ECLI:CZ:US:2005:2.US.573.04
sp. zn. II. ÚS 573/04
Usnesení
II.ÚS 573/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti navrhovatele M. S., zastoupeného JUDr. Milošem Valtou, advokátem se sídlem Praha 4, Spořilov, Jihovýchodní II 19, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 8. 2004, sp. zn. 7 To 98/2004, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. Nt 208/2004, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel usnesení Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze uvedená v záhlaví. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva garantovaná čl. 36, čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spisy Městského soudu v Praze, sp. zn. Nt 208/2004, a sp. zn. 42 T 26/98, z nichž zjistil následující:
Stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 42 T 26/98, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 3. 2000, sp. zn. 8 To 9/2000, uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, 2 písm. a), h) trestního zákona, kterého se dopustil tím, že v přesně nezjištěné době od 20,30 hod. do 21,30 hod. dne 29. 4. 1998 v Praze na Strakonické ulici poté, co tam pod záminkou dodání součástek k počítačům vylákal poškozeného F. Ch., kterého doprovázel F. B., oba jmenované usmrtil střelnou ránou do hlavy a odcizil jim blíže nezjištěnou finanční hotovost ve výši od 500. 000,- do 1. 500. 000,- Kč. Dále byl uznán vinným trestnými činy nedovoleného ozbrojování podle §185 odst. 1 trestního zákona a padělání a pozměňování veřejné listiny podle §176 odst. 1 trestního zákona. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §219 odst. 2 trestního zákona za použití §35 odst. 1 a §29 odst. 2 trestního zákona k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání 20 let se zařazením pro výkon do věznice se zvýšenou ostrahou.
Návrhem ze dne 25. 3. 2004 se stěžovatel domáhal povolení obnovy jeho trestního řízení. Rozvedl údajné nedostatky průběhu celého trestního řízení. Údajnou nesprávnost závěrů obecných soudů o vině a trestu si vysvětluje tím, že soudy nezvládly zhodnocení kriminalistických poznatků v dané věci, neboť kriminalistika se na žádné z právnických fakult nevyučuje. Odkázal na své tvrzení, že v době, kdy měl být čin spáchán, žádnou pistoli neměl, a neměl tedy čím skutek spáchat. Nepopírá, že svědek T. mu v době předcházející spáchání trestného činu předal pistoli, aby zařídil její prodej, ten se však stěžovateli nepodařilo realizovat, a proto zbraň T. vrátil. Navrhl, aby byla vyslechnuta svědkyně M. Š., která se v rozhořčení nad situací v justici a nad tím, že stěžovatel je stále ve vězení, přihlásila s tím, že si údajně jasně pamatuje, že se T. o Velikonocích, tedy v době před spácháním trestného činu (před 29. 4. 1998), chlubil, že má pistoli, kterou mu vrátil stěžovatel, a nabitou zbraní měl ohrožovat hosty restaurace v Emauzách v Dobré Vodě. Navrhl dále, aby bylo zadáno vypracování znaleckého posudku P. F., expertem na balistiku, který by měl řešit otázku, zda stěžovatel mohl za daných okolností vraždit, když je patrno, že neměl čím.
Tvrdil dále, že ze spisu vyplývá, že jeden ze zavražděných (řidič) byl usmrcen střelou, která prošla přes sklo auta. Vytěžení nalezených mobilních telefonů, které podle názoru stěžovatele mohlo usvědčit skutečné pachatele, orgány činné v trestním řízení neprovedly. Vznesl dále námitky proti průběhu domovní prohlídky, při níž byly nalezeny nábojnice, které souhlasí s nábojnicí, která byla nalezena v předmětném autě. Stěžovatel navrhl, aby byly vyslechnuty osoby, které prováděly ohledání místa činu, aby uvedly, proč nebyly důkazy získány legálně a nesvémocně. Tvrdí, že mu nebylo umožněno, aby "v klidu a za normálních okolností mohl prostudovat spis", navrhl, aby "měl možnost buď sám, nebo se znalcem prostudovat znovu spis a doplnit návrhy na obnovu".
Městský soud v Praze zamítl usnesením ze dne 27. 5. 2004, čj. Nt 208/2004, návrh stěžovatele jako nedůvodný. Zdůraznil, že stěžovatel nepředložil žádné nové skutečnosti či důkazy, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo trestu. Všechny navrhované důkazy, vyjma výslechu svědkyně Š., byly v předchozím řízení provedeny a soud neshledal důvod je opakovat. Z protokolu o ohledání místa činu včetně pořízené dokumentace vyplývá, že místo činu bylo policií řádně zajištěno a ohledáno. Byl zadán a jako důkaz proveden znalecký posudek z oboru balistiky vypracovaný Kriminalistickým ústavem v Praze, přičemž zpracovatel posudku byl na návrh obhajoby vyslechnut v hlavním líčení. O skutečnostech, které z uvedených důkazů vyplývají, nemá soud důvod pochybovat. P. F., o němž stěžovatel tvrdí, že je expert pro obor balistika, a jehož výslech navrhuje, podle zjištění soudu není soudním znalcem. V minulosti pracoval jako expert Kriminalistického ústavu v Praze pro obor daktyloskopie, nyní však již na uvedeném pracovišti není zaměstnán. Vzhledem k řetězci důkazů prokazujících závěr, že právě stěžovatel střílel a usmrtil oba poškozené, jeví se výslech svědkyně Š. z hlediska podmínek povolení obnovy řízení jako nadbytečný.
O stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně rozhodoval Vrchní soud v Praze, který stížnost zamítl svým usnesením ze dne 20. 8. 2004, sp. zn. 7 To 98/2004. V odůvodnění uvedl, že soud prvního stupně správně poukázal na to, že důkazy, jejichž provedení je navrhováno, vyjma výslechu svědkyně Š., byly již provedeny v předcházejícím řízení. Ztotožnil se se závěry i argumentací nalézacího soudu. Připomněl, že zcela shodnou argumentaci stěžovatel uplatnil již v ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí o vině a trestu, která byla Ústavním soudem usnesením ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. IV. ÚS 259/2000, odmítnuta. Ústavní soud se přitom v odůvodnění usnesení námitkami stěžovatele velmi podrobně zabýval a zcela vyčerpávajícím způsobem je vyvrátil. Soud neshledal důvod k provedení výslechu svědkyně Š. Pokud by vypověděla jak je v návrhu prezentováno, nebylo by beztak mimo jiné zřejmé, zda zbraň, kterou údajně u svědka T. viděla, je totožná se zbraní, jíž bylo použito ke spáchání trestné činnosti. Soud poukázal rovněž na značnou neaktuálnost takového svědectví.
Stěžovatel napadl rozhodnutí odvolacího soudu projednávanou ústavní stížností. Obsáhle v ní polemizuje se správností skutkových zjištění, která obecné soudy vedla k usvědčení stěžovatele v řízení o vině a trestu. Zdůrazňuje, že v něm došlo "k úplnému porušení obecně platných zásad, že je nutno trestný čin dokázat a to bezpochybně". Vzhledem k tomu, že obecné soudy nejsou údajně schopny pochopit nutný kriminalistický průběh věci a stále opakují totéž, navrhl obnovu řízení. V obnoveném řízení požadoval provést výslech svědkyně Š., která viděla, že svědek T. "měl před vraždou pistoli od stěžovatele ve skutečnosti vrácenou". Skutečnost, že se svědkyně přihlásila s tak značným časovým odstupem zdůvodňuje tvrzením, že měla mezitím čtyři děti, takže měla jinou starost. Dále navrhl provést důkaz svědeckou výpovědí chemika, který nutně potvrdí, že na kulce byly střepiny skla, balistika a znalce, kteří nutně musí potvrdit, že nemohlo dojít k zavraždění obou osob způsobem, který uvádí rozsudek. Zdůrazňuje, že obecné soudy při rozhodování o obnově řízení nepřihlédly k důkazům, které obsahuje policejní spis, tedy zhruba 200 stran. Celý první svazek trestního spisu je tedy nutno považovat za okolnosti nové, soudu neznámé, které v době rozhodování existovaly. Obecné soudy podle názoru stěžovatele návrh na povolení obnovy zamítly, aniž by se zabývaly jeho důvodností. Ke svým tvrzení o dotčení ústavně zaručených práv stěžovatel odkazuje na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku (Huvig proti Francii, 1990, Sadi proti Francii, 1993, Edwards proti Velké Británii, 1992, a další)
Ústavní soud vyzval podle ustanovení §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu Vrchní soud v Praze a Městský soud v Praze, aby se coby účastníci řízení k projednávané ústavní stížnosti vyjádřily.
Vrchní soud v Praze navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl. Je přesvědčen o tom, že ve věci k dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv nedošlo. Námitky, které stěžovatel uplatňuje, jsou pouhým opakováním jeho argumentace z dosavadního trestního řízení. Účastník v tomto směru neshledal důvod vyjadřovat se nad rámec odůvodnění svého napadeného rozhodnutí.
Městský soud v Praze poukázal ve svém vyjádření na to, že obsah ústavní stížnosti je shodný s návrhem na povolení obnovy řízení. Odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, v němž uvedl všechny důvody, které senát vedly k jeho vydání.
Ústavní stížnost zjevně není opodstatněná.
Podstatou stěžovatelových námitek uvedených v ústavní stížnosti je jeho nesouhlas s postupem obecných soudů při hodnocení "nových" skutečností a důkazů, jež uplatnil v návrhu na povolení obnovy řízení. Dle obsahu se jedná o námitky proti postupu obecných soudů, jímž bylo údajně porušeno stěžovatelovo právo na spravedlivé soudní řízení dle článku 6 Úmluvy.
Obecné soudy vycházely v řízení o povolení obnovy řízení z ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu, podle něhož může být obnova trestního řízení povolena jen tehdy, vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o uloženém trestu. Obnova řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do nezměnitelnosti a závaznosti rozhodnutí vydaných v trestním řízení. Jeho účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku tehdy, jestliže tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o obnově se nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, ale posuzuje se výlučně otázka, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé, ve spojení s důkazy již provedenými, mohou odůvodnit jiné než původní pravomocné rozhodnutí o vině a trestu. Obecné soudy tedy nemohou nekriticky převzít nově tvrzené skutečnosti či důkazy, aniž by je hodnotily bez jejich zhodnocení ve vztahu ke skutečnostem a důkazům, z nichž povstalo původní skutkové zjištění. Ne každá nová skutečnost či důkaz jsou tak způsobilé vyvolat následky předvídané v §278 trestního řádu.
Jak vyplývá z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí, obecné soudy se relevantními podmínkami umožňujícími povolení obnovy řízení zabývaly. V odůvodnění svých usnesení srozumitelně vysvětlily, proč nepovažovaly navržené důkazy za nové skutečnosti a důkazy ve smyslu ustanovení §278 odst. 1 trestního řádu. Obsah rozhodnutí tak odpovídá nárokům kladeným na odůvodnění usnesení dle §134 odst. 2 trestního řádu.
Za nové skutečnosti se považují takové, které nebyly předmětem dokazování nebo zjišťování před rozhodnutím, jehož se návrh na obnovu týká. Novým důkazem je důkaz, který nebyl v původním řízení obsažen ve spise, uplatněn některou procesní stranou nebo proveden (srov. Šámal, P., Král, V., Baxa, J., Púry, F. Trestní řád. Komentář, 4. vydání. 2. díl, s. 1753). Právní závěry obecných soudů, podle nichž návrhy na opakování znaleckých zkoumání, odůvodněné tvrzením, že opakovaně provedené posudky nyní nutně musí potvrdit stěžovatelovu verzi, nelze považovat za návrhy nové ve smyslu citovaného ustanovení, jsou tak zcela opodstatněné. V uvedeném smyslu úvaha stěžovatele, že první svazek trestního spisu je namístě považovat za skutečnost novou, svědčí spíše o nepochopení účelu použitého opravného prostředku a zákonných podmínek pro jeho povolení. Část trestního spisu obsahující důkazní materiál, z něhož soud vycházel při rozhodování o vině a trestu stěžovatele, logicky nemůže být považována za skutečnost novou, soudu dosud neznámou.
Obecné soudy se dále zabývaly otázkou, zda jediný důkaz, který nebyl v řízení o vině a trestu proveden a který v návrhu na povolení obnovy řízení stěžovatel uplatnil, tedy výslech svědkyně Š., je možné považovat za nový důkaz ve smyslu §278 odst. 1 trestního řádu. Zhodnotily, že pokud by svědkyně vypověděla tak, jak stěžovatel uvádí v návrhu, výpověď by nemohla ovlivnit zjištěný skutkový děj. Vzhledem k tomu, že zbraň, kterou byli oba poškození usmrceni, nebyla v průběhu trestního řízení zajištěna, nebylo by možné učinit závěr o totožnosti pistole, kterou svědkyně údajně viděla u svědka T. a zbraně, kterou byli poškození zabiti. Důkazní síla takového sdělení by byla navíc značně oslabena velkým časovým odstupem. Soudy proto prohlásily navrhovaný výslech svědkyně za nezpůsobilý vyvolat změnu pravomocných rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele. Závěr obecných soudů vyslovený v napadených rozhodnutích není projevem spekulace či nepřípustné libovůle, jak tvrdí stěžovatel, ale má oporu ve skutkových zjištěních vyvozených z dokazování provedeného v původním řízení, v němž bylo mimo jiné prokázáno, že svědek T. v původním řízení popřel, že by mu stěžovatel pistoli předal, několik svědků potvrdilo, že stěžovatel měl v držení pistoli a že z ní v místě svého bydliště střílel, nábojnice nalezené v místě bydliště stěžovatele se podle znaleckého posudku zpracovaného Kriminalistickým ústavem Praha shodují s nábojnicemi nalezenými na místě dvojnásobné vraždy a další skutečnosti.
Znovu opakované četné námitky napadající skutková zjištění učiněná obecnými soudy na základě provedeného dokazování, které stěžovatel vznesl v původním řízení, uplatnil rovněž v odůvodnění dříve podané ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutí o vině a trestu. Ústavní soud se jimi v usnesení ze dne 25. 9. 2002, sp. zn. IV. ÚS 259/2000, velmi podrobně zabýval, žádné dotčení stěžovatelových ústavně zaručených práv neshledal, a ústavní stížnost proto jako zjevně neopodstatněnou odmítl. Ústavní soud nemá důvod se od závěrů (v otázce vytěžení mobilních telefonů nalezených na místě činu, které svědčí spíše proti stěžovateli, znalecké zkoumání dráhy střel a řady dalších) detailně rozvedených v citovaném usnesení, odchylovat a v dalším na ně odkazuje. Pouhou polemikou se správností skutkových zjištění nelze odůvodnit ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí o nepovolení mimořádného opravného prostředku. Odkaz na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva je v dané věci nepřípadný, neboť se vztahuje k řízení o vině a trestu, nikoli o mimořádném opravném prostředku.
Ústavní soud připomíná, že článek 6 Úmluvy, jehož se stěžovatel dovolává, zaručuje právo na spravedlivý proces jako celek, včetně způsobu, jakým byly provedeny a vyhodnoceny důkazy. Nestanoví ovšem přirozeně pravidla pro určení přípustnosti důkazů nebo způsobu, jímž důkazy mají být posouzeny. Tyto náležitosti upravuje jednoduché právo. Je tak na obecných soudech, zejména na soudu prvního stupně, nikoli na Ústavním soudu, aby předložené důkazy i jejich právní relevanci posoudily. Pokud uvedené principy platí již v řízení, při němž se posuzuje otázka viny a trestu, musí se uplatnit tím spíše v řízení o mimořádném opravném prostředku, jímž je obnova řízení.
Za dané situace považuje Ústavní soud napadená rozhodnutí za projev nezávislého rozhodování, do něhož není oprávněn zasahovat. Z uvedených důvodů mu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. ledna 2005
JUDr. Jiří Nykodým
předseda senátu
: