ECLI:CZ:US:2005:2.US.407.04
sp. zn. II. ÚS 407/04
Usnesení
II.ÚS 407/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Dagmar Lastovecké a Stanislava Balíka dnešního dne mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Transmilch Emma, s. r. o., IČ: 25940110, se sídlem Machov 18, PSČ 549 63, zastoupené JUDr. M. W., směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. 22 Co 84/2004, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 17. 10. 2003, sp. zn. 26 C 37/2001, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelka napadla v záhlaví označené rozsudky obecných soudů s tvrzením, že jimi bylo zasaženo její právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu, jak je zakotveno v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Navrhla proto všechna označená rozhodnutí zrušit.
Z textu podání a z obsahu spisu o nalézacím řízení, který byl vyžádán u Obvodního soudu pro Prahu 10, seznal Ústavní soud následující okolnosti případu.
Společnost s ručením omezeným O. K. TRANS Praha zažalovala u Obvodního soudu pro Prahu 10 stěžovatelku o částku 22.827,90 Kč s příslušenstvím, odpovídající výši škody, kterou měla stěžovatelka způsobit. Společnost O. K.Trans Praha se zavázala zajistit přepravu nákladu z areálu společnosti Barum Continental do jejího skladu v Hradci Králové. Vlastní přepravu pro ni (tedy žalobkyni) provedla stěžovatelka. Řidič stěžovatelky naložil v pražském areálu k přepravě 1212 pneumatik a jejich převzetí potvrdil na dokladu. V místě vykládky bylo následně zjištěno, že 10 kusů pneumatik chybí; v tomto duchu byl pořízen reklamační protokol a vyznačena poznámka v dodacím listě. Společnost Barum Continental chybějící pneumatiky vyúčtovala částkou 22.827,90 Kč společnosti O. K. TRANS Praha, která je také zaplatila. Zaplacenou částku pak požadovala nahradit po stěžovatelce. Soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že řidič stěžovatelky v místě nakládky převzal k přepravě o 10 ks pneumatik více, než kolik jich později v místě vykládky vyložil. Stěžovatelce se podle názoru soudu nepodařilo prokázat, že by k přepravě převzala o 10 ks pneumatik méně, než kolik bylo uvedeno v průvodních dokladech. Řidič si počínal lehkomyslně, pokud potvrdil převzetí nákladu, aniž by se přesvědčil, zda počet naložených pneumatik souhlasí s množstvím, které se zavázal převzít. Soud stěžovatelku shledal odpovědnou za ztrátu pneumatik v žalované hodnotě, a proto žalobě vyhověl.
Městský soud v Praze pak k podanému odvolání napadený rozsudek potvrdil. V odůvodnění uvedl, že soud prvého stupně si pro své rozhodnutí opatřil správná a postačující skutková zjištění, pečlivě hodnotil důkazy jednotlivě i ve vzájemných souvislostech a spor posoudil správně i po stránce právní. Upřesnil pouze, že šlo o plnění závazku pomocí dalšího dopravce podle §621 obchodního zákoníku s tím, že v takovém případě odpovídá dopravce, jako by přepravu uskutečnil sám. Jde přitom o objektivní odpovědnost přepravce za škodu na zásilce. V řízení nebylo prokázáno, ale stěžovatelkou ani tvrzeno, že by byl naplněn liberační důvod dle §622 odst. 1 obchodního zákoníku. Odvolací soud dále vyvrátil námitky stěžovatelky směřující proti vývodům soudu prvého stupně, které učinil ze závěrů písmoznaleckého posudku a vypořádal se s výhradou stěžovatelky, poukazující na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 17/98.
Stěžovatelka je přesvědčena, že závěr obecných soudů o její odpovědnosti za škodu vzniklou ztrátou pneumatik je v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními. Poukazuje zejména na zjištění, že zboží bylo po naložení zaplombováno a plomby nebyly v místě vykládky porušeny, a dále že přeprava byla uskutečněna plynule bez zastávek, když k jedinému, cca 15 minutovému přerušení, došlo v důsledku dopravní nehody v Hradci Králové; to prokazuje, že ke ztrátě pneumatik nemohlo dojít během přepravy. Takové hodnocení má za následek porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.
Pak následuje polemika stěžovatelky s provedeným dokazováním. Zdůrazňuje, že jediným dokladem o počtu naložených pneumatik je doklad č. 8144, přičemž údaje z něho jsou vyvratitelné jinými důkazy. Navíc podle stěžovatelky nebyly odstraněny pochybnosti týkající se pravosti podpisu tohoto dokladu, když znalec učinil závěr, že doklad podepsal řidič stěžovatelky toliko jako nejpravděpodobnější variantu, aniž by docela vyloučil možnost padělku podpisu. Stěžovatelka proto míní, že soudy se měly držet zásady "in dubio pro reo". Pak by musely učinit závěr, že stěžovatelka převzetí určitého počtu pneumatik nepotvrdila. Stěžovatelka dále poukazuje na skutečnost, že její řidič neměl faktickou možnost během nakládky zboží překontrolovat, neboť pneumatiky byly naváženy ve velkých koších, z nichž by bylo nutno je kvůli přepočítání vyjmout a opět je vracet nazpět. To vše by nakládku příliš prodloužilo a řidič by nestihl včas přepravu vykonat, navíc když řidič nebyl dobře orientován v typech nakládaných pneumatik. Bylo prokázáno, že řidič nedělal během jízdy žádné zastávky a do cílového bodu dojel s originálně zaplombovaným vozem, s nákladem tedy nemohlo být během přepravy manipulováno.
Stěžovatelka navrhla oba označené rozsudky zrušit a věc vrátit soudu prvého stupně k dalšímu řízení.
Soudce zpravodaj vyzval podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu účastníky řízení a vedlejšího účastníka řízení k vyjádření se k obsahu stížnosti.
Vedlejší účastník, společnost s ručením omezeným O. K. TRANS Praha, svého práva ve stanovené lhůtě nevyužil.
Obvodní soud pro Prahu 10 ve vyjádření pouze odkázal na odůvodnění svého rozsudku s tím, že při hodnocení důkazů postupoval zcela v intencích občanského soudního řádu.
Městský soud v Praze ve stručném vyjádření uvedl, že obsah stěžovatelčina podání se obsahově téměř shoduje s obsahem odvoláním ve věci, kterému nebylo vyhověno z důvodů v rozsudku uvedených. Zopakoval, že se plně ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvého stupně a zdůraznil, že v posuzovaném sporu šlo o odpovědnost objektivní s možností liberace. Neopomněl žádnou z odvolacích námitek, včetně vztahu ke zmíněnému rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 17/98. Městský soud v Praze nesouhlasí, že by došlo k porušení práva stěžovatelky na spravedlivý proces, a navrhuje proto zamítnutí stížnosti.
Ústavní soud se nejprve zabýval formální stránkou podání. Zde zjistil, že stížnost byla podána osobou k tomu oprávněnou prostřednictvím advokáta, ve lhůtě zákonem stanovené a stížnost je přípustná ustanovení §72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), a návrh je přípustný. Přesto Ústavní soud dospěl k závěru, že je nutno ústavní stížnost z níže uvedených důvodů odmítnout.
Ve svém podání stěžovatelka pouze polemizuje s hodnocením skutkových zjištění a právními závěry soudů, a to v podstatě ve shodném rozsahu, jak to činila již v řízení odvolacím. Takto pojatá stížnost staví Ústavní soud do role třetí instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Jak Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jednoduchého práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a článku 1 Ústavy (srov. též rozhodnutí II. ÚS 404/98, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 16, nález č. 151, rozhodnutí č. II. ÚS 294/95, tamtéž, svazek 5, nález č. 63, nepublikované usnesení č. II. ÚS 356/04, a řada dalších). Této zásady se Ústavní soud držel i v posuzovaném případě, když neshledal, že by napadená rozhodnutí vykazovala některou z uvedených vad.
Z výše uvedeného vyplývá, že Ústavní soud neposuzoval celkovou zákonnost nebo správnost napadených rozhodnutí, jeho úkolem bylo pouze zjistit, zda rozhodnutí nezasahuje do práv či svobod základních. I kdyby tedy Ústavní soud nesouhlasil s tím, jak obecné soudy vyhodnotily provedené důkazy a jaké právní závěry k tomu přijaly, nemůže ještě bez dalšího do procesu vstoupit.
Pokud se tedy v posuzovaném případě veškeré výhrady stěžovatelky koncentrují na to, jaké závěry soudy učinily z důkazů v řízení provedených, nutno poukázat na ústavní princip nezávislosti soudu, z něhož je odvozena zásada volného hodnocení důkazů (§132 občanského soudního řádu). Zde stanovené zásady pro hodnocení důkazů v předmětném sporu obecné soudy v obou stupních respektovaly a svoje úvahy také pečlivě a přiléhavě odůvodnily. Nemohly tak zasáhnout právo stěžovatelky na spravedlivý proces, jak se mylně domnívá.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud návrh stěžovatelky podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. listopadu 2005
Jiří Nykodým, v. r.
předseda senátu
Za správnost: H. Kyprová