ECLI:CZ:US:2005:2.US.556.03
sp. zn. II. ÚS 556/03
Usnesení
II.ÚS 556/03
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jiřího Nykodýma soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. B., zastoupeného JUDr. L. K., proti rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 6. 1. 2003, č. j. 8 C 32/2002-85, za účasti Okresního soudu v Klatovech, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 8. prosince 2003 se stěžovatel domáhá zrušení shora citovaného rozsudku okresního soudu, kterým byl uznán povinným zaplatit žalobci částku 12.700,- Kč s příslušenstvím a částku 7.530,- Kč na nákladech řízení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Stěžovatel tvrdí, že tímto pravomocným rozhodnutím, jakož i postupem soudu v řízení, byl dotčen na svých ústavně zaručených základních právech zakotvených v článcích 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Stěžovatel se dovolává aplikace ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neboť se domnívá, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že se o existenci uvedeného rozsudku, jakož i o skutečnosti, že byl v předmětném řízení pro neznámý pobyt zastoupen opatrovníkem, dozvěděl až od soudního exekutora provádějícího výkon rozhodnutí. Stěžovatel okresnímu soudu vytýká, že nevyvinul dostatečné úsilí, aby zjistil místo jeho pobytu a zajistil doručení předvolání k nařízenému jednání i rozsudku. Místo toho stěžovateli v řízení ustanovil ve smyslu §29 odst. 3 o. s. ř opatrovníka, ačkoli pro to nebyly dodrženy podmínky, přičemž opatrovník se hned po vyhlášení rozsudku vzdal práva odvolání a v rozporu se svými povinnostmi nedbal jeho zájmů. Stěžovatel je přesvědčen, že v důsledku nesprávného postupu soudu mu bylo znemožněno domáhat se stanoveným postupem svého práva před soudem. Věc nebyla projednána v jeho přítomnosti, nemohl se k ní před soudem osobně vyjádřit a nebyli vyslechnuti svědci, jejichž výslech hodlal navrhnout. Tvrzení, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy, odůvodňuje tím, že nebyl-li by necitlivý a formalistický postup při posuzování podmínek pro ustanovení opatrovníka účastníku řízení soudu jako protiústavní vytknut, mohl by vést k tomu, že i v řízeních o peněžních plněních nepoměrně vyšších by soud postupoval obdobně nesprávně jako v této věci.
Okresní soud v Klatovech ve vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 20. 7. 2004 uvedl, že k ustanovení opatrovníka bylo přistoupeno zcela v intencích §29 odst. 3 o. s. ř., a to proto, že se standardní cestou (a to opakovaně i policejním orgánům) nedařilo doručovat stěžovateli soudní písemnosti na známé adresy. Doručování písemností stěžovateli bylo více než problematické. Problémy s doručováním se vyskytly již ve fázi tzv. rozkazního řízení. V řízení před soudem se sice v období mezi 6. 3. 2002 a 17. 5. 2002 dařilo stěžovateli písemnosti doručovat, pokusy o doručení předvolání k dalším nařízeným jednáním však již byly bezúspěšné. Soud se předtím, než ustanovil opatrovníka, opakovaně pokusil zjistit místo pobytu stěžovatele, kde by si přebíral soudní písemnosti. Při pokusu o doručení předvolání k jednání, které se mělo konat dne 25. 9. 2002, OO Policie ČR Přeštice provedeným šetřením v místě bydliště stěžovatele dotazem na jeho otce zjistilo, že stěžovatel měl být v době doručování "údajně pracovně mimo své trvalé bydliště a není známo kde, kdy se vrátí, případně kde se v současné době zdržuje". OO Policie ČR Klatovy poté ještě podáním ze dne 12. 11. 2002, doručeným soudu dva dny po vydání usnesení o ustanovení opatrovníka, sdělilo, že bylo provedeno několik pokusů o doručení poštovní obsílky na druhou známou adresu stěžovatele, stěžovatel však nebyl ani jednou zastižen, přičemž dle zjištění se měl zdržovat ve firmě VETAMIX v D. jen občas. O existenci ostatních provozoven, které stěžovatel zmiňuje v ústavní stížnosti, soud neměl žádnou povědomost a ani stěžovatel v rámci nalézacího řízení tuto skutečnost soudu nesděloval. Ústavní stížnost okresní soud považuje za nedůvodnou.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky pro její projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, včetně podmínek ustanovení §75 odst. 1.
Jedním ze základních pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je její subsidiarita. To znamená, že ústavní stížnost lze zásadně podat pouze tehdy, vyčerpal-li stěžovatel před jejím podáním všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. V ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu jsou pak stanoveny výjimky z této zásady.
Stěžovatel požaduje, aby Ústavní soud ve věci postupoval podle ustanovení §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť je přesvědčen, že ústavní stížnost svým významem podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy. Dle citovaného ustanovení Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, přestože stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně jeho práva, pokud stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele a byla podána do jednoho roku ode dne, kdy ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti, došlo. Protože posouzení toho, zda je dán podstatný přesah osobního zájmu stěžovatele, nespadá pod žádnou z kautel v působnosti soudce zpravodaje podle §43 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, byla tato otázka posouzena v senátě (viz např. usnesení ve věci sp. zn. II. ÚS 143/2000).
K otázce podstatného přesahu vlastních zájmů stěžovatele Ústavní soud judikoval, že toto ustanovení představuje "výjimku z obecného pravidla, což značí, že takové ustanovení nelze vykládat rozšiřujícím způsobem" (srov. např. nálezy ve věcech sp. zn. II. ÚS 193/94, II. ÚS 15/95). Z judikatury Ústavního soudu rovněž vyplývá, že pod pojmem podstatný přesah zájmů lze chápat zejména situace, v nichž je potřebný přesah odůvodněn potřebou zrušení neústavního právního předpisu, aplikovaný právní předpis pravidelně vyvolává potíže v praxi a vyžaduje novelizaci předpisů, věc se svou povahou týká tisíců případů a její řešení by odstranilo množství soudních sporů, nebo je pociťována potřeba zajištění ústavně konformního výkladu právního předpisu
Žádný ze shora zmiňovaných znaků podmiňujících aplikaci §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu však v projednávané věci není, jak je zřejmé, naplněn. Řízení
u okresního soudu bylo standardním občansko-právním sporem souvisejícím se závazkovým vztahem mezi žalobcem a žalovaným (stěžovatelem). Stěžovatel věděl, že se na něm vedlejší účastník domáhá uhrazení sporné částky a že z tohoto důvodu proti němu podal žalobu, kterou se soudu nakonec podařilo stěžovateli doručit, a k níž se stěžovatel písemně vyjádřil. Bylo mu tedy známo, že mu v rámci tohoto řízení budou doručovány i další písemnosti. Ze spisu vedeného u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 8 C 32/2002, který si Ústavní soud za účelem posouzení ústavní stížnosti vyžádal, rovněž vyplývá (zejm. z č. l. 59, 63, 66, 69), že soud stěžovateli ustanovil opatrovníka až poté, co se mu opakovaně bezvýsledně snažil doručit písemnosti na zjištěné adresy a že provedl i nejrůznější šetření za účelem zjištění pobytu stěžovatele.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal v projednávané věci přesah vlastních zájmů stěžovatele a splnění podmínek pro postup ve smyslu §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako návrh nepřípustný, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 10. března 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu