ECLI:CZ:US:2005:2.US.280.05
sp. zn. II. ÚS 280/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti MUDr. A. L., zastoupené JUDr. Jaroslavem Štemberkem, advokátem se sídlem Praha 10, Petrohradská 3, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2005, čj. 1 Nc 931/2004-350, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 13. 5. 2005 a i v ostatním splňovala náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení, jímž bylo rozhodováno o námitce podjatosti soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 2 JUDr. Zuzany Šmídové. Stěžovatelka tvrdí, že postupem soudu bylo porušeno její právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Je přesvědčena, že uvedená soudkyně předem deklarovala, k jakému meritornímu rozhodnutí ve věci hodlá dospět, což dovozuje z tvrzení Ing. V. L., který se měl dozvědět o tom, že "spor o vyklizení bytu, vedený proti němu u stejného soudu, kdy předsedkyní příslušného senátu byla rovněž soudkyně JUDr. Šmídová, nemůže být rozhodnut v jeho neprospěch. Má si ale pospíšit, aby se tam nepřistěhovala stěžovatelka, která neuspěje ve svém sporu o vyklizení bytu". Dle stěžovatelky vyplývá podjatost soudkyně i z tvrzení V. P., spolumajitele domu v Praze 2, Chodská 1696, ze dne 26. 4. 2004 při správním řízení na Úřadu městské části Praha 2 ve věci řízení o poskytnutí ochrany pokojného stavu, a z rozhovorů lidí na chodbě domu a na veřejném prostranství nedaleko bydliště (že právní zástupkyně žalobců má u předsedkyně senátu zařízeno, že soud jejich žalobě o vyklizení bytu vyhoví a že žalovaní budou vystěhováni na ulici). Stěžovatelka se proto nemůže ztotožnit s rozhodnutím soudu o nevyloučení soudkyně. Namítá i to, že pro písařské chyby v odůvodnění se toto usnesení jeví jako nepřezkoumatelné.
Z obsahu spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v záhlaví označeným usnesením Městský soud v Praze v právní věci žalobkyň M. K. a Ing. D. H. proti žalovaným MUDr. A. L. (dále jen "stěžovatelka") a Ing. V. L., o vyklizení bytu, rozhodl o námitce podjatosti JUDr. Zuzany Šmídové, soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 2, tak, že jmenovaná soudkyně není vyloučena z projednávání a rozhodování této věci. Z odůvodnění usnesení vyplývá, že soud vyšel při projednání námitky podjatosti z tvrzení žalovaných (kteří podjatost soudkyně dovozovali z vyjádření V. P. při správním řízení o poskytnutí ochrany pokojného stavu a z postupu soudkyně v řízení, který považovali za šikanu), a z vyjádření dotčené soudkyně i ostatních soudců civilního úseku Obvodního soudu pro Prahu 2 (kteří k podané námitce uvedli, že nemají k účastníkům ani jejich zástupcům žádný vztah, pro který by byly pochybnosti o jejich nepodjatosti). Námitku podjatosti posoudil s odvoláním na ustanovení §14 odst. 1 a 4 a §16 odst. 1 věty prvé o.s.ř. jako nedůvodnou. Dospěl k závěru, že vznesená námitka neobsahuje žádné tvrzení o konkrétních okolnostech, pro které by bylo možno pochybovat o nepodjatosti soudců Obvodního soudu pro Prahu 2 včetně soudkyně JUDr. Šmídové, když pouhá nespokojenost s jejím procesním postupem důvodem pro její vyloučení být nemůže.
K ústavní stížnosti se vyjádřil, coby účastník řízení, Městský soud v Praze. Odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Z hlediska ústavního může být posouzena pouze otázka, zda právní názor obecného soudu je ústavně konformní, či zda, naopak, jeho uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci do některého z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K porušení základního práva by mohlo dojít především tím, že by obecný soud nerespektoval kogentní ustanovení běžného zákona (srov. III. ÚS 269/99, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 17, nález č. 33).
Ústavní soud považuje za klíčovou otázku posouzení ústavní konformity interpretace a aplikace ustanovení §14 odst. 1 občanského soudního řádu ve vztahu k základnímu právu na zákonného soudce, zakotvenému v čl. 38 odst. 1 Listiny.
Současným zněním ustanovení §14 občanského soudního řádu je založeno vyloučení soudce, jestliže existuje určitý důvod, vymezený takovými konkrétně označenými a zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se jeví soudcova nepodjatost pochybnou. Vylučuje se tím subjektivní pohled na věc; k tomu, aby soudce byl vyloučen, nemohou postačovat pouze pochybnosti o poměru soudce k projednávané věci nebo k účastníkům, nýbrž musí být zjištěn (najisto postaven) důvod, z něhož vyplývá, že lze pochybovat o soudcově nepodjatosti (srov. Bureš, Drápal, Mazanec: Občanský soudní řád, komentář, 6. vydání, 2003, str. 45).
Ústavní soud již dříve judikoval, že pro povahu převážně etických aspektů je rozhodování o vyloučení soudce věcí především obecných soudů. Na nich je, aby stanovily kritéria, za nichž je třeba podmínky aplikace §14 občanského soudního řádu posuzovat. Důvodné pochybnosti o soudcově nestrannosti jsou totiž kategorií objektivní povahy a jako takové musí být založeny skutečnostmi objektivitě soudcovského rozhodování protiřečícími, a to natolik, že nikoli z pohledu účastníků řízení, ale v objektivním smyslu ústavně chráněnou nestranností soudcovského rozhodování otřásají (srov. III. ÚS 26/2000, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 17, str. 365).
V daném případě Ústavní soud dovozuje - s ohledem na obsah ústavní stížnosti i spisového materiálu - že nebyl dán reálný důvod pochybovat o nepodjatosti soudkyně JUDr. Zuzany Šmídové. Je zřejmé, že Městský soud v Praze postupoval při projednání námitky žalovaných správně a ústavně konformním způsobem aplikoval výklad jednoduchého práva. Ústavní soud toliko připomíná, že v případech rozhodování o vyloučení soudců musí platit princip presumpce nestrannosti, která vyplývá ze základních zásad spravedlivého procesu, především pak z principu zákonného soudce. Možnost vyloučení soudce z důvodu jeho podjatosti je třeba chápat jako výjimku ze zmíněného principu. Proto platí, že není-li prokázán opak, je soudce považován za nestranného (srov. nepubl. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 317/99 ze dne 12. 6. 2001). Se zřetelem na tyto úvahy lze dovozovat, že námitky ústavní stížnosti nejsou takové povahy, aby je bylo možno označit za reálné důvody k pochybnostem o nepodjatosti uvedené soudkyně.
Se stěžovatelkou se lze ztotožnit toliko v tom, že odůvodnění napadeného usnesení vykazuje řadu písařských chyb a zjevných nepřesností. Tato pochybení dle názoru Ústavního soudu nezpochybňují přezkoumatelnost rozhodnutí jako celku a lze je napravit v řízení před obecným soudem opravou odůvodnění usnesení dle ustanovení §164 a §167 odst. 2 občanského soudního řádu, nikoli cestou ústavní stížnosti.
Ze shora uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva a svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, zjevně porušeny nebyly. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. srpna 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu