ECLI:CZ:US:2005:2.US.358.05
sp. zn. II. ÚS 358/05
Usnesení
Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti J. J., zastoupeného JUDr. Radkou Šumerovou, advokátkou se sídlem Litoměřice, Turgeněvova 19, proti usnesením Okresního soudu v Litoměřicích, sp. zn. 5 T 73/2005, ze dne 20. 4. 2005, ze dne 5. 5. 2005 a ze dne 15. 6. 2005, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Návrhy, doručenými Ústavnímu soudu dne 21. 6. 2005, 1. 7. 2005 a 26. 7. 2005 a řádně doplněnými dne 23. 8. 2005, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení Okresního soudu v Litoměřicích. Tvrdí, že soud v řízení o žádostech o propuštění z vazby a v řízení o jeho ponechání ve vazbě rozhodoval v neveřejných zasedáních, při nichž stěžovatel ani jeho obhájce nebyli přítomni. Tím ho vyloučil z možnosti uplatnit své námitky v kontradiktorním řízení, čímž porušil jeho základní práva garantovaná čl. 5 odst. 4 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod i čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel připouští, že proti napadeným rozhodnutím nepodal žádné opravné prostředky. Přesto se domnívá, že ústavní stížnost je přípustná, neboť dle jeho názoru podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, tj. směřuje ke sjednocení dosud nejednotné judikatury v této otázce. Stěžovatel závěrem navrhl, aby náklady jeho právního zastoupení zcela zaplatil stát.
Z obsahu listin, připojených k ústavní stížnosti, bylo zjištěno, že usneseními Okresního soudu v Litoměřicích, sp. zn. 5 T 73/2005, ze dne 20. 4. 2005 a 15. 6. 2005, byly podle §72 odst. 3 trestního řádu zamítnuty žádosti stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu s tím, že důvody vazby uvedené v §67 písm. a), písm. c) trestního řádu nadále trvají. Současně bylo dle §73 odst. 1 písm. b) trestního řádu rozhodnuto, že se nepřijímá písemný slib. Usnesením ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 5 T 73/2005, pak Okresní soud v Litoměřicích rozhodl dle §71 odst. 5 trestního řádu o ponechání stěžovatele ve vazbě, neboť důvody uvedené v §67 písm. a), c) trestního řádu nadále trvají. Všechna uvedená usnesení obsahují řádné poučení, že je proti nim přípustná stížnost do tří dnů od oznámení ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem prostřednictvím podepsaného soudu. Jak se podává v ústavní stížnosti, stěžovatel stížnosti nepodal a usnesení soudu prvního stupně tak nabyla právní moci.
Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy, zda daný návrh splňuje formální náležitosti a zda jsou dány podmínky jeho projednání. Primárně se zaměřil na posouzení otázky přípustnosti ústavní stížnosti.
Mezi základní atributy ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, náleží požadavek její subsidiarity, vyjádřený v ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, dle něhož je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní soud ve své judikatuře vychází ustáleně z názoru, že ústavní soudnictví se zásadně orientuje na přezkum věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které jednotlivci poskytuje zákon (srov. III. ÚS 62/95, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 4, str. 243 a násl.).
V projednávané věci podal stěžovatel ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím soudu prvního stupně. Nápravy jím tvrzeného nesprávného postupu tohoto soudu však mohl dosáhnout ve stížnostním řízení, pokud by proti napadeným usnesením Okresního soudu v Litoměřicích podal stížnosti. Včasná stížnost proti rozhodnutí o vazbě dle ustanovení §74 odst. 1 trestního řádu je totiž dle judikatury Ústavního soudu zákonným prostředkem, který měl stěžovatel k dispozici na ochranu svých práv. Tohoto svého oprávnění, ač o něm byl řádně poučen, však nevyužil. Za situace, kdy svou vinou nedal stížnostnímu soudu možnost, aby se věcí zabýval, není Ústavní soud s ohledem na vyslovenou zásadu subsidiarity oprávněn napadená rozhodnutí soudu prvního stupně přezkoumávat.
Na daný případ nelze aplikovat ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jehož použití stěžovatel navrhuje. Toto ustanovení představuje výjimku z obecné zásady, jež stanoví, že před podáním ústavní stížnosti je nutno vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práva. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádným případech. V projednávané věci však nelze pominout skutečnost, o níž bylo pojednáno výše, že totiž stěžovatel si mohl zajistit ochranu svých práv v řízení před obecnými soudy. Plnému vyčerpání procesních prostředků tak zamezil svým procesním pochybením, když proti usnesením soudu prvního stupně nepodal stížnosti. Ústavní soud se nedomnívá, že by ústavní stížnost v daném případě přesahovala vlastní zájmy stěžovatele. Poukaz na údajně nejednotnou judikaturu Ústavního soudu není případný. Ústavní soud při přezkoumávání vazebních řízení respektuje závěry, vyslovené v nálezu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 573/02, na něž stěžovatel odkazuje. Zároveň ovšem musí přihlížet ke konkrétním skutečnostem toho kterého případu (srov. III. ÚS 544/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 32, usnesení č. 6). Pokud nabude přesvědčení, že se na projednávaný případ závěry uvedeného nálezu nevztahují, nelze z toho dovozovat, že jeho rozhodovaní činnost je nejednotná.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh nepřípustný.
Z téhož důvodu nemohlo být kladně rozhodnuto o návrhu stěžovatele na náhradu nákladů právního zastoupení státem, neboť podmínkou vyhovění takovému návrhu je mimo jiné to, že ústavní stížnost nebyla odmítnuta (§83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 20. října 2005
Stanislav Balík, v.r.
soudce zpravodaj