ECLI:CZ:US:2005:2.US.576.04
sp. zn. II. ÚS 576/04
Usnesení
II.ÚS 576/04
Česká republika
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Nykodýma a soudců JUDr. PhDr. Stanislava Balíka a JUDr. Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti a) M. Z., b) M. Z., oba zastoupeni JUDr. Jiřím Kašparem, advokátem se sídlem Polička, Palackého nám. 62, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 7. 2003, čj. 16 C 69/2002-50, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2004, čj. 1 Co 27/2004-74, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 6. 10. 2004 a i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé v záhlaví uvedené rozsudky Krajského soudu v Hradci Králové a Vrchního soudu v Praze. Tvrdí, že jimi bylo porušeno jejich právo na poskytnutí příslušné účinné ochrany práv podle čl. 90 Ústavy. Navrhují, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Krajského soudu v Hradci Králové, sp. zn. 16 C 69/2002, z něhož zjistil následující:
Stěžovatelé (spolu s dalšími žalobci nezl. M. Z. a nezl. M. Z.) se žalobou, doručenou Krajskému soudu v Hradci Králové dne 22. 7. 2002, domáhali po žalovaném J. H. zaplacení peněžité náhrady nemajetkové újmy, která jim vznikla úmrtím nezl. L. Z. Krajský soud v Hradci Králové žalobu zamítl rozsudkem ze dne 18. 7. 2003, čj. 16 C 69/2002-50. Vyšel ze zjištění, že žalovaný dne 23. 7. 2000 řídil autobus vlastní firmy, přičemž při odbočování z hlavní silnice na místní komunikaci pravým bokem autobusu zachytil a přimáčkl ke kovovému zábradlí nezl. L. Z., dceru stěžovatelů a sestru nezletilých žalobců, která zranění na místě podlehla. Pravomocným usnesením vyšetřovatele Okresního úřadu vyšetřování Policie ČR ve Svitavách ze dne 21. 9. 2000, ČVS: OVSY-580/00, bylo trestní stíhání žalovaného pro trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 trestního zákona zastaveno s tím, že tento skutek není trestným činem, a není důvod k postoupení věci. Po zhodnocení provedených důkazů soud dovodil, že žalovaný se nedopustil protiprávního jednání, a žalobu pro neexistenci neoprávněného zásahu zamítl. Stěžovatelé i další žalobci podali proti tomuto rozsudku odvolání, v němž mimo jiné namítali, že odpovědnost dle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku je odpovědností objektivní. Vrchní soud v Praze svým rozsudkem ze dne 22. 6. 2004, čj. 1 Co 27/2004-74, rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Převzal skutková zjištění nalézacího soudu i jeho právní závěr, na jehož základě byla žaloba zamítnuta.
Stěžovatelé napadli obě rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Porušení práva na poskytnutí příslušné účinné ochrany svých práv dle čl. 90 Ústavy odůvodňují tím, že těžce nesou ztrátu dcery L., která zemřela poté, kdy ji na místní komunikaci v Radiměři zachytil jako řidič autobusu J. H., přimáčkl ji ke kovovému zábradlí a způsobil jí zranění, kterým na místě podlehla. Jedinou možností, jak po řidiči autobusu, který při provozu svého dopravního prostředku smrt dívky způsobil (a mimochodem se ani nedokázal omluvit či jinak s rodinou dívky komunikovat), byl postup, který naznačila v té době začínající judikatura, odkazující na ustanovení §13 občanského zákoníku. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že v případě střetů v dopravě - tedy odpovědnosti, která se zásadně řeší jako odpovědnost za škodu - měl být použit obdobný postup jako při řešení těchto záležitostí podle ustanovení §420 občanského zákoníku. Absence zákona by postiženým neměla být na újmu, neboť jiný postup než dle §13 občanského zákoníku v té době nebyl možný. Navrhovatelé jsou přesvědčeni, že jim tedy měla být přiznána majetková újma, jako kdyby žádali náhradu škody dle §420 a násl. občanského zákoníku - byť neoprávněný zásah nebyl prokázán, neboť usmrcení jejich dcery v důsledku provozu dopravního prostředku prokázáno bylo.
Na žádost Ústavního soudu se k ústavní stížnosti vyjádřili účastníci řízení. Krajský soud v Hradci Králové poukázal na to, že stěžovatelům bylo umožněno domáhat se stanoveným postupem u soudu svého práva. Skutečnost, že žalobě nebylo vyhověno, nelze považovat za odepření soudní ochrany. Upozornil, že stěžovatelé se v řízení o ochranu osobnosti nedomáhali majetkové újmy podle §420 a násl. občanského zákoníku, konkrétně podle speciálního ustanovení §427 o odpovědnosti provozovatele. Domáhali se náhrady nemajetkové újmy za tvrzený neoprávněný zásah do svého soukromí. Krajský soud odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí, kde je vysvětleno, proč se o neoprávněný zásah nejednalo. Rovněž Vrchní soud v Praze odkázal na svůj rozsudek. Doplnil, že pro posouzení dané věci je rozhodující, že žalovaný není původcem tvrzeného neoprávněného zásahu do osobnostních práv stěžovatelů. Jestliže se nedopustil protiprávního jednání, jak správně dovodil soud prvního stupně, nebyl prokázán neoprávněný zásah, a nelze proto dovodit ani odpovědnost žalovaného podle ustanovení §13 občanského zákoníku. Připomněl, že náhradu nemajetkové újmy v penězích, kterou stěžovatelé uplatnili v žalobě na ochranu osobnosti, nelze směšovat s náhradou škody podle ustanovení §420 a násl. občanského zákoníku. Stěžovatelé přitom neberou v úvahu, že k řízení ve sporu o náhradu škody je věcně příslušný okresní soud a že předpokladem vzniku této občanskoprávní odpovědnosti je porušení právní povinnosti, vznik škody, existence příčinné souvislosti mezi porušením právní povinnosti a vznikem škody a zavinění. Ústavní stížnost proto považuje za nedůvodnou.
Stěžovatelé svou ústavní stížností brojí proti postupu obecných soudů, jímž bylo údajně porušeno jejich právo dle čl. 90 Ústavy. Uvedený článek s ohledem na jeho systematické zařazení v Ústavě v podstatě garantuje zásadní principy činnosti soudní moci. Nejedná se tedy o ústavně garantované základní právo či svobodu ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy. Nelze se ho proto dovolávat samostatně. Ústavní soud současně podotýká, že je dle své ustálené judikatury vázán petitem návrhu na zahájení řízení, nikoli jeho odůvodněním. Proto není v rozporu s jeho posláním, když napadená rozhodnutí přezkoumá i z jiných hledisek. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé napadají právní závěry obecných soudů, zabýval se tím, zda v projednávané věci nedošlo k porušení práva na spravedlivé soudní řízení dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud již mnohokrát judikoval, že k porušení práva zakotveného v čl. 36 Listiny může dojít tehdy, pokud by jednotlivci byla upřena možnost domáhat se svého práva u nestranného a nezávislého soudu, případně pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, nebo pokud by v řízení zůstal bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 1, str. 273).
Po prostudování spisového materiálu Ústavní soud nezjistil, že by bylo stěžovatelům nějak bráněno dovolávat se svých práv u obecných soudů. Sama skutečnost, že obecné soudy opřely své závěry o právní názor, se kterým stěžovatelé nesouhlasí, a že v řízení neuspěli, nezakládá porušení jejich práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny. Soud prvního stupně provedl důkazy potřebné pro rozhodnutí ve věci a na základě jejich hodnocení vyvodil právní závěry, které řádně odůvodnil. Vypořádal se se všemi námitkami stěžovatelů a svá rozhodnutí opřel o příslušná ustanovení občanského zákoníku. Odvolací soud se s jeho postupem i rozhodnutím ztotožnil. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecných soudům. V projednávaném případě nezjistil, že by právní názor, k němuž obecné soudy dospěly, jakkoli vybočoval z mezí zákona. Tento právní závěr je výsledkem aplikace a interpretace právních předpisů, jež jsou v mezích ústavnosti a evidentně nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
V této souvislosti považuje Ústavní soud za vhodné doplnit, že soudní praxe (pod vlivem i rozhodování Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu) nevylučovala před účinností novely občanského zákoníku, provedené zákonem č. 47/2004 Sb. (která v ustanovení §444 odst. 3 upravila způsob a rozsah jednorázového odškodnění výslovně označených osob v případě usmrcení osoby jim blízké), možnost řešit prostřednictvím ustanovení §11 a §13 občanského zákoníku, tj. náhradou nemajetkové újmy v penězích, i případy, kdy je dotčeno právo na soukromý a rodinný život u osob, jež byly zasaženy úmrtím blízké osoby, které pro ně představuje újmu na jejich osobnosti, provázející je po celý jejich další život. Pro takové právní posouzení je ovšem nezbytné, aby byly naplněny předpoklady stanovené v §13 odst. 2 občanského zákoníku, tj. neoprávněnost (protiprávnost) zásahu a jeho objektivně chápaná způsobilost porušit či ohrozit obsahem, formou, popř. cílem osobnost fyzické osoby a její práva ve smyslu ustanovení §11 občanského zákoníku. V projednávané věci bylo ovšem z provedeného dokazování vyvozeno, že žalovaný není původcem tvrzeného neoprávněného zásahu, neboť se žádného protiprávního jednání nedopustil. Nelze proto dovodit jeho odpovědnost podle ustanovení §13 občanského zákoníku. Pokud stěžovatelé namítají, že jim měla být přiznána majetková újma, jako kdyby žádali náhradu škody dle §420 a násl. občanského zákoníku, Ústavní soud se ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, vysloveným ve vyjádření k ústavní stížnosti, že náhradu nemajetkové újmy v penězích podle ustanovení §13 odst. 2 občanského zákoníku, kterou stěžovatelé uplatnili žalobou na ochranu osobnosti, nelze ztotožňovat s náhradou škody podle ustanovení §420 a násl. občanského zákoníku. Nadto jedním z předpokladů vzniku občanskoprávní odpovědnosti podle §420 a násl. občanského zákoníku je rovněž porušení právní povinnosti, tj. jednání v rozporu s objektivním právem, které v projednávané věci zjištěno nebylo.
Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k porušení ústavně garantovaných práv stěžovatelů. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 1. února 2005
JUDr. Jiří Nykodým, v.r.
předseda senátu
Za správnost vyhotovení: Jarmila Hájková