ECLI:CZ:US:2005:2.US.550.03
sp. zn. II. ÚS 550/03
Usnesení
II.ÚS 550/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti JUDr. P. L., zastoupeného JUDr. D. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 8. 2003, č. j. 25 Co 233/2003-45 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 3. 2003, č. j. 14 C 521/2001-31, výroku III., takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaných rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, kterými mu nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Tvrdí, že těmito pravomocnými rozhodnutími byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva zakotvená v Ústavě České republiky (dále jen "Ústava"), v Listině základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že ustanovení §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), z něhož při svém rozhodování o náhradě nákladů řízení vycházely soudy obou stupňů, má být aplikováno pouze ve výjimečných případech a jeho použití musí být odpovídajícím způsobem dostatečně vysvětleno. Výjimečnost musí být v důvodech, které vedly k uplatnění nároku, nikoliv v důvodech, které se dají vyvodit z jednání v minulosti. Stěžovatel uvádí, že extenzívním a účelovým použitím uvedeného ustanovení soudy porušily čl. 4 odst. 4 Listiny a čl. 90 a 95 Ústavy. Tím, že stěžovateli nepřiznaly náhradu nákladů řízení, přestože žaloba, tak jak byla podána, byla neoprávněná a ve sporu byl úspěšný, porušily i čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, a čl. 11 odst. 1 Listiny. Poukazováním na vzdělání stěžovatele a jeho uváděním jako důvodu pro užití §150 o. s. ř. se dále soudy dopustily v rozporu s čl. 14 Úmluvy diskriminace. Stěžovatel se rovněž domnívá, že celá situace nastala jen proto, že na jedné straně stojí pouhý občan a na druhé straně stát. Dle jeho názoru byly tedy porušeny i čl. 96 odst. 1 Ústavy a čl. 37 odst. 3 Listiny.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývá, že Diplomatický servis, se sídlem Praha 1, Václavské nám. 49 (dále jen "vedlejší účastník") se návrhem podaným u Obvodního soudu pro Prahu 10 domáhal na stěžovateli zaplacení 2.373.500,- Kč s příslušenstvím. Rozsudkem ze dne 25. 3. 2003, č. j. 14 C 521/2001-31 bylo řízení do částky 712.050,- Kč s příslušenstvím zastaveno. Pokud jde o částku 1.661.450,- Kč s příslušenstvím, žaloba byla zamítnuta. Současně bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Výrok III. o nákladech řízení byl odůvodněn s odkazem na ustanovení §150 o. s. ř. tak, že prvotní příčinou vzniku sporu je skutečnost, že stěžovatel porušil podstatným způsobem své povinnosti ze zákona o advokacii a nevyvinul potřebnou součinnost k odstranění následků svého protiprávního jednání při jednání s katastrem nemovitostí. Není bez významu, že pobíral z nemovitostí nájemné, ačkoli nebyl jejich vlastníkem. Naproti tomu vedlejší účastník při podpisu dohody objektivně nemohl vědět, že oprávněný zemřel a neměl důvod to zjišťovat ani po jeho smrti.
Proti výroku III. rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 8. 2003, č. j. 25 Co 233/2003-45, změnil výrok tak, aby odpovídal příslušnému ustanovení o.s.ř.. Zároveň vedlejšímu účastníku nepřiznal náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění rozhodnutí potvrdil správnost postupu soudu prvního stupně podle §150 o. s. ř. a ztotožnil se s jeho závěry, že stěžovatel jako advokát porušil své povinnosti.
Ve vyjádření Městský soud v Praze odkázal na odůvodnění usnesení ze dne 29. 8. 2003, č. j. 25 Co 233/2003-45 a vyslovil přesvědčení, že základní práva a svobody stěžovatele neporušil. Poukázal na to, že v daném případě bylo použito výjimečné ustanovení §150 o. s. ř. přiléhavě, neboť bylo přihlédnuto ke všem okolnostem případu. Stěžovatel jako advokát nejednal svědomitě ve smyslu ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 85/1996 Sb. V tomto případě si měl nechat potvrdit klientem tak důležitý právní úkon, jakým je bezesporu podepsání dohody o vydání nemovitosti. Přitom o úmrtí klienta se stěžovatel nedozvěděl ani po deseti měsících. Navíc stěžovatel ani nezajistil, aby právní nástupci jeho klienta neutrpěli na svých právech. Bylo přihlédnuto i ke skutečnosti, že pobíral z nemovitostí nájemné, ačkoli nebyl jejich vlastníkem, a tyto prostředky předával neoprávněné osobě. Pokud jde o namítanou diskriminaci, soudy na stěžovatelovo vzdělání nepoukazovaly, ale přihlédly k jeho zákonné povinnosti v souvislosti s výkonem povolání. Odvolací soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti nevyhověl.
K obsahu ústavní stížnosti se vyjádřil Obvodní soud pro Prahu 10 tak, že výkladem ustanovení §150 o. s. ř. lze dospět k závěru, že ponechává při rozhodování o náhradě nákladů řízení široký prostor pro úvahu soudu, zda právo na náhradu nákladů řízení procesně úspěšnému účastníku přizná či nikoli, přičemž judikatura ani zákon soud neomezuje taxativním výčtem skutečností, které představují důvody zvláštního zřetele hodné. Stěžovatelem přijatý výklad tohoto ustanovení považuje za zužující a jeho argumenty v tomto směru za nevýznamné. Má za to, že výrok o nákladech řízení je v napadeném rozsudku řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodněn, a proto, pokud jde o úvahy, kterými se soud řídil při rozhodování, odkázal na příslušnou část odůvodnění. Stěžovatelem napadené části předmětného rozsudku nelze vytýkat neústavnost. Soud nárok stěžovatele projednal, a to i v souladu se zásadou dvojinstančnosti řízení, a postupoval podle ustanovení §150 o. s. ř. Porušení rovnosti nelze spatřovat ve skutečnosti, že soud zdánlivě vyhověl jednomu z účastníků řízení. Oba účastníci měli plnou možnost uplatnit své návrhy a vyjádřit se k soudnímu řízení, žádný z nich nebyl nijak zvýhodněn. Právní zástupce stěžovatele byl řádně obesílán a nebylo mu nijak znemožňováno účastnit se soudního řízení, vyjadřovat se k jeho průběhu a uplatňovat návrhy. Nebylo zasahováno ani do výběru zástupce stěžovatele. Soud prvního stupně tedy nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou a navrhuje, aby jí Ústavní soud nevyhověl.
Ústavní soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv stěžovatele dospěl k záběru, že ústavní stížnost není důvodná.
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s postupem obecných soudů podle §150 o. s. ř., s výkladem tohoto ustanovení a s rozhodnutím o nepřiznání nákladů řízení.
Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně. Vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. například nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03), v případě rozhodování o náhradě nákladů řízení je třeba přihlížet ke všem okolnostem věci, které mohou mít vliv na stanovení povinnosti k náhradě nákladů řízení, jež účastník vynaložil k účelnému uplatňování nebo bránění práva. Úkolem obecného soudu proto není pouze mechanicky rozhodnout o náhradě podle výsledku sporu, nýbrž vážit, zda tu neexistují další rozhodující okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Ústavní soud judikoval, že otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, jakkoliv se může účastníka řízení citelně dotknout, nelze z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Jakkoliv pak může být takové rozhodnutí z hlediska zákonnosti sporné, Ústavní soud v souladu se svojí obecně dostupnou judikaturou konstatoval, že rozdílný názor na interpretaci jednoduchého práva sám o sobě nemůže založit porušení práva na soudní ochranu či spravedlivý proces (srov. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 303/02, in Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. č. 27, usn. č. 25, str. 307). Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními anebo z nich žádné možné interpretace odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.
V daném případě obecné soudy při rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikovaly ustanovení §150 o. s. ř., umožňující soudu ve výjimečných případech rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu. Z odůvodnění napadených rozhodnutí městského a obvodního soudu vyplývá, jakými úvahami byly soudy vedeny a na základě jakých skutečností dospěly k závěru, že při zvážení specifických okolností případu shledaly důvod pro výjimečnou aplikaci §150 o.s.ř.
Ve smyslu platné judikatury Ústavního soudu není použití či nepoužití ust. §150 o.s.ř. v konkrétním případě vyjádřením libovůle při rozhodování obecných soudů o náhradě nákladů řízení, pokud ovšem příslušný soud bez dalšího pouze formálně neodkáže na předmětné ustanovení zákona, aniž vysvětlí závěr, ke kterému dospěl po zvážení všech okolností případu (viz nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 727/2000, publikovaný ve Sbírce nálezu a usnesení ÚS, svazek 22, ročník 2001/II. pod č. 75).
V dané věci se však dle názoru Ústavního soudu o takový postup ze strany obecných soudů nejedná. Z odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, na základě jakých úvah a zjištění, k nimž dospěly v průběhu sporu, shledaly důvody pro aplikaci §150 o.s.ř. Nejednalo se tedy jen o zcela formální odkaz na aplikované ustanovení. Pokud tedy obecné soudy, vědomy si všech okolností, aplikovaly v řízení ust. §150 o.s.ř., neporušily čl. 36 odst. 1 Listiny, neboť úvaha soudu, co považuje za důvod hodný zvláštního zřetele a k jakým okolnostem věci přihlédne, závisí výhradně na jeho posouzení. Ze strany soudů se proto nejednalo o svévolný postup, který jediný by ve výjimečném případě mohl být důvodem pro zásah Ústavního soudu.
Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud dospěl k závěru, že soudy postupovaly v souladu s ustanovením hlavy páté Listiny, usnesením Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 nedošlo ke stěžovatelem namítanému porušení ústavně zaručených práv a ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 12. října 2005
Jiří Nykodým
předseda senátu
Ref:
Doručit do vlastních rukou
- advokátka stěžovatele 2x
- Obvodní soud pro Prahu 10
- Městský soud v Praze
Přílohy ponechat ve spisu
Po vrácení ZPL vyznačit v rejstříku a založit