ECLI:CZ:US:2005:2.US.397.04
sp. zn. II. ÚS 397/04
Usnesení
II.ÚS 397/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti M. B., právně zastoupeného JUDr. F. K., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 4. 2004, sp. zn. 7 Tdo 356/2004, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 3. 12. 2003, sp. zn. 5 To 168/2002, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 8. 2002, sp. zn. 43 T 20/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou řádně a včas se stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů. Rozsudkem Krajského soudu v Brně byl stěžovatel uznán vinným z trestného činu podvodu dle §250 odst. 1, 3 písm. b) trestního zákona a trestného čin podvodu dle §250 odst. 1, 2 trestního zákona a byl mu uložen souhrnný trest odnětí svobody (i za sbíhající se trestné činy porušení povinnosti v řízení o konkurzu a vyrovnání, kterými byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně) v trvání 3 let s podmíněným odkladem na zkušební dobu 5 let. Spolu s odnětím svobody mu byl uložen peněžitý trest ve výši 5 000 Kč s náhradním trestem odnětí svobody, trest zákazu činnosti spočívající v zákazu hostinské a obchodní činnosti v trvání 5 let a povinnost nahradit škodu poškozeným. Trestné činnosti se podle soudu obžalovaný zkráceně dopustil tím, že v úmyslu ve lhůtě splatnosti neuhradit odebrané zboží uzavřel jako jednatel a majitel společnosti BAMIL, s. r. o., kupní smlouvy na obilí s poškozenými společnostmi, které se ziskem prodal, avšak neuhradil vystavené faktury. Dalšího skutku se měl dopustit tím, že v úmyslu ve sjednané lhůtě nedodat zboží, převzal jako jednatel firmy BAMIL, s. r. o., finanční částku ve výši 260 000 ATS a dále, že v úmyslu ve sjednané lhůtě zapůjčenou částku nevrátit uzavřel smlouvu o úvěru ve výši 300 000 Kč.
Na základě odvolání státního zástupce Vrchní soud v Olomouci podle §258 odst. 1 písm. d), e), odst. 2 trestního řádu částečně zrušil napadený rozsudek a nově rozhodl tak, že obžalovaného odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 3 let ve věznici s ostrahou, uložil mu opět peněžitý trest ve výši 5000 Kč a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem obchodní činnosti v trvání 5 let. Podle §35 odst. 2 trestního zákona zrušil výrok o trestu uloženém rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ve znění rozsudku Krajského soudu v Brně, jakož i všechna další rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Odvolání stěžovatele bylo zamítnuto.
Stěžovatel podal proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci dovolání k Nejvyššímu soudu, jehož důvodnost dovozoval z ust. §265b odst. 1 písm. g) a l) trestního řádu. Nejvyšší soud dovolání posoudil jako přípustné a podle §265i odst. 1 písm. e) je odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí jako důvod jejího podání porušení čl. 8 odst. 2, čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Především pak namítá, že v případě prvého skutku se uvádí jak v obžalobě, tak i v rozsudku, že sice v úmyslu neuhradit odebral obilí, dlužnou částku neuhradil a ani neprojevil snahu o uzavření dohody s poškozeným, ale že uznal písemně dluh. V daném případě uznáním dluhu se prodlužuje promlčecí lhůta dle obchodního zákoníku ze čtyř na deset let. Z tohoto titulu je podle názoru stěžovatele obžaloba v tomto bodě zcela zmatečná a naprosto nedůvodná a stěžovatel má zejména za to, že státní zástupce neprokázal úmysl, který je nezbytnou podmínkou pro trestnost takového trestného činu. Soudy obou stupňů měly povinnost provést důkaz navrhovaný obhajobou, a to spisem bývalého Krajského obchodního soudu v Brně a kopií vykonatelného platebního rozkazu ze dne 20. 10. 1995, kterým byla firmě BAMIL, s. r. o., uložena povinnost zaplatit žalobci - firmě REDU, s. r. o., částku ve výši 310 245,40 Kč. V daném případě se jedná o obchodně právní záležitost, která byla pravomocně vyřešena v kompetenci příslušného soudu, proto této části napadeného rozsudku brání odsouzení stěžovatele překážka věci pravomocně rozhodnuté. Z tohoto titulu není možné, aby trestní soud ukládal stěžovateli zaplatit něco, co je již pravomocně rozsouzeno. V další části ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že měl sjednány obchody, které by vyřešily jeho druhotnou platební neschopnost.
Podle přesvědčení stěžovatele většina důkazů, potřebných ke zjištění toho, zda se staly uvedené skutky a zda je spáchal stěžovatel a z jakých pohnutek, nebyla správně zjištěna v žádném stupni řízení. Všechny soudy postupovaly při provádění důkazů takovým způsobem, že nemohl být správně zjištěn skutkový stav věci a jsou o něm důvodné pochybnosti. Stěžovatel také spatřuje v některých svých jednáních jednání v krajní nouzi, z čehož dovozuje, že nemohou být trestnými činy. O krajní nouzi se v roce 1995 jednalo proto, že se jako jednatel firmy snažil zabránit vzniku škody větší, než která hrozila. Toto své tvrzení však nikterak v ústavní stížnosti nekonkretizuje. Stěžovatel rovněž namítá, že jeho záležitost nebyla spravedlivě a v přiměřené lhůtě projednána a rozhodnuta. Celé řízení trvalo 7 let, což je lhůta, která by mohla být považována za porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Trestní stíhání mělo být dle §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu zastaveno jako nepřípustné.
Další námitka stěžovatele směřuje proti postupu soudu I. stupně, který, aniž by vyčkal rozhodnutí odvolacího soudu o stížnosti proti rozhodnutí senátu o tom, že předseda ani soudci nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, vynesl rozsudek.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost splňovala formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), vyžádal si Ústavní soud, v souladu s ustanovením §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, vyjádření účastníků řízení - Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Vrchního soudu v Olomouci a prostudoval spis Krajského soudu v Brně.
Nejvyšší soud prostřednictvím předsedy senátu JUDr. P. H. ve svém vyjádření uvedl, že ústavní stížnost je v podstatné části opakováním námitek uplatněných stěžovatelem v rámci dovolání. Co se týče podvodného úmyslu stěžovatele, ten jej sice od počátku popíral, ale jak krajský, tak vrchní soud po zhodnocení všech provedených důkazů dospěly k závěru, že je jeho obhajoba vyvrácena. Jejich skutkové závěry podle zjištění Nejvyššího soudu plně odpovídaly právnímu posouzení tohoto jednání. Nejvyšší soud se rovněž zabýval námitkou krajní nouze a dospěl k závěru, že podmínky krajní nouze ve smyslu §14 trestního zákona splněny nejsou. Otázkou nepřípustnosti trestního stíhání z důvodu údajně nepřiměřené délky řízení a tvrzené překážky věci rozhodnuté se rovněž zabýval a konstatoval, že ani nepřiměřená délka řízení, která v dané věci nebyla zjištěna, není důvodem pro zrušení meritorního rozhodnutí, a že rozhodnutí v občanskoprávním řízení nemůže založit překážku rei iudicatae ve vztahu k probíhajícímu trestnímu řízení. Předseda senátu Vrchního soudu v Olomouci JUDr. I. L. nesouhlasí s námitkami stěžovatele uplatněnými v ústavní stížnosti. Dle jeho názoru bylo ve věci postupováno v souladu s ust. §2 odst. 5 trestního řádu, byl proveden dostatečně rozsáhlý okruh důkazů, na jehož základě byl zjištěn skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti a na jehož základě mohlo být ve věci objektivně rozhodnuto. Odkázal na rozhodnutí dovolacího soudu, v němž řeší prakticky všechny námitky vznesené stěžovatelem v rámci podané ústavní stížnosti.
Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů, posouzení argumentace stěžovatele v ústavní stížnosti a prostudování příslušného spisu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Je na místě připomenout, že je to právě jenom hledisko ústavněprávní, které zakládá případnou ingerenci Ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných. Ústavní soud zjistil, že ty ve své rozhodovací činnosti nezasáhly do základních práv a svobod stěžovatele, a to ani v označených článcích Listiny či Úmluvy. Jádrem podaného návrhu jsou výhrady týkající se subjektivní stránky trestného činu podvodu (§250 trestního zákona), kdy stěžovatel dovozuje, že nebyl v dané věci prokázán úmysl v jeho jednání, tedy obligatorní znak trestného činu, pro který byl navrhovatel shledán vinným. Podle přesvědčení Ústavního soudu však bylo provedeným dokazováním nepochybně zjištěno, že stěžovatel v době odběru zboží od poškozených společností musel vědět, že závazkům ohledně jeho úhrady nebude jeho společnost schopna dostát, když stejně tak nepochybně znal její hospodářskou situaci a finanční možnosti. Je objektivní skutečností nesporně prokázanou, že ve všech ve výroku rozsudku uvedených případech převzal zboží, ani jednou však příslušnou vystavenou fakturu neuhradil. Tyto skutečnosti jsou nesporné, zřetelně plynou z provedeného dokazování a nic na tom nemění ani úvahy o možnostech či případných snahách stěžovatele zaplatit dodané zboží někdy v budoucnu. Mezi obecnými soudy provedeným dokazováním a hodnocením provedených důkazů nelze dle přesvědčení Ústavního soudu nalézt rozpor, tím méně takový, který by bylo možné označit za extremní, který by představoval nejen postup (a rozhodnutí z něj plynoucí) za nezákonný, ale dokonce protiústavní. Shledané zavinění stěžovatele se tak nepochybně vztahuje na všechny skutečnosti, které jsou znakem skutkové podstaty označeného trestného činu.
Nelze akceptovat ani výhrady stěžovatele stran neprovedení všech dostupných důkazů. Stěžovatel v ústavní stížnosti tuto námitku uvádí pouze ve vztahu k důkazu příslušným spisem Krajského soudu v Brně (bývalý KOS) a vydaným platebním rozkazem, které dle jeho názoru provedeny být měly, avšak soud je nepřipustil. V tomto směru nelze než odkázat na odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (str. 6), ve kterém soud vysvětlil, proč provedení dalších důkazů pokládal za nedůvodné, když i Ústavní soud je názoru, že důkazy provedenými bylo již možné odpovědně rozhodnout i o vině.
Ústavní soud také zcela sdílí názor Nejvyššího soudu, vyjádřený v jeho rozhodnutí, že věc rozhodnutá v občanském soudním řízení netvoří překážku rei iudicatae pro řízení trestní. V této souvislosti lze pouze připustit pochybnost, zda soud I. stupně rozhodl správně o náhradě škody v adhézním řízení ve prospěch poškozené společnosti REDU, s. r. o. Podle tvrzení stěžovatele byl právě ve prospěch této společnosti již vydán platební rozkaz na částku 310 245,40 Kč, která se rovná částce přiznané v adhézním řízení. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí rovněž zapochyboval o správnosti tohoto rozhodnutí, avšak současně vyslovil názor, že se jedná o ryze procesní otázku, která nepodléhá přezkumu dovolacího soudu. Tím méně pak se jedná o otázku, která by zakládala porušení ústavních práv stěžovatele v takové míře, že by nešla napravit jinak, než zrušením rozhodnutí obecných soudů napadených ústavní stížností. V daném případě má stěžovatel i jiné právní prostředky, jak se vyhnout eventuálnímu dvojímu plnění tohoto závazku, proto není v této fázi ingerence Ústavního soudu nutná.
Pokud jde o námitky, týkající se hodnocení provedených důkazů, Ústavní soud zastává názor, který je obsažen v jeho mnoha rozhodnutích, že v souladu s ust. §2 odst. 6 trestního řádu orgány činné v trestním řízení hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Ústavnímu soudu pak v zásadě nepřísluší právo přehodnocovat důkazy obecného soudu, ani právo hodnotit, zda shromáždění konkrétních důkazů je účelné či nikoliv. Hodnotit důkazy přísluší Ústavnímu soudu pouze tehdy, kdyby je sám prováděl. Uvedené konstatování vychází z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy). Jestliže obecné soudy respektují kautely, dané ustanoveními trestního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů, resp. posuzování správnosti zjištěného skutkového stavu, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval.
K dalším námitkám stěžovatele, zejména k námitce nepřiměřené délky trestního řízení, k jednání v rámci tzv. krajní nouze, nebo postupu soudu ve věci námitky vyloučení soudců Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že tyto námitky tvořily podstatu jeho dovolání k Nejvyššímu soudu, který, i když dovolání usnesením dle §256b odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl, se v odůvodnění dostatečně podrobně vyjádřil ke všem namítaným skutečnostem.
V otázce nepřiměřené délky trestního řízení, jež zakládá nepřípustnost trestního stíhání ve smyslu §11 odst. 1 písm. j) trestního řádu ve spojení s čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Ústavní soud odkazuje na svá usnesení sp. zn. II ÚS 32/03, IV. ÚS 8/03 a IV. ÚS 487/03 (poslední uvedené bylo publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, sv. č. 31, usn. č. 26, str. 358). V nich Ústavní soud vyložil, proč porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ( i kdyby průtahy byly zjištěny) podle cit. článku Úmluvy samo o sobě nezakládá nepřípustnost trestního stíhání, a to ani s ohledem na požadavek účinných prostředků nápravy podle čl. 13 Úmluvy.
Tvrzení stěžovatele, že roce 1995 byl jako podnikatel nucen jednat v krajní nouzi proto, neboť tuto krajní nouzi způsobil stát nedostatečným zajištěním ekonomického a právní prostředí, nelze akceptovat ve vztahu k charakteru jím spáchané trestné činnosti, že postačí odkázat na ustanovení §14 trestního zákona, který podmínky jednání v krajní nouzi upravuje.
Závěrem lze tedy konstatovat, že obecné soudy v napadených rozhodnutích uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů, jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele a jakými právními úvahami se řídily, když posuzovaly prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu (§125 odst. 1 trestního řádu). Důkazy, provedené v tomto trestním stíhání vytvořily nepřerušený řetězec, který obecným soudům umožnil učinit, bez důvodných pochybností, závěr o vině stěžovatele. Skutečnost, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Obecné soudy postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 trestního řádu) a zjistily skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který byl nezbytný pro jejich rozhodnutí (§2 odst. 5 trestního řádu). Nedostaly se tudíž do rozporu s právem na spravedlivý proces vyjádřený v článku 36 odst. 1 Listiny, jehož se stěžovatel dovolával. Ačkoli čl. 36 odst. 1 Listiny garantuje právo na spravedlivý proces, nelze ho však vykládat jako právo na úspěch ve věci.
V návaznosti na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. února 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu