ECLI:CZ:US:2005:2.US.384.04
sp. zn. II. ÚS 384/04
Usnesení
II.ÚS 384/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti A.P., zastoupeného JUDr. L. M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2004, sp. zn. 62 Co 40/2004, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 10. 10. 2003, sp. zn. 6 C 105/2002, spojené s návrhem na zrušení slov "ve výši 2.500,-Kč, pokud poškozený nepožádá, aby mu byla místo této náhrady poskytnuta náhrada za ztrátu výdělku po dobu vazby a výkonu trestu odnětí svobody" v ustanovení §23 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení §23 odst. 4 písm. b) stejného zákona, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh se o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 23. 6. 2004 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") v návaznosti na čl. 4 odst. 4 Listiny, a v čl. 6 odst. 1 a čl. 41 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Současně v souladu s ustanovením §74 zákona o Ústavním soudu navrhl zrušení části ustanovení §23 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 119/1990 Sb.") a ustanovení §23 odst. 4 písm. b) stejného zákona.
Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 6 C 105/2002, a z připojených listin zjistil Ústavní soud následující:
Stěžovatel byl rozsudkem Nižšího vojenského soudu v Brně ze dne 16. 9. 1953, sp. zn. T 63/53, uznán vinným trestným činem vyhýbání se služební povinnosti podle §270 odst. 1 písm. b) zákona č. 86/1950 Sb. a odsouzen k trestu odnětí svobody na 4 roky nepodmíněně. Trest byl vykonán v rozsahu 24 měsíců od 24. 7. 1953 do 24. 7. 1955. Usnesením Vojenského obvodového soudu v Brně ze dne 1. 8. 1991, sp. zn. 4 Rtv 265/90, bylo toto odsuzující rozhodnutí ve výroku o trestu zrušeno. Rozsudkem stejného soudu ze dne 5. 11. 1991, sp. zn. 4 Rtv 265/90, byl stěžovatel při nezměněném výroku o vině odsouzen k trestu odnětí svobody na 8 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu 2 roky. Rozhodnutím Ministerstva obrany ČR ze dne 22. 2. 1993 byl stěžovatel částečně finančně odškodněn podle §23 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb. částkou 43.180,-Kč. Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2002, sp. zn. 4 Tz 9/2002, byly oba rozsudky vojenských soudů jako nezákonné zrušeny a trestní stíhání stěžovatele bylo podle §11 odst. 1 písm. f) trestního řádu zastaveno. Ministerstvo obrany na podkladě tohoto rozhodnutí přiznalo stěžovateli další odškodnění částkou 21.395,-Kč a ve zbytku (rozdíl mezi požadovanou a přiznanou částkou činil 108.000,-Kč) nárok stěžovatele odmítlo. Stěžovatel se domáhal zaplacení zbytku svého nároku, odpovídajícího osminásobku průměrné mzdy ve výši 16.000,-Kč snížené o 2.500,-Kč, soudní žalobou.
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 10. 10. 2003, čj. 6 C 105/2002-14, žalobu stěžovatele o zaplacení částky 108.000,-Kč zamítl. Svůj zamítavý výrok odůvodnil tím, že na projednávaný případ je nutno aplikovat zákon č. 119/1990 Sb., dle něhož byl stěžovatel již plně odškodněn. O stěžovatelově odvolání proti tomuto rozsudku rozhodl Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 3. 2004, čj. 62 Co 40/2004-32, jímž rozhodnutí soudu I. stupně potvrdil. Ztotožnil se s právním závěrem nalézacího soudu stran aplikace zákona č. 119/1990 Sb. Uvedl, že subjektivní názor stěžovatele o nepřiměřenosti částek, které mohou být podle uvedeného zákona přiznány, ve vztahu k současné příjmové a cenové hladině, nemůže být podkladem pro závěr o rozporu aplikovaných ustanovení s čl. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny.
Stěžovatel napadl rozsudky soudů obou stupňů projednávanou ústavní stížností. Rekapituluje v ní průběh dosavadního řízení před příslušným úřadem Ministerstva obrany i před obecnými soudy a vyslovuje nesouhlas s rozhodnutími vydanými ve věci jeho odškodnění. Dle jeho názoru se na jeho případ nevztahuje zákon č. 119/1990 Sb., čemuž nasvědčuje fakt, že konečné rozhodnutí ve věci bylo vydáno v řízení podle §266 a násl. trestního řádu. Poukazuje ovšem na rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná v obdobných věcech, jimiž bylo odmítnuto přiznat jakékoli nároky nad rámec zákona č. 119/1990 Sb., a z nich dovozuje, že jeho případné dovolání by nebylo úspěšné. Náhradu dle ustanovení §23 odst. 1 písm. a), odst. 4 písm. b) tohoto zákona nepovažuje, vzhledem k výši minimální mzdy stanovené nařízením vlády č. 436/2001 Sb., za přiměřenou. Má za to, že poskytovat náhradu mzdy nevinně vězněným osobám ve výši, která nedosahuje ani poloviny minimální mzdy, je i v rozporu s ustanoveními čl. 1 a čl. 4 odst. 4 Listiny. Z tohoto důvodu navrhuje pro případ, že Ústavní soud dospěje k závěru, že na projednávanou věc je nutno aplikovat zákon č. 119/1990 Sb., zrušit část jeho ustanovení §23 odst. 1 písm. a) a celé jeho ustanovení §23 odst. 4 písm. b).
Na žádost Ústavního soudu se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení Městský soud v Praze a Obvodní soud pro Prahu 6 a vedlejší účastník řízení Vojenský úřad pro právní zastupování Ministerstva obrany.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření upozornil na to, že stěžovatel se domáhal náhrady škody nad rámec odškodnění stanoveného zákonem č. 119/1990 Sb. Soudy obou stupňů shledaly jeho požadavek neoprávněným, přičemž uvedly důvody, jež je k takovému rozhodnutí vedly. Má za to, že jejich postupem nebylo porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces ani jiná jeho ústavní práva. Navrhl, aby byla ústavní stížnost zamítnuta jako nedůvodná.
Obvodní soud pro Prahu 6 odkázal na odůvodnění obou napadených rozsudků.
Vojenský úřad pro právní zastupování se ztotožnil s napadeným rozsudkem odvolacího soudu, který považuje za věcně správný a vydaný v souladu s platnou právní úpravou. Má za to, že podmínky spravedlivého procesu byly v případě soudního řízení o nároku stěžovatele dodrženy. Odkázal na stávající judikaturu Nejvyššího soudu (rozsudek ze dne 25. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1714/2003, usnesení ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1690/2003), a z ní vyplývající závěr, že nárok žalobce na odškodnění za vykonaný trest odnětí svobody se řídí zákonem č. 119/1990 Sb., jenž je tím zákonem, který má na mysli ustanovení čl. 36 odst. 4 Listiny. Upozornil na to, že i dle obecných předpisů je pro výši náhrady za ztrátu na výdělku východiskem stav před vznikem škody, nikoli mzdová úroveň v době, kdy je náhrada poskytována. Vedlejší účastník navrhl, aby Ústavní soud podanou ústavní stížnost zamítl jako neodůvodněnou.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením daného případu. Stěžovatel především namítá, že obecné soudy dospěly k chybnému závěru, pokud na věc aplikovaly zákon č. 119/1990 Sb., neboť konečné rozhodnutí ve věci bylo vydáno v řízení podle §266 a násl. trestního řádu.
Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy) a nikoli "běžné" zákonnosti. Není tedy zásadě povolán k přezkumu správnosti interpretace a aplikace jednoduchého práva, a může tak činit toliko tehdy, jestliže současně shledá porušení některých ústavních kautel.
Právní závěr obecných soudů o nutnosti aplikovat na případ stěžovatele zákon č. 119/1990 Sb. koresponduje s judikaturou Nejvyššího soudu, kterému byla svěřena pravomoc sjednocovat rozhodnutí obecných soudů, pokud jde o výklad jednoduchého práva (srov. §14 a násl. zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 14/2003, i v dalších svých rozhodnutích vydaných v obdobných věcech vyslovil, že z hlediska vzniku a právního režimu nároku na odškodnění není rozhodující, že ke zrušení odsuzujícího rozsudku nedošlo v přezkumném řízení podle §4 zákona č. 119/1990 Sb. Rozhodující je, že tímto zrušujícím rozhodnutím byl završen proces soudní rehabilitace zahájený dle zákona č. 119/1990 Sb. Závěr obecných soudů, že stěžovatel je osobou rehabilitovanou podle tohoto zákona, s nímž se Ústavní soud ztotožňuje, je v souladu i s judikaturou Ústavního soudu vztahující se k obdobným případům (srov. II. ÚS 285/97, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 12, nález č. 117, nepublikované usnesení IV.ÚS 533/03).
K otázce výše přiznaného odškodnění dle §23 odst.1 písm. a), odst. 4 písm. b) zákona č. 119/1990 Sb., které stěžovatel nepovažuje vzhledem k současné cenové a mzdové hladině za přiměřené, je třeba uvést, že přes snahu státu rehabilitovat v zákoně vyjmenované osoby a odškodnit je (což je primárním účelem tohoto zákona), nelze přehlédnout, že ono přiměřené hmotné odškodnění je aktem, byť majícím svou nezanedbatelnou materiální stránku, spíše symbolickým, který navazuje na esenciální zadostiučinění morální, a jenž není schopen následky jednání minulého režimu jakkoli odčinit. Neosobuje si úlohu být pro poškozené odměnou za práci, zdrojem obživy do budoucna, jako je tomu v případě mezd a důchodů, nýbrž je založeno na principu výplaty jednorázové částky zmírňující - nikoli zcela odstraňující - důsledky, které odsuzující rozhodnutí a výkon trestu pro poškozené měly.
Ústavní soud připomíná, že ze snahy zákonodárce zakotvit v právním řádu prostředek, kterým by bylo možné alespoň částečně přispět ke zmírnění křivd způsobených totalitním režimem, není možné dovodit, že by byl dán právní nárok na náhradu křivdy jako takové ani na to, aby toto odškodnění bylo přiměřené době odlišné právně i hospodářsky od doby, kdy křivda vznikla. Byť ke křivdám, které zákonodárce zákonem č. 119/1990 Sb. mínil zmírnit, došlo v zásadě v rozporu s principy právního státu, Ústava ani jiný právní předpis nevyžadují, aby tyto křivdy byly odčiněny v plném rozsahu, ba co více, aby na ně bylo pohlíženo prizmatem dnešních hospodářských a sociálních poměrů a byly odškodňovány, jako by k nim došlo nyní. V takovém postupu nelze shledat rozpor ani s požadavkem důstojnosti v právech, jenž má na mysli článek 1 Listiny, ani s povinností šetřit smysl a podstatu základních práv dle článku 4 odst. 4 Listiny, jichž se stěžovatel dovolává. Ač je totiž uvedené odškodnění z dnešního pohledu z hlediska zákonem zakotvených finančních částek již jen symbolické, zůstává spravedlivé potud, pokud všem obětem komunistické represe přiznává stejnou náhradu, jejíž výše se liší jen podle míry poškození jednotlivých osob (srov. nepubl. usnesení II. ÚS 300/04, IV. ÚS 566/03).
I když lze přisvědčit stěžovateli v tom, že částka za ztrátu na výdělku, stanovená v §23 zákona č. 119/1990 Sb., je z hlediska současných poměrů opravdu pouze částkou symbolickou, nelze než konstatovat, že pokud ji zákonodárce takto stanovil a po dobu účinnosti zákona nezměnil, není tato skutečnost v rozporu se stěžovatelovými ústavně zaručenými právy.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost byla odmítnuta, byl současně dle ustanovení §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu odmítnut i akcesorický návrh na zrušení části ustanovení §23 odst. 1 písm. a) zákona č. 119/1990 Sb. a ustanovení §23 odst. 4 písm. b) téhož zákona, neboť podle ustálené judikatury Ústavního soudu takový návrh sdílí osud ústavní stížnosti. Nadto Ústavní soud považuje za nutné uvést, že námitka o protiústavnosti napadených částí ustanovení zákona, kterou stěžovatel spatřuje v příliš nízkých částkách odškodnění, směřuje svou povahou do oblasti výkonu zákonodárné moci a nikoli do působnosti Ústavního soudu. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti. Vůči individuálním i normativním aktům orgánů veřejné moci má zásadně kasační pravomoc. Proto je také oprávněn - jako tzv. negativní zákonodárce - výhradně rušit napadené zákony pro jejich protiústavnost, nikoli však z důvodu, který svou podstatou spadá do oblasti pozitivní normotvorby, jak lze v daném případě z návrhu dovozovat (srov. I. ÚS 651/01, II. ÚS 300/04).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 24. března 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Jarmila Hájková