozáznamech. V této souvislosti konstatoval, že Obvodní soud pro Prahu 2 nebyl oprávněn označená opatření vydat, neboť ustanovení §88 trestního řádu (dále jen "tr. ř.") nezná opatření, ale pouze příkaz, a to podle §88 odst. 2 tr. ř. K tomu odvolací soud uvedl, že rozhodování soudu a jeho postup v řízení je výkonem soudní moci, což je okolnost vylučující neoprávněnost zásahu do osobnostních práv. Podle §138 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. V tomto směru se odvolací soud ztotožnil se závěry soudu prvního stupně, že v řízení na ochranu osobnosti nelze přezkoumávat rozhodnutí a postup orgánů činných v trestním řízení. K tomu jsou dle názoru odvolacího soudu výlučně určeny jen jednotlivé orgány činné v trestním řízení v rámci jejich kompetencí vyplývajících z trestněprávních předpisů. V daném případě se tedy jednalo o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal, že postupem soudů obou stupňů došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), které spočívá v bránění přístupu k soudu a zamezení veřejnosti soudního řízení. Tato práva jsou dále garantována v čl. 90, čl. 95 odst. 1 a čl. 96 odst. Ústavy ČR, a v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dle názoru stěžovatele učinil soud prvního stupně svůj závěr o zřejmé bezúspěšnosti a svévolnosti uplatňování práva na základě chybného porozumění stěžovatelově žalobě. Stěžovatel se domáhal ochrany projevů osobní povahy ve smyslu ustanovení §11 občanského zákoníku (dále jen "obč. zák."), když za zásah do své osobnostní sféry označil neoprávněně pořízené zvukové záznamy osobní povahy, písemné přepisy těchto záznamů, videozáznam a písemný přepis z tohoto videozáznamu a požadoval jejich zničení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že není dána pravomoc občanskoprávních soudů přezkoumávat postup orgánů činných v trestním řízení, avšak k tomu podotkl, že žalobou se přezkumu postupu orgánů činných trestním řízení nedomáhal. K rozhodnutí odvolacího soudu uvedl, že Vrchní soud v Praze zastává dle jeho názoru nesprávný názor, že rozhodnutí soudu, byť by bylo jakkoliv nesprávné a nezákonné, nemůže způsobit zásah do osobnostních práv fyzické osoby, neboť je výkonem soudní moci. Na posílení své argumentace poukázal na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku ve věci Kruslin ca Francie, a Hubit ca Francie, podle nichž je zásahem do práva na respektování korespondence, odposlech telefonních hovorů, čtení a zadržování korespondence, pokud jsou nezákonné, nesledují-li jeden či více legitimních cílů vyjádřených v čl. 8 odst. 2 Úmluvy. Vyjádřil přesvědčení, že na základě neplatného rozhodování nemohlo být prováděno platné řízení s platnými účinky, takže je evidentní, že výjimka předpokládaná v §12 odst. 2 obč. zák., bránící v podání žaloby na ochranu osobnosti, nebyla splněna. Soudy jsou oprávněny posuzovat svévolnost nebo zřejmou bezúspěšnost uplatňování nebo bránění práva, ale protože se jedná v podstatě o předběžné posuzování oprávněnosti žalobního nároku jako takového, je třeba závěry o bezúspěšnosti či svévolnosti řádně odůvodnit. Soudy v daném případě rozhodly na základě zcela chybných úvah a odepřely stěžovateli právo domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu. Závěr soudů obou stupňů o svévolném nebo zřejmě bezúspěšném uplatňování nebo bránění práva je rovněž v extrémním nesouladu s obsahem faktického stavu.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp. i Ústavě a Úmluvě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Podstatou ústavní stížnosti byl nesouhlas stěžovatele se závěry obecných soudů ohledně nepřiznání osvobození od soudních poplatků. V jejich rozhodnutích spatřoval bránění přístupu k soudu. Ústavní soud především zdůrazňuje, že ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. upravuje možnost, nikoli povinnost přiznání osvobození od soudních poplatků, existují-li k tomu důvody. Rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá do rozhodovací sféry obecných soudů a - s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy ČR) - v zásadě nepřísluší Ústavnímu soudu přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti takové žádosti dospěl (viz např. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 271/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 19, č. 28, str. 275). Je tedy věcí obecných soudů, jakým způsobem zhodnotí předložená skutková tvrzení a jakým způsobem si předběžně vyhodnotí otázku úspěšnosti žaloby.
Ústavní soud poukazuje na to, že již v minulosti rozhodoval v obdobné věci stěžovatele, vedené pod sp. zn. II. ÚS 17/05. Ani v tomto případě nemá důvod se od závěrů obsažených v usnesení vydaném v citované věci odchylovat. Ve stávající ústavní stížnosti považoval stěžovatel za zásah do svých osobnostních práv pořízení záznamů zvukové a obrazové povahy v trestním řízení, které byly dle jeho názoru získány v rozporu ze zákonem (o jejich pořízení bylo rozhodnuto usnesením namísto příkazu). Obecné soudy odmítly přiznání osvobození od soudních poplatků, neboť dospěly k závěru, že nejsou splněny podmínky pro jejich přiznání, protože se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva. O zřejmě bezúspěšné uplatňování práva přitom jde zejména tehdy, jestliže je ze skutkových tvrzení žadatele, aniž by bylo třeba provádět důkazy, nepochybné, že mu ve věci nemůže být vyhověno. O takový případ se v projednávané věci zjevně jednalo, neboť stěžovatel dovozoval zásah do svých osobnostních práv pouze na základě svého přesvědčení o neoprávněnosti pořízení zvukových, písemných a obrazových záznamů osobní povahy, přičemž toto jeho tvrzení nebylo podloženo rozhodnutím příslušných orgánů činných v trestním řízení, které jsou jako jediné v rámci svých kompetencí a způsobem stanoveným zákonem oprávněny posuzovat, zda se v případě stěžovatele jednalo o nezákonný postup. I když stěžovatel v ústavní stížnosti i předchozím odvolání proti prvostupňovém rozhodnutí zdůrazňuje, že nepožaduje přezkum postupu a rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení, z logiky věci je zcela zřejmé, že bez takovéhoto přezkumu není možné posuzovat, zda se při pořizování záznamů jednalo o postup nezákonný.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že obecné soudy postupovaly ve shodě s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu a Ústavní soud proto neshledal, že by v projednávaném řízení o žádosti o osvobození od soudních poplatků došlo k porušení čl. 36 a násl. Listiny, resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Závěrům obecných soudů, které dospěly k názoru, že v dané věci se jedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, neboť v rámci občanskoprávního řízení nejsou oprávněny přezkoumávat správnost postupu příslušných orgánů činných v trestním řízení, proto nelze z pozice Ústavního soudu nic vytknout.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím obecných soudů došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 6. října 2005
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu